Paměti města Bzence

VI. Hospodářský a kulturní obraz Bzence v 16. století

 

Ze zápisů gruntovních knih, knih rozdílů a z urbáře lze nakresliti dosti přesný kulturní obraz Bzence z pol. 16. století a začátku století 17.

Město mělo celkem táž náměstí a ulice jako za naší doby.

Středem města bylo Dolní náměstí neboli rynk, k němuž patřila i židovská čtvrt a mělo 69 čísel. Před židovskými domy stály židovské krámky a jatky řezníků. Radnice byla jen přízemní, šindelem krytá, s vížkou, jejíž zvonek oznamoval začátky trhů a vypuknutí požáru.

Domy na Dolním náměstí se prodávaly nejdráže; cenily se zajisté dle výstavnosti a movitostí i nemovitostí, jež k nim náležely. Uvedu z gruntovních knih několik dokladů, z nichž jest patrno, jak byla jejich cena rozdílná.

L. P. 1574 ve čtvrtek před nedělí křížovou za rychtáře Mikuláše Krejčího koupil jest Václav Morávek dům na Dolním rynku ležící od Jiříka Duchkova, strany jedné Jana Palaře a strany druhé Jakuba Mlynáře, za sumu 120 zl. A hned jest závdanku dal 15 zl. a vždy ročně rok po roku vejrunku při velikonocích pokládati povinen bude po 8 zl. až do výplně svrchu psané sumy 120 zl.; a tak jemu ten dům za volný a svobodný odevzdán, jak toho město od starodávna v sobě za právo a obyčej má. – L. P. 1575 v pátek po sv. Vavřinci… prodala jest Dorota Habrovanská Vavřinci Hrkalovi ze Stříbrníc (hajnému) dům s achtelem vinohradu v Podhradí a s druhým v hoře Liščí, s dvěma loukami, s jednou na Bzinku a s druhou v Roudníku, jež slove Janova louka, s dvěma klisnami, s vozem a což k němu přísluší, s nářadím pivovarním, což ho tehda před rukama bylo a to tím vším obyčejem a způsobem, jakž sama toho od mnoha let a bez překážky užívala, za sumu 500 zl.… Za správné dílo a placení rukojmí zastavil tyto zejména: Mikuláše Kuchaře, Matouše Cestičku, Mik. Spitinovského, Pavla Krejčího, Jana Mlynáře, Václava Studelku, Ondru Malačku, rybáře, kteříž slíbili společně rukou nerozdílnou. Stalo se léta a dne nadepsaného za písaře toho času Jana Chmelova. L. P. 1581 prodali rukojmí Vavřince Hajného (Hrkala) z rozkazu uroz. pána Machala Loranta z Inky a na Bzenci dům na Dolním rynku s vinohrady, loukami a vším příslušenstvím Lukáši, synu pana Petra Šternberského z Hranic, za 400 zl., jenž jej r. 1593 s dovolením uroz. p. Kašpara Pruskovského z Pruskova, na Hradci, Bzenci a Šemici a uroz. pí. Barbory Pruskové Revaj z Reva s 1 stolem a vším, což hřebíkem přibito, prodal Honzu Pavlu, bednáři, Němci za 300 zl.

Téhož léta 1581 prodal Vítek Zámečník Pavlu Krejčímu dům na Dol. nám. za 63 z1., jenž jej rok nato prodal Lorenci Tesaři za 70 zl.

L. P. 1583 za rychtáře Josefa Palače a Tomáše Lomnického, t.č. písaře bzeneckého, prodal dům na Dol. rynku Martin Zezhulů Šimonu Bydžovskému, pekaři, za 108 zl., jenž jej r. 1589 prodal pekaři Mikuláši z Rybího za 130 zl. a tento jej r. 1593 prodal pekaři Martinu Libočskému za 150 zl.

L. P. 1597 prodal Adam Vědropil, švec, dům na Dolním rynku Václavu Sládkovi z Měrovic za 150 zl., jenž jej r. 1603 prodal za tutéž částku Eliáši Blanaři. R. 1602 se prodal po nebožtíkovi Václavu Ondrovi Nebeských dům na Dol. nám. s 3 čtvrtmi rolí a vším osetím, s 2 zahradami, s 2 koni, s vozem, pluhem, branou, s 2 čtvrtmi vinohradu, v Maršálcích a Hažnecích, s 2 Roubanicemi, za Soboňovým jezerem a na Dubovém, Matouši Hertlovi za 650 zl. Na dluzích po nebožtíku mezi jiným bylo knězi Martinu do Brodu 12 zl. 10 gr., na kostel poručených 10 zl.

L. P. 1618 v pátek před sv. Jiljím za purgmistrovství Pavla Štemple a s. t. r.… jakož jest nebožtík Šimon Klaus, ležící na smrtelné posteli, avšak při dobrém rozumu a paměti jsoucí, kšaft pořádný o svém statečku, což jeho málo nebo mnoho bylo, jak o domu, tak o vinohradech, Roubanicích i všem nářadí domovním jest učinil. Totiž takto:

Předně dům na Dolním rynku ležící s Roubanicí v sumě 150 zl., buďto že by Jakub, syn jeho, anebo Dorota, manželka po něm zůstalá, v té sumě jeho se ujati, jak ji kšaftem poručil, chtěla….

Severně od Dolního náměstí táhlo se Horní náměstí, jež mělo 33 čísel. Možná, že bylo s Dolním náměstím obehnáno nějakou zdí nebo aspoň valem; poněvadž se však o městských zdech, ani branách, nikde nečiní zmínky, mám za to, že Bzenec nebyl nikdy hrazen.

Jak drahé byly domy na Horním náměstí? L. P. 1568 koupil jest Jiří Karásek, jsa ten čas rychtářem, dům od Václava Količného za 30 zl. R. 1580 koupil Jan Kadidlo dům s 1 Roubanicí na Hradištku za 130 zl. R. 1599 prodal se dům s vinohradem v Horní hoře a Roubanicí na Kamenném osúší za 200 zl. R. 1612 prodal Eliáš Venclů dům s 2 plžemi za 130 zl.

Nynější Olšovská ulice se jmenovala Mlýnskou ^[1], poněvadž vedla k panskému mlýnu, jenž byl u Olšovce; řada domů s okny k jihu obrácenými slula Suchý řádek a řada domků směrem k panskému rybníku, jenž byl nedaleko mlýna, se nazývala ulice Rybářská, zajisté dle rybářů, kteří v ní bydleli. Tyto ulice měly dohromady 82 domů, jichž cena se také velmi různila.

L. P. 1576 v neděli po sv. Matouši prodán jest dům v Mlýnské ulici s pololánem rolí, s 2 koňmi, s vozem, pluhem, s 2 vozy sena, s 1 měřicí cibule, s oklepěmi loňskými i letošními, již posavad toliko režnými a žitnými vymlácenými, což jich jest nyní, s plevami, s chrastím zelným z polovice záhonu ze strany od Václava Rybáře na zahradě i s loukou pod Olšovcem a Říkou u starého Veselského přívozu, podle hájemství svobody, od Mikuláše Bulana na místě Anny, máteře vlastní, Jakubu Chrustovi Přerovskému za 220 zl., jenž jej r. 1582 prodal za 260 zl.

Léta 1575 koupil Ondra Strnad od Mikuláše Kostelníka půl podsedku na Suchém řádku za 33 zl.

R. 1586 prodal Jan Patron Vlach podsedek v Rybářské ulici Matyáši Šťastnému Lesových za 200 zl.

R. 1594 prodal Martin Pařízek Martinu Víškovi podsedek v Mlýnské ul. za 200 zl.

R. 1595 prodal Jiří Rojíček Henrychu Puchovi, kloboučníku, půl podsedku na Suchém řádku za 40 zl., po němž byla ta půle prodána Petru Solgovi, tkadlci, za 50 zl.

R. 1597 prodal Matouš Hovado Pavlu Lapkovi prázdné místo při svém podsedku, aby si na něm podsedek vystavil, za 8 zl.

R. 1597 prodal Jiřík Čech Jurovi Adamci, tkadlci, podsedek v Mlýnské ulici za 220 zl. Jiřík Čech koupil téhož podsedek na Suchém řádku s achtelem vinice v Cukmantlích, čtvrtí v Kněží hoře a s Roubanicí na Dubovém za 330 zl.

R. 1615 prodal p. purgmistr Pavel Štempl s pány podsedek v Mlýnské ul. Janu Suchému za 100 zl., louku pod Olšovcem a achtel vinohradu zv. Klín za 60 zl., achtel v Hažnecích za 25 zl., achtel v Růžené za 30 zl., Roubanici u mostu za 20 zl., v sumě všeho 265 zl.

R. 1618 za rychtáře Valenty Pustiměřského s dovolením p. Jana Tanhajsra, toho času správce panství Bzeneckého, prodala vdova Dorota Stohlová Václavu Fabianovi podsedek v Mlýnské ul. se vším užitkem zahrady za 150 zl.

Bzinská ulice se tehdy jmenovala Bzinková a měla 28 podsedků. Jak se cenily, je patrno z těchto zápisů:

R. 1569 prodal Jiřík Duchkův Ondru Hudomertlovi podsedek za 200 zl.

R. 1569 prodal Jan Jakub Fabianových Jiříku Neležkovi z Louky u Malenovic grunt v Bzinkové ulici, jenž slove hájemství i s rolemi, kteréž k tomu gruntu od starodávna přináležejí, se 2 Roubanicemi, s vinohradem a sádkem u Výholce, jenž slove Frejunk a mimo to přidal jemu vůz okovaný, pluh s železy, bránu jednu, koně jednoho, slepic šest a kohouta, stůl a dřeva k palivu na zahradě z polovice, též osetí jarého a ozimého, což se ho nalezlo, polovici, za 500 zl. Týž prodal ještě téhož roku za tutéž částku hájemství Mikuláši Krejsovi z Mouchnic, jenž již roku následujícího je prodává Pavlu Kratíkovi z Boršova za 510 zl. Tento je po 2 letech prodal Pavlu Konečnému za tutéž sumu. Pavel Konečný držel hájemství až do roku 1618, kdy je prodal Pavlu Malinovi za tutéž částku.

Vracovská ulice měla 41 čísel. Jak draze se prodávaly usedlosti na Vracovské ulici, dovídáme se z těchto zápisů:

R. 1572 koupil Pavel Zezhulů podsedek za 190 zl. R. 1599 prodal p. purgmistr Pavel Hoffman a páni podsedek s loukami za humny, s jednou Roubanicí pod Veselskou hrází a 1 loukou na Bzinku, s dobytkem hovězím (krom těch 4 krav, jak na smluvách svatebních vymíněno jest) paterým i se vším nářadím domácím, s 1 čtvrtí vinohradu v Hažnecích a 1 achtelem v hoře Liščí, s káděmi a bečkami prázdnými Janu Hanzpekovi, který pojal Kristinu, manželku po nebožtíku Janu Hedlerovi, za 400 zl.

R. 1599 prodal se dům s achtelem vinohradu a 2 Roubanicemi za 300 zl.

R. 1610 prodal Jakub Hedrich podsedek Melicharu Sumrovi za 110 zlatých a týž jej r. 1646 prodal za 80 zl.

Olšovec měl 18 podsedků. Jak se cenily, nevíme, poněvadž byl Olšovec samostatnou obcí, a tudíž změny v držbě olšovských nemovitostí se v bzeneckých gruntovních knihách nezaznamenávaly.

Mimo to bylo v Bzenci 32 (dle sumáře 34) hoferů křesťanských, kteří bydleli větším dílem v domcích, stojících na místě dnešních Baráků, kteréhož názvu se tehdy, aspoň úředně, ještě neužívalo, a 35 hoferů židovských, z nichž 10 mělo „cuhausky“ čili domky při domech židovských, ostatní pak bydleli v domcích nebo v podružství. Domky se v urbáři neuvádějí, poněvadž se z nich neplatilo pozemkového úroku.

Měl tedy Bzenec s farou, školou a panskými budovami na 300 čísel.

Dále byly v Bzenci dva svobodné dvory, jeden pod kostelem na Dolním náměstí, k němuž patřilo 100 měřic pozemků a druhý na konci Mlýnské ulice, k němuž náležely dva lány rolí, louky a ovocná zahrada v Roubanicích; kdo byli v této době jejich majetníky, nikde nečteme.

Jaká byla výstavnost města? Domy byly, až na zámek, přízemní ze dřeva nebo vepřovic a byly kryty po většině slámou. Jen některé domy na Dolním a Horním náměstí, patřící šlechticům nebo bohatším měšťanům, byly z tvrdého staviva a kryty šindelem ^[2].

Kolik měl tehdy Bzenec obyvatelstva? S rodinami panských úředníků a služebníků bydlelo v Bzenci a Olšovci na 320 rodin, čítáme-li na rodinu průměrně 6 členů, měl tehdy Bzenec na 2 000 obyvatel, z nichž na 400 bylo židů. Křesťanské obyvatelstvo bylo národnosti české, až na několik řemeslníků, u jejichž jmen stojí nezřídka v gruntovních knihách „Němec“. Úřední řeč byla na radnici i na zámku česká; páni Pruskovští, jsouce ze Slezska, jali se zaváděti na zámku úřední řeč německou, jak patrno z originálu urbáře z roku 1604.

Jest zajímavo stopovati v zápisních knihách a urbáři původ a vývoj rodných jmen čili příjmí. Příjmí se dávala předně dle řemesla, jež provozovali jednotlivci a psala se velkým i malým začátečním písmenem jako Pekař, Kolář, Bednář atd. Jindy se dávala příjmí dle zaměstnání otcova, jako Jirchářů, nebo dle křestního jména otcova jako Jan Fabiánů. Dále se dávala příjmí dle osobní vlastnosti jako Suchý, Kučera, dle rodiště jako Přerovský, Chotěbořský, dle kraje, z něhož přišel jako Slovák, Hanák, dle přezdívky jako Opice, Vědropil. Německých příjmí se vyskytuje málo, v urbáři asi 10, maďarská 3. Příjmí se nepsala vždy stejně; táž osoba jednou se píše Morava, jindy Morávek, jindy zase Moravů, Krbých, Krboš, Krbich, Dolobraz, Dolovraz. Někdy se spojuje jméno s příjmím jako Honspek, Hons Pek. Rodných jmen se často užívalo v 2. pádě a tak ze jména Rouček, povstalo Rúčka, Klouček, Klúčka, Jašek, Jaška, Jakša.

Příjmí, jež se v Bzenci zachovala až dosud, jest málo, jsou to Adamec, Stehlík, Hertl, Kučera, Rúčka, Varadínek, Šebesta, Piskoř, Přerovský, Vávra, Kuchař, Gořalka, Konečný, Kolář, Kříž, Vrba, Jurásek. Příčinou toho byla válka třicetiletá, za níž mnoho rodin dílem vyhynulo, dílem, jsouc vyznání protestantského nebo českobratrského, se vystěhovalo. Mnoho rodin během tří set let vymřelo.

Jaká byla v té době nejobvyklejší křestní jména? Kromě jmen apoštolů nejoblíbenější jména byla Václav, Jiří, Martin, Mikuláš, u ženských pak Kateřina, Magdalena, Barbora, Jana, Anna. Jména nyní nejobvyklejší Josef, František, Marie se v urbáři a zápisních knihách vůbec nevyskytují. Křestních jmen se často užívalo ve znění německém jako Hons, Lorenc, Vencl.

Z knih gruntovních a rozdílových můžeme i usuzovati, jaká byla správa obecní, vnitřní zařízeni domácí, poměry majetkové, drahotní, jak se odívali měšťané, jaké byly poměry náboženské a kulturní.

V polovici 16. století předním mezi občany byl rychtář, jejž ustanovovala vrchnost; vyřizoval sporné věci, dával sankci kupům, jméno jeho se uvádělo vždy na prvém místě ^[3].

Správu města vedl úřad neboli rada, jež se skládala z 12 starších neboli konšelů, které si volili ročně občané. Po volbě byla rada povinna ukázati se vrchnosti, by ji potvrdila. V čele úřadu neboli rady stál purgmistr, jímž býval první konšel; později se konšelé v hodnosti purgmistrovské střídali, takže v rozličných zápisech jednoho roku se uvádí několik purgmistrů. Během doby vzrůstala vážnost purgmistrova, jenž byl volen občany a tudíž nezávislejší na vrchnosti než rychtář, který byl vrchností jmenován, takže kolem roku 1580 se uvádí v zápisech purgmistr ^[4] na prvém a rychtář na druhém místě ^[5]. Ještě v pozdější době následuje rychtář ^[6] vždy až za radou. Purgmistrovi, rychtáři a konšelům náležel titul pán, všichni dohromady sluli páni.

Vnitřní zařízení domů bylo zpravidla jednoduché: obytné stavení mělo vpředu jednu, nanejvýš dvě světnice a kuchyni; do dvora se táhla komora, za níž byly stáje pro dobytek.

Nábytek byl prostý; postel, stůl s nějakou lavicí, truhla na oděv a prádlo – toť vše. Pokrmy se vařily v peci v hrncích, postavených na železné trojnožce, v rodinách zámožnějších na roštu, pečeně se pekla na rožni. Nádobí bylo hliněné a jídelní náčiní ze dřeva; v rodinách zámožných bylo hojně náčiní stříbrného a nádobí cínového, jež se cenilo dle váhy.

Jaké byly v této době majetkové a drahotní poměry, jaké v zámožných rodinách zásoby nádobí, nářadí, peřin, prádla, oděvu, životních potřeb, krátce jaký byl blahobyt, poznáváme z knih rozdílů. Uvedu z nich několik zápisů, jež jsou sice poněkud delší, ale po stránce kulturní nanejvýš zajímavé.

R. 1596 prodal p. Tomáš Lomnický dům na Dolním rynku, tři a půl čtvrti role se vším osetím, k tomu 3 koně, 2 vozy, 1 pluh, 3 řebře, 2 brány, s Roubanicemi a loukami, kteréž k domu příslušejí, s achtelem vinohradu v Horní hoře Pavlu Velickému za 750 zl.

Když r. 1597 Pavel Velický zemřel, byl dům s pozemky a vším příslušenstvím prodán Martinu Dvorskému, pekaři z Holešova, za 800 zl.

Po nebožtíku Pavlu Velickém a jeho manželce se prodaly svršky a sice: Daniel žid na místě nebožtíka Mušle žida vzal ložní šaty v 19 zl., jenž mu byl nebožtík P. Velický dlužen. Lukáš Kovář koupil prase za 6 gr., Martin Dvorský koupil 6 sviní, počítajíc každou za 25 gr. 5 den., za 5 zl. 4 gr. 2 den. Měřice semence se prodala za 22 gr., 6 ½ měřice rži po 28 gr. učinilo 6 zl. 2 gr., za moždíř, 2 kotlíky a svícny se utržilo 22 ½ gr., za rožeň 5 gr, od Lukáše Kováře a Václava Pěkných přijato za 20 měřic žita (pšenice) po 1 zl. 2 gr. 21 zl. 10 gr., od Šimona Klause za 1 měřici pohanky 13 gr., od Nykodema za 2 měřice pohanky 19 ½ gr., od Pavla Hoffmana za len a konopě třené s bečkou, v níž to předivo bylo, 2 zl., od Řehoře Straky za konopě mořené i nemořené, poskunné i hlavaté 2 zl., od Šmerla žida za jalovci prodanou 4 zl. 15 gr.

Zvlášť jasně nám osvětluje drahotní poměry koncem 16. století zápis pozůstalosti po neb. Pavlu Dolovrazových, po němž r. 1573 sepsán a vyhledán všecek statek a rozdělen s bedlivým rozvážením mezi Margetou, manželkou a Jiříkem, synem po něm pozůstalým, tímto způsobem:

Dům na Dolním rynku s 1 Roubanicí za Homolovým jezerem, s jednou ve Strážnickém lese, s jednou loukou na Bzinku, slove na Hrádku, pokládá se podle poručenství nebožtíka Pavla ve 150 zl. a odveden jest s tím vším Margetě, manželce jeho, podle téhož poručenství, kromě 70 zl., jež synu Jírovi doplatiti má, a sice při vánocích po 7 zl. každého roku až do té sumy vyplnění. Týž 1 achtel vinohradu, který leží nad Krajinou v Horní hoře a druhý achtel nad židovskými hroby, slove Frejunk, podle poručenství neb. P. D. odveden Margetě na díl její.

Týž Jiříkovi podle poručenství odveden na díl jeho vinohrad, slove Krajní, v Horní hoře ležící a 1 achtel v též hoře, Malý, kterýž má sobě doplatiti 12 zlatými. Každého roku platiti má podle úrody syn Šebestovým, jakž horenská registra ukazují, po 5 zl. až do sumy vyplnění.

Plž, boudu s presem, káděmi 9 i se vším příslušenstvím, což v té boudě, podle poručenství odvedeno Margetě a Jiříkovi, aby společně užívali.

Týž se vína po témž neb. P. našlo 4 bečky. Vína jsou prodány 3 bečky po 37 zl. a 1 bečka zůstává a jest položena v 37 zl. i učiní za to víno 148 zl.

Též Martin Obročník zůstává dlužen za vůz 3 zl. 15 gr. Dluhové po neb. Pavlu Dolobrazovi jsou: z vola obecního, kterého zabil, 6 zl., od p. Barského přijal peněz hotových 2 zl., z obecní truhlice půjčeno jemu 13 zl., Václavu Svobodovi dlužen zůstal 2 zl. 8 gr. 4 den., Joannesi Rozmanovi 5 zl., synu Martina Kováře 4 zl., synu neb. Chabrnoha 5 zl., židu Škoplovi 5 zl., Zikmundu Dobšových 16 zl., Lazaru židu Jektavému 3 zl. 23 gr., Vaškovi Masaři 8 zl., Martinu Slukovi z Vrbého 8 zl., 79. léta zůstal na počtu do truhlice obecní 2 zl. 4 den., na kostel co byl nebožtík Tiburcí poručil, 5 zl., týž, že jest neb. Pavel pochován v kostele, připověděla Margeta dáti 5 zl., za konopě v kýtách 8 gr. 1 d., za 600 šindelů 2 zl., za 5 měřic mouky po 12 gr. 2 zl., za 18 čtvrtí hrachu 5 zl., za dvoje střevíce 4 gr., za půl čtvrti kaše 3 gr., za 1 čtvrt žita 3 gr., pacholku za službu 4 zl., Pavlu Hajnému do Strážnice 1 zl., p. Hendrychovi za krámské věci 1 zl., za zámek západitý, který vzal v rathouzu, 22 gr. I učiní všeho dluhu 101 zl. 20 gr. 1 den.

Též se od rozdílů srazí pánům starším a písaři podle starobylého pořádku 3 zl.

I zůstává ještě všeho mimo tu srážku sumy rozdílům 46 zl. 25 gr.

I přijde na díl Margety, manželky neb. Pavla, 23 zl. 12 gr. 2 ½ den.

Jak se v té době cenily jiné v domácnosti potřebné věci, dovídáme se ze zápisu statku po nebožce Anně Ferenkové z r. 1595: 27 měřic a 1 čtvrt rži po 22 gr. učiní 19 zl. 19 ½ gr., ložní šaty 15 zl., kaše pohančené 3 čtvrti 22 ½ gr., 1 měřice hrachu 18 gr., 4 ½ kýty konopí 12 gr., 6 špichů soli po 9 kr., 4 ovce za 2 zl., krmná svině za 2 zl., graca, vochla, motyky a jiné věci hliněné 1 zl.

Z rozdílu statku po nebožtíku Bartoši Klobučníkovi, zemřelém r. 1594, se dovídáme, že plž se cenila ve 40 zl. a po neb. Mikuláši Krejčím, zemřelém r. 1595, se prodaly 2 bečky bílého vína po 60 zl., měřice mouky za 20 gr., 5 hrnců vařených trnek po 6 gr., 20 funtů slanin po 4 kr., 3 husy za 15 gr., 4 svazky konopí a trocha koudele za 1 zl.

Jak vypadala domácnost zámožného měšťana, nám ukazuje zápis rozdílu majetku nebožtíka Jana Rozmana. R. 1598 byl prodán jeho dům na Dolním rynku s 2 stoly, židlemi, s třemi čtvrtmi rolí s polovicí osetí, s 4 koni a hříbětem, s 3 vozy, s vozem kočím, chomouty a uzdami, s loukou v Olšovci a druhou na Bzinku, s plží podle Strakovy, jednou čtvrtí vinohradu, malou, zigmundovskou v hoře Liščí a druhou čtvrtí v Greftech od Kohouta žida zaplacenou, zahrádkou pod Grefty vedle Jana Malečkova, Roubanicí u Strážnického mostu i s dřívím všeckým, což jest ho při tom domě za humny, za sumu 650 zl. Kristině, pozůstalé vdově.

R. 1599 byla po něm prodána čtvrt vinohradu v Maršálcích za 160 zl., půle vinohradu v Horní hoře za 220 zl. a role Niva uroz. pí. Barboře Pruskovské za 70 zl.

Za svršky po nebožtíku zůstalé bylo trženo:

Za klobouk podšitý 22 ½ gr., za mentyk ^[7] 2 zl., za kabát barchanový 1 zl., za sukničku soukennou, vetchou 20 gr., za tykytu zleželou a pokaženou 7 zl. 15 gr., za kus karmazínu zleželého 1 zl., za plášť soukenný 15 zl., za suknici a kožich ferštatový ^[8] 6 zl., za vlnu 18 zl., za půl patnácté bečky vína 247 zl. 29 ½ gr., za sedmery knížky 1 zl. 29 gr., ještě zůstávají 2 bečky v 28 zl.

Ze soupisu dluhů neb. Jana Rozmana uvedu aspoň některé. Knězi Šimonovi do Bojanovic 100 zl., od pohřbu dáno rektorovi 2 zl., knězi Tomáši 1 zl., stolaři od udělání truhly 22 gr., Lazaru za krámské věci k pohřbu vzaté 11 zl. 15 gr., od smítání a kopačky vinohradů 2 zl. 24 gr., Honzovi Novokřtěnskému, barvíři, od hojení nebožtíka ještě pozůstalého dluhu dáno 4 zl., od žatí na Nivě obilí 4 zl. 22 ½ gr., za 3 vědra vína na dolévku koupeného 5 zl., Janu Drymlovi od ušití do hrobu šamlatové hazuky a pokrovu 20 gr., Adamovi ševci, jakž cedulky rukou neb. R. psané ukazují, 5 zl. 14 gr., od opravení pásu stříbrného 18 gr., na kostel bzenecký vedle poručenství neb. Rozmana a nebožky Johanky, prvnější manželky jeho, 18 zl., od rozdílu pánům a písaři 3 zl.

Co Jíra Duchků 10 zl. a Jan Paulusů na kostel bzenecký poručil, a když Jan Paulusů kostelníkem byl, co k sobě 8 zl. kostelních přijal, učiní 28 zl., což všechno Jan Rozman povinen byl zaplatiti.

Suma všeho vydání byla 769 zl. 28 ½ gr., i zůstává ještě 1 328 zl. 18 ½ gr.

Kromě částky peněz 552 zl. 26 gr. 1 d. odvedlo se vdově Kristině svršků: Náčiní cínového 48 funtů, pánví plechových 5, rožně 2, rošt 1, šatů ložních peřina 1, duchny 3, podušek 7, cíchy na duchny 2, číška na podušky 1, plachty 2, ubrusy 2, ručníků 5, hovězího dobytka 4 kusy, ovcí starých s jehňaty 42, kusy plátna bílého 2, více plátna loktů 78, slanin polty 4, lžic dřevěných se stříbrnými střenkami 12.

Sirotku se dostalo sumy 885 zl. 22 gr. 2 d. a svršků: Náčiní cínového 96 funtů ^[9], pánví plechových 9, rožňů 5, rošty 2, šatů ložních peřiny 2, duchen 6, podušek 14, cíchy na duchny 4, cíchy na podušky 2, plachty 4, ubrusy 4, ručníků 10, hovězího dobytka 7, ovcí s jehňaty 84, slanin poltů 8.

Též se sirotku dostalo čtvrti vinohradu v Maršálcích s boudou, káděmi i jinými potřebami a náčiním, Roubanice slove Moravská, zahrady pod Liščí horou, pásu na způsob obručí stříbrného ^[10], pozlaceného s řetízkem a jablkem, kterýž váží 22 loty, páteře s korály ^[11], vážící 6 ½ lota, koflíčku stříbrného, pozlaceného, lžic stříbrných 4, vážících 9 lotů ^[12], knih 27 malých a velkých spolu.

Kromě toho se témuž sirotku vedle poručenství neb. J. R. odvozuje: Čtvrt vinohradu a zahrádka podle nivy Moravových v 40 zl., Roubanice u jezera Petráňovského v 40 zl., zahrádka vedle Strakovy v 15 zl., plž vedle bedlivého šacování v 40 zl.

Svršky i pozemky byly odevzdány p. Tomáši Lomnickému, aby to do zrostu sirotka dochoval. Dále bylo z toho statku odvedeno na syny nebožtíka Martina Kováře Janovi, bratru jejich, aby jim to do zrostu jejich dochoval a potom zase odvedl: cínového náčiní 26 funtů, dvě lože šatů, co nebožtík Johanka na Aničku, dcerku svou, poručila, duchny 2, peřiny spodní 2, podušky 4, plachty konopné 4, cíchy 4; třetí lože šatů, co poručila Jiříkovi, synu svému, duchnu 1, peřinu 1, podušky 2, plachty 2, cíchy 2. Též na Aničku podle poručenství nebožtíka Johanky rukávců 5, prostěradla 4. Též odvedeny Aničce a Jiříkovi krávy 2, jalovice 2. Ty všecky věci Jan Kovářů k sobě k věrné ruce přijal.

Vydána 1 kráva Zuzaně Tomáše Plundrova vedle poručenství neb. Johanky. Též jedna kráva červená, lysá a tele jedno Jiříkovi neb. Šťastného a šuba liščí vedle poručenství neb. Johanky odvedena Martinu Pekařovi k chování; šuba prodána byla za 4 zl. 2 ½ gr.

Ze svršků syna neb. R. prodáno, na čemž Kristina, máteř jeho, žádného dílu nemá, a takové peníze v obecní truhlici zůstávati mají: slanin za 10 zl. 14 gr., rži za 1 zl., pšenice za 5 zl. 10 gr., ve snopech rži a pšenice za 31 zl. 25 gr., kabátky 4 za 8 zl., ovcí za 65 zl. 18 gr., plátna za 12 zl. a 10 ½ gr.

L. P. 1602 ve čtvrtek po památce sv. Filipa a Jakuba za purgmistra Pavla Hoffmana a st. t. r. odvedeno Lomnickému na sirotka neb. Rozmana 8 knih; ty bude povinen sirotku tomu dáti a navrátiti a ostatek, co zůstávalo knih na díl toho sirotka, takové knihy jsou všechny dány knězi Ondřeji, bratru neb. J. R., aby také památku bratra svého měl.

Vdova Kristina provdala se r. 1599 za Václava Risnera z Kyjova, jenž prodal dům její se všemi pozemky, nábytkem a nářadím Danieli Dvorskému z Hranic za 800 zl.

Salomena, vdova po Řehoři Strakovi, prodala r. 1601 dům na Dolním náměstí s pozemky také za 800 zl.

Uroz. p. Matyáš Bernopotský, koupil r. 1603 dům na Dolním náměstí s pozemky za 820 zl.

Po Pavlu Borutovi prodal se r. 1600 dům na Dolním náměstí s domácím nářadím, s cínovým náčiním, s vinohradem Podhradí zvaným 3 achteli a dvěma čtvrtima Kukle, s 2 Roubanicemi, s 1 loukou na Bzinku za 900 zl.

Ze zápisu pozůstalosti Jana Rozmana se dovídáme, jak se odívali zámožní měšťané, v létě nosili klobouk podšitý, suknici, pod níž byly kalhoty, mentyk a plášť soukenný, v zimě čepici nebo šubu ovčí nebo liščí. Oděv tento byl značně drahý, jak lze souditi z toho, že za soukenný plášť po nebožtíku Rozmanovi se stržilo 15 zl., částka na tu dobu velmi značná. Méně zámožní se odívali jednodušeji.

V této době žilo v Bzenci i mnoho rodin šlechtických. Zápisy gruntovních knih mají velmi často za předmět kupy a prodeje osob šlechtických.

Tak r. 1574 prodal urozený pán ^[13] Jan Ořechovský z Ořechového Janu Hankovi podsedek v Mlýnské ulici za 230 zl. a r. 1576 koupil pro sebe a svou manželku pí. Johanu Lichnovskou z Kostic od Jana Čecha podsedek na Suchém řádku za 32 zl.

R. 1577 koupil p. Andryáš Tiburc z Geně podsedek ve Vracovské ulici za 200 zl. a p. Orata ze Syonu ^[14] prodal r. 1576 Matěji Urbanovi grunt v Mlýnské ulici za 160 zl.

R. 1579 koupil urozený vladyka p. Hanus Syřinka z Syřině, manžel Alžběty Kropáčky z Nevědomí, dům na Horním rynku s loukou Roubanicí na Hradištku, se 7 čtvrtmi vinohradů, totiž 2 ve Psí hoře, 2 v Prostřední hoře a 3 vinohradu, jenž slove Rozkoš, za sumu 1 100 zl. od urozeného vladyky p. Jiříka Záviše z Osenice ^[15] podle smlouvy dobrovolné mezi nimi učiněné a zpečetěné a podle listu svobodného urozeného p. Ference Nyarýho z Bedeku, držitele panství Bzeneckého, na ten dům svobodně daného, jakž ten list v sobě šíře zavírá a obsahuje a takovou sumu zouplna a docela zaplatil.

R. 1580 koupila urozená paní Anna Rottenburgová z Ketře ^[16] od Jakuba Plachého dům na Horním rynku za 300 zl., po její smrti prodala její sestra Magdalena týž dům s achtelem vinohradu zv. Klín v hoře Hašnecích a 1 Roubanicí, kterou přikoupila, Janu Masaři z Chotěboře za 400 zl.

Téhož léta koupil urozený pán Mikuláš Jurec z Libohoště dům na Dolním rynku s Roubanicí a zahrádkou za 200 zl.

R. 1586 koupil urozený pán Hanuš Syřinka z Syřině podsedek v Bzinkové ulici za 185 zl.

R. 1589 prodává urozený pán Albrecht Čertorejský z Čertorej ^[17] podsedek, připojený k domu na Horním rynku, totiž ovčírnu, která z toho podsedku ustavena jest, se zahradou Jiříku Strakovi za 30 zl.

L. P. 1590 prodala urozená paní Alžběta Kropáčka z Nevědomí dům na Horním rynku s půl druhým lánem rolí, s vozem, pluhem, branami s železy, vinohradem, jenž slove Rozkoš, Roubanicí na Hradištku, s 2 loukami v Kopcích, s 2 plžemi při témž domě, s listem svobodným od urozeného pána Ferencze Nyarýho z Bedeku, držitele na ten čas panství Bzeneckého na ten dům svobodný daný, urozené paní Alyně Revaj z Revy za sumu 600 zl. Tato jej r. 1591 prodává se vším příslušenstvím v přítomnosti p. Mikuláše Salaje z Dobronu, úředníka na Bzenci, na místě urozené paní Barbory Revaj z Revy vyslaného, této za 700 zl. peněz hotových.

Ze zápisu z r. 1602 jest patrno, že toho roku již byly všechny tři nebožkami.

R. 1589 prodal p. Kašpar Chotěšovský z Vážan dům na Horním rynku ^[18] se 4 sklepy vinnými v témž domě, s 1 stolem urozenému pánu Jiříku Hoštickému z Hoštic a na dvoře v Miloticích, manželu paní Johanky Kropáčky z Nevědomí za 1 200 zl.

R. 1590 prodal Jiřík z městečka Polešovic ur. p. Mikuláši Salaji z Dobronu dům na Horním rynku s plžem pod Kožuchy a loukou pod Olšovcem za 280 zl. a p. Albrecht Čertorejský z Čertorej a na Bohdalicích Honzu Pavlovi, bednáři, dům na témž rynku za 100 zl.

Téhož léta prodal Václav Nebeských podsedek v Bzinkové ulici s lánem rolí, vozem, pluhem, branami s železy, s loukou pod Příletem p. Alžbětě Kropáčce z Nevědomí za 280 zl. Tato však zemřela ještě téhož roku, a za její sirotky prodal p. purgmistr Jan Kadidlo týž podsedek p. Albrechtu Čertorejskému za 280 zl., jenž jej za tutéž částku prodal Janu Fabianovu.

R. 1592 prodal ur. p. Balcar Tluk z Těšinovic na místě J. M. uroz. p. Bernata Barského z Baští na Rychvaldích dům na Horním rynku se vším příslušenstvím po neb. ur. p. Kašparu Suském ze Suchek Jiříku Strakovi za 70 zl.

R. 1603 koupila ur. pí Dorota Kropáčka z Nevědomí dům na Horním rynku s 2 stoly, s čtvrtí vinohradu v Zadní hoře, s Roubanicí u Strážnického mostu za 400 zl.

R. 1604 koupil p. Michal Salaj podsedek v Mlýnské ulici za 170 zl.

R. 1606 koupil ur. p. Jiřík Záviš z Našovic po ur. pí Johance Hoštické z Hoštic dům na Horním rynku se vším příslušenstvím za 124 zl.

V r. 1604 bydlely v Bzenci dle urbáře jen tyto šlechtické osoby: paní Dorota Kropáčka z Nevědomí, jež měla svobodný dům na Horním náměstí, pan Jiří Záviš z Našovic, jenž měl také svobodný dům na Horním náměstí, p. Matyáš Brnopotsky ^[19], jež měl dům na Dolním náměstí a v Mlýnské ulici, jež však nebyly svobodné, p. Michal Salaj z Dobronu, zámecký úředník, jenž měl nesvobodný dům v Mlýnské ulici a svobodný v ulici Vracovské, pan Pavel Moraczy a p. Jiřík Senkyva, kteří měli domy ve Vracovské ulici.

Svobodní z nich byli jen paní Dorota Kropáčka, p. Jiřík Záviš, p. Pavel Moraczy a p. Jiřík Senkyva; byli však povinni místo roboty platiti vrchnosti ročně 1 ½ zl. na dva termíny. K nim patřil, ač nebyl stavu rytířského, p. Tomáš Lomnický, původně bzenecký městský písař. Měl dům na Dolním náměstí a platil vrchnosti také 1 ½ zl. úroku ^[20].

Jan Krištof Pruskovský zapověděl šlechtickým osobám svobodně se usazovati v Bzenci. Vrchnost všeobecně vůbec nerada viděla šlechtické usedlíky, poněvadž se vyhýbali robotám a platům a dovolávajíce se zemských zvyklostí odepírali zemské berně, mýta a ubytováni vojska ve svých domech. Následkem zákazu Jana Krištofa ubývalo v Bzenci šlechtických rodin, které zde zbyly, byly nuceny, jsouce protestantské nebo českobratrské, po bitvě na Bílé hoře se vystěhovati, takže v době pozdější byli šlechtici jen někteří panští úředníci. Šlechtici, kteří byli majetníky svobodných dvorů, se v urbáři neuvádějí, poněvadž nebyli robotami ani žádnými dávkami vrchnosti povinni.

Hlavními zdroji výživy bzeneckého obyvatelstva bylo zemědělství a řemesla.

Většina obyvatelstva se živila zemědělstvím. Někteří z občanů drželi dědičně 14 3/4 lánu rolí městu patřících a byli povinni, aby mohli konati jízdné roboty, míti koně, láníci 4, půlláníci 2. Kromě obecních pozemků měli i vlastni pole, louky a vinice, s nimiž mohli volně nakládati. Většina měšťanů měla jen svobodné role, louky a vinice.

Proto se činí v urbáři rozdíl mezi měšťany rolníky a nerolníky, ač rolníky byli kromě řemeslníků vlastně všichni. Jakými robotami byli povinni?

Rolníkům bylo povinno robotovati s koňmi v roce 2 celé dni, třikrát v roce dříví na zámek dovézti, jeden den pracovati na hrázi u panského mlýna, na hony choditi a tenata ^[21] a jiné nářadí k honům voziti. O robotě při stavbě zámku nebo dvoru se urbář nezmiňuje, ač ji vrchnost později žádala.

Nerolníci byli povinni konati pěší robotu 4 dni v roce, jeden den pracovati na hrázi rybníka a pomáhati o honech.

Od hoferů se žádaly roboty v zemi obvyklé, 1 den v týdnu.

Konečně byli povinni všichni měšťané konati všecky práce v panské vinici Podhradí za denní mzdu 3 denárů a 3 kr.

Jaké platy byli povinni zapravovati vrchnosti? Předně platili úrok z gruntu neboli usedlosti, většina vrchnosti, jež dostávala 63 zlatých 14 gr., někteří faráři, jenž bral 6 zl. 16 gr. Platu z lánů odváděli ročně 12 zl. 12 gr. z Roubanic a luk 39 zl. 12 gr. 1 d. ½ gr., z některých zahrad 1 zl. 22 gr., z některých niv a rolí 28 gr.

Jaké přírodní dávky jim bylo odváděti? Obilní desátek se odváděl vrchnosti jen od některých občanů na Dolním náměstí z 3 rolí a jedné zahrady, od jednoho občana ve Vracovské ul. z 1 nivy, z jiné nivy se dával každý pátý snop. Z ostatních polí se odváděl obilný desátek faráři.

Dále se odváděl vrchnosti vinný desátek a kromě toho tak zvané zemní, z každé čtvrti 15 mázů. Občané bzenečtí drželi 409 čtvrtí ^[22] vinic čili 1161 1/3 míry, z nichž dávali ročně, počítáme-li průměrně na měřici 10 věder vinné úrody, 1161 ½ vědra desátku a 109 ½ vědra zemního. Faráři dávali ročně 10 věder deputátu. Dále jemu dávalo 21 občanů po 6 slepicích a 20 vejcích, 7 občanů po třech slepicích a 10 vejcích, Olšovští dávali vrchnosti po jedné slepici a 18 vejcích.

Konečně dávali někteří občané vrchnosti 5 měřic a faráři 4 měřice cibule a všichni občané desátek z okurek ročně na 600 kop; poněvadž se množství okurek nedalo přesně zjistiti a pěstitelé je hleděli tajiti, připsal úředník v urbáři napomenutí: „Mluv pravdu a nelži tak hrubě.“

Kromě rolnictví zaobírali se bzenečtí občané pěstováním zeleniny, ovocných stromů a dobytka. Ovocné stromy měli ve vinicích i zahradách a kromě obvyklých druhů pěstovali hojně meruňky, broskve, ano i mandloně. Také dobytka hovězího a vepřového chovali daleko více než nyní; vyháněli jej s ovcemi, jichž chov v Bzenci zvláště kvetl, na Doubravu, kde měli právo jej pásti.

Mimo obilí sela se i pohanka, proso, konopí. O lnu se zmínky činí jen zřídka.

Předním pramenem příjmů, vyjma snad držitele lánů, bylo vinařství. Proto pěstění révy věnovali hlavni péči. Vinic, kromě 19 čtvrtí panských, bylo v Bzenci celkem 463 čtvrtí, čili asi 1 200 měřic. Změny v držbě vinic se zapisovaly do horenských knih, jež byly rozděleny dle tratí, jejichž názvy se udržely dosud. Jsou to: Liščí hora, Novosady, Psí hora. Pohany, Maršálky ^[23], Grefty, Čihůvky, Prostřední hora, Horní hora, Kněží hora, Cukmantle, Růžená, Hašneky, Zadní hora. Ze zápisů v horenských knihách se dovídáme, jak se cenily vinice; cena ovšem jako nyní závisela na poloze a pěstění. Uvedu několik zajímavějších zápisů, jež charakterizují tehdejší poměry.

R. 1580 prodal Aron žid Šebestu Smetanovi achtel vinohradu v Novosadech za 66 zl., a Jan Kališ p. Pavlu Moraczymu achtel v Greftech za 30 zl.

L. P. 1581 koupil kněz Floryan, farář brankovský, manželce své Kateřině čtvrt vinohradu v Maršálcích za 180 zl. a jako farář zlínský jej prodal r. 1598 slovutnému pánu Tomáši Lomnickému za hotovou sumu 100 zl.

Téhož léta koupil kněz Martin Nymburský, toho času farář bzenecký, od žida Malečka čtvrt vinohradu v Greftech s boudou pod ním ležící a vším příslušenstvím za 80 zl., týž vinohrad prodává r. 1599 kněz Martin Janu Vojnovi z Domanína, manželu své dcery Anežky, za 100 zl., z nichž mu 50 zl. odpustil.

L. P. 1584 koupil Martin Nymburský, správce církve svaté ve Bzenci, čtvrt vinohradu v Greftech s boudou kromě presu a s kádí o 18 vědrech za 112 zl., kterouž čtvrt vinohradu, kdyby ho Pán Bůh prostředkem smrti z toho světa povolal, Ludmile, dceři své vlastní nejstarší, před týmž právem horenským mocně dává i odevzdává tak, aby jej ona obsáhnouti a obdržeti mohla přede všemi přáteli. A pakli by Ludmila prve zemřela, tehdy na jiné dítky téhož kněze Martina tato čtvrt vinohradu připadnouti má. R. 1599 prodává týž kněz i tento vinohrad s boudou v přítomnosti svých zeťů Jiřího Němce a Jana Vojny Janu Moravovi za 110 zl.

L. P. 1585 koupil p. Tomáš Lomnický od Matyáše Lesových čtvrt vinohradu v Pohanech s boudou, presem, káděmi a se vším k tomu vinohradu příslušenstvím za 200 zl. a za tutéž sumu prodal r. 1611 vše Petru Plumovi.

L. P. 1593 prodala paní Barbora, manželka kněze Martina Nymburského, židu Davidu Hluchému vinohrad v Horní hoře za 100 zl.

Téhož léta prodal Lukáš Štemberský čtyři čtvrti vinohradu zvaného Budík se svobodami, které měl na pergamenu s pečetí visutou, s boudou, presem a vším příslušenstvím panu Kašparu Pruskovskému a paní Barboře Revaj z Revy za 650 zl. a měch žita. Tito jej r. 1597 rozdělili a prodali, a sice jednu čtvrt vladykovi p. Mikuláši Salaji za 250 zl., jednu čtvrt Janu Rynkovskému za 200 zl., jeden achtel Martinu Šachtovi za 125 zl., jeden achtel Mikuláši Vyškovskému z Olšovce za 125 zl. a jednu čtvrt Lukáši Kovářovi za 200 zl., což činilo 900 zl., jež z části splatili hned, z části měli spláceti při braní vinného desátku jednak penězi, jednak vínem.

R. 1600 předstoupil Václav Sládek, písař panský, před horného Jana Moravova a oznámil, že jest od J. M. pána a paní pověřen, aby se zápisem opatřilo, co jsou vína. Mik. Víšků a Martin Šachtů po léta za vinohrady ty odvedli. I našlo se, že Mik. Víšků po 2 léta 16 věder po 2 zl. a letos 5 věder po 2 ½ zl. vyplnil, čehož v sumě na penězích učiní 44 zl. 15 gr.; Martin Šachtů též po 2 léta 12 věder po 2 zl. a letos 5 věder po 2 ½ zl. vyplnil, což učiní 36 zl. 15 gr.

R. 1606 prodal Jan Křikava, panský sládek, achtel vinohradu v Greftech za 30 zl.

R. 1606 se prodala čtvrt vinohradu v Horní Hoře po Jakubu Henigovi Bartoloměji Lomnickému za 200 zl.

R. 1607 koupila obec Bzenecká po Martinu Strniskovi čtvrt vinohradu v Greftech s boudou a 2 káděmi za 250 zl.

R. 1611 prodal p. purkmistr a páni s dovolením ur. p. Sigmunda Ryčky z Veliké Plužnice a na Malé Plužnici, ouředníka na Bzenci, achtel vinohradu v hoře Pohaně po nebožtíkovi Janu Chotěbořském cechu rybářskému za 120 zl.

R. 1614 prodal Hans Pelc achtel vinice v Greftech u židovského krchova ležící za 50 zl.

Bzenecké víno mělo již v této době chvalnou pověst; pokládalo se za nejlepší z okolních vín, a aby se tato dobrá pověst nepoškozovala, bylo přísně zapověděno prodávati v Bzenci vína cizí. Pro vynikající jakost bzeneckého vína zakupovali hojně vinic v bzeneckých vinných horách lidé z okolních vesnic a měst, takže jich dle urbáře drželi 54 čtvrtí, čili 154 ½ měřice.

Byli mezi nimi nejen okolní šlechtici, nýbrž i se jmény předních šlechtických rodů na Moravě a v Čechách shledáváme se v horenských knihách bzeneckých.

Tak r. 1580 prodává ur. p. Albrecht Čertorejský z Čertorej a na Bohdalicích se svou máteří paní Kropáčkou z Nevědomí achtel vinohradu v Greftech za 46 zl.

R. 1581 prodává paní Dorota Kropáčka p. Tomáši Lomnickému achtel vinohradu se zahrádkou v Greftech za 22 zl. a ur. p. Farkač Baračanský z Baračan na místě svých dítek pozůstalých po nebožce ur. paní Maruši Jurcové prodává tři čtvrti vinohradu v Kněží hoře uroz. pánu Janu Záviši z Osenice za 100 zl. a dvě bečky vína.

R. 1583 prodává ur. p. Cyprian Bělodský z Tišnova ^[24] dvě čtvrti vinohradu v Prostřední hoře a jeden achtel v Cukmantlích s boudou, presem, káděmi a vším příslušenstvím ur. paní Mandeleně z Ketře za 425 zl. a tato je prodává r. 1587 židu Lazaru kramáři za 350 zl.

Téhož léta prodává Tomáš Jarých čtvrt vinohradu v Prostřední hoře ur. paní Kateřině Bobolusce z Bobolusk ^[25] za 200 zl.

R. 1584 prodává ur. p. Mikuláš Salaj z Dobronu, úředník v Bzenci, achtel vinohradu v Liščí hoře a čtvrt v Greftech s boudou, presem a 2 káděmi p. Michalu Popovi ze Bzence ^[26] za 170 zl.

Téhož roku předstupuje před úřad horenský ur. p. Jindřich Klúcký z Libodřic ^[27]a oznamuje, „že ty čtvrti vinohradu, kteréž jemu ur. paní Alžběta Onšická z Bělkovic a na Pěnkově před úřadem horenským z lásky mocně dala i odevzdala i zápisem v knihách horenských opatřila a tolikéž tu čtvrt vinohradu třetí, kterouž jest Janu Černému, ševci, zouplna a penězi hotovými zaplatil tak, jakž registra horenská ukazují, zase mocně a svobodně jako své vlastní z lásky manželské ur. paní Kateřině z Bobolusk, paní manželce své milé dává a odevzdává za volné a svobodné tak, aby jich mohla užívati bez všeliké překážky jako svých vlastních.“

Avšak již r. 1536 prodává p. Jindřich Klúcký ony vinice ur. p. Hanušovi Syřinkovi z Syřiné za 300 zl., jenž r. 1587 prodal jednu čtvrt židu Jakobu, synu Barochovu, za 190 zl., a po smrti pana Hanuše prodala r. 1588 vdova po něm paní Alžběta Kropáčka dvě čtvrti Janu Dolovrazovu za 70 zl.

R. 1586 ur. p. Jiřík Hoštický z Hoštic a na dvoře Miloticích prodal dvě čtvrti vinohradu v Novosadech židu Mušlovi, Barochovu zeti, za 200 zl.

R. 1597 ur. p. Fridrich starší z Žerotína ^[28] a na Židlochovicích vinohrady své, 4 čtvrti v horách bzeneckých mezi Prostřední a Kněží horou, kteréž zovou Havala, jež od mnoha let v užívání míti ráčil, se svým dobrým rozmyslem darovati ráčil uroz. pánu Kašparu Melicharu z Žerotína ^[29] a na Nových Dvorech, pánu strýci svému i dědicům v Čechách a potomkům jeho.

O tomto vinohradě zmiňuje se Karel starší z Žerotína v listě Kašparu Melicharu z Žerotína dne 19. srpna 1605 z Rosic poslaném, omlouvaje se mu, že jeho posla proto tak dlouho zdržel, aby něco přesného o tom jeho vinohradě bzeneckém mu oznámiti mohl.

Kašpar Melichar se ho totiž tázal mezi jiným, jaká škoda byla učiněna na jeho vinohradě Bočkajovci, kteří v květnu poplenili Bzenec.

Karel nemoha se dočkati o tom žádné zprávy odeslal posla, aby daremně u něj nemeškal s poděkováním za projevený soucit nad smrtí své manželky Kateřiny Anny z Valdštejna a se zprávou o dalších plenech Bočkajovců.

Vinohrady osvobodil p. Kašpar Pruskovský s paní Barborou Revaj od desátku, pokud je bude držeti p. Kašpar Melichar s manželkou svou Annou z Valdštejna. Týž však prodal r. 1618 tyto čtyři čtvrti vinohradu p. Janu st. Říčanskému Kavkovi z Říčan ^[30] za 700 zl. Vinohrady ty se později dostaly v držení ur. pana Viléma Zoubka ze Ždětína a na Zdounkách, Habrovanech, Kostelci a Moštěnici ^[31].

Dokonce, jak jsme již četli, i vládce domu Rožmberského Petr Vok a jeho choť Kateřina z Ludanic měli v Horní hoře 3 čtvrti vinohradu, jež zvláštním listem postoupil starším jednoty bratrské.

R. 1602 daroval uroz. p. Zigmund Čertorejský z Čertorej a na Hrušovanech čtvrt vinice v Greftech a achtel v Čihůvkách paní Dorotě Kropáčce.

Téhož léta prodal ur. p. Pavel Moraczy z Suňovic čtvrt vinohradu v Horní hoře, kterouž mu byl daroval ur. p. Michal Lorant z Inky, s boudou, presem a vším příslušenstvím, za 110 zl.

Vinohrady byly chráněny horenským právem, jenž vykonával horný čili perkmistr s horníky, jichž dohromady bylo 7. Před nimi dály se zápisy do horenských knih, oni rozsuzovali spory, týkající se vinic, vynášeli tresty na ty, kdož se proti právu horenskému provinili. Poněvadž se nám zachoval opis práva horenského, jež bylo v užívání v Bzenci, z r. 1735, pojednám o něm později.

Koncem 16. století kvetla utěšeně v Bzenci i řemesla. Dle urbáře bylo zde 42 řemeslníků, kteří platili vrchnosti po 4 gr. ročně, provozovali řemeslo obuvnické, blanařské a kožešnické, jirchářské, bednářské, kovářské, kolářské, zámečnické, pekařské, barvířské, hrnčířské, řeznické a rybářské. Zvláštními robotami a dávkami byli vrchnosti povinni řezníci za to, že používali panských jatek a rybáři za to, že jim bylo dovoleno loviti v Moravě a jezírcích blíže Moravy, kde právo rybolovu patřilo vrchnosti.

Zvláště prospívalo řemeslo rybářské a blanařské neboli kožešnické, poněvadž byly zde pro ně tehdy výhodné podmínky; pro rybáře řeka Morava s jezírky a hojnost rybníků, pro kožešníky a blanaře dubové lesy, v nichž se sbíraly kotvice k výrobě třísla.

Řemeslníci byli sdruženi v cechy, jež měly za účel brániti nezřízené soutěži a chrániti řemeslníky proti nedoukům a nepoctivcům. Cechy měly zvláštní pravidla čili artikule, jimiž pod pokutami bylo se říditi cechovníkům. Cech spravovali dva cechmistři, starší a mladší; v čele cechu rybářského byl plesník.

K nejstarším cechům v Bzenci patří cech neboli pořádek ševcovský. Jménem bzeneckých ševců prosil purkmistr a rada Bzence r. 1537 ševcovský cech brněnský o zapůjčení artikulí, aby se jimi mohli spravovati. Cech brněnský vyhověl jejich žádosti pergamenovou listinou v pátek po Božím Těle téhož roku vydanou ^[32]. Bzenecký cech ševcovský dával si potom tyto artikule potvrzovati od každé nové vrchnosti.

Tyto artikule jim potvrdil a několika novými ustanoveními doplnil Jiří Kryštof Pruskovský listinou pergamenovou dne 6. ledna r. 1672 vydanou, kterou, ač je z doby pozdější, uvedu na tomto místě ^[33].

Já, Jiřík Kryštof, svobodný pán z Pruskova, dědičný pán na Bzenci, Hradci, Bělé a Prinknově, J. M. císařské rada, skutečný komorník a soudce zemský markrabský Moravského, vyznávám tímto otevřeným listem obecně přede všemi, že jsou přede mne předstoupili cechmistři a mistři celého cechu ševcovského z mého města Bzence a poslušně skrze suplikaci svou i oustně vyrozuměti dali, jakým způsobem artikule jejich, které jim z poctivého cechu ševcovského z královského města Brna dány jsou, potvrzeny míti chtějí, abych jakožto vrchnost a dědičný pán města Bzence jim takové konfirmoval a potvrdil, kteréžto slovo od slova zní takto:

„My, cechmistři a mistři řemesla ševcovského v městě Brně, známo činíme tímto listem všem vůbec, když čten anebo čtený slyšen bude, že žádali nás purkmistr a rada města Bzence skrze psaní své podle prosby spolusousedův svých, abychom jim zřízení a zachování řemesla a cechu našeho, jak který se v tom zachováváme, udělili a popřáli, že se jmenovaní ševci ve Bzenci, erbové a potomci jich v tom ve všem řádně a chvalitebně zachovati chtějí, pak my uznajíc slušnou jich žádost, toho jsme jim odepříti nemohli. Protož s povolením pana purkmistra, pánů svých milostivých, jich milosti, zřízení a zachování řemesla našeho ševcovského jim tímto listem udělujeme.

Nejprve aby do týhodne 3 hodiny kůže se prodávaly, tu může chudý i bohatý pro spotřebu svou koupiti, pakli by se některému nedostalo, ten může jiti ke koželuhovi a od něho koupiti dvě kůže nebo tři, aneb skopové a nic více, pakli by který více koupil, ten má dáti do cechu půl funtu vosku.

Druhé, aby jeden od druhého v našem řemesle žádných koží nekupoval (pro dobré obecní), které by suché nebyly.

Třetí, událo-li by se, že by host krom trhu svobodně sem přijel a kůže do hospody své přivezl a o těch kožích jednomu z nás oznámil, ten mistr nemá jich sám kupovati ani ohledávati, než má to nejprve všemu řemeslu a cechu oznámiti, a tu teprv, aby všichni spolu šli ohledávati a kupovati; pak-li by se který mistr tak nezachoval, ten aby dal do cechu půl funtu vosku.

Čtvrté, když který a kdo naším řemeslem mezi námi se živiti a toho užívati chce, ten aby nejprv listy zachovací rodu, učení i zachování svého měl a ukázal.

Páté, kdy který pacholík dělaje rok, dvě nebo tři léta u našince, potom mistrem řemesla našeho býti chce, ten aby jednu kůži koupil, aneb mistr jeho, u kteréhož dělal, a řemesla tak aby prokázal děláním a krájením, aby z té jedné kůže udělal dvoje škorně, jedny střevíce ženské s knoflíky, druhé mužské vykrojené a třetí pár s kroužky; pak-li by z té jedné kůže něco více udělal, než nahoře psáno, tím více jeho povinnost bude, a to aby před přísežnými a mistry dovedl. Pak-li by který toho tak, jak se píše, nevykonal, tomu aby pověděno bylo, aby vandroval a řemeslu se lépe naučil, jestli by pak tomu kroji nahoře dotčenému zadost učinil, potom se teprv oženiti může, však aby pojal osobu ctnou, dobrou a po vykonání svatby má navštíviti a prositi mistrů, aby jeho do cechu a v řemeslo přijali, a tu se mu rok ^[34] od mistrů do čtyř nedělí položí, aby se v tom času s jedním každým řemesla, při kterémž by jaký hněv měl, urovnal a smluvil.

Šesté, když již přijat bude, tehdy má položiti půl hřivny, ta aby se od něho po čtyřech a šesti groších až do zaplacení brala, a mistrům povinen jest oběd dáti, než který by byl mistrův syn, ten není povinen té půl hřivny dáti, ani řemeslo prokázali krájením; tolikéž, když by dceru řemesla našeho pojal, ten také není povinen půl hřivny dáti, než to aby učinil, jak se nahoře píše.

Sedmé, škorně aby se dratvou šily a boty aby překládané byly a střevíce, německy Knie-Schuh, ty mají jehlou šité býti a okolo všude překládány a všelijaký jiný obuv, který nad píď zdéli, ten aby dratvou dělán byl, střevíce ženské s knoflíky, při těch aby byla vždy kůže pruská.

Osmé, který by se tak nezachoval, jak se nahoře píše, kolikrátkoliv by obuv u kteréhokoliv našli a což by jich koliv bylo, které by tak, jak se nahoře píše, dělány nebyly, aby z jednoho každého dva peníze do cechu dal, pak-li by u koho dílo našli a kůže v něm právě ^[35] namaštěná neb vydělána nebyla, to dílo jemu vzato má býti a od mistrů přísežných zřezáno.

Deváté, aby mistři přísežní ve dvou nedělích jednou k jednomu každému mistru řemesla našeho došli, tu aby ohledávali a opatrovali, aby se řemeslo tak, jak se nahoře píše, dělalo.

Desáté, aby žádný mistr přespolních obuví nekupoval, leč od souseda a mistra domácího, na kterého by přišla nouze nějaká, od toho koupiti může, však aby mistři přísežní toto dílo prve ohledali.

Jedenácté, aby jeden mistr druhého z hospody nebo z hoferství nevytiskl, ani jeden druhému čeledína loudil, pak-li by který tak se nezachoval, ten aby trestán byl podle uznání mistrů přísežných.

Dvanácté, aby každý na den Božího Těla se svou svící na procesí ke cti Pánu Bohu všemohoucímu byl, pokud by který nebyl, ten aby dal do cechu jeden věrdung vosku; jestli by pak který na ten den svévolně odešel aneb odejel, ten v kázni ^[36] pánův aby trestán byl. Třinácté, aby každý z řemesla v suché dni a na den Pamatování dušiček při ofěře byl a svou ofěru poctivě dal, kdo by to neudělal, ten aby dal do cechu jeden věrdung vosku.

Čtrnácté, kdy všemohoucí Pán Bůh koho z řemesla našeho z tohoto světa povolati ráčí, tehdy povinni jsou všichni tělo jeho k pohřbu prováděti, pak-li by se kdo tak dlouho opozdil, že tělo již mimo dům třetího souseda přineseno bylo, ten má do cechu dáti věrdung vosku.

Tomu na svědomí pečeť řemesla našeho k tomuto listu přivěsíc, jenž dán a psán v Brně ten pátek po Božím Těle léta Páně tisícího pětistého sedmého.“

I uznávaje já pak tu poslušnou prosbu jejich slušnou býti, chtěl jsem takové poslušné prosbě jejich místo dáti a pro jejich chvalitebné chování taky na žádost jich tyto níže psané artikule jsem jim přidal.

„Pokudž by jaký štolíř ^[37] na panství Bzeneckém na překážku cechovníků kdy shledán byl, takového cech ševcovský bzenecký s vůlí a vědomím vrchnosti své milostivě trestati moc míti budou.

Item, jeden každý učeň, který řemeslu našemu učiti se dá u kteréhokoliv mistra, do cechu peněz jednu hřivnu, dva funty vosku a půl vědra vína dáti povinen bude, více pokudž který mistr řemesla našeho přespolní a na jarmark jdoucí v cestách nebo hospodě obuv jakoukoliv před výkladním prodávati by se našel, takové dílo jeho jemu staveno, k tomu pokutován a trestán býti má. V kupování koží všelijakých žádný cizí mistr neb handléř cechovníkům téhož řemesla na překážku býti nemá, pokud koliv k potřebám svým takových sobě nenakoupí. Naposledy, když řemeslo do cechu se obešle, který z mistrů tak dlouho, co by svíčka, jak dvě za halíř dávají, shořela, nepřišel, jeden věrdung aby do cechu dal.

Protož konfirmuji takové cechové i přidané artikule a potvrzuji je vědomě mocí toho listu mého, jak nejlépe a stáleji býti může, že to na věčné časy platno býti má, proti čemuž žádný činiti nemá, však to všechno mně a erbům mým beze škody, pro lepší toho jistotu svou vlastní rukou jsem se podepsal a svůj přirozený skryt ^[38] přivěsiti dal. Stalo se ve Bzenci šestého Januarii na tři krále tisícího šestistého sedmdesátého druhého.

Podobné artikule měly i jiné cechy, jak uslyšíme později.

Některá řemesla provozovali i židé jako např. řeznické, sklenářské a jirchářské. Do cechů však nesměli býti přijímáni a pracovali jen pro své soukmenovce.

Začátkem 17. století žilo v Bzenci 67 židovských rodin, takže židovská obec měla na 400 obyvatelů. Židé si volili rychtáře a rabína, začež odváděli vrchnosti poplatek. Kantora potvrzovala vrchnost. Ve věcech náboženských a sporech se spravovali sami, ve sporech s měšťany a ve věcech trestních podléhali právu purkrechtnímu nebo hrdelnímu. Od pradávna měli zde i svůj špitál. V synagoze se konaly nejen pobožnosti, ale i děti se v ní vyučovaly hlavně hebrejskému čtení a psaní a proto se ji říkalo židovská škola. Ještě v druhé polovici 17. století nalézáme v knize, chované v zámeckém archivu, do níž se zapisoval příjem poplatků vrchnosti odváděných, podpisy židů hebrejskou abecedou psané.

Židovský hřbitov byl „pod Grefty vedle vinic.“

Jaké poplatky odváděli a jaké roboty konali, slyšeli jsme v urbáři.

V zápisních knihách a urbáři jsou uvedena i jména tehdejších židů. Židé se tehdy nazývali ponejvíce jmény, jež obdrželi při obřízce. Jsou to jména biblická jako Aron, Jakob, Abraham, Isák, Baruch aj., nezřídka zkomolená jako Srul (Israel), Mušl (Mojžíš), Šmul (Samuel), Laser (Lazar). Jiná oblíbená jména židovská v té době byla: Smarl, Berl (Bernard), Heršl (Herman), Lebl (Leopold), Mandl, Kolman. K těmto jménům k určitějšímu označení osoby se přidávalo příjmí a to buď dle otce, jako Jakob Mojžíšův, nebo dle matky jako Markus Jakubčin, nebo dle tchána jako Daniel Baruchův zeť. Jindy se dávalo příjmí dle řemesla, jež dotčený provozoval, původně ovšem česká, jež si židé teprve později zněmčili, jako Samuel Mečíř, Lazar Zlatník, Jakub Sklenář; jindy zase dle rodiště jako Izák Boskovský, Šalamoun z Kojetína, dle země z níž přišli, jako Abrahám Polák, dle osobních vlastností jako Markus Křivonos, Eliáš Hrbatý, Lazar Chromý, nebo konečně dle přezdívek jako Beran, Kohout. Proto ze jmen židovských nemůžeme souditi, které rodiny židovské se udržely v Bzenci z 16. století až dosud. Prastará příjmení židovská, jež se dosud dochovala, jsou, Volf, Císař (Kaiser), Sklenář (Glaser) ^[39].

V urbáři v knihách zápisních připojuje se vždy na označení náboženství ke jménu slovo žid, byť i jméno bylo sebe delší jako: Jakub Maja Petrových žid. Židé v této době se živili hlavně obchodem. Obchod se smíšeným zbožím byl úplně v jejich rukou. Měli 7 krámů na náměstí, z nichž odváděli vrchnosti ročně 17 ½ libry pepře. Než obchodovali i s jinými věcmi, se svobodnými rolemi, vinicemi, sklepy, domy, a proto tak mnohé zápisy v knihách purkrechtních a horenských mají za předmět kupy židů. Již tehdy bývali věřiteli křesťanů, a odtud v zápisech pozůstalostních tak často se shledáváme s pohledávkami židů.

Uvedu několik zápisů na doklad.

L. P. 1569 koupil Isák, Leblův syn, žid od pana Kryštofa Rejbíře dům na Horním rynku za 120 zl. R. 1578 prodal Chajim žid, Judův zeť, Izáků židu, Škoplovu synu, dům na Dolním rynku za 130 zl. Rukojmím byl Škoplův syn Kolman. Izák jej r. 1593 s povolením pana Kašpara Pruskovského a paní Barbory Revaj prodal p. Tomáši Lomnickému za 400 zl.; týž mu místo závdavku koupil od p. Jana Martona, starého úředníka, dům na Dolním rynku, ležící podle Barucha žida, s jednou Roubanicí na Dubovém za 200 zl. L. P. 1588 prodal s povolením paní Barbory Revaj Mandl žid, sklenář, zeť Sárčin, cehauzek v židovské ulici, ležící na Dolním rynku, Abrahámovi židu Strážnickému za sumu 80 zl.

L. P. 1584 prodal Jelen žid čtvrt vinohradu v Novosadě s užitkem, kterýž toho času P. Bůh dáti ráčil, Janu Dolovrazovu za sumu 204 zl. R. 1580 prodal Aron žid Šebestu Smetanovi achtel vinohradu v Novosadech za 66 zl.

Křesťanské obyvatelstvo Bzence koncem 16. století nebylo jednoho vyznání; bylo jednak katolické, jednak českobratrské ^[40] a také novokřtěnci měli zde své stoupence.

Utvořiti si spolehlivý obraz tehdejších náboženských poměrů ve Bzenci je nesnadno. Fr. Slavík v „Moravském Slovensku od 17. stol.“ uvádí Bzenec mezi obcemi, jež buď zcela, nebo z velké části se hlásily k Jednotě českobratrské. Jeho tvrzení je třeba, co se týče Bzence, opraviti. Měla sice Jednota ve Bzenci značně přívrženců, většina však obyvatelstva, jak se později přesvědčíme, zůstala katolickou.

Vyznání českobratrské se vzmohlo v Bzenci hlavně za Žerotínů, kteří byli pány Bzence v letech 1542 až 1547 a jsouce sami stoupenci Jednoty, podporovali ji i na svých statcích. Čeští bratři bydleli hlavně na Suchém řádku, Horním náměstí a částečně i na Dolním. Dle urbárního seznamu majetníků domů měli sbor na Suchém řádku v čísle 13., z něhož platili 4 gr. úroků. Poblíže měli i svůj hřbitov, jak lze souditi z kostí, jež se často nalezly při kopání sklepů na poli za Suchým řádkem.

Měli, aspoň časem, i svého kněze, jak je patrno z horenských knih, v nichž se v zápisu z r. 1583 zmiňuje kazatel sboru Václav Jahoda a ze zápisů ve „Fontes rerum Austriacorum“: „L. P. 1601 umřel kněz starý, Matouš Radoš, správce bzenecký, muž pobožný a prostý ^[41].“ Dle Jana Petra Cerroniho byl kolem r. 1610 v Bzenci „pikarským“ farářem Rudiny, neboli Rudinský, jehož syn Matouš byl r. 1656 protestantským kazatelem v Ilavě. Příjmy kněží bratrských plynuly jednak z poplatků členů Jednoty, jednak z nemovitého i movitého jmění, jež odkazovali Jednotě zámožnější její členové a příznivci. Ze sboru se platilo dle urbáře 4 gr. činže, z dvou luk pod Olšovcem a k tomu náležících 1 ½ čtvrti vinohradu 5 gr. Urozený pán Michal Pop daroval r. 1583 sboru achtel vinice v Růžené, Petr Vok z Rožmberka ^[42] tři čtvrti v Horní hoře, Václav Ondra Nebeský mu odkázal r. 1602 10 zl.

Čeští bratři provozovali většinou řemesla a drželi také hojně vinic, takže byli zastoupeni i v právu horenském. Mezi těmi, kteří r. 1600 prodali na místě kněžích a starších čtvrt vinice v Psí hoře, byl i horník Jan Plvaňů. Poměr mezi českými bratry a katolíky byl asi přátelský, nikde nenalézáme zmínky o nějaké nevraživosti nebo třenicích. Jen tím si vysvětlíme, že zmíněný Václav Ondra Nebeský odkázal po 10 zl. kostelu farnímu i sboru bratrskému.

Jest jisto, že byli ve Bzenci aspoň nějakou dobu i novokřtěnci. Vláda je sice pronásledovala pro jejich smýšlení, ale moravští stavové je chránili, poněvadž byli dovední řemeslníci; zvláště nože „novokřtěnské“, zhotovené podle nožů „nydrlantských“ byly velmi vyhledávané a i ve zhotovování keramiky neměli novokřtěnci téměř žádnou konkurenci. Kolem r. 1545 měli zde V Bzenci i Haushaben, společnou domácnost, neví se však, zda v panském dvoře jako ve Vracově a Vacenovicích, nebo někde jinde. R. 1604 novokřtěnci v Bzenci již nebyli, jak lze souditi z toho, že urbář se zmiňuje jen o novokřtěncích vracovských a vacenovských. Kdy se ze Bzence odstěhovali, nelze říci určitě; snad se tak stalo následkem přísných rozkazů Ferdinanda I., daných moravským stavům, aby jich netrpěli na svých statcích. Tehdejší majetník bzeneckého panství František Niarý z Bedeku je asi přestěhoval do Sobotiště v Uhrách, kde již r. 1546 měl koupeno místo pro mlýn a dvůr. I z Uher však bylo se na rozkaz královský novokřtěncům brzy vystěhovati; vrátili se zase na Moravu, kde na Doubravě vedli krušný život štvanců.

Teprve za Maxmiliána II., když přísná nařízení proti nim vydaná upadla poněkud v zapomenutí, byl jim jako dobrým řemeslníkům a sýrařům pronajat dvůr vracovský a vacenovský. V Bzenci si však již společné domácnosti nezřídili, ač jednotlivě se zde přec usadili, provozujíce řemesla. Je to patrno i z výpisu z archivu Herrenhuptského (Dr. Josef Cvrček): „Opět novokřtěnci téhož léta 1565 rozmlouvání měli s bratřími o novém rodu. Disputátor byl Martinus Behem ze Bzence, respondentem byl bratr Petr Herbert. Nejprve mínění svá pronesli novokřtěnci ústy Martinovými. Jim potom odpověděl Petr Herbert (I. sv., 273)“. Honza Novokřtěnský, barvíř, léčil Jana Rozmana a obdržel r. 1599 z jeho pozůstalosti 4 zl. zbylého dluhu.

Většina obyvatelstva v Bzenci již před válkou třicetiletou byla katolickou a farní kostel náležel katolíkům. Poddaní byli nuceni v této době říditi se, co se týče náboženství, vrchností, jež ustanovovala faráře takového vyznání, jakého byla sama. Páni Bzence, až na Žerotíny a Niarýho z Bedeku, kteří drželi Bzenec jen krátkou dobu, byli vždy katolického náboženství a podporovali je zajisté i u svých poddaných.

Roku 1574 stal se bzeneckým farářem Martin Nymburský, příjmím Sklenička, snad proto, že nepohrdnul skleničkou vína. Před tím byl farářem v Uh. Hradišti. Koupil si ve Bzenci i dva vinohrady s boudou. V horenských knihách se připomíná jeho manželka Barbora a tři jeho dcery, Ludmila, Anyška a třetí se jménem neuvádí. Byl tedy ženatý, což v této době nebylo zjevem řídkým. Z nedostatku kněží neženatých stačilo biskupu, uznával-li jej farář za svou duchovní vrchnost a hlásil-li se k víře katolické formálně. Faráře Martina Skleničku je třeba posuzovati s hlediska tehdejší doby. Správně dí Z. Wintr ve svém spise: „Život církevní v Čechách“: „Každou dobu je třeba měřiti jejím loktem a všechny lidi stejně.“

Přijímalo-li se za Martina Nymburského nebo jeho předchůdců v bzeneckém kostele pod obojím způsobem, nelze zjistiti. Ostatně bylo tehdy přijímání pod obojím způsobem katolíkům v českých zemích papežem dovoleno a bez pochyby i v Bzenci zavedeno.

Martin Nymburský byl sice farářem při kostele katolickém, avšak smýšlením byl českým bratrem, byl také z „pikardismu“ podezdříván a proto od Kašpara Pruskovského, jenž byl smýšlení přísně katolického, propuštěn. R. 1602 byl již v Brodě, kam mu Václav Nebeský odkazuje 12 zl.

Kdy se tam odstěhoval, se neví, jistě však před r. 1594, poněvadž v tomto roce se již činí zmínka o bzeneckém faráři Matoušovi Samborovi a r. 1595 a 1596 o Tomáši Kancerovi, jemuž byl od pohřbu Jana Rozmana vyplacen 1 zl., a jemuž obec Písek odpírala desátek. V roce 1613 je již uváděn jako farář v Kyjově.

Právo poddací si stále osobovali páni Bzence přes opětovnou žalobu brněnské kapitoly r. 1594 podanou a přes její stížnost, kterou o visitaci r. 1629 podala biskupovi. Zdá se, že její nárok se pokládal za promlčený, poněvadž právo poddací zůstalo bzenecké vrchnosti již trvale.

Že začátkem 17. stol. přiznávala se nesporně většina obyvatelstva bzeneckého k náboženství katolickému, a že v rukou katolíků byla i obecní správa, jde najevo i z toho, že r. 1613 byl největší bzenecký zvon ulit „nákladem Jana Krištofa Pruskovského a ouřadu i vší obce města Bzence.“

Kdo byl bzeneckým farářem mezi léty 1596 až 1606, upadlo v zapomenutí. Teprve od roku 1606 jest řada bzeneckých farářů nepřetržitá. Dle úmrtní matriky bratrstva sv. Jana Křtitele, která se bohužel ztratila, stal se r. 1606 farářem v Bzenci Jiří Galazius ^[43]. Dne 18. května r. 1610 byl na bzeneckou faru investován Jan Hýl, předtím farář vracovský a lokalista vlkošský,

Po Hýlovi obdržel bzenecké obročí Václav Trompus, jemuž z neznámé příčiny odpírali bzenečtí farníci desátek, a jenž byl r. 1617 kardinálem Ditrichsteinem odvolán do biskupské kanceláře, kde se stal biskupským sekretářem. S jeho podpisem se setkáváme na listinách kardinála Ditrichsteina ještě r. 1625.

Jaké byly příjmy bzeneckých farářů v té době? Kromě platu a přírodních dávek, jež jsou uvedeny v urbáři, jim náležely ještě desátky obilné z přifařených obcí, Písku, Domanína, Temnic, a Olšovce. Mimo to měli příjem ze záduši a štoly, takže fara bzenecká patřila k bohatším farám v diecési.

Čeští bratři snažili se získávati Jednotě stoupence mezi katolíky. Aby se tedy zvýšila náboženská horlivost katolíků a tím se čelilo snahám českých bratří, založil farář Václav Trompus při bzeneckém kostele literátský kůr čili bratrstvo sv. Jana Křtitele.

Stanovy neboli artikule tohoto bratrstva se chovají v městském archivu. Jsou ozdobně psány na čtyřech listech pergamenového papíru a vloženy do desek, na nichž na hedvábné tkanici visí dřevěné pouzdro s pečetí olomouckého biskupa, kardinála Františka z Ditrichsteina.

Uvedu je jednak pro svou starobylost a pěknou češtinu, jíž jsou psány, jednak proto, že jsou důležitým dokumentem náboženského života ve Bzenci v této době.

„My František, z Boží milosti římského kostela sv. Sylvestra kardinál z Ditrichštejna, biskup olomoucký, kníže, královské české kaple hrabě, Jeho císařské Milosti tajný rada a království a zemí Jeho Milosti dědičných protektor, vyznáváme tímto listem obecně a přede všemi a zvláště, kdež náleží, že jsou před nás předstoupili slovutní lidé, obyvatelé města Bzence z bratrstva kůru literátského titule sv. Jana Křtitele, na nás v poníženosti vznášejíce, kterak z obzvláštního vnuknutí Božího nemalý počet jich v témž městě se na tom snesli i skutečně před sebe vzali, aby cti a chvály božské tím hojněji, pilněji a ochotněji a to řádem dobrým mezi nimi se netoliko nyní, ale též v budoucnosti vykonávaly, a to Bratrstvo svou stálost a rozmnožování bralo, což aby se s lepší podstatou státi mohlo, Nás jsou za to poníženě prosili, abychom z moci naší jakožto biskup olomoucký, jim vysazení aneb „erecti“ téhož kůru literátského a bratrstva sv. Jana učinili a vyzdvihli a nížepsaných artikulů potvrdili a schválili, kteříž slovo od slova takto znějí: Předně ke cti a chvále Pána Boha všemohoucího a blahoslavené Rodičky Boží P. Marie, anjelův a vyvolených Božích, našim tolikéž předkům a spolubratřím a dobrodincům, tak živým jak i mrtvým, všem odpuštění hřichův a spasení všem duším našim, každého dne nedělního, na výroční slavné dni, též i každého dne svátečního i v advent na Rorate ku mši sv. scházeti se všichni bratři a kůr svou přítomností ozdobiti a v dobrém řádu státi mají; však prve než se sv. mše začne, po prvním pulsu (zvoněni) všichni bratři, kteří čísti a zpívati umějí, do kostela se sejíti, písničky duchovní, pokudž by mše sv. nezačala, zpívati mají. Pakli by tak kdo se nezachoval a k tomu zpívání bratrů do kostela nepřišel, povinen bude dáti 1 groš bílý, když se mše sv. začne, a který koli by z bratří, kteří čísti a zpívati umějí, do kostela až do sv. epištoly nepřišel, 3 ½ gr. alb., po evangeliu přijde-li, 4 gr. alb.; pakli celou mši sv. zamešká, ½ libry vosku povinen dáti bude. Kdo z bratří, kteří čísti a zpívati neumějí, ve dni nedělní a svátky, kteréž světiti mají, zpívání zamešká, dva denárky dá; kdo epištolu, dá 3 den., kdo evangelium, dá 4 denárky; kdo sanctus, 5 den. alb. pokuty. Která by pak ze sester mši sv. v den nedělní neb apoštolský zmeškala, dá pokuty jeden groš bílý. K tomu, kdož by z bratří, kteří čísti a zpívati umějí, a sestry tolikéž, jestliže na rorate ve dny adventní nepřijdou a mši sv. zmeškají, pokuty povinni dáti budou 1 gr. alb. Však jeden každý, kterýžby jaké zaměstnání, pro kteréž by do kostela bezelstně k témuž zpívání a ku mši svaté přijíti nemohl, měl, ten aby starším bratřím, kteříž nařízeni budou, tu příčinu přednesl; uznají-li ji za slušnou býti, to v jejich uváženi buď!

Druhé. Všichni bratři a sestry po vykonání zpovědi sv. velebnou svátost těla a krve Krista Pána podle nařízení a ustanovení všeobecné církve svaté, katolické, křesťanské, společně čtyřikrát v roce přijímati pod jediným způsobem, totiž to na den neb okolo Božího Narození, při slavném Vzkříšení Krista P. na den Božího Těla a na den slavný Na nebe vzetí P. Marie, rodičky Boží, anebo některý den mezi oktávou těch nadepsaných svátků. Kdož by pak koli podle tohoto artikule těch věcí vykonati a tak se chovati nechtěl, ten každý v tomto bratrství žádným způsobem trpěn nebuď, ale z něho vyobcován jest.

Třetí. Každé suché dni všichni bratři a sestry budou povinni se do kostela ke mši zádušní, jenž slove Requiem, sejíti, při tom na ofěru poctivě se svícemi rozžatými jíti. Kterážto mše sv. za duše obzvláštně zemřelých bratří a sester aneb dobrodinců, kteříž by koliv dobrého tomuto bratrství učinili a do knih k tomu spravených zapsáni byli, sloužena býti má, však ta ofěra, která by koliv na oltáři složena byla, ta aby správci duchovnímu, faráři bzeneckému, náležela. A při té mši sv. zádušní mají všichni bratři a sestry až do konce zůstati: kdož by pak bez slušné příčiny při tom obchodu (obcházení oltáře) nebyl a zúmyslně jej zmeškal, pokuty dáti povinen bude 1 lib. vosku.

Čtvrté. Na den Božího Těla a v ochtáb ^[44] jeho, když by farář bzenecký podle starodávného nařízení církve svaté katolické s Božím Tělem na procesí šel, tehdy všichni bratří a sestry na takové procesí k poctivosti té převelebné svátosti nábožně a uctivě s rozžatými svícemi jíti povinni budou, a kdožbykoliv tak se nezachoval, dá pokuty 6 gr. alb., načež kustosové bedlivý pozor dáti mají. Při té processí mladší literáti od nejmladšího počnouce aby napřed, a starší literáti a zvláště osoby ouřadné nazad aby chodili. Pakli by se kdo tak nezachoval, podle uznání starších bratří trestání aby podnikl.

Páté. Tu neděli po památce narození sv. Jana, křtitele Božiho, patrona našeho milého, všichni bratři mají se sejíti do domu farního aneb jinde na místo poctivé, kdež by sobě zvolili. A tu na ten den a na tom místě mají sobě zvoliti a usaditi pro správu bratří jednu osobu z duchovních a dva ze světských; ti pak zvolení bratři povinni budou a mají všecko působiti a říditi, což potřebí jest, nic toho, co bratrského jest, neopouštějíce. Jiní pak všichni bratři budou jich povinni poslouchati v tom ve všem, což k témuž bratrství přísluší, a k obeslání koho koliv z bratří nebo všech volně na poručení jich přicházeti, a ten, kterýž bezelstně nepřišel, dá pokuty 6 gr. alb. Též žádných posměšků, hanění, potupování jedni druhých, skrz kteréž by ke hněvům a svárům jedni druhé popouzeti mohli, dopouštěti nikoli se nemají. Vznikla-li by někdy mezi bratřími jaká nevole a různice, taková ať se na bratry starší vznese, a oni bez odkladu, přijmouce k sobě osoby dvě nebo tři hodné, to ať přetrhnou a srovnají; kdo by pak těch starších bratří uposlechnouti nechtěl a k obeslání jejich nepřišel, povinen bude dáti pokuty podle uznání starších bratří.

Šesté. Když by který z bratří nemocen byl, mají bratři z povinnosti a lásky bratrské jej navštíviti, v nemoci a bolestech jeho těšiti, k dobrému a spasitelnému duše jeho napomenouti ano, když by potřeba byla, zpovědníka mu přivésti, a aby bez přijímání svátosti ze světa nesešel, všelijak se postarati. Co se pohřbu bratří, manželek a také dítek našich dotýče, tu každý z bratří a sester beze všech výmluv k tomu pohřbu jíti má, leč by ho nedostatek zdraví doma býti přinutil. Pakli by kdo svévolně a neopověda se takový pohřeb zameškal, dá pokuty 1 lib. vosku; a tu mají i prostní literáti pod touž pokutou jíti a mrtvé tělo jakož i svíce nebo postavníky, na koho by od starších bratrů ukázáno bylo, nésti, toho se zbraňovati nesmí, ale v tom se povolně a poslušně chovati má pro odplacení Boží a pod výš psanou pokutou. Kněz a žáci mají „vigilii“ zpívati, pokudž by to žádost byla toho umrlého a starších bratří. Též potom mše zádušní s obchodem (ofěrou) se zpívati a učiniti má; při kteréžto mši a obchodu všichni z bratrství býti mají a jak dobrým křesťanům náleží, při tom se zachovati; a ofěra při tom obchodu učiněná faráři přislušeti bude. Pakli by kdo jsa obeslán a buda doma bez slušné příčiny přijiti omeškal, ten pokutu výš psanou podniknouti má.

Sedmé. Jestliže by kdo z bratří zemřel jsa přespolní a žádal zde pohřbu (nebude-li v tom slušné příčiny na překážce), má jemu toho dopřáno býti i to všechno, o čem svrchu zmínka jest, při tom zachováno býti má a to hned na druhý den neb nejdéle v tým dni a k takovému obchodu bratří a sestry, když se jim skrze mladšího bratra oznámí, sejíti se mají pod pokutou 4 gr. alb.

Osmé. Každý z bratrstva z tohoto světa sešlý má býti do register k tomu založených zejména poznamenán, při tom i to, čímž tomu bratrství posluhoval, aby jméno jeho na každé suché dni skrze kněze podle jiných připamatováno bylo. A kdož by koli z bratří pokrovu potřeboval, má jemu darmo půjčen býti; jestli by pak někdo pokrovu žádal a z bratrství nebyl, má dáti do bratrstva podle uznání starších kustosů; a komuž by koliv pokrov půjčen byl, ať jest v bratrství nebo není, tehdy bratři a sestry z lásky bratrské, pokudž by postačiti mohli, ke hrobu tělo jeho aby doprovodili.

Deváté. Jestli by kdo z bratří od cizího člověka utisknut byl, mají s ním starší bratři dva neb tři z prostředku svého vyslati tu, kdež ten člověk ku právu přísluší a v potřebách jeho jakožto bratra svého nikterak opouštěti nemají, až by ta pře konec vzala.

Desáté. Při shromáždění bratrském toto zřízení bratrské na každý rok obecně přečteno býti má a což by nesnadného k vyrozumění bylo, bratřím nově do bratrství připojeným má to vysvětleno býti skrze některého k tomu způsobného, kteréhož by starší bratři k tomu vyvolili.

Jedenácté. Jestli by kdo buď v nemoci neb při smrtelné hodině měl žádost, býti přijat v bratrství toto svatojanské, když by učinil jen to, co učiniti má, totiž aby se z hříchů vyznal a velebnou svátost pod jedním způsobem přijal a z lásky své vzpomenul na bratrství, má přijat a oučasten býti těch všech věcí jako jiní bratři.

Dvanácté. Též aby se všichni jedni za druhé modlili a na každý den jednou otčenáš s pozdravením andělským říkali.

Třinácté. Pro obcházení bratří a sester, aby jeden z bratří volen byl, ten aby všecky bratry a sestry obcházel, když by toho potřeba byla; a za tu práci má se jemu dávati při každém čtvrti létu 5 krejcarů, a když by který z bratří umřel, má se jemu dáti jeden groš bílý: a pakli by v bratrství nebyl a žádal toho, aby byli bratři obesláni, ten povinen bude dáti jemu jeden groš bílý.

Čtrnácté. Aby pak toto bratrství potřebami opatřováno býti mohlo, každý z bratří a sester do bratrství bude povinen dáti každého čtvrt roku 1 gr. alb. nebo jednou v rok 4 gr. alb.

Patnácté. A co se jitřní jak při výročních svátcích, tak i těch, jimž temné jitřní říkají, jakožto ve středu po květné neděli, v zelený čtvrtek i velký pátek, dotýče, kdož by koliv takovou jitřní z bratří, kteří čísti a zpívati umějí, (leč by příčinou nemoci) neopověda se svévolně zameškal, dá 3 gr. alb.; prostý pak bratr neb sestra, zmešká-li takovou jitřní, má pokuty dáti 2 gr. alb.

Šestnácté. Strany chození o vánocích na koledu, tu všichni ke kustosovi zřízenému aby se najíti dali a odtud potom ve svornosti všichni spolu předně k Jeho Milosti pánu svému, k faráři i jinde podle na tom snesení chodili, a v tom mladší se staršími, jakož i v jiném spravovati mají, počestně v domech, v stání, v zpívání i v jiných mravech se zachovati.

Sedmnácté. Kustosové, kteříž koliv voleni budou, bedlivost na to míti a k tomu přihlédati mají, kdož by se tak vedle svrchu psaných artikulů nechoval, aby pokuty vybírali nešetříce žádných osob. Pakli by toho zameškali, budou povinni dvojnásobně pokutu takovou ze svého vlastního dáti.

Kdež My, svrchu psaný František etc. uváživše s pilností tyto všecky artikule a vyrozuměvše, že k dobrému křesťanskému řádu a k vzdělání pobožnosti se vztahují, též bratrstvo literátů titulu sv. Jana Křtitele v dotyčném městě Bzenci podle již psaných artikulů na budoucí věčné časy vysazujeme, stvrzujeme a schvalujeme, konečně tomu chtíce, aby výš psané bratrstvo obojího pohlaví podle těch artikulů zcela a zouplna se chovali a zachovávali. Podle čehož i My, jsouce taky jakožto kníže křesťanský a nejvyšší pastýř duší jejich a lociordinarius rozmnožení cti a slávy Boží žádostivi a o ni pracujíce, nad týmž řádem a bratrstvem ruku ochranou držeti chceme, jakož jest taky Jeho Milost urozený pán, pan Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova a na Pruskově, Bzenci, Bělé a Chřelici, J. cís. Milosti rada, komorník a hejtman knížectví Opolského a Ratibořského, laskavě i s erby svými se zavázati ráčil, vedle možnosti své, to bratrstvo ochraňovati, a protož to bratrstvo ze slušné vděčnosti za Nás a téhož pána i erby J. Milosti za časů života tohoto smrtelného i po sjítí z tohoto světa se Pánu Bohu pilně modliti povinni budou. To tolikéž sobě pozůstavujeme, jestli bychom budoucích časů toho potřeba uznali, buď že bychom ty artikule na díle neb na všem vysvětliti anebo vedle uznalé potřeby napraviti a něco přidati chtíti ráčili, toho abychom moc měli. Tomu na svědomí pečeť naši větší jsme k tomuto listu přivěsiti a přitisknouti poručili a se v něm vlastní rukou podepsati ráčili. Čehož jest datum na zámku našem v Kroměříži ve čtvrtek den památky Nového léta L. P. tisícího šestistého patnáctého.“

Bratrstvem sv. Jana Křtitele snažili se katolíci závoditi s českými bratry v náboženské horlivosti, a poněvadž tito kladli důraz hlavně na vespolnou lásku, tvoříce tak říkaje jednu velkou rodinu, založili katolíci bratrstvo svatojanské, jehož členové se také nazývali bratřími a sestrami a kromě horlivé účasti na bohoslužbách vytkli si za úkol navzájem si pomáhati a se podporovati.

Namanuje se otázka, jaké byly v této době v Bzenci poměry kulturní? Byla zde již před válkou třicetiletou škola? V urbáři se sice o škole nečiní žádné zmínky, není však myslitelné, že by město na tu dobu poměrně lidnaté, obchodně i průmyslově značně živé postrádalo školního vyučování. Ostatně se v urbáři neuvádí ani fara a jiné veřejné budovy.

I zřízení kůru literátského předpokládalo jistý stupeň vzdělání, jež skýtala škola. Mnozí členové bratrstva svatojanského, jak se připomíná v artikulích, neuměli čísti a zpívati (dle not), čemuž se není co diviti, máme-li na mysli, že docházka školní nebyla nucená, většina jich však byla ve čtení i psaní obeznalá, bez čehož bychom si takového literátského kůru nemohli ani mysliti.

Mimo to rodáci bzenečtí, kteří v této době vynikli, nabyli počátků vzdělání na škole bzenecké. Byl to Václav st. Bzenecký, primátor města Kyjova, jenž zemřel kolem roku 1580. O Kyjov si sjednal nehynoucích zásluh tím, že jeho přičiněním byl povýšen na město královské, a proslavil se i jako spisovatel, sepsav „Paměti města Kyjova od r. 1548.“

Jiný rodák ze Bzence, Martin Bzenecký, byl r. 1610 farářem v Koryčanech.

Ač v urbáři není škola uvedena, mluví se o škole i jejím rektoru v knihách zápisních. V knize horenské čteme zápis, že r. 1583 Johannes, rektor ctihodného kněze Martina Nymburského, nabyl od své manželky spoluužívání čtvrti vinohradu v Horní hoře a achtele v Hažnecích s boudou, presem a vším příslušenstvím. Dle purkrechtní knihy prodal r. 1594 Jiřík Straka podsedek na Horním rynku proti škole ležící za 30 zl. A v knize rozdílů mezi dluhy nebožtíka Jana Rozmana jest také položka 2 zl. od pohřbu rektorovi.

Byla tato škola bratrskou nebo katolickou? V době, kdy náboženské protivy nebyly příliš ostré, jako za faráře Martina Nymburského, docházely do společné školy děti rodičů katolických i bratrských. Později, za pánů Pruskovských, kdy faráři bzeneckými byli ustanovováni kněží výhradně katoličtí, čeští bratři používali bez pochyby za školu budovy, v níž konali i bohoslužby, totiž sboru na Suchém řádku. Mládež bratrská učila se čtení jednak doma, jednak ve sborech, kde správci sboru byli povinni učiti je čtení a vštěpovati jim poslušnost i úctu ke starším a vésti je ke zbožnosti a mravnosti.

Jak se žilo v Bzenci před válkou třicetiletou? V době před vpádem Bočkajovým (r. 1605) dostoupil blahobyt v Bzenci vrcholu, poněvadž byly časy pokojné, mohli se rolníci a vinaři nerušeně věnovati vzdělávání polí a vinic i pěstování dobytka, takže byla hojnost obilí, vína i masa. Kromě toho v Moravě, jezírkách a rybnících se lovily ryby a v lesích se honila zvěř všeho druhu. Následkem toho byli potraviny velmi laciné. Zní to jako v pohádce, čteme-li v zápisních knihách o tehdejších cenách poživatin. Této ceně byla úměrná i cena oděvu a nemovitostí, jak jsme pozorovali v zápisech kupů a prodejů rozličných realit.

Co se týče nápojů, hlavním bylo víno, jež se prodávalo v soukromých domech i sklepech a na obecním hostinci na radnici, kde byli povinni občané vynálevati i 12 beček vína panského. Zdá se, že i v Bzenci, jako tomu bylo jinde, nalévali měšťané své víno po řadě. Každý, než začal víno nalévati, opověděl se u purkmistra, jenž přibral konšely k tomu zřízené, s nimiž šel vína okusit a je sadit – to jest ustanovit prodejní cenu.

Kolik asi vína prodali ročně měšťané? Urodilo-li se průměrně na jejich asi 1 000 měřic vinic na 10 000 věder a ponechal-li si každý na desátek a pro svou potřebu třetinu, prodalo se jednak na drobno, jednak ve velkém na 7 000 věder. Byl tedy vývoz vína ze Bzence značný. Práva várečného se měšťané bez pochyby vzdali ve prospěch vrchnosti za to, že vrchnost omezila nálev svého vína na 12 beček. Panské pivo se nalévalo na panském i obecním hostinci, poněvadž i město bylo povinno odebrati jisté množství – v urbáři se nepraví kolik – panského piva.

O kořalce se v urbáři nemluví, ač se zajisté z kvasu vinného, pivního a ovoce pálila. Na sněmu postním brněnském, roku 1596 konaném, byl opětován vydán přísný zákaz páliti kořalku z obilí a posléze i sladu, poněvadž prý se poté zbytečně obilí zdražuje. Kdo by pálil z obilí, mohl z 200 kop grošů býti pohnán. Stavové, ač praví, že „veliké neřády se skrze ten ďábelský truňk dějí“, přece jen povolili páliti z vinných a pivních kvasů i ovoce; z každého mázu se platilo 3 gr. bílé daně. Máz se mohl prodávati za nejvýše 6 gr. bílých, dle Karla st. z Žerotína pak 8 gr. bílých, pod pokutou až 200 kop grošů ^[45].

Jak bylo tehdy postaráno v Bzenci o zdravotnictví? V městě byla lázeň a lazebník byl zároveň ranhojičem. Lazebníci byli obyčejně Němci. R. 1579 prodal Kryštof Mundthaler Rudolfu Marodtovi lázeň za 110 zl., jenž ji r. 1582 prodal Janu Filnkrathovi z Norimberka za tutéž sumu. Zdá se, že lékařskou praxi provozovali i novokřtěnci. Jak jsme již slyšeli, za hojení Jana Rozmana dostal Honza Novokřtěnský zbylého dluhu 4 zl. Máme-li na mysli hodnotu tehdejších peněz, nebylo léčení laciné.

Peněz bylo tehdy vůbec málo, poněvadž byli jen peníze z drahých kovů a proto i hodnota jejich byla veliká. A nebylo konečně tehdy ani mnoho peněz třeba; nebylo přepychu v oděvu, pole, vinice a dvůr skýtaly téměř vše, čeho bylo pro domácnost třeba, ve sklepech byla hojnost vína, jež za dne zpříjemňovalo polní práce a plašilo chmury domácích starostí, na večer pak zaněcovalo v „búdách“ svým žárem hovor besedníků, jenž nezřídka zabočoval k bujarým žertům, rozpustilostem a hádkám.

 

---

Poznámky k textu:

^[1] Název Olšovská ulice jsem nalezl v pramenech až z r. 1642.

^[2] Vraťme se však ještě jednou k městským hradbám. Msgre. Hanák jejich existenci nepředpokládá, avšak bzenečtí učitelé J. Hirš a C. Šťastný vyvozují následující závěry: „V pramenech, až na podvržený list markraběte Vladislava není o hradbách nebo branách nikde zmínky a proto lze souditi, že jimi nebyl ohrazen. Je však pravděpodobno, že Dolní a Horní náměstí až snad do 17. století bylo obehnáno jako mnohá jiná městečka té doby náspy s dřevěnými ploty a sruby.“

^[3] Např. zápis z r. 1574 začíná: „L. P. … za rychtáře Mik. Krejčího“.

^[4] Jedním z práv a povinností purgmistra bylo opatrovati městskou pečeť.

^[5] Zápis z r. 1584 začíná: „L. P. … za purgmistra Jana Moravy a rychtáře Mik. Krejčího“.

^[6] Rychtář pečoval o veřejnou bezpečnost, mravnost a spravedlivost, při trzích o čistotu města a noční klid. Vypomáhal konšelům při purkrechtním právu a vykonával právo hrdelní. Měl k ruce městského písaře, posla a biřice, s nimiž honil a jímal výtržníky a zločince.

^[7] Mentyk – kožich potažený suknem.

^[8] Ferštat, vlašské sukno květované.

^[9] Funt neboli libra (asi ½ kg, vídeňský funt měl 560 g, uherský 0,491g) měla 30 lotů.

^[10] Zajisté po matce Johance.

^[11] Páteř – růženec.

^[12] R. 1720 byl lot stříbra za 1 zl. 30 kr.

^[13] V knihách pozemkových i horenských nazývá se každý šlechtic urozeným pánem; šlechticům stavu panského se dává titul Jeho Milost.

^[14] Měli dvůr v Újezdci.

^[15] Uvádí se i jako majitel na mlýně Žeravinském r. 1590 na svobodném dvoře v Žeravinkách.

^[16] Byla vdovou po Zikmundu Sedlnickém z Choltic.

^[17] Syn Jana Čertorejského z Čertorej a Doroty Kropáčky z Nevědomí.

^[18] Zřejmě se jedná o dům, který později vlastnil E. Fürst a na jehož místě postavil svou vilu.

^[19] Sám se psal Bernopotzký z Lichtenhanu.

^[20] Z gruntu 20 gr., z 6 Rubanic 22 gr., z plže 6 gr., z 3 luk 7 ½ gr., ze sirotčích 3 Rubanic 12 zl. 6 gr., z kusu rolí 2 libry vosku. Vinohradů vlastních měl 11 ½ čtvrti, sirotčích Rozmanových 2 čtvrti, Bastianových 3 čtvrti. Za robotu platil 1 ½ zl. a měl-li koně 3 zl. Tomáš Lomnický se stal pravděpodobně v Bzenci rektorem školy, ale po čase jej vyměnil za výnosnější místo městského písaře a snad pozdější výhodnou ženitbou stal se v Bzenci velmi zámožným měšťanem.

^[21] Pasti.

^[22] Čtvrť měla 2,84, osmina (achtel) 1,42 měřice; některé čtvrti měly menší výměru, proto čítám asi 1 200 měřic.

^[23] V privilegiu Prokopově se zmiňuje jako dvorní maršál Zachariáš, příjmím Lessel. Bezpochyby po jeho zdejších vinohradech se dosud tato trať jmenuje Maršálky.

^[24] Cyprian Bělodský z Tišnova byl r. 1580 úředníkem v Ostravě.

^[25] Rod měl svobodný dvůr v Zaječí.

^[26] Bezpochyby mu náležel svobodný dvůr pod bzeneckým kostelem.

^[27] Byl roku 1580 úředníkem velehradským. Ol. p. k. 30, 35.

^[28] Bedřich z Žerotína byl z nejpřednějších šlechticů své doby. Zemřel bezdětný dne 21. května r. 1593.

^[29] Kašpar Melichar z Žerotína a Nových Dvorech držel Strážnici do r. 1621, kdy ji postoupil synovi. Kašpar Melichar nevystoupil činně za českého stavovského povstání a následoval tak příkladu Karla st. z Žerotína.

^[30] Jan Říčanský zemřel jako císařský rada r. 1643; měl syna Jana, který zemřel ještě před ním. Dcery Jana Říčanského, nebo jinak řečeného z Říčan, darovaly zmíněné vinice 21. 8. 1647 jezuitské koleji v Uherském Hradišti.

^[31] Po smrti Viléma Bohuslava r. 1625 zdědila Zdounky a Habrovany Kateřina a odkázala je r. 1635 jezuitskému řádu.

^[32] Listinu v roce 1919 vlastnil pan František Bezchleb.

^[33] Listina, na níž jest na hedvábné tkanici pověšeno pouzdro s pečetí Jiřího Kryštofa, bylo v roce 1919 majetkem Živnostenského společenstva.

^[34] Lhůta.

^[35] Řádně.

^[36] Vězení.

^[37] Nedouk.

^[38] Pečeť.

^[39] Jména nynější pocházejí z doby Josefa II., kdy si jména česká, pokud je měli, poněmčili.

^[40] O protestantech (české konfese) se nikde nečiní zmínky; lze však souditi, že i toto vyznání mělo v Bzenci aspoň nějaké přívržence.

^[41] Týž Radoš (Radoň) byl dle dekretů bratrských dosazen do Bzence v r. 1599. Knězem Jednoty českobratrské se stal v r. 1578.

^[42] Petr Vok z Rožmberka se stal vlivem své choti Kateřiny z Ludanic horlivým stoupencem a štědrým příznivcem Jednoty českobratrské; zemřel roku 1611 dne 6. listopadu.

^[43] O Jiřím Galaziusovi, také nazývaném Schoneus (Schön) máme zmínky z 26. 7. 1609, kdy se ucházel o místo děkana v Opavě, které bylo uprázdněno zatčením Mikuláše Sarkandra. Byl však odkázán na dobu po sv. Martinu, kdy se měl konat výslech již zmíněného Mikuláše Sarkandra. Místo děkana však nebylo obsazeno, jen stávajícímu kaplanovi Václavu Pergerovi byl přidán nový kaplan. Kardinál Ditrichstein psal dne 18. 11. 1610 nejvyššímu českému kancléři i císaři, že hodlá bzeneckého faráře Jiřího Schöna dosaditi za děkana opavského, kdyby jen znal vůli císařovu. Téhož roku byl farář Schön přeložen a dne 18. 5. na faru bzeneckou investován Jan Hýl.

^[44] Po osm dní trvající slavení tohoto svátku.

^[45] Spisy Karla st. z Žerotína, sv. 3, str. 36.

 

---