Následující čtyři povídky ze Bzence nebyly dosud nikdy publikovány a jejich autor, dnes již nežijící Miroslav Janovský, je napsal na počátku padesátých let 20. století spíše jako vzpomínku na své dětství a příhody, které spolu se svými kamarády z „Babí“ zažíval ve třicátých letech. Všechny povídky jsou napsány v „bzeneckém“ nářečí a věrně odrážejí dobu první republiky a tehdejších poměrů ve Bzenci očima party mladých kluků.

Obsah:

Námořníci

Na velikém plataně v zámeckéj zahradě, vysoko jak dva ftáci, seděli dva konůpci. Francek s Bohůšem. Byli za školů ukrytí všeckým lidským zrakom. Kabele se zešitama sa jím hongaly pověšené na haluzách, jak bůdky na špacky.

„Heršoft, ale toť ten čas ináč utěká, jak v téj hlůpej škole, co?“ – optal sa Francek Bohuša.

„Ja to nemožeš k sobě ani rovnat. Tam ťa furt enom negdo otravuje a furt sa ťa enom na něco vyptává, ale toť?“ – Bohůš mávl ruků s taků pohrdlivosťú nad školú, že dyby to viděli pan řídící učitel, tož šli hneď do penze.

„Tady je nám hej!“ – skončil Francek toto téma a hongal nohama vysoko nad zemú.

„Enom by ňa zajímalo, co za potvory sa vyléhnú z tech vajec na tém dubisku. Co myslíš, možú to byt kaně?“ – staral sa teď Bohuš o inší obor, který ve škole neprobírali.

„To sa pozná! Ale nám neutečú, jak to trochu odroste, hned jich vyberem.“ Týmto rozhodnutím už byli rodičovští ftáci zbavení dlúhých starostí o svoje potomstvo, lebo Francek se rozhodl, že jim s tým opatrováním pomože.

„Ale rozdělíme se na polovic!“ – zajišťoval už teď budúcí podíle Bohuš.

„A dyby je ta trůba špatne vyseděla a vyšél lichý stav, tož s tým nejslabším šlahnem o zem!“ – upřesnil tú dělbu Francek.

„No baže!“ – potvrdil toto rozhodnutí Bohuš, a protože už měl hlad, tož sa začal starat o hodiny.

„Kolik tak može byt hodin, Francku, nebude už veliká přestávka? Mohli bysme sněst svačinu.“

„Jak máš hlad, tož je přestávka! Snad ti bude šmakovat, aj dyž ti k temu ten pajdavý školník nezacingá zvonkem, nebo né?“

Na tůto Franckovu odpověď vytahli každý dva krajíce namaštěného chleba, zabalené v novinách a skované za košulů na břuchu, a jak dva hladní dřevorubci sa do nich pustili.

„Na, toť sa podívaj, jaký tu plave koráb po mořu!“ – nabídl Bohuš Franckovi kus novin, na kterém byl obrázek jakéhosi parníku a pod tým bylo cosi natisknutého.

„Heršoft, tož to je on, ten sa valí jak verliba!“ – Francek nemohl z obrázka spustit oči.

„To je paráda, co?“ – pochvaloval Bohuš a rozplýval sa – „to by byla inačí škola, tak sa plavit po světě, házat harpunama po rybách a tak.“

„Kruci, chytli bysme si aj malého žraloka, Bohušu, zkusili bysme ho ochočit!“ Francek už sa viděl, jak drezůruje mořsků zvěř.

„Mňa teď ale neco napadlo, Francku!“ – odmlčál sa Bohuš a čekál, až sa projeví zájem o jeho nápad. Dyž se dočkál, tož pokračovál:

„Dáme sa k námořníkom na Černé moře!“

„Tož co by né, možem, enom esli nás veznů?“ – Francek býl hned pro, jak dyby bylo Černé moře hen za zámecků zďů. Nejaká škola jim v tem nemohla nijak zbraňovat!

„Za plavčíků nás veznů najisto, na to berů enom takých, jak zme toť my,“ – s určitosťú to věděl Bohuš.

„Já bych sa na to dál. Škola mňa stejně nebaví, enom tam ztrácáme čas, tož co. Ale gde vemem na cestu?“ Optál sa Francek.

„Ty trdlo, na co bysme potřebovali penize? To enom Róčild može utrácat za také zbytečnosti. My sa budem plavit hneď z domu a na to Černé moře už dojedem jak hotoví plavčíci a hned nás veznů na loď.“

Pro Bohuša už nebylo žádných překážek, zato Francek byl eště v nejistotě.

„Plavit sa z domu? Co mňa pleteš hlavu, řekni jak!“

„Pujdem lesem k Sýkorovému na Přívoz. Tam si vypoščáme nejaků loď s veslama, ale o téj nemosí nigdo vědět, a potom už zme jak dyž ti plavčíci. Pojedem furt po Moravě až do Dunaja a až do Černého mořa.“

Ani pán řídící by to Franckovi lepší nevysvětlili.

„Sákryš, že nás to nenapadlo už dávno!“ – litovál Francek.

„Mohli zme byt ušetření tolika liskanců v téj škole a aj doma.“

„Ty, Bohušu, ale jak sa rozlůčíme s našima?“ – strachovál sa Francek.

„Jaké lůčení! O tem nesmí nigdo vědět. Řeknem, že sa idů ze školu sadit borky do lesa, veznem si nejaké jídlo, a skoro ráno vyjdem,“ – to byly poslední instrukce k téj námořnickéj kariéře.

Franckova mamička brblali, dyž slyšeli o tem sadění tych borků.

„Všecko včíléj s tema faganama vymetů zadarmo. Potom sa nedivím, že máš tak škaredé známky, bodaj né, dyž sa nemáte ani kdy učit!“

Ráno, jak Bohuš zahvízdál, popadl Francek pinkl s jídlem, a už sa obá nésli k tým námořníkom.

„A zaséj neco v tem lesi udělajte na potvoru! Možete tak neco polámat, ať dojde na vás žalovat hajný, tož uvidíte tych facek!“ rozlúčili se s plavčíkama mamička.

Na Přívozi loď byla, ale zamknutá zámčiskem na betelném řetazu.

„Včíl zme vedle!“ – napadlo Francka.

„Jaké vedle? Včíl sa najíme a najdem si nejaké dlůhé palice, dyž toť nejsů vesla. Potem utrhnem řetaz a pojedem.“ Bohuš nebýl vedle nigdá. Ani tehdá ne, dyž sa pachtovali s tým řetazem a nadávali, který mamlas si to zmyslél a tak fest to uvázál, a z břeha sa ozvalo:

„Tož ten mamlas su já! Vylezte z téj lodě na břeh, já sa vás optám, co ste vy dvá zač!“

Stáli tam jakýsi strýc, v ruce měli palicu a zvali klučiska k sobě na kus řeči.

„Éj, je zle Bohušu! Dostanem!“ – lekl sa Francek a ani nemosél říkat co dostanú, lebo to bylo ze všeckého nejjasnější.

„To je vaša lodica? Já sem myslél, že neé,“ – odpovidál Bohuš strýcovi a prodlužovál to strýcovo pozvání.

„Có? Ty kůtkavče? Co ty si máš co myslet? Ty máš tak akorát dostat po paščece. Já vás počůvám hodnů chvílu. A honem na břeh!“ Strýc sa rozčílili a začali vyhrožovat.

„Nepujdem!!“ – odmítl znova Bohuš. „Máte k nám zrovna tak daleko, jak my k vám. Pote za nama!“ – oplatil strýcovi pozvání. Strýcovi sa rozléla žluč po játrách. Zamávali paliců nad hlavů a drali sa do lodě.

„Francku, do vody a hned ke břehu!“ – zavelél Bohuš a obá smýkli do Moravy a hned sa drápali na břeh. Strýc málem spadli za něma, jak sa loďka zahůpala. Moseli sa chytit bočnice a chvílu počkat. Gde už byl za tú dobu klukom konec! Ešče z daleka pokřikovali na strýca a drážili ho, dyž viděli, že sa rozčiluje.

„Nedá sa nic dělat, včíl mosíme jít po břehu pěšky.“ – rozhodl sa Bohuš.

„Tož ba!“ – přizvukovál Francek. „Dyž už zme sa dali k tým námořníkom, tož sa vracat nebudem.“

„Třebas najdem nejaků inů loďku.“ – utěšovál sa Bohuš a obá šli po lůkách podlevá břehů Moravy. Že byli mokří, po tem útěku, to jim nevadilo. Bylo teplo, slunko hřálo, tož co.

Horší byla tá cesta, lebo námořník bez vody a bez šífa je hotový Lazar. Ze začátku šli ešče jak tak, ale dyž sa blížili k Hodonínu, už sa enom vlékli, furt odpočívali a měli hlad. Na kostelní věži tlůkly hodiny půl třetí, dyž Francek s Bohušem dorazili do města k radnici. Sedli si spolem na obrubu chodníka jak dvě vrany, aby si zalevili bolavým nohám.

„Co včíl budem dělat?“ – optál sa Francek.

„Včíl?“ – uvažoval Bohuš, – „včíl by sem pojedl, dyby sme měli co. Su hladný jak kůň.“

„Aj já su tak hladný!“ – oznámil Francek a taky přemýšlel, jak sehnat něco do břucha.

„Nemáte tu nějaků rodinu, Bohušu? Nebo aspoň známých. Zašli byzme k ním a nechali byzme jich pozdravovat od naších. Třebas by nám dali kus namaštěného chleba, né?“

„Toť nemáme nikoho. Budem si muset neco vyptat, nedá sa nic dělat.“ – rozhodl Bohuš a hned obá pátrali kolem sebe, gdo by jím co podaroval k snědku.

„Poďme hen k temu řeznictví!“ – ukázal Francek prstem na auslák, za kterým visely štangle salámu a věnce vuřtů. Plavčíci enom zhltli hladnů slinu a už sa táhli ke kvelbu, jak hřebík k magnétu. Chvílu přešlapovali jak mlsní psi, ale dyž v krámě nikoho nebylo vidět kupovat, vešli do vnitřku.

Pozdravili, a první sa osmělíl Bohuš.

„Pane majstr, zme hladní, nedál byste nám neco?“ – optál sa.

Pán majstr sa na ně zpytavě zahleděli a pozvali jich blíž k pultu.

„Co by né, pote blíž!“ – a ukrajovál ze štangle salámu dvě kolečka. Také slabé, div si prsty neukrójíl, ale aspoň neco!

„Nate!“ – podávál klukom kolečka a dyž si jich vzali, taký dál každému lepanec za krk, až o sebe břinkli hlavama.

„A už sa mňa pakujte z kšeftu, než tu neco zeberete!“ – zabřéskl na ně.

Francek s Bohušem sa zastavili až u radnice.

„Ožgera jakýsi!“ – poděkovál až včíl Bohuš a optál sa Francka: „Ukaž, jaký dál tobě?“

Oba dva kůsky byly stejnaké. Klučiska jich zblajzli bez kůsání. Co to bylo na jejich apetýt. Jak dyž dá psovi muchu! Tým věc včíl cítili, jaký majú hlad.

„Poďme hen za tů tetků, co prodávajů ty semena.“ – navrhl Francek.

„Teti,“ – zatáhál jich Bohuš za zástěru – „nemáte kůsek chleba? Dajte nám!“

„Poprosit neumíš, urýpanče jakýsi? A gde máš mamu?“ – vyjéli na něho tetka.

„Já su sirotek, nikoho nemám!“ – zapřél svojích rodičů hned Bohuš, jak Petr Krista, a dodál:

„Aj toť Francek. My sme načisto opuščení!“

„Chudáci malí!“ – zjihli tetka nad tema sirotkama opuščenýma.

„Chlapci, nemám tu k jídlu nic, ale toť máte dvě šestky, běžte si kůpit rohlíky.“ – podávali každému dvacetník, za co byly štyri rohlíky. Francek chtěl hned letět kupovat.

„Počkej, ty trůbo, ešče si neco vyptáme, a možná si kůpíme k tým rohlíkom aj kůsek vuřtu!“ – zadržál ho zavčasu Bohuš.

„Poďme hen do toho forhauzu, já ti neco ukážu!“ a už tahl Francka do otevřítých klenutých vrat jakéhosi štokového baráčiska.

Za vratama si Bohuš vyslékl košulu, prohlédl ju jak švadlena a povídal:

„Tento rukáv sa uškubne, stejně má ďůru na lokťu, a aj ten límec mosím trochu zrychtovat. Tento je moc nóbl.“ Při tem tú košulu hned aj spravovál.

„Co sas zblázníl?“ – optál sa ho Francek.

„Co bych sa zbláznil, ale užs viděl opuščeného sirotka v pěknej košuli? Neviděl, pravda? A já mám byt teď sirotek, ináč nic nevyptáme. Mosím se na to pořádně nastrójit,“ – vysvětloval Bohuš.

Při téj řeči na sebe navlékl oškubanů košulu, vyhrnůl si jednu nohavicu na gaťách, druhů nechál dole a ptál sa Francka:

„Su dosť zašmůraný na hubě? Sirotek sa nemože moc umývat, byl by hned každému nápadný.“

„Zašmůraní sme dosť obá dvá. Rači zme sa měli dat ke kominářom, než k tým námořníkom,“ odpověděl mu Francek.

„Enom sa nic neboj! Černé moře nám neuteče!“ – ujistil ho Bohuš. Vyšli z průjezda na ulicu a pátrali zaséj, gdo jich obdaruje.

„Vidíš hen tú panicu? Za tů sa idu optat.“ Bohuš šel. Srovnál krok podlevá pěkně oblečenéj paničky a začál na ňu mluvit.

„Paní, prosim vás, dajte mňa nejaků šestku, nebo aj korunu! Su sirotek, opuščený, nikoho na světě nemám, enom hen Francka.“

Panica nic! Nésla nos hore zvihnutý a jak dyby ani nečula, ani Bohuša neviděla. Bohuš myslél, že to povidál moc potichu, tož začál znova:

„Su opuščený sirotek, su na světě načisto sám, dajte mňa nejaků šestku!“ a při tem, dyž sa na něho tá panica zas ani neohlédla, ju zatáhál za rukáv. Joj to byl alarm!

Panica zabřéskla, hned sa všecí začali na ulici zastavovat a ohlédat. Křičala:

„Strážník! Strážník! Zavolejte strážníka, tady ten drzák mě na ulici obtěžuje! Pomóc!“

Bohuš skočíl do prostředka ulice, Francek za ním karé, enom jím bosé nohy pléskaly o dláždění, hned zahybali za první rožák.

„Sirotci“ sa zastavili až hore u nádraží.

„Kruci, toto je ně ale formanka!“ – ulevil si Bohuš. Ledvá popadali dechu.

„Já sem sa načisto lekl, že tu babu chytl břed! Cos jí povidál?“ – ptál sa Francek.

„Co bych ji povidál. Chtěl sem, ať mňa dá nejaků šestku, a ona furt nečula, ale jak sem sa jí dotkl, začala břeštět. Můra jakási, šlahnutá!“ – ulevovál si Bohuš.

„Co máš z teho, poď, idem si kůpit ty rohlíky!“ – utěšoval ho Francek. Kůpili si každý dva. Seděli na nádraží na lavici na peróně, jedli a dívali sa na ajzlpoňáky, jak šibujú vagóny.

„Tento hoďte až na konec, ide do Moravského Písku!“ křičál tam negdo a ukazovál na vagón, který to měl byt.

„Slyšéls to?“ – optál sa Francek.

„Šak nejsu hluchý!“ – odpověděl Bohuš.

„Má budku s brémzů!“ – zjišťoval Francek a nespůščal z vagóna oči.

„Co dybyzme sa s ním zvézli? Z Písku už byzme došli pěšky,“ – navrhl Bohušovi.

„Tož možem, dneskaj máme stejně furt jakůsi smolu. Dáme sa k námořníkom až negdy indy,“ – súhlasil plavčík Bohuš, a už obá enom přemýšlali, jak sa na tú brémzu do tej budky dostanů. Vyšlo jím to! Dyž vlak odjížďal z Hodonína a výpravčí v červenéj čepici salutovál z peróna, nahlédali na druhej straně vlaku z bůdky Bohuš s Franckem a sledovali, jak vlak nabírá rychlosť.

„Heršoft, tož toto je inší kafé, jak důpat pěšky okolo vody!“ – shodli sa obá.

„Teď si jedem, jak ten Róčild! Co ale řeknem doma?“ – optál sa Francek.

„Už sa nejak vymluvíme!“ – hodíl to na lehků váhu Bohuš.

Nevymluvili sa ale na nic! Do Písku dojéli až k večeru, a už tam na nich čekál policajt. Negdo jich v té bůdce zahlídl, zatelefónoval, a už to bylo. V klukoch hrklo.

„Francku, včíl už je opravdu zle!“ – vzdávál sa Bohuš.

„Tož pote, chlapci! Čí ste, odkáď ste, gde jedete!“ – tak jich pán policajt přivítali.

Dyž sa ze všeckého řádně vyzpovidali, byli propuštění větů:

„Tož včíl námořníci plavte dom a ten větr, co chytnete do plachet, ten už vám vyžene takové nápady z hlavy, to sa nebojte!“

Éj to byl větr, hotové tornádo!

„Och ty potvoro jedna, zaškňůřená, ty nám budeš dělat taků ostudu?! Já ťa přerazím jak hada!“ – hodnotili Franckova mamička svojého plavčíka, a dyž dostali eště aj obsílku na zaplacení pokuty za jízdu vlakem z Hodonína, tož o něho ošvácali průtěnů metlu, enom ohlodek jím ostál v ruce.

„Dostáls taky?“ – ptal sa Francek Bohuša.

„Ani sa neptaj! Tata mňa zrůbali jak financ kozu, bili mňa jak cizího!“ – dostál odpověď.

Eště z teho byla dohra aj ve škole. Pan řídící před začátkem vyučování poručili:

„Tí dvá námořníci z Černého mořa nech idů sem ke stupínku!“

Plavčíci Bohuš s Franckem dostali přes každů dlaň rákosků, enom to fíklo.

„A klečat celé vyučování! Po škole si opíšete do zešitů všecko, co ste zameškali! Abyste věděli, že sa za školu neoplatí chodit!“ – dodávali pán řídící.

Tak dopadli Francek s Bohušem – námořníci.

 

Rintintín

Na telefónním slůpě u hospody Nový Svět viselo kus balicího papíru – plagát, na kerém bylo oznamované:

 

Takové isté oznámení viselo aj na vratoch u Ventrčů a ešče jedno na střešni u silnice do Vracova. Odpoledňa o půl třetí už půščali obecenstvo na dvůr. Malý Lojzek, co měl na hlavě tatovu ajzlpoňácků čepicu, takový ten kastrólek ze šiltem, vybíral stupné. Do krabice od botů. Zájemců o cirkus bylo dosť.

Enom ze začátku byly potíže s tema knoflíkama. Malý Lojzek měl vysoké požadavky. Dyž pěkné, tož pěkné!

„Toť tyto plechové od montérek neberu. Leda bys měl vojenské,“ povidál Jankovi Kastingrovému.

„Za toť tyto nemožeš nahlídat ani fukem. Dones druhé!“

Jankovi bylo do beču. Nezehnál doma inačí jak obyčejné plechové, a co včíl s něma. Potom se to ale přeci enom s tým stupným urovnalo. Braly se všecky, musely mět akorát v pořádku dírky, aby se daly přišívat.

Miroš Talůj a Laďa Novákůj měli knoflíků dosť. Pravda, gatě jím drželi enom na jedném u vrchu, taktak že jím nespadly, u punta jich měli všecky oškubané, ale na státí za tři to stačilo.

Věra Hanáčková a Lida Svobodníková donésly knoflíky opravdu pěkné. Bleděmodré ze zlatým malováním, veliké a skleněné.

Hned taky seděly v první řadě na dvoře před dveřma do prádelně, kde pajmáma Ventrčka měli zazděný kotél, co na něm právali a aj vařívali prasatom.

Za dveřma v prádelně, teď zavřenýma, se už rychtovali „dobrovolní umělci“.

Malovali se červeným a modrým papírem od Cikorky, co tak faň půščal, dyž se nasliníl, zestavovali kapelu a už čekali enom na Lojzka, jak vybere poslední stupné, zavře vrata, že začnů.

Před vratama už nebylo nikoho. Lojzek měl knoflíků pomáli půl krabice, tož pozvál velkomyslně všeckých dovnitřku, už ani nic nechtěl, a zamykál na klíček.

„Ať je pořádná účasť. Nech sú tu všecí,“ rozhodl.

Potom důležitě zmizél za dveřima v prádelce.

Rintintín zahajovál!

Dveře se znova otevřely a cirkusová kapela spustila. Malý Lojzek, furt v tatovéj čepici, břinkl o sebe dvůma velikýma skřidlama jak činelama, Olišek Dudůj hned chytl takt a udržovál ho tlačákem na erteple, kterým mlátil na dno obráceného kýbla.

Olišek byl za indiána. Ve vlasoch měl uvázaných pár kohůtích a slepičích pér, přes trenýrky sem tam hrsť dlůhéj slámy, co měla byt indijánská sukénka, a celý býl červeno-modro flekatý, jak dyby tahl na válečnů stezku.

Jiřina a Vilma Janůškovy kvílely na celofán našpónovaný přes hřebínek jak dvě meluzíny a Zdeňa Gernetůj vrzál na opravdovské husle. Vypoščál si jich doma bez optání, ináč by jich neměl. Tatíček by mu dali leda nejaký lepanec, né husle.

Jožka Mývaltůj hrál na varhánky a Fanek Šoler húkal jak sova na hliněnů okarínu.

To byla celá kapela! Randálu nadělala až do aleluja, a o to taky šlo. Všeckým na dvoře se to líbilo.

Po úvodním marši vítál a zvál malý Lojzek obecenstvo na další pobavení. Velice se chudák styděl a červeňál a ani tú celů řeč nedokoktál, ale to byla formalita, aj obecenstvo to uznalo, zapleskalo a program šél dál.

Děvčata Janůškovy zatančily jakýsi tanec. Chvílama to vypadalo, jak dyby si chtěly vjét do chlupů a vyškrábat si oči, chvílama zas jak dyby spolem nemluvily, enom se tak na sebe ohlídaly přes záda přes rameno. Zdeňa Gernetůj jím k temu vrzál cosi táhavého, furt na štyry doby, až začal vyt ventrčůj Strakoš skovaný v šopě na dřevo, aby nekoho nepokůsál. Začál rušit číslo, tož se stým brzo skončilo.

Potom Olišek Dudůj stůpl, předvédl divákom, jak má silné svale na rukách, a začál zvihat klátek, co na něm dovčílšku seděl a na kterém pantáta Ventrča štípávali dřevo.

Klátek zvihl a vyzvál obecenstvo, aby se negdo přihlásíl, a dyž klátek zvihne, vrátí se mu stupné. Može si svoje knoflíky vybrat z krabice.

Přihlásíl se Miroš Talůj. Chtěl si vydělat nazpátek oškubané knoflíky z gatí, protože začínál mět strach, co mu na to doma řeknů mamička, až se vrátijů z pola.

Olišek ho vyzvál, aby vyslékl košulu a gatě a enom v trenýrkách předvédl obecenstvu svalstvo a svoju silu.

Předvédl! Aj klátek zvihl! Enom dyž ho držél nad hlavů a dělál výdrž, tož se Olišek zohl, čapl si za Miroša a stahl mu trenýrky.

Všecko ztrnůlo! Nejvěc Miroš s klátkem nad hlavů.

Ale to už malý Lojzek zavírál dveře od prádelky a první část programu končila za velikého řehotu a smíchu všeckých diváků. Olišek zatím přesvědčovál Miroša, že to byla tajná část teho siláckého čísla, že o tem nesměl nigdo vědět, aby to překvapení holt vyšlo.

Ten se ale tak lehko přesvěčit nedál. Takové dvě liščíl Oliškovi po paščece, enom to plésklo.

Teprv až ho všecí dobrovolní umělci ujistili, že se vlastně tak stál taky umělcem, a dyž mu slíbili, že se bude s něma dělit o knoflíky, tož cúfl a súhlasil s tým, že účinkuje v programu.

Po přestávce, během keréj se obecenstvo občerstvovalo čistů vodů z Ventrčovéj studně, se jélo dál.

Jožka Mývaltůj zahrál na varhánky: Neščasný šafářůj dvoreček. Splétl se v téj skladbě enom ale třikrát. Měl úspěch!

Najednů se ale kalupem celý Rintintín aj s obecenstvem začál pakovat na inší štaci.

Zrovna dyž Jiřinka Janůšková přednášela báseň: Byl jednou jeden kouzelník od Jaroslava Vrchlického, protože se ju akorát učili ve škole, ináč by ju neuměla, a akorát dyž povidala:

 

Vzal do ruky svůj hromný kýj,

v plášti zahalil se úže…,

 

tož se ozvalo bůchání na vrata a pantáta Ventrča volali:

„Lojzku, otevři!“

Celý Rintintín ztrnůl jak Lotova žena na útěku, a ostál ticho.

„Jój, naši idů!“ lekl se malý Lojzek nahlas.

Pantáta Ventrča nahlídali fukem přes vrata, aj dyž nezaplatili stupné 1 knoflík, a volali znova:

„Tož otevři, Lojzku!“ a eště dodávali „ná co je u nás, krucinál, tolik tych pagátlů?“

Lojzek se pomáli tahl k vratom a ptál se tatíčka:

„A co už idete dom, šak ste se měli vrátit až navečír?“

„Sakreš, uskřito jeden, co ty ně potřebuješ zpovidat na ulici a eště k temu přes vrata! Honem odemkni!“ zakřičeli tatíček.

Lojzek odemkl.

Pantáta Ventrča vtrhli na dvůr a okoli nich, jak malé rybky kolem štiky ve vodě, se dralo ven obecenstvo, dobrovolní umělci, celý Rintintín.

Olišek dostál od pantáty lepanec až mu péra spadly na zem, ale unikl. Miroš Talůj držél gatě obůma rukama na břuchu, protože v tem kvaltu utrhl aj ten poslední knoflík.

Zdeňa Gernetůj zapoměl husle v prádelce. Večír si pro ně jeho tatíček museli dojít sami.

Po všeckých tam ostalo enom trochu šumotu, jak dyž se vznese hejno holubů, a roztáhané fošně na tihlách, co představovaly lóže v prvních řadách, a štyry legátky z Ventrčovej kuchyně a krabica s knoflíkama.

Lojzek dostál, že si ešče ani na druhý deň nemohl sednůt, aby ho to nebolelo, a vybrál taky aj od mamičky, nebo jich zastavila tetka Hanáčková a povidali:

„Ty, Terino, naša Věra s Lidů Svobodníkovů ně ostřihali na kacabajce všecky knoflíky. Takové fajnové, bledomodré ze zlatým. Tož ně jich vrať! Prý jich potřebovaly na stupné na jakýsi Rintintín, co se u vás hrál.“

Lojzek zažíl taký cirkus, že už nechce o žádném ani slyšet.

 

Ledová kra

„Kluci, na Grinbaumovém rybníku sekajů led!“ Túto novinu donésl Laďa Šafáruj.

„Idem sa dívat!“ – bylo jednomyslné rozhodnutí kluků.

Mrzlo, snihu nebylo, tož sa všecí pustili přes zahrady, aby byli u rybníka na to tata.

Pravdaže sa sekál led. A jaký!

Kluci mohli na chlapoch oči nechat, jaké flágy ledu žďuchali hákama ke břehu ze dvůma šínama, jak potom do prostředku kry vysekali ďůru, provlékli řetaz, zapřahli koně a vijó… po šínách na břeh a do ledovně.

„Krůci, to je ledisko!“ – znalecky hodnotíl Laďa Veselůj.

Dech jím ale úplně vyrazíl Pavel Zálešákůj, co už býl u odvodu a letos měl rukovat.

Uťál kru, ale nežduchál ju jak ostatní chlapi hákem ze břeha! Vézl sa na ní jak gróf na kočáře, sem tam rýpl hákem do dna, odžduchl, a tak se přeplavíl až k šínám.

„Heršoft, toto bysem taky dovédl,“ – pomyslél si Laďa Veselůj, a hned uvažovál, jak to zafírovat.

„Kluci,“ – nahlas plánovál, – „až všecí odendů a ostanem tu sami, tož sa budem vozit jak hen Pavél.“

„A co dyž sa okůpem?“ – optál sa Miroš Zapletalůj. Mrzlo a byla studená voda.

„Neokůpem!“ – rozhodně to zamítl Laďa, jak dyby sa to eště žádnému klučiskovi nestalo.

„A dyž už, tož sa naláme hen turčánisko, uděláme oheň a oschnem.“ Problém byl hnedkaj vyřešený.

„Kdo tu má sirky?“ – ešče sa optál.

Neměl nigdo, tož poslali malého Lojzka.

„Lojzku, zaběhni dom pro škatulku, ale neříkaj, nač ju bereš. Než dondeš, budem jezdit. Chlapi už sa pakujů.“

Lojzek sa vrátíl ze škatulků, ozbrojený lukem vlastní výroby a třema rákosovýma šípama.

Kluci sa už plavili na krách po vodě. Odžduchovali sa hákama, které si „vypoščali“ aj bez optání u ledovně.

„Neseš?“ – zakřičál na Lojzka Laďa. Lojzek přikývl.

„Poď sa zvést!“ – pozvál ho Laďa a dojél s krú ke břehu. Lojzek naskočíl, a už sa nésli doprostředka rybníka.

„Panečku, tož to už je cosi!“ – zalebedíl si Lojzek nahlas.

Chvílu sa bál, tož sa držél enom při prostředku kry, ale za chvílu mu otrnůlo, a už rajtovál, jak mucha po stole, až to Laďu přestalo bavit, dávat pozor na teho soploša, a vysadíl ho na břeh, jak nejakého nežádůcího cizího diplomata.

Lojzka to načisto urazilo a zaplatíl Laďovi za tů formanku tým, že ho trefíl šípem do zádů, co jich měl schované v gaťách.

„Enom dočkaj, až ťa čapnu, jakých dostaneš po čuni!“ – vyhrožovál mu Laďa. Včíl ale nebylo gdy, mosél jezdit.

Lojzek chvílu zgůňál po břehu, a dyž našél šikovnu dlůhů palicu, co s ňů pantáta Novosád podpírali haluze na jabloňách, tož sa rozhodl:

„Nebudu sa nikoho doprášat. Zajezdím si aj sám!“ Luk si navlékl přes rameno a zháňal nejaků šikovnu kru. Jedna taková, kerů otypovál, že ho unese, byla tak ale metr od břehu. Pro Lojzka metr nebyla žádná dálka. Skočíl aj s paliců v ruce na ledovů kru. Hned uviděl, že je zle! Kra už mosela byt prasklá a teď sa pod ním rozjéla, jak rozšlápnuté Vitelo. Lojzek zabřéskl, že aj vrany co tam glbaly do hromádky hnoja, uletěly pryč.

Všecí kluci teď čučeli na Lojzka, který stál, jak kapitán na potápěnéj lodi. Už býl po kolena ve vodě a vzdalovál sa od břehu.

Jak mu ale hrkla studená voda do gumových holínek, co měl obuté, tož okřál.

„Skoč ke břehu, Lojzo!“ – křičali kluci. Enomže Lojzek sa nemohl odrazit. Rozhodl sa ináč.

Opřél palicu o dno rybníka, vyskočíl a chtěl sa na ní přenést na břeh. Dyž sa ale na člověka lepí smola, tož sa jí nezbaví. Palica sa zabořila do bahna, Lojzek na chvílu ustrnůl v luftě, zatřepál nohama nad vodů jak vážka křídlama, a už tam býl až po krk. Éj, to byla studená voda!

Vydrápál sa ven jak hastrman.

„Toť toto ňa u ohňa neoschne. Mosím dom!“ – blesklo mu hlavů a rozběhl sa za mamičků, aj s lukem na zádoch.

Za chvílu cítíl, jak tak utěkál, že mu mrzne svetr a gatě. Enom to na Lojzkovi šustelo.

„Sákryš, než doběhnu, tož budu jak střechýl. Jój, to bude zas doma virgajs,“ – lamentovál Lojzek.

Nezmýlil sa!

Lojzkova mamička akorát stáli před vratama a prvně si pomysleli, že Lojzek utěká dom s nejaků radosťů za něma.

„Poď, ovečko moja, poď sa dom ohřát, je ti zima, pravda?“ – tak na něho mile volali a zvali Lojzka ke kamnom.

„Mamíí“ – zapiščél Lojzek – „já sem sa okůpál na rybníku!“

Mamička na toto oznámení ztrnůli a dyž si promysleli obsah téjto zprávy, začali Lojzka vítat ináč. Hned obrátili, ale Lojzek sa už dnes nedivíl ničemu.

„Óch, pocem ty potvoro jedna podhoděná, já ťa snáď zabiju, co ty sa mňa enom nasužuješ. Žádná mama na světě nezkusí s faganem takého trápení jak já. Snáď sas, ty lunte jeden, rozhodl, že mňa utrápíš. Ale já ti dám!“ – a dali Lojzkovi taký ždůranec do zádů, že vletěl až na dvůr. Po tych dalších sa octl až v kuchyni u kamen, ke kerým ho před tým mamička tak líbezně zvali. Tam ho začali odkšírovávat jak koňa. Na Lojzkovi bylo všecko zmrzlé a ani knoflíky mu nešli porozpínat. Prvně mu stahli přes hlavu ten luk, a jak ho s ním bůchli po hrbě, hned sa tá tětiva, ten špagát na něm , rozškubl a zaplantál sa okolo krku sošce anděla strážného, co stál hore na kredenci a nad všeckýma rozpřahovál ruky. Andělovi nepomohli ani křídla. Rozbíl sa na padrť a Lojzkovi velice přitížil. Mamička s ním zlosťů cásali, že lítal jak fangla. Potem, dyž mu vyzůvali ty holénky plné vody a nemohli mu jich stáhnůt, tak ho s jednů švácli po papuli, enom to plésklo. Leda si ale přidělali práce s uklízáním. Z holénky jím čváchla voda až na zeď a na firháňky na oknách.

„Panenko čenstochovská, snáď sa mňa neco stane, snáď ňa trefí šlak, či co, toto už néni s tým pazgřivcem enom tak!“ – zabědovali, dyž uviděli ty fleky na stropě.

„Zalez pod duchnu a už ať ťa ani nevidím!“ – poručili Lojzkovi a hodili na něho na lůžku v kuchyni duchnu.

Lojzek zalézl a ani nemukál. To nejhorší měl odbyté.

Mamička mu ešče nadávali, ale už přikládali do kamen a vařili čaj, aby sa Lojzek zapotíl a nedostál zápal plíc.

 

Přírodopis

„Tak děti! Přírody si musíme vážit a musíme ji také chránit! Všechno na zemi, co je živé, lne ku svému životu a cítí bolest zrovna jako…“

Pán řídící byli ve svojéj řeči vyrušený. V poslední, oslovskéj lavici, gde sedávali klučiska enom za trest, sa strhl jakýsi šum. Žduchali se tam Francek s Bohušem a táhali sa o knižku.

„Ticho tam vzadu!“ – zahřměli pan řídící a probodávali obůch narušitelů očima.

„Co tam zase spolu máte? No, Francku, mluv!“ – vybídli jedného z nich k řeči.

„Toť Bohuš chytíl muchu masařku, pane řídící, a namočíl ju v ingustě a pustíl mňa ju příčky přes knižku. Enom sa pote podívat, jaků mám včíl kaňu přes všecky písmenka!“ – zvál Francek pana řídícího k téj malbě.

Pán řídící šli. Ale vzali si s sebů ze stolka aj rákosku.

Toto jak uviděl Bohuš, hned upozornil Francka: „Nemoséls to žalovat, trůbo, teď dostanem.“

„Ty dostaneš! Já až doma.“ – rozdělíl Francek tů bůřku. Ale zmýlil sa škaredě. Dostali obá. Pan řídící jím nadělíl stejno.

„Já se vám snažím vysvětlit, co to je příroda, a snažím se vám k této přírodě vštípit cit a lásku, a s vama to ani nehne, dacani?“

Při téjto řeči už kluci uznávali, že každý živý tvor má cit pro bolesť. K Franckovi a Bohušovi tento cit pronikál z tych míst, gde měli vyšponované gatě.

„Abyste věděli, že se žádný tvor nemá trápit!“ – ukončíl pán řídící exekuci.

„Jaký tvor?“ – pomyslél si Bohuš. „My nejsme nic?“

„Takých potvor masařek možu nachytat za chvílu, kolik chcu. Sákreš, ale to pálí!“ – hladíl si bolavé místo a zkůšál si opatrno sednůt.

„Pro dnešek už to máme odbyté! – pronésl potichu Francek a žduchl Bohuša loktěm. Z teho sa dalo usůdit, že títo žáci nechodili do škole enom sbírat vědomosti, ale že k temu ešče dostávali aj neco věcej.

Dlůhé drnčení zvonka oznámilo konec vyučování. Francek s Bohušem, aj dyž sedávali v poslední lavici, vyletěli dycky před školu první. A potom furt trap až k Sokolovni. Tam sa opatrno rozhlédli, a šup dole k rýně.

„Toť táto je tvoja, táto je moja!“ – vytahovál z okapu a rozdělovál Francek dvě vyřezávané kače a dva tatary.

Včíléj sa měli dojít podívat pán řídící! „Heršoft, z tehoto bysme moseli mět enom samé jedničky!“ – ohodnotíl Bohuš točení kačí a práskání bičů.

„Mosíme jich tak dostat až dom!„ – vybídl k sútěži Francek a obá hneď hnali kače správným směrem.

„Až pojíš, tož mňa dojdi zavolat. Pujdem do Panskéj zahrady na veverky!“ – vyhlásíl další odpolední program Bohuš a šél sa představit svojéj mamičce.

Do Panskéj zahrady, která patřila k zámeckému parku, moseli takoví dva hosti přelézt přes tihlovů vysoků zeď a při tem jich nesměl nikdo vidět.

Bohuš s Franckem s tým počítali a věděli, že by jich hnali jak závodních koňů. To jich ale vůbec nemohlo odradit od jejich úmyslu. V Panskej zahradě to bylo právě nejzajímavější. Co tam enom bylo bažantů a slépek. U rybníka všelijakého ptactva a ostatní havětě! A na stromoch tych hnizd a ftáků! Tam bylo pro nich to pravé eldorádo!

Dneskaj šli na veverky. Enom šcestí jim jaksi nepřálo. Už prolašovali jaký kus zahrady a nigde nic. Teď sa ešče rozhodli prozkůmat aj park, gde už nebylo takéj divočiny, ale za to pěkné pískové chodníčky, a gde taky mohl kluků negdo lehko uvidět a zahnat.

„Gde enom dneskaj možů všecky ty veveruše byt?“ – divíl sa Bohuš.

„Nó! Indovéj teho všady skáče a včíl nic. Toto néni enom tak!“ – súhlasil Francek. Akorát došli k pěkně upravené cestičce.

„Hen je, vidíš?“ – ukazovál Bohuš a opatrno nahlídál, skovaný za keřem.

Francek prvně pomyslél na veverku, ale Bohuš jeho mínění opravíl.

„Náš řídící!“ – oznámil, chytl Francka za ruku a už sa obá vzdalovali od tehoto nebezpečného objektu. Utěkali až k rybníku. Tam si sedli do trávy a odpočívali. Ale Bohušovi ten dnešní výprask nedál pokoj.

„Co byzme mu enom udělali na potvoru!“ – uvažovál nahlas.

„No, mohli byzme neco. Furt nás enom bije…“ přidával sa Francek.

„Víš co?“ – osvítil Bohuša nápad.

„Chytnem veliků žabu, nafůknem ju a pověsíme ju nad ten chodník, co sa po něm řídící špacíruje.“

Do kluků vjéla čerstvá energia. Vyhrnůli si nohavice a už sa brodili ve vodě. S botama si starosť dělat nemoseli, protože chodili enom bosky.

„Také chuďato neber! To zahoď! Ta se bude moset ešče zetřikrát ulehnůt, aby vypadala jak žaba.“ – odmítál Francek ty slabší úlovky. Potřebovali neco lepšího! Franckovi sa podařilo.

„Na, toť toto je ona!“ – ukazovál Bohušovi, který hned súhlasil: „Heršoft, to ano! Tá je jak papuč!“

Francek odnésl kořisť na břeh, vjél ruků do kapce, vytahl kus špagátu a za chvílu sa žaba hongala, uvázaná za jednu zadní nohu.

„ Tož idem!“ – vybídl kamaráda. Bohuš ho zastavíl.

„Ešče zahamuj! Podívaj sa, co sem chytl!”

Držél těsně za hlavů hada aspoň metr dlůhého.

„Sákreš, to je užovka!Co s ňů budem dělat?“ – ohodnotil úlovek a optál sa Francek.

„To co se žabů. Enom ju dáme na druhý konec.“ – rozhodl Bohuš.

Za chvílu sa hongala na špagáte aj užovka.

Pán řídící pomalým krokem chodili v parku po chodníčku. Pěkně v ústraní, v klidu, študovali z jakéjsi knížky, zabraní do čtení, nic nevnímali. Až najednů jich cosi vyrušilo. Drcli do čehosi hlavů. Zvihli oči a ztrnůli. Na halůzce z křoví, ohnutéj nad chodníčkem, visela na špagáte za nohu uvázaná veliká žaba. Otvírala na pana řídícího hubu a vyvalovala na nich očiska. Marně sebů mrskala, aby sa osvobodila. Pán řídící si nad tým tvorem s odporem odpluli, otočili sa a udělali pár kroků zpátky. Tam visél druhý živý tvor na špagátě a mrskál sebů nad chodníčkem. Užovka! Pán řídící odpluli podruhéj, ale už sa bystře rozhlédali kolem sebe a pátrali, gdo enom mohl neco takého spravit.

Francek s Bohušem, zalezlí v hustém keřu, sa enom uščuřovali a žduchali sa loktama.

„Přírodopis!“ – zašuškál Bohuš.

„Pluje jak ras! Sadím sa o co chceš, že by tů žabu nebo tů užovku nechytl do ruky ani za nic!“ – šuškál zas Francek a sledovál pana řídícího.

Ten sa vzdalovali pomalým rozvážným krokem, jak dyby sa nechumelilo. Za chvílu zašli mezi keře a stromy.

Kluci ešče chvílu čekali, a dyž sa nigde nic nehlo, vylézli z křoví ven.

Akorát byli v najlepším, odvazovali oba exempláře z křoví, dyž sa za něma na chodníčku ozvalo: „Á, tak to jste vy, ti ptáci jedni zelení! No, zítra si o tom spolu promluvíme! „Pán řídící! Vrátili sa potichučku, aby viděli, gdo tů kořisť ulovíl.

Bohušovi a Franckovi sa na druhý deň do škole k téj rozmluvě moc jít nechtělo. Ale moseli! Věděli, že by to bylo ešče horší. Taký výprask pán řídící ešče nigdá nenadělíl žádnému, jak tehdá tým dvom lovcom.

„Dyť toto néni snád ani možná!“ – vzdychál Francek – „Snáď už máme vybraný foršus na týdeň dopředu.“

A velice opatrno, aby ho to nebolelo, sa pokůšál posadit do poslední, oslovskéj lavice.