Svědkové dávné minulosti

Jan Štefánek podle J. Gartnera

Díváte-li se na Bzenec z jižní strany, pozorujete, jak pěkně se usadil v pohodlném závětří chráněn od severu pásmem mírných pahorku, mezi nimiž je zdaleka široka viditelný „Starý hrad“. Málo je na Slovácku takových rozhleden a míst památnějších.

Vystoupíte-li nahoru, minete vpravo u cesty homolovitou útulnu pro hlídače vinic, důkladně zbudovanou z pískovcových sloupů a přijdete k troskám kaple, která od roku 1703 patřila k charakteristickým znakům Bzence. Kaple shořela od blesku roku 1915, po znovuvybudování byla vyhozena do povětří ustupujícími Němci v poslední den nacistické poroby 19. 4. 1945.

Tato okrouhlá, kolmými břehy ohraničená planina, bývala vnitřním nádvořím tvrze, která zde kdysi stávala. Roku 1897 při přerývání přilehlých panských vinohradů se došlo na základní zdi prvotní hradní podezdívky, v břehu při útulně hlídačů byla vykopána podzemní světnička s ohništěm, steřelou skříní a několika nádobami. I níže při cestě vzhůru našly se porůznu zbytky dávných opevnění. Jinak z královského hrádku nezbylo nic.

Že však Starý hrad byl obydlen již v době germánsko-slovanské, dosvědčují nádoby zde nalezené z nejmladší doby popelnicové, zhotovené na kruhu, na výduti ozdobené spirálou a přikryté poklicí zakončenou plochým čípkem. Roku 1885 jich bylo v jižním boku vrcholu objeveno ve sklípku 14 pohromadě, též zde byla vykopána kamenná sekera a patinovaná bronzová šipka. Přitom třeba uvážit, že neustálým kypřením sypké půdy vlastně celá kulturní vrstva je už dávno zničena a splavena do nížiny, kde zjištěn nános 2 – 4 metry hluboký.

Král Václav II. listinou přikazuje komorníku Brunovi, aby 20 sudů nejlepšího vína, které má obdržet, uložil mu na hradě bzeneckém. Rozevřeme-li zemské desky, probíráme-li český archív, Codex diplomaticus, libri citacionum aj., shledáváme od konce 12. století až do doby husitské řadu zdejších všelijakých královských úředníků, provinciálů, zemských konšelů a hejtmanů jadrných staročeských jmen.

Na Bzenci časem přebýval markrabí Jan Jindřich a za něho roku 1363 byly odtud vyšší úřady přeneseny do Uh. Hradiště, což pro Bzenec znamenalo ránu, ze které se už nevzpamatoval. Roku 1422 byl bzenecký hrad dobyt a vypálen husity a téhož roku zastaven trenčianskému županu Ctiboru Vajdovi s podmínkou, aby zbořený hrad již nebyl stavěn. Jeho zřícenin bylo použito za vítaný lom.

Dalšími svědky dávné minulosti jsou lípy v bzeneckém zámeckém parku, z nichž u větší na břidlicové desce čteme, že dle listin z roku 1604 již tehdy jí počítali na 500 let. Je to převzácná přírodní památka, jakých je na Moravě málo. Tento strom zažil slávu i dobytí a požár Starého hradu roku 1422 i dokonalou zkázu města Bočkajem roku 1605. Zažil léta hrozných válek, poroby, bídy a ponížení, spatřil po sobě postupně Kumány, Maďary, Ráce, Tábory, Švédy, pestré houfy Kuruců, Prusy i Francouze. Přečkal královské purkrabí, přechodné maďarské držitele, pány z Kravař, Kropáče z Nevědomí, Proskovské z Proskova i Reichenbachy.

Kmen lípa ani nemá; kdysi jej vichr rozvrátil na 9 dílů. Její větve se rozrůstají již u samé země, jakoby se vynořovaly z temných hlubin neznáma a zapomnění uplynulých věků. Z větví ležících vypučely výhony přímé a utvořily řídkou korunu. Nebýt ochranného závětří okolních stromů a podpor lešení, dávno by již byly divoké vichřice lípu – stařenku vyvrátily. Vždyť její dřevo namnoze vyhnilo na prach, jenom přes vrstvu lýka koluje živná míza do vykotlaných končetin rozložitého obra.

Nedaleko větší lípy rozhlíží se z mírně vyvýšeného místa lípa menší. „Nevzrostla jsem tolik, jako moje starší sestra; však uvaž, poutníče, že nemám výživného lůžka“, omlouvá se nápisem na kameni. Pod ní se totiž klene ohromný vinný sklep a její nízký mohutný kmen zeje vyhnilými otvory.

Řehoř Volný v „Topografii Moravy“ o lípách píše: „V zámecké zahradě v Bzenci stojí ony vyhlášené lípy, z nichž obryně je tak rozvětvena, že prý by mohla poskytnout útulku celému jízdnímu pluku i s koňmi. Nedaleko ní je druhá lípa, mladší, ne tolik rozvětvená, přece však tak veliká, že by marně hledala v zemi soupeřku. Vkročí-li nenadále cizinec pod temné loubí první lípy, již hodně zvetšelé, jíme jej úděs, pováží-li, že jest snad družkou mladé Moravy zšedivělou v proudech dob, jež viděla mizeti.“

Ano, při pohledu na ni jako byste na svých skráních ucítili van křídel prchajícího času. Pochopíte, proč v dávnověku se lidé klaněli prastarým stromům, jako je tento sešlý majestát, jenž měkkým svým šuměním jako by šeptal:

„Čím jsou mi všechny ty vaše starosti a radosti po všem, o čem bych mohla vypravovat? Hleďte, aby se vám podařil život, jiného nad to není.“

zdroj:
• 950 let města Bzence, Městská osvětová beseda v Bzenci, Grafia n.p. Kyjov 1965