Přepis projevu, který byl přednesen v roce 1947 při oslavách k výročí osvobození města Bzence. List je bez podpisu a není tudíž znám jeho autor. Projev je ponechán v původní gramatické a stylistické podobě, jak jej přepsala tehdejší učitelka M. Hiršová.

Projev ze dne 19. 4. 1947 k výročí osvobození města Bzence

Náš život je jak kaleidoskop, v němž se ustavičně mění scenérie, v němž se střídají obrazy pozemského žití – tu krásné a příjemné – tu zase méně líbivé a se strohým doprovodem.

Právě uplynulé dva roky, které nás dělí od té pro nás historické události – našeho osvobození, jsou jen nepatrným výsekem z dějin našeho města, a tím i naší vlasti. Máme jich vzpomenout nebo je nechat přejít? Vzpomínat musíme, zapomenout nesmíme. Vždyť právě uplynulá léta jsou léta našeho školení, utváření charakterů na podkladě zkušeností. Ano, byla to tvrdá škola života. Vmysleme se do dob německé okupace, vzpomeňme na všechna příkoří ze strany tzv. nadlidí, na útrapy a prolitou krev českých lidí, kteří umírali před hlavněmi esesáckých pušek a pod sekyrou germánských katanů. Vzpomeňme, co hořkých slz prolily české matky, otcové a děti, kteří oplakávali své drahé, uvězněné za neproniknutelnými dráty koncentráků.

Všechen náš odpor v té bezmocné situaci se vybíjel v nezvratné víře ve vítězství práva a pravdy. Naše zraky se toužebně upíraly k východu i k západu, odkud měla přijít spása. A přišla. Rumunští vojáci v rámci armády maršála Malinovského svými zbraněmi vydobyli nám to, nač jsme čekali plných šest roků. Mladí osmahlí hoši, otcové rodin, opustili své drahé někde v Sedmihradsku nebo v Transylvánských horách a šli do neznáma, šli plnit úkol čestných mužů, srdnatých vojáků, aby přispěli za těžkých obětí k osvobození zdeptaných národů. Vidím je jako dnes. Unavení, zaprášení, hladoví a žízniví, přeběhli městem, aby se zachytili na svazích našich vinohradů. Slyším ještě dnes to radostné vítání, jímž jsme je přijali do osvobozeného města. Vzpomeňme, jak jsme se obávali, co by se stalo, kdyby museli ustoupit zpět do lesů. Nestalo se tak. Ale jejich odvaha byla draze zaplacena. Mstiví Germáni nastražili na cestách i ve vinohradech plno nášlapných min. Úpěnlivé sténání rumunských vojáků, kteří padali těžce zraněni na vinorodých bzeneckých svazích, jejich tiché umírání v cizí zemi, to byl ohromný kontrast toho, co jsme vnitřně prožívali my v tom měsíci naší spásy, v měsíci květů, zpěvu a krásy přírody. Mnoho jich zemřelo, aniž bylo zjištěno jejich jméno. Na ně na všechny čekali tam v slunné rumunské zemi jejich příbuzní, ženy, děti, rodiče. Marně – nedočkali se. Jen jejich hroby u kostela jsou pomníky jejich hrdinné odvahy.

Až do té doby, než jsme byli osvobozeni, byli jsme národem jednotným, sceleným odporem proti neprávu a násilí. Byli jsme jednotní v názorech, svorní v jednání, snášenliví ke všemu, co bylo projevem české duše, plné víry v osvobození a rozkvět vlasti. Nechci v dnešní vzpomínkový sen rozebírat, jací jsme nyní. Přejme si jen, aby ta opravdovost našeho smýšlení a jednání, ta tolerantnost a vzájemná úcta občana k občanovi, jež se projevovala v těžkých dobách poroby, byla naším štítem i v budoucnu. Tehdy naším štítem byla lidskost, češství a láska k vlasti.

Tam u kostela nad rovy rumunských hrdinů postůjme chvíli a zamysleme se nad svým konáním, pohlédněme do svého nitra. Skloňme se před majestátem smrti a otažme se, proč a pro koho umírali tito hrdinové. Pro mě, pro tebe, pro moje zájmy či tvůj prospěch? Ne, tisíckrát ne! Umírali pro nás, pro nás pro všechny, aby nám svou smrtí umožnili cestu k svobodě.

Vzpomeňme také občanů, kteří v těch dnech byli tak krutým způsobem vyrváni z našeho středu. Při vzpomínce na ně, na jejich utrpení, při dnešní vzpomínce na všechny oběti bojů o osvobození Bzence, uvědomujeme si náš velký závazek a vděk vůči nim. Jejich oběti pro naše město, jejich prolitá krev a přervané životy musejí nám být majákem v temnu budoucnosti.

Čest budiž jejich památce!