Paměti města Bzence
IV. Bzenec majetkem rozličných šlechtických rodů.
Po smrti Václavově r. 1419 vypukly husitské války, jež se staly Bzenci osudnými. Jeho bratr Zikmund, jenž měl sice nároky na trůn český, jehož však nechtěli Češi za krále uznati, poněvadž mu kladli za vinu upálení mistra Jana Husa, domáhal se ho válkami, k jejichž vedení potřeboval peněz. Aby si je opatřil, zastavoval korunní země, zadlužoval a prodával korunní statky. I Bzenec zastavil r. 1411 Václavu z Dubé a rok na to, zastavil jej s Buchlovem a Veselím bohatému uherskému magnátu Ctiboru Vajdovi, pánu trenčínské župy za 3 000 dukátů. Tím byla Bzenci a jeho svobodám zasazena rána nezhojitelná; přecházel potom z rukou do rukou a jeho majetníci hleděli z něj jen co nejvíce těžiti. Proto omezovali jeho svobody, uváděli měšťany do tužšího a tužšího poddanství, až klesl na bezvýznamné městečko. R. 1422 chystal se král Zikmund na Poláky, a proto rozmnožil posádky, jejichž velitelem byl mladší Ctibor ve Veselí, Bzenci a Blatničce.
Z doby husitské nedochovaly se nám téměř žádné zprávy, lze však souditi, že za válek husitských a zvláště později za zhoubné války mezi Jiříkem z Poděbrad a Matyášem trpěl velmi, jako celá jižní Morava. Obětí bouří husitských se stal asi i bzenecký hrad. Kdy byl však dobyt a rozbořen, nelze říci s určitostí. Snad tak učinili husité, kteří jsouce vedeni bojovnými kněžími Bedřichem ze Strážnice a Tomášem z Vizovic, zřídili si r. 1421 tábor na ostrově, jejž tvořila řeka Morava u Nedakonic, a odtud podnikali válečné výpravy do okolí. Nejprve se obořili na klášter velehradský, jehož dobyli, opata Jana a 4 mnichy upálili a vzácnou jeho knihovnu zničili. Má se za to, že přepadli a zbořili hrad bzenecký. Možná však, že hradu dobyl a jej rozbořil sám Jan Žižka na své druhé výpravě na Moravu r. 1423, na níž pustošil hlavně statky stoupenců Zikmundových, k nimž náležel i držitel Bzence Ctibor Vajda. Soudíme tak dle toho, že se nalézají na polích východně od hradu ležící šípy, jimiž stříleli obležení na obléhatele.
V dobách pozdějších se mluví o bzeneckém hradu jen jako o zbořeništi [1]; tak v narovnání mezi Mikulášem Kropáčem a bzeneckými měšťany z r. 1491 se tito vyzývají, aby se o sporných věcech poučili ze starých register, jež, když pánům strážnickým panství to v ruku vešlo, po zboření hradu do Strážnice se dostala [2]. Kolem roku 1510 prodává Krištof Kropáč Janu Šarkanu z Hakoshazy mezi jinými i „polovici pustého hradu“. Zdiva jeho bylo snad pro nedostatek tvrdého stavebního materiálu použito později k jiným stavbám. Vrch, na němž hrad stával, nazýval se potom Starý hrad na rozdíl od nové tvrze, jež byla postavena, dvojím příkopem a zdí obehnána na místě, kde stojí zámek nynější.
pokud byl Bzenec majetkem údělných knížat, markrabat a posléze králů českých, byl osud jeho těsně spjat s dějinami Moravy. Páni jeho pečovali o rozkvět města, propůjčujíce a potvrzujíce mu důležité výsady. Zcela jinak si počínali pozdější jeho majetníci; tito usilovali potlačiti jeho svobody, aby mohli ujařmených občanů co nejvíce využitkovati ke svému hmotnému prospěchu. Odtud dějiny Bzence se omezují většinou na spory a soudy měšťanů s vyděračskými pány.
Od Ctibora Vajdy přešel brzy Bzenec zpět v držení Zikmunda, jenž r. 1435 zastavil zbořený hrad se zbožím Blažku z Borotína [3], od něhož jej dne 24. srpna 1441 se zástavním listem krále Zikmunda a markraběte Albrechta za 6 200 zl. rýnských [4] koupili páni z Kravař a na Strážnici.
Zikmund zastavil zbořený hrad tak, aby již nebyl stavěn. Zanikl tedy v dobách husitských.
Zlomek z registrů markrabství moravského (cap. 68), které se týkají výše popsaných událostí a které vyšly v Archivu českém VII. v roce 1887.
List český Zikmunda, římského císaře, uherského a českého krále, kterýmžto Blažkovi z Borotína, erbům i budoucím, jakož i tomu, kdož list ten z jeho nebo erbů jeho dobrú vuolí jmieti bude, hrad zbořený Bzenec i se všemi k tomu příslušenstvími, s lidmi, vinicemi i s jejich desátky s jiným vším příslušenstvím, v šesti tisících a ve dvou stu zlatých uherských zapsal pod jménem výplaty, kterúž sobě, Albrechtovi, vévodovi Rakouském a markrabímu Moravy a erbům jejich i potomním markrabím moravským zachovává pod tú výminků, že tu výplatu, když by ji učiniti chtěli, mají jemu, erbům jeho i budoucím před puol rokem to oznámiti. A což by na rybníky naložil nebo dvory, obsel před časem, z toho vyplacenie Blažek a jeho dědici mají požiti. Také hradu toho, ni žádné věci nemají zase stavěti bez Jeho Milosti svolení.
List dán v Bělehradě, v úterý před Božím narozením, léta Božího narození 1435, let král. uher. ve 49, řím. v 25, čes. v 16.
List český Albrechta, knížete rakouského a markraběte moravského, kterýmžto Blažkovi z Borotína, erbům i budoucím jeho i tomu, kdož by list ten měl s jejich dobrú vuolí, potvrzuje list císaře Zikmunda na tu zástavu bzeneckého zboží, a tak, že k tomu přiznává, že císař Zikmund tu zástavu učinil z jeho povolení.
List dán na Prešpurku v neděli po sv. Michalu (2. 10. 1435).
List český Blažka z Borotína, kterýmžto Jiříkovi z Kravař, erbům jeho i tomu, kdož by list ten měl s jich dobrú vuolí, na list císaře Zikmunda a na druhý list markraběte moravského Albrechta, kterýž na šest tisíc a na dvě stě zlatých uherských a na zástavu bzeneckého zboží svědčíc, svú dobrú vuolí dává.
List dán na Veselí ve čtvrtek v den sv. Bartoloměje (24. 8.) 1441.
Páni z Kravař byli oddáni kalichu. Petr z Kravař podporoval husity, tábořící u Nedakonic a s Janem z Cimburka zmocnil se kláštera v Dolanech u Olomouce a jej poplenil. Později se sice odcizil kalichu a bojoval dokonce ve vojsku biskupa Jana Železného proti Diviši Bořku z Miletína, jenž přitáhnul na Moravu kališníkům na pomoc. Byl však povahy nestálé, a byť i potom nepodporoval stoupenců kalicha zevně, aspoň jich nepronásledoval. I část obyvatelstva bzeneckého se přiklonila ke kalichu a později přestoupila jednak k Českobratrské jednotě, jednak k České konfesi.
Ostatně nám prameny nepodávají žádných zpráv, jaké byly v této době v Bzenci náboženské poměry, takže jsme odkázáni jen na nespolehlivé dohady. Zdá se, že většina obyvatelstva zůstala věrná víře katolické; r. 1447 se děje zmínka o bzeneckém faráři H. (zřejmě Henricus) a r. 1487 o faráři Martinovi.
Velká ujma na osobní svobodě se stala obyvatelstvu Bzence za Jiříka z Kravař, jenž za své věrné služby, prokázané králi Ladislavu, listinou na den Zvěstování Matky Boží r. 1456 v Budíně vydanou obdržel výsadu, „že nikdo ze zboží bzeneckého se vyplatiti nemůže bez jeho vůle“. Zároveň však nařizuje král, že nemá „lidi k tomu zboží příslušných novými daněmi a poplatky nikterakž obtěžovati, ani nového nemá přimyšlovati, než je v jejich starodávných platech a daních a svobodách zachovati. Tento Jiřík byl posledním mužským potomkem pánů z Kravař.
Listina krále Ladislava, kterouž r. 1456 uděluje Jiříku z Kravař výsadu, že se ze zboží bzeneckého bez jeho vůle nikdo nemůže vykoupiti.
My Purgmistr a Rada města Hradiště známo činíme tímto listem, kdež čten čtoucí slyšán bude, že jsme žádáni od opatrných pánů Purgmistra a Rady města Bzence, abychom nížepsaný list od Jeho Milosti slavné a svaté paměti Ladislava, uherského a českého krále, který urozenému pánu Jiříkovi z Kravař na zástavu zboží bzeneckého daný k potřebě jich vidimovali [5] a o tento ověřený transumpt [6] náš vnésti dali, kterýžto list na pergamenu psaný a in originali nám předložený, slovo od slova takto zní:
My, Ladislav z Boží milosti uherský, český, dalmátský, charvátský atd. král, vejvoda rakouský a markrabě moravský známo činíme tímto listem všem, že nahlédnuvše na věrné služby, kteréž nám činil urozený Jiřík z Kravař, věrný náš milý, a potom také činiti bude, témuž Jiříkovi tuto milost učinili jsme a mocí královskou českou a jakožto markrabě moravský listem tímto činíme, že ze zboží bzeneckého, kteréž ve stavu svrchu psaný Jiřík drží i s jeho vším příslušenstvím nechceme, by kdo od něho do jeho života vyplatiti se mohl bez jeho vůle; a lidí těch k témuž zboží příslušných nemá novými daněmi a poplatky nikterakž obtěžovati, ani co nového nemá co přimyšlovati, než je v jejich starodávných platech, daních a svobodách zachovati.
Tomu na svědomí pečeť naši královskou kázali jsme přivěsiti k tomuto listu.
Dáno v Budíně dne Zvěstování Matky Boží léta od narození Božího syna 1456, léta království našeho uherského šestnáctého, českého v třetím létě.
Ad mandátum Domini Regis im consilio.
Kdež my purgmistr a rada svrchu psaná znajíce žádost dotčeného úřadu bzeneckého slušnou býti a vidouce takový list královské milosti na pergamenu psaný i s pečetí ve všem celý a neporušený býti, dali jsme tento i pro lepší jistotu pečetí naší městskou stvrditi.
Actum v Hradišti 6. Juli léta 1602.
Jiřík z Kravař zemřel v r. 1466, zanechav statky svým čtyřem dcerám, Ludmile, Kunhutě, Janě a Elišce. Panství bzenecké připadlo s panstvím strážnickým Elišce, jež dle panského usnesení z r. 1480 měla ostatním sestrám vyplatiti z něj 3 000 zl. I prodala jej proto Mikuláši Kropáči z Nevědomí, jenž se poté psal na Bzenci a byl sousedem velmi nepokojným. Poněvadž si činil nároky na některé pomezní louky, došlo ke sporu, jenž se měl rozhodnouti panským nálezem. Páni tedy rozkázali r. 1484, aby byly meze ohledány v „tem dnu po svatém Jakubu“ za přítomnosti Jana Nemotického, Jaroše a menších úředníků.
Brzy po smrti Ladislava vypukla válka mezi Jiříkem z Poděbrad a Matyášem Korvínem, v níž, ač trvala jen tři léta (1468 – 1471) bylo více osad na jižní Moravě zpustošeno a zaniklo, než za válek husitských. V této době zanikla bez pochyby i osada Bzinek či Bzinec s tvrzí; náležela Janu z Kunštátu, jak lze usouditi z toho, že dne 8. září 1476 kvituje Eliška z Boskovic panu Vilému z Pernštejna 1 500 zl. uherských, k čemuž svědčil Jan z Kunštátu a ze Bzence (správně ze Bzince). Mohl se psáti ze Bzence, ač Bzenec tehdy náležel dcerám Jiříka z Kravař, poněvadž pán nebo vladyka, měl-li v bydlišti svobodný dům, nebo dvůr, měl právo míti přídomek dle bydliště (v urbáři z r. 1604 se nazývá les Bzinek Bzincem).
Jan z Kunštátu postavil si dvůr s tvrzí blíže Bzence za ulicí Mlýnskou a pozůstalé obyvatelstvo se usadilo v ulici, která dle bývalého pána obdržela jméno Bzinkova ulice, jakž se nazývala až do války třicetileté. Místu kde stávala osada, se říkalo i potom Bzinek a louky pak blíže zbořené tvrze se dostaly dobou v majetek občanů a jmenovaly se na Hradišťku, jak patrno ze zápisu purkrechtní knihy, v němž čteme, že Jan Kadidlo koupil r. 1580 roubanici v Hradišťku.
S pustou osadou Bzinkem shledáváme se v zápisech zemských desek častěji; tak r. 1518 uděluje si Vilém Kuna z Kunštátu Lísky a jeden lán ve vsi pusté Bzinku a r. 1521 jako rukojmě za správu statku litenčického si uděluje zase Lísky a pustou ves Bzinek [7].
Eliška z Kravař po smrti prvního manžela Petrolda z Lipého se provdala r. 1473 za Petra z Rožmberka, jenž r. 1486 zastavil panství strážnické za 15 000 zl. uherských Janu z Žerotína. Ve smlouvě, v níž se vypočítává, co se postupuje pánům z Žerotína, uvádí se i vinohrad v Bzenci s presem a vinohradním náčiním. Tento „vinohrad v bzeneckých horách“ se uvádí i v zástavním listu, jímž r. 1499 na den sv. Doroty smlouvu obnovili.
Po smrti Elišky r. 1500 prodali bratři z Rožmberka Strážnici synům po Janu z Žerotína a Fulneku, pánům Viktorínu a Bartoloměji, listem daným v Olomouci v pátek po sv. Janu Křtiteli r. 1501.
Spor o pomezní louky na pravém břehu Moravy ležící vlekl se stále. R. 1490 pohání Jan z Žerotína Jana Mikuláše z Nevědomí z 1 000 uherských zlatých, poněvadž nedočkav se rozsudku strany sporných luk sáhl v to mocí a z druhých 1 000 zlatých uherských jej pohání proto, že mu za landfrýdu sáhl mocí na jeho grunty, hory a louky na panství strážnickém, bráně mu gruntů užívati, i lidem jeho a lidi jemu na gruntech jeho jímaje a statky jejich bera.
R. 1492 pohání Jan z Žerotína z téže příčiny Jindřicha z Nevědomí a na Bzenci a Jana z Nevědomí a na Bučovicích, kapit. děkana vratislavského, každého z 2 000 zl. uh. a půhony ty opakuje i r. 1493 a 1494.
Poněvadž návodem pánů Kropáčů neustali lidé bzenečtí poškozovati strážnického panství, požádal Jan z Žerotína o pomoc Petra z Rožmberka, jenž byl dosud vlastním pánem strážnickým. Tento se obrátil přímo na Krále Vladislava, jenž mu odpověděl takto: „Jakož nám píšeš, že statečný Jan Kropáč z Nevědomí a na Bzenci lidem ze zboží strážnického mocí svou seno na lukách spálil a velikou škodu těm lidem svévolně učinil, věř, že jsem potřebné o to témuž Kropáčovi psáti poručili, přikazujíce jemu, aby těm lidem, kterouž škodu jim učinil, hned zapravil, anebo se s nimi vedle vůle jejich smluvil, a za to jim dosti učinil; a dále, aby více na ně týmž obyčejem nesahal, ale té vší věci v dobré míře státi zanechal.“ [8]
Mikuláš Kropáč z Nevědomí nedbal se svými syny ani výsad bzeneckých měšťanů a nutil je k neoprávněným robotám, takže již roku 1490 došlo proti němu ke vzpouře. Mnozí měšťané raději opustili své usedlosti, než by se byli dali utiskovati.
Ke smíru „mezi statečným rytířem“ [9] panem Mikulášem z Nevědomí a jeho synem Jindřichem [10] a lidmi jejich městečka Bzence a panství toho, kteříž byli od obydlí svého odešli“, došlo před zemským hejtmanem urozeným pánem Ctiborem Tovačovským z Cimburka v Tovačově v neděli po hodu sv. Jiří r. 1491.
Narovnání se stalo takto: Pánu Kropáči se nařizuje, aby lidi bzenecké při listech markrabských a královských, jež mají na sebe vysazeny, zůstaviti ráčil, lidé pak bzenečtí mají pánu Kropáči i jeho synu poddáni a poslušni býti; jako pánům svým zástavním [11] jsou povinni všecky spravedlivé poplatky dávati a platiti, také byly-by které spravedlivé roboty, těch se nemají vzpírati. Ale mimo spravedlivé roboty přílišnou obtížností pán Kropáč ani jeho synové nemají jich obtěžovati. Než bylo-li by třeba pánu přivézti z lesa k nějakému slušnému stavení, toho jemu také odpírati nemají, poněvadž to i jiní lidé pánům svým činí a netoliko pánům svým, ale i jiným dobrým sousedům, když je žádají, a oni seč býti mohou.
Co se dotýče dodávání panského vína na šank v penězích a sumách určených za drylink [12], páni Kropáč a jeho synové nemají jim tak vína dávati, ani toho břemene na ně ukládati [13]. Než zdálo-li by se pánu, který drylink vína pro svou potřebu vydati a svými lidmi vyšenkovati, toho mu brániti nemohou.
Ježto jsou různice o některé roboty a hlásky, o nichž měšťané tvrdí, že by to na nich z práva býti nemělo, pán Kropáč však praví, že jsou jimi povinni dle starého práva, ať se o tom přesvědčí pán Kropáč i lidé ve starých registrech, jež se s panstvím po zboření hradu dostaly pánům strážnickým, a ať to do sv. Václava nejprv příštího oznámí pánu Ctiboru z Cimburka, by mohl rozhodnouti, jak se mají lidé zachovati k pánům Kropáčům a páni Kropáči k nim.
Mlatby daremné ani pasení dobytka na ně pán Kropáč vzkládati nemá, leč za peníze nebo obilí. „Konečně se mají všichni lidé na obydlí svá a k statkům svým vrátiti, a pán Kropáč má těm lidem, kteří se proti němu pozdvihli, milostivě a věrně odpustiti a toho jim nevzpomínati, jakž pan Jindřich, syn jeho, rukou dáním na místě pána Kropáče, otce svého i svém jim to přede mnou odpustil. Až se vrátí na svá obydlí, mají k pánu Kropáči přistoupiti a jej prositi, aby jim milostivým pánem byl a při spravedlnosti je zachoval, že mu také věrni býti chtějí, jako pánu svému, a to odpuštění jim milostivě a věrně držel, kteréž jim skrze svého syna učinil, a pán kropáč má jim milostivě se ukázati a před nimi pověděti, že jim odpouští. Jakož pak mně Ctiborovi pán Kropáč a syn jeho totéž slíbiti ráčili: kterýžto slib já od nich maje, tuto ceduli jsem svou pečetí zapečetil a každé straně jednu dal, jenž jest dána a psána na Tovačově v neděli po hodu sv. Jiří od narození Syna Božího tisícího čtyřstého devadesátého prvního.“ Toto narovnání a zároveň dva listy a svědomí [14], jeden od urozeného pána Bočka z Kunštátu na Polné a druhý od opatrných purkmistra a konšel města Hradiště, jež obsahovaly opisy privilegií, na prosbu měšťanů, vyslaných jménem rychtáře, konšel a vší obce, jím i budoucím, potvrdil král Vladislav v Brně listinou ze soboty po sv. Valentinu roku 1497, kterou „přikazuje nynějším i budoucím držitelům a pánům zástavním svrchu dotčeného městečka, aby měšťany bzenecké, tak nynější jak i budoucí, při té svrchu dotčené smlouvě a při těch listech a svědomí měli, drželi a zachovávali a jich přes to robotami nespravedlivými neobtěžovali a netrápili.“
Mikuláš Kropáč z Nevědomí a na Bzenci měl čtyři syny, Jana, jenž byl kapitolním děkanem ve Vratislavi, Jindřicha, Krištofa a Václava. Po jeho smrti asi r. 1493 připadlo bzenecké panství Krištofu a Václavu, kteří se na měšťanech zase dopouštěli bezpráví, nutíce je k nepovinným robotám a nechtíce platiti jednotlivcům dluhů.
Z toho vzešly nové spory, jež byly urovnány v Olomouci ve středu před sv. Prokopem r. 1499 zemským hejtmanem Janem z Lomnice a na Meziříčí. V narovnání tom byly povinnosti a práva měšťanů dopodrobna vymezeny takto:
„Bzenečtí aby dopustili pánům 6 drylinků vína v roce vyšenkovati, páni však svého šenkýře mějte a takové víno dejte a za tu cenu, jako měšťané v ten čas své víno šenkují.
Ti, kteří koně mají, aby s nimi pánům robotovali dva dni buďto na oračku nebo jinou robotu, kteří pak koní nemají, čtyři dni buďto na žni, nebo na něčem jiném.
V hony, aby dali z městečka dvacet pacholků a to na ty hony, když páni z práva honiti mají. Na hrázi nad mlýnem jakož lidi od starodávna dělávali, tak aby vždy dělali, pro dobytek [15], jeden den v roce.
Na hlásku aby měšťané pánům dali do roka 6 kop vídeňských peněz, a páni sobě své hlásné jednejte.
Drva, jakž od starodávna bylo, aby každý, kdo má koně, dovezl, a sice jeden vůz k vánocům, jeden k velikonocům a jeden k sv. Duchu.
Co se týče losunků o sv. Janu a Vánocích, vídeňské peníze beřte a to 7 peněz (denárů) za groš, jež za roboty dávají. Co se luk dotýče [16], které lidé za plat drží, aby dali vídeňské peníze, 7 peněz za groš.
Co se panských vinohradů dotýče, ty aby jim vzdělávali, a páni ať jim platí, jakož od starodávna platili. Co se dluhů dotýče, jakož lidé ze Bzence praví, že by páni Kropáči jim dlužni byli, tak se zachovejte páni Kropáči i Bzenečtí, jakož Jeho Milost král listem [17] rozkázati ráčil.
Co se luk a podsedků dotýče, které páni jim zatopili, na to pan hejtman vyslati ráčil, a co ti najdou mezi pány Kropáči a lidmi těmito ze Bzence, tak se obě strany podle jejich zdání a rozkázání zachovejte.“
Ač strany obapolně slíbily, že se budou říditi tímto ujednáním, netrval pokoj dlouho. Vrchnost se jala páchati na měšťanech nové křivdy; omezovala je ve svobodné volbě městské rady, její úředníci a služebníci se k nim chovali hrubě, zavírali ženy do společného žaláře s muži, nutili vdovy, jež ještě ani nepohřbily svých manželů, k robotě, spílali ženám za roboty. Mimoto páni Kropáči nezaplatili ještě dluhů starých a již na novo jim dlužni zůstávali. To vedlo ovšem k novým nepřátelstvím, k novým žalobám.
Smír mezi pány Kropáči a měšťany byl ujednán dobrovolnou smlouvou ve čtvrtek v den sv. Jakuba r. 1504 ve Strážnici prostřednictvím pánů Jana a Viktorína ze Žerotína, jimž pomáhali smlouvati a urovnávati pan Mikuláš z Klokočna a na Ostroze a pan Heřman z Vojislavic a na Veselí.
Obsah smlouvy jest tento: Staré dluhy, které jsou napsány na ceduli a které již dávno měly být zaplaceny, ať zaplatí páni Kropáči do příštího sv. Václava.
Hajní, kteří nechtějí obci platiti žádných poplatků, ať dokážou, na základě jakých svobod tak činí, a dle toho ať se s nimi potom jedná.
Co se týče honů a šenkování vína, ať zůstane při první smlouvě.
Co se týče práce vinohradní, takto se mají zachovati: O starých vinohradech ať platí smlouvy staré, než v nových vinohradech nemají nutiti páni k dílu, leč kdo chce z dobré vůle a za peníze.
Co se týče prodeje vinohradů, mají lidé bzenečtí toho svobodu, prodávati své vinohrady komu chtějí, a páni jim v tom překážky činiti nemají. Co se týče škody od dobytka na vinohradech a jinde, má se dobytek zajmouti, a škoda jak pány, tak lidmi slušně a v dobré vůli hraditi.
Co se týče konšel sázení do rady, v tom jim páni žádné překážky činiti nemají, než oni sami saditi mají, a kdykoliv již nová rada usazena byla, tehdy mají jíti k pánům svým a novou radu jim ukázati a oznámiti, a koho by páni fojta usadili, ten jim činže dávati ani robotovati nemá. Horný, kterýž by pánům sloužil, nemá též ani robotovati, ani desátku ze čtvrti vinohradu nemají od něj bráti. Hláska takto zůstane, že páni nemají lidi hláskou obtěžovati, poněvadž jim peníze za hlásku dávají, jak první smlouva svědčí.
Mýto mají Bzenečtí pořadem obstarávati.
Co se řezníků – hostinských dotýče, těm se dává svoboda, aby prodávali maso v trhový den jednou v týdni.
Kostelník také nemá pánům robotovati.
Úředníci nemají na robotách ženám a děvečkám nepoctivě láti, ani jich přes moc k dílu nutiti, ani mezi muže do vězení dávati, ani do kabátů [18] na lancuchy sázeti, než trestati jak se sluší. Také kdyby který muž ženě umřel, nemají ji rušiti, dokud by mrtvého těla do země neschovali.
Co se dluhů nových týče, kteréž jest pán Krištof lidem povinován, jak jsou na ceduli napsány, ty má zaplatiti do sv. Václava příštího, jakož nahoře psáno jest, a Valentovi za tu louku, kterou mu odňal, má dáti 8 kop.
Potom se uvádějí nové dluhy pana Václava, jež má zaplatiti do sv. Václava příštího: Matěji Kobylovi za sud oleje a za funt šafránu 4 kopy a z rukojemství jej má propustiti. Pavla Majkova z rukojemství má propustiti. Fejfera Janačku, Kateřinu Klečkovu, která chléb pekla, Jana Fojta, ty také má z rukojemství propustiti; než Jan Fojt má perkrecht v roce osaditi. S Jiříkem Hyžkem pan Václav má se o dluh omluviti a zaplatiti. Janu Bednáři 12 gr. a Hustolesovi Vincourovi má zaplatiti za táž léta, ježto u něho sloužil, a za víno, které u něho koupil, má dáti 40 gr. Matěji Dávalkovi, který u něho sloužil rok a 18 dní, má za rok dáti 2 k. bez 22 gr. a za 18 dní zvláště. Martinu Mžikovi louku, kterou mu vzal, má zase hned vrátiti. Jakož pán Václav drží 3 zahrady od obce, z těch platiti má, co jest z nich od starodávna placeno bylo. Matěji Koláři má navrátiti 2 k. a desátek odpustiti a u p. Krištofa vyjednati, by od něho desátku nebral, Mikovi má dáti maso 1 zl. 2 gr. Co se Uhra týče, který jest dům koupil, ten trh aby držel. Václavu Kováři, což mu za dílo dlužen, má zaplatiti za 2 léta, a poněvadž 3 léta dělal a za to nic nevzal, má jej pan Václav z rukojmí propustiti, v kterém byl za dluh Zborovského. Což pan Václav dlužen rybářům za ryby, má jim vše zaplatiti, a do postnice nemají rybáři robotovati. Šišku má propustiti ze všeho. Co se dotýče dluhu řečeného vincúra, jest vyvážen za základ za Zborovského. Michkovi Bednáři má dáti 1 zlatý. Michkovi Bednáři a Janu Karmačovi má dáti 2 kopy, kteréž jim dluží. Matoušovi masaři za volka hřivnu (asi 2 kopy gr.) má dáti. Fojtovi Kobylovi má za Podval 11 gr. a za Žleb 22 gr. zaplatiti. Jakož pan Václav tím rybníkem činí škodu, spouštěje jej, když lidé na loukách trávu sekou, toho nemá jim činiti, než má lidi před spouštěním opověděti, aby se mohli opatřiti.
Kteráž rukojemství jsou na těch lidech, nebo závazky od pánů, zvláště za míru a za pokoje nebo za pergrechtu, taková rukojemství a závazy aby držány a zachovávány byly.
Když obě strany svou ctí se zavázaly, že budou ctně, právě a věrně na budoucí časy této smlouvy se držeti, byla napsána, pečetí opatřena, a každé straně pro paměť dána.
Zdá se, že po tomto narovnání byl poměr mezi pány Kropáči a měšťany přátelštější. Jako nedbali páni Kropáči práv města, tak nerespektovali ani patronátního práva kapituly u sv. Petra v Brně na kostel bzenecký. Ke konci 15 století přisvojili si podací bzeneckého chrámu, chtějíce jednak z obročí těžiti, jednak míti faráře v područí; v této době totiž mnozí kněží dávali hrabivým patronům za to, že jim udělili faru, poplatky, takže z práva patronátního měli patroni hmotné výhody. Brněnská kapitula podala proto na pány Kropáče u zemského soudu žalobu na 100 zl.; žaloba její byla zamítnuta, poněvadž měla býti podána u knížecího komorního soudu. Zde uhájila kapitula svého práva, takže král Vladislav je jí potvrzuje r. 1502.
Farářem bzeneckým byl v této době kněz Jakub a po něm Prokop, jenž však již r. 1505 se stal českým kazatelem při chrámu sv. Jakuba v Brně. Kolem r. 1524 byl farářem v Bzenci Albrecht. Kdo zde farářoval v následujících 50 letech, upadlo v zapomenutí.
Ze sporů pánů Kropáčů je patrno, že jejich hmotné poměry nebyly příliš utěšené. Z té příčiny byli konečně nuceni prodati bzenecké panství; s jejich potomky se shledáváme v Bzenci ještě na počátku 17. století. Ve znaku měli 3 lilie přes sebe položené, jež se dostaly i do znaku Bzence [19].
Krištof Kropáč prodal kolem r. 1510 svůj podíl Janu Šarkanu z Hakoshazy, kdežto podíl Václavův, totiž polovice tvrze, pustého hradu, městečka s polovicí mýta, dvoru, patronátu, polovice Vracova s polovicí dvoru a patronátu, Syrovín, Hostějov a polovice patronátu ve Vlkoši, dostal se r. 1514 v držení Michala Podmanického z Podmanína. Rod pánů Podmanických z Podmanína se ale později z Moravy docela vyprodal a usadil se v Uhrách, kamž je povolal bratr jejich Štěfan, biskup v Nitře, kde se stali postrachem okolí pro své násilnosti a občasné výpady na Moravu.
Poněvadž Bzenec byl ještě veden mezi lenními statky královskými, vymaňuje jej roku 1514 král Vladislav z lenního svazku. Avšak již roku následujícího postupuje Michal Podmanický svůj díl Jiřímu Tarczymu z Torýsy a Kateřině z Torýsy, než r. 1516 přechází opět do jeho vlastnictví. Léta 1520 prodává Michal Podmanický svůj díl bratřím Ambrosu, Janu, Františku Šarkanu z Hakoshaszy, čímž se dostalo celé panství do jejich rukou. Z této doby se nám dochovala listina, v níž r. 1531 pohání Jan Šarkan Jana st. z Žerotína a na Strážnici ze 100 kop grošů, že mu 4 drajlinky vína dal pobrati, práva k tomu nemajíc a mu toho napraviti nechce. Po smrti Františka Šarkana byla prodána ve prospěch jeho sirotků polovice Bzence pánům Buchlova, Pavlu, Janu a Václavu ze Žerotína a jim roku 1542 připsána. Druhou polovici vykoupili r. 1546 od Štěpána, Jana, Jindřicha a Vincence Šarkana, čímž nabyli celého panství.
Z erbu Žerotínů dostal se do městského znaku dvouocasý černý lev s korunou nade třemi pahorky. Bzenec zřejmě nejsa hrazen pečetil asi voskem zeleným. Obce dříve pečetily voskem bílým nebo černým, městečka zeleným a města hrazená červeným. Později v polovině 18. století tento rozdíl přestal.
Pavel ze Žerotína a na Bzenci zde i sídlil; ve čtvrtek před památkou sv. Vavřince r. 1544 prodává ve Bzenci svým mladším bratrům, Janu a Václavu, své vlastní zboží a dědictví hradu Buchlova a vsi Buchlovic s dvorem.
Avšak r. 1547 prodává Pavel z Žerotína i Bzenec Františku a Janu Niarýmu z Bedeka. Jan Niarý odkázal r. 1553 panství bzenecké synům svého švagra Mikuláše Loranta z Inky, Pavlu, Sandrinu, Volfgangu, Gabrieli, Michaeli a Janu.
Za pánů z Inky potvrdil Rudolf II. Bzenci všechna privilegia a obdarování, která sobě měšťané od předešlých císařů římských jako králů českých a markrabí moravských vymohli, listinou datovanou v Praze na den sv. Valentina r. 1579.
České potvrzení městských privilegií Rudolfem II., které vydal purkmistr a rada Hradiště:
My Purkmistr a Rada města Hradiště známo činíme tímto listem všem vůbec, kdekoli čten nebo čtený slyšán bude a zvláště tu kdež náleží, že nás dožádali Purkmistr a Rada i na místě vší obce města Bzence, abychom jim vejtah aneb vidimus potvrzení privilegia a confirmace jejich pod pečetí naší městskou stvrzené vydali. I uznávajíce žádost jejich slušnou a náležitou býti, tak jsme učinili a jim takový vejtah pod pečetí naší městskou vydali, kterýžto v níže psaná slova tu v sobě obsahuje a zavírá.
My, Rudolf II., z Boží milosti volený římský císař, po všecky časy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmatský a charvátský král, arcikníže rakouský, markrabě moravský, lucemburský a slezský kníže i lužický markrabě oznamujeme tímto listem všem, že před osobu naší císařskou přistoupili vyslaní poslové od opatrných purkmistra i konšelů na místě vší obce městečka Bzence v markrabství našem moravském ležícího, věrných našich milých, nás se vší ponížeností prosíce, abychom jim všecky privilegia a obdarování, kteréž sobě od předešlých císařů římských, jakožto králů českých a markrabí moravských nadání i Jeho Milosti císaře Ferdinanda, pána děda našeho nejmilostivějšího, slavné paměti konfirmací zejména postavené mají, tolikéž milostivě schváliti, obnoviti a potvrditi ráčili.
K jejichžto bzeneckých ponížené a pokorné prosbě nakloněni jsouce a vidouce ty majestáty a listy celé a neporušené býti, s dobrým rozmyslem našim, i jistým vědomím s radou věrných našich milých, mocí královskou v Čechách a jakožto markrabí moravský takové listy a majestáty jsme schválili, obnovili a tímto listem jakožto král český i markrabě moravský vědomě ve všem jejich znění, v punktech, klausulích a artikulích, jakoby tyto v tento list náš císařský, slovo od slova vepsány byly, je schvalujeme, obnovujeme a potvrzujeme.
Chtíce k tomu konečně, aby potom od každého člověka, pokudž jsou toho tíž obyvatelé městečka Bzence, až posavad v užívání byli, jinými držány a neporušitelně bez nás i budoucích našich králů českých a markrabí moravských všech lidí všelijaké překážky a odpornosti zachovány byly.
Přikazujeme všem obyvatelům a poddaným všem ze všech stavů markrabství našeho moravského, nynějším i budoucím věrným milým, aby svrchu psané obyvatele městečka Bzence nynější i budoucí při tomto schválení, obnovení a potvrzení našem, bez všelijakých zmatků a odporností nyní i na budoucí věčné časy zachovali a žádných jim v tom překážek nečiníce, ani komu jinému učiniti, dopouštějíce pod uvarováním hněvu i nemilosti naší císařské, dědiců a budoucích našich králů českých a markrabat moravských.
Tomu na svědectví svědomí pečeť naši císařskou k tomuto listu jsme přivěsiti rozkázati ráčili.
Dáno na hradě našem pražském v sobotu dne sv. Valentina, Léta Božího 1579 a království našeho římského čtvrtého, uherského sedmého a českého též čtvrtého.
Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu peče´t naší městskou s naším jistým vědomím k tomuto listu aneb vidimus přitisknouti jsme rozkázali. Jenž jest psán a dán v městě Hradišti v pátek před památkou sv. Bartoloměje L. P. 1579 počítajíc.
Jan z Inky odstoupil kolem r. 1580 svůj podíl Michalu, jenž měl za manželku Barboru, pocházející z bohatého rodu Révaj z Révy. Tento nabyl i ostatních podílů a stal se tak samojediným majetníkem panství bzeneckého. Památkou na něj a jeho manželku byl cimbál zámeckých hodin s českým nápisem: „Michal Lorant z Inky a na Bzenci, Barbora Revaj z Reva a na Bzenci 1581 [20].
Michal Lorant zemřel r. 1584, zanechav panství paní Barboře, jež se roku 1588 provdala za Kašpara Pruskovského, svobodného pána Z Pruskova, na Šemicích a Hradci, komořího a štolmistra arcivévody Arnošta, jehož učinila i svým dědicem.
Kašpar Pruskovský byl na soudu svatokunhutském v Brně r. 1598 navržen za zemského soudce a císařem potvrzen, a proto na brněnském postním sněmu bylo ustanoveno, aby „jemu psaní bylo učiněno, aby se sem k soudu najíti dal“ [21].
Na soudu brněnském postním r. 1599 odepřeno bylo Pavlu Niarýmu poručenství nebožtíka Loranta o statek bzenecký. Kašpar Pruskovský zbavoval, jak doznávají později poručníci nezletilých dítek Jana Krištofa Pruskovského, město výsad, mezi nimi bezpochyby i práva várečného. Zemřel bezdětek r. 1603, odkázav statky svému synovci Janu Krištofu Pruskovskému z Pruskova na Chřelicích a Bělé.
Jan Krištof byl členem moravského soudu, hejtmanem knížectví opolského a ratibořského a od r. 1607 do r. 1619 císařským komořím. Ze starých listin se o něm také dovídáme, že na olomouckém soudě svatojánském r. 1596 byl s jinými pány zvolen k „vypůjčení peněz k zemi“, o čemž byl psaním spraven. Na soudu brněnském postním r. 1610 uvádí se mezi nepřítomnými s poznámkou „že řídkokdy při soudech bývá“. Svou nepřítomnost na soudech brněnských omlouval tím, že jako hejtman země musí konávat soudy opolské.
Jsa příliš zaneprázdněn hejtmanským úřadem, žádal císaře, aby byl ze soudu moravského propuštěn. Císař Matyáš vyhověl a oznámil to zemskému hejtmanu Karlu z Žerotína tímto listem:
Urozený a věrný náš milý, věděti ti milostivě dáváme, že jest na nás vznesl urozený Jan Krištof Pruskovský z Pruskova a na Pruskově, Bělé, Chřelicích, Šemicích, Hradci a Bzenci, rada náš a hejtman knížectví našich opolského a ratibořského věrný milý ve vší poníženosti, že by za příčinou ouřadu svého hejtmanského, musejíc sám osobně při soudech zemských v městě Opolí, Ratiboř a jiných, k tomu úřadu přináležejících jednáních bejvati, k soudu do markrabství moravského postačovati a přijížděti nemohl, nás za to pokorně prosíc, abychom ho z té povinnosti soudu zemského z milosti propustiti ráčili. Kdež prohlédajíce my k tomu, kdyby čtyřikrát v roce do markrabství moravského vyjížděti a v knížectví opolském a ratibořském povinnost svou zanedbávati měl, že by lidé v spravedlivostech svých hynouti musili, nechtíce také, aby pro častou nepřítomnost jeho počet soudců v markrabství moravském zmenšován byl, ráčili jsme k žádosti jeho povoliti a jej z též povinnosti soudu zemského téhož markrabství, jsouce službami jeho dobře spokojeni, propustiti, čehož jsme učiniti nechtěli, tak aby spolu se soudci zemskými na jiné osoby, kteréž by k tomu soudu způsobené byly, pomyslil a nám je k další milostivé resoluci poznamenané, odeslal.
Dáno v městě Vídni ve čtvrtek o vigiliích sv. Tomáše r. 1612.
Přílohy ke čtvrté kapitole:
Páni z Kunštátu
Byli již od poloviny 14. století usazeni v Dolních Bojanovicích. Jan, syn Kuny z Kunštátu, po němž tato větev získala přídomek „Kunové“, dostal za 6 000 zl. uherských do zástavy Hodonín, po němž se i nazýval. Král Jiří pojistil jemu a jeho synovi Heraltovi svým zápisem Hodonín doživotně. Za války Jiřího s Matyášem Korvínem přidržoval se tedy Jiřího a jeho statky zajisté velmi trpěly pleny Matyášovými. Syn jeho Heralt zemřel bezdětek a Jan postoupil všechna práva na Hodonín synům po bratru Čeňku – Kunovi, Vladislavovi a Heraltovi. Po jeho smrti r. 1495 panský soud rozhodl, že jeho dědičné statky se mají rozděliti stejným dílem mezi všechny jeho synovce, tedy i mezi syny jeho bratra Bočka Kuny Vizovského, jichž bylo šest – Jan, Smil, Zikmund, Vilém, Čeněk a Jindřich, kteří však r. 1496 a 1497 postoupili právo na Hodonín Heraltovi a Vladislavovi z Kunštátu.
Heralt byl dobrým hospodářem, Vladislav však žil z dluhů, jejž mu Heralt vyplácel a nestačilo-li mu, zadlužoval se.
Hlavním jeho věřitelem byl Krištof Kropáč z Nevědomí a na Bzenci, s jehož sestrou Barborou žil v bezdětném manželství. Krištof Kropáč uvázal se na místě všech rukojmí z r. 1509 a 1510 ve Vladislavovu polovici zboží hodonínského, kterou však dne 14. 9. 1511 Heralt vykoupil a stal se sám držitelem Hodonína. Heralt měl Hodonín v zástavě za 10 000 zl. uherských od královské komory, kterou ji zaplatil Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého a nejbohatší český šlechtic té doby, a tím Hodonín přestal býti městem zeměpanským a stal se bezvýznamným městem poddanským. Vilém z Pernštejna postoupil Hodonín svému poručenci a nastávajícímu manželu své dcery Bohunky Jindřicha z Lipého dne 24. 2. 1512 [22].
Pruskovští z Pruskova
Pruskovští z Pruskova se nazývají podle prvotního svého sídla, městyse Pruskova ležícího nyní v pruském Slezsku. Jan Pruskovský z Pruskova byl r. 1486 zemským soudcem a později kancléřem knížectví opolského a ratibořského a zemřel r. 1508.
Jeho syn Jan měl syny Jakuba, Jiřího, Valentina a Jana, jenž byl císařským radou a od r. 1570 zemským hejtmanem knížectví opolského a ratibořského a zemřel bezdětek 17. 10. 1590.
Valentin, jenž byl hejtmanem knížectví hlohovského, měl syna Kašpara, jenž byl císařským radou, komorníkem a nejvyšším štolbou arciknížete Arnošta, r. 1585 koupil od Rudolfa II. panství Hradec nad Moravicí u Opavy, po své manželce Barboře Revay de Reva zdědil panství Bzenec a zemřel bezdětek r. 1603.
Jiří Pruskovský, svobodný pán z Pruskova a na Bělé, Chřelicích (v Opolsku) atd. byl radou a nejvyšším komorníkem Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II., u nějž byl zvláště ve velké milosti. Měl mladšího syna Oldřicha Desideria, jenž 9. 1. 1614 vydal se s Krištofem Harantem z Polžic a Bezdružic na cestu do Španěl, aby vrátil španělskému králi odznak zlatého rouna a na začátku r. 1615 vrátili se do vlasti a staršího syna Jana Krištofa, jenž zdědil po Kašparu Hradec i Bzenec, byl císařským komořím, radou královské komory slezské a v letech 1607 – 1619 zemským hejtmanem knížectví opolského a ratibořského. Zemřel r. 1625, zanechav statky Jiřímu Krištofovi, jenž byl císařským radou a komořím a zemřel 12. května 1663. Jeho dědicem byl Jiří Krištof (II.), první říšský hrabě, byl císařským komořím, tajným radou a dvorním maršálkem ovdovělé královny polské Eleonory Marie, rozené arcikněžny rakouské. Měl za manželku Marii Rosalii, hraběnku z Thurnu, jež si r. 1706 koupila Náměšť u Olomouce. Jiří Krištof zemřel 15. září 1701, učiniv z Pruskova a Chřelic fideikomis rodinný, jejž dostal nejstarší syn Antonín Krištof (nar. 9. 8. 1671), později císařský komoří a rada královské komory slezské a od r. 1723 tajný rada.
Druhý syn Erdman Krištof (nar. 3. 1. 1676), císařský komoří, od r. 1723 také tajný rada dostal panství Hradec a Bzenec.
Třetí syn Jan Krištof (nar. 27. 4. 1679) zdědil statky v knížectví hlohovském a zahaňském.
Ze tří dcer hraběte Jiřího Krištofa šly nejstarší Sidonie Alžběta a nejmladší Marie Beatrix do kláštera, prostřední Karolina Maxmiliana provdala se r. 1693 za hraběte Waltera Xavera z Dietrichsteina. Panství Náměšť dostalo se po matce Erdmanovi Krištofovi, který je r. 1719 a potom r. 1733 i panství Hradec prodal.
Bzenec po něm zdědil r. 1750 syn Leopold, jemuž po vymření Pruskovských po meči ve Slezsku se dostalo i fideikomisu Pruskovsko – Chřelického. Zemřel 29. 7. 1769 jako poslední potomek svého rodu po meči.
Panství bzenecké se dostalo jeho sestře Marii Arnoště (nar. 14. 1. 1722), provdané hraběnce Salmové. Po její smrti dne 30. 10. 1806 fideikomis přešel na Karla Maxmiliána z Dietrichsteinu, syna Karoliny Maxmiliany, roz. Pruskovské, jenž s povolením císařským připojil jméno i erb hrabat pruskovských ke svému [23].
Poznámky k textu:
[1] Když byly r. 1897 do hloubky 80 cm rigolovány panské vinohrady, přišlo se na některých místech na základy mohutných zdí někdejšího hradu.
[2] Dle této zprávy lze spíše souditi, že hrad bzenecký, jenž po dlouhou dobu byl neobydlen, a tudíž zpustl, byl zbořen a listiny z něho přeneseny do Strážnice. Kdyby byl býval zbořen husity, byly by při tom za své vzaly i listiny. Proto mám za to, že dobytí hradu husity jest pouhou domněnkou.
[3] Blažek z Borotína byl dříve hejtmanem husitským, který byl činný na uherském Slovensku; r. 1432 držel v Uhrách Trnavu.
[4] Zlatý rýnský (solidas, šilink) rovnal se v polovině 15. století 18 – 22 grošům českým. Král Jiří zlepšil minci a na 1 zl. pak počítáno 18. gr. českým. Jeden groš český měl pak hodnotu dvou grošů míšeňských. Dukát pak 45 grošů českých.
[5] Úředně ověřili.
[6] Listina, která má býti úředně ověřená.
[7] Časopis Matice moravské, roč. 19.
[8] čes. sv. 10, str. 85.
[9] Pánům stavu panského patřil titul „urozený pán“, stavu rytířského „statečný rytíř“.
[10] Jindřich z Nevědomí podepsal 31. května 1504 zápis, kterým se zavázali katolíci a kališníci společně potírat pikarty. Arch. čes. VI, hl. 38.
[11] Bzenec se ještě stále pokládal za lenní statek královský.
[12] Drylink měl 20 věder.
[13] Pán Kropáč žádal po měšťanech, aby mu nalévali jeho vína zdarma a za drylink mu odvedli určitou, zajisté značnou sumu, čímž byli poškozováni, poněvadž o to méně vynalévali svého vína, jež museli laciněji prodat obchodníkům.
[14] Listy ověřené pečetí.
[15] Nedaleko rybníka bylo totiž obecní pastvisko, takže dobytek hrází poškozoval.
[16] Roubanice.
[17] Patrně podali měšťané stížnost i králi Vladislavu.
[18] Úzké podzemní vězení.
[19] Tři bílé lilie mají ve znaku například i Litenčice.
[20] Cimbál byl rekvírován vojenskou správou v únoru roku 1918.
[21] Spisy Karla z Žerotína I. 197.
[22] Hodoňský okres, Vlastivěda moravská 77, str. 87.
[23] Riegrův slovník naučný.