Domácí řád židovské obce v Bzenci z roku 1717

zpracoval: J. Hanák

(otištěno v revue „Hlídka“ v roce 1923 roč. XL č. 2-5)

Domácí řád židovské obce v Bzenci (nazvaný tak na rozdíl od Zemského řádu pro moravské židy) jest napsán v knize o 90 listech tuhého papíru půlarchového formátu na 68 stranách v řeči německé; na okrajích jsou tu a tam hebrejské poznámky. Kniha jest vázána v dřevěných deskách kůží potažených a jest až na kožené spony, jež jsou utrženy, dobře zachovalá. Ze zažloutlých stop od prstů jest vidno, že v ní bylo mnoho listováno.

Na titulním listě jest nápis pěknou rukou ozdobně psaný, jenž do písmene zní:

„Der Statt Bisentz Judenschafft new-aufgerichte, verbesserte und von Ihre Hochgrafft. Gnaden, dem Hoch und Wohlgebohren Graffen und Herrn, Hernn Ertman Criestoph des Heyl. Röm. Reichsgraffen von Pruskau, Erb-Herrn der Herrschafften Bisentz, Namiesst und Grätz (Bzenec, Náměšť u Olomouce a Hradec u Opavy) der Röm. Kay’l und Königl. Maytt. würcklichen Cammerern (titul) gnädig verwilligte und ratificirte Haus Pollicey A: 1717.“

Nato následuje 95 článků, za nimiž jest Appendix, v němž se nejprve upozorňuje židovský rychtář, aby každou pokutu, jež by byla obci uložena, správně a náležitě pod největším trestem hraběcímu úřadu odevzdal a všechny vrchnostenské dávky zavčas, a to čtvrtletně odváděl; potom se všechny ony dávky a poplatky vypočítávají s podotčením, že byly z urbáře vypsány a panem hejtmanem kolaciovány. Naposledy jest potvrzení Erdmana hraběte z Proskova, dané „cum clausula addendi et diminuendi“ ve Vídni dne 22. října 1717. Na konci jest index, podávající obsah jednotlivých článků.

Poslední článek praví, že Domácí řád byl dvěma povolanými rabíny, Markem Jakubem z Uherského Brodu a Loblem Abrahamem z Hodonína a 11 deputovanými ze židovské obce města Bzence sestaven a s nejpokornější prosbou nejmilejší gruntovní vrchnosti „ad ratificandum“ odevzdán; tomu kdo by jednal proti Řádu, se hrozí, že bude jako nevěrný a neposlušný poddaný potrestán citelnou pokutou, z níž polovice připadne vrchnosti a polovice škole.

Z 58 článku Domácího řádu jde najevo, že vnitřní úřední řečí byla tehdy v židovské obci bzenecké hebrejština; v ní se činily zápisy do obecní knihy, v ní se skládaly účty kostelní i obecní, a jen bylo-li třeba je předložit vrchnosti, událo se tak v německém překladu. Již tehdy se zajisté učilo v židovské škole vedle hebrejštiny němčině, jíž potřebovali židé pro své obchodní styky s německými kraji a v níž obcovali i mezi sebou; česky se naučili stykem se svými křesťanskými sousedy.

Do knihy vložil kterýsi rabín nebo mareno kytičku konvalinek, hedvábnou červenou tkanicí svázanou, jež jakoby nás vybízela ke vzpomínce na dobu, kdy mil. vrchnost držela ochrannou ruku nad židovskou obcí, ne tak z lásky, jako spíše pro znamenitý užitek, jaký z ní měla.

Židovská obec ve Bzenci jest původu pradávného a byla složkou města, více méně příjemnou, od jeho počátku. Nemáme sice pro to listinných dokladů, ale můžeme tak soudit z toho, že již v době nejstarší vábil židy do Bzence vhodný předmět pro obchod, znamenité víno. Starobylému původu židovské obce v Bzenci nasvědčuje i její umístění ve městě. Je to západní část Dolního náměstí, z něhož Židovskou ulicí vybíhá k zámku, odkud se táhne na Horní náměstí; jest zkrátka ve středu města, zabírajíc v něm nejvýhodnější místo; venkované z okolí – až na Moravský Písek, jenž ostatně více tíhnul k Uherskému Ostrohu – jdouce na trh i z trhu, byli nuceni projít židovskou čtvrtí.

Židovskou obec v Bzenci chránili již zajisté – jak to činili i jinde – Přemyslovci, jimž náležel hrad i město, a možná že již oni dali bzeneckým židům výsady, vlastnit vinice a prodávat o frejuncích víno.

Výřez z mapy Bzence z roku 1728 – židovské domy jsou označeny černě a umožňují nám vytvořit si představu o velikosti tehdejší bzenecké židovské obce. Původní synagoga (templ) je označena číslem 33, židovský hřbitov pak číslem 31.

První zprávy, týkající se bzeneckých židů, nám podává „Liber informationum et sententiarum“ (vydal Ign. Tkač v Uherském Hradišti r. 1882), jenž obsahuje naučení soudu brněnského z r. 1447 až 1509, daná soudu uhersko-hradišťskému, jehož nálezů ve spletitějších sporech se dovolával soud bzenecký. Z pěti naučení, daných bzeneckému soudu, tři mají předmětem spory křesťanů se židy.

Další zprávy o bzeneckých židech máme v gruntovních knihách domů a vinic a v knihách rozdílů, sahajících do 2. polovice 16. století; velmi mnoho záznamů týká se trhů a pohledávek židů, takže možno soudit, že židovská obec v Bzenci byla již tehdy velmi četná a obchodní styky židů s křesťany velmi hojné, což předpokládá vývoj staletý.

Přesný obraz židovské obce bzenecké můžeme si však nakreslit teprve podle urbáře z r. 1604; z něho se dovídáme, kolik měli židé domů a vinic, jaké dávky a poplatky odváděli vrchnosti, jaké roboty jí konali, jaké živnosti provozovali, jaká měli jména a příjmení.

V židovské obci bydlilo tehdy celkem 66 rodin a to 31 v domech, 10 v domcích (říkalo se jim cuhauzky) a 25 v podruží. Svůj hřbitov měli již tehdy, „pod Grefty vedle vinic“ a svou synagogu naproti zámku, podle ústního podání na 500 let starou (zbořena roku 1860 a nahrazena synagogou nynější).

Židovská obec odváděla vrchnosti tyto poplatky a dávky: Z 31 domů a špitálu platili domovní činže 9 zl. 19 gr. Kromě toho dávali od starodávna z každého domu 32 gr. a to 16 na sv. Jiří a 16 na sv. Václava – celkem tedy 34 zl. 4 gr.

Domkaři a podruzi platili na tytéž termíny po 10 gr. – celkem 23 zl. 10 gr.

Za osvobození od rozličných robot dávali 108 zl. 23 gr.

Za žně při sv. Jakubu platili 10 zl. 4 gr.

Ze sedmi krámů dávali pepře 17 a půl liber.

Ze čtyř jatek platili 40 funtů masa týdně a 40 gr.

Celkem tedy odváděli vrchnosti na penězích 187 zl. 10 gr.

Dále byli povinni osobně nebo skrze nájem konat tyto roboty:

Pánu s listem nebo v poselství míli běžeti.

Jablka v zahradě česati a sebrati, nahoru odnésti a skliditi.

Když se po vinobraní vína do sklepů spouštějí, lížníkům pomáhati, dolů je spouštěti a při prodeji vín ven je vytáhnouti – z čehož se mohli lížníkům vyplatit.

Do vinohradu Podhradí, kdykoli třeba, z každého domu po kopáči posílati, začež jím pán zaplatil po 3 kr. denně.

Židovští masaři byli povinni pánu dobytka hledati a zkupovati, bez úplatku bíti a maso až do spižírny svoziti.

Jaké však byly zdroje obživy bzeneckých židů? Byl to předně obchod, jenž byl téměř výhradně v jejich rukou. Měli 7 krámů a mnozí byli i obchodníky podomními. Obchodovali s vínem a jinými zemědělskými plodinami. Značný zisk jim plynul z půjčování peněz na úrok; v rozdílových knihách téměř v každé pozůstalosti nalézáme pohledávky židovských obchodníků.

Provozovali i řemesla, ač nesměli býti přijati do žádného cechu. Poněvadž židovští řemeslníci neplatili jako křesťanští úroku z řemesla, urbář se o nich – až na řezníky – nezmiňuje. Z jejich příjmení je však patrno, že byli sklenáři, jircháři, zlatníky, mečíři a dozajista i krejčími, obuvníky aj., pracujíce jen pro své soukmenovce.

Židovské krámky na náměstí, které byly strženy v roce 1897.

Ze zemědělských odvětví obírali se vinařstvím a ovocnictvím; ze 409 čtvrtí neboli jiter vinic, jenž náležely lidem domácím, měli 97 čtvrtí, mnozí i ve značné míře, jako Lazar Kolman 8 čtvrtí, Isák Podivínský 7, Markus Sklenářů 6 ½.

Zajímavá jsou jména a příjmení židovská, s nimiž se shledáváme v zápisních městských knihách a urbáři. Obyčejně se nazývali jmény hebrejskými jako Aron, Jakob, Abraham, Baruch, někdy zkomolenými jako Srul, Mušl, Šmul, Laser. Některá jména si utvořili ze jmen křesťanských jako Berl (Bernard), Lebl (Leopold), Heršl (Herman). Jiná jména z té doby jsou: Mandl, Kolman, Maja.

Na určitější označení osoby přidávala se ke jménům příjmení a to podle rodičů, např. Jakob Mojžíšů, Markus Jakobčin, podle živnosti, jíž kdo provozoval sám nebo jeho otec, jako Daniel Kramář, Lazar Zlatník, Markus Sklenářů, podle místa, z něhož přišel, jako Izák Boskovský, Kolman z Brodu, podle země z níž pocházel, jako Abrahám Polák, podle osobních vlastností, např. Markus Křivonos, Lazar Chromý, Eliáš Hrbatý, Josef Hluchý, podle přezdívek, jako Beran, Kohout, Wolf, Císař. Ke každému jménu Izraelity na rozdíl od křesťanů se připojilo slovo žid.

Mnohá příjmení židovská z této doby – některá ovšem již zněmčená – se uchovala v Bzenci dosud; jsou to Wolf, Kaiser (Císař), Glaser (Sklenář), Šťastný, Hrbáček.

Válka třicetiletá poškodila velmi i obec židovskou, takže r. 1656 bylo v ní obydleno jen 21 domů.

Podle „Registru poplatků“ z r. 1657 až 1663 odvedla r. 1657 židovská obec vrchnosti úroků na sv. Jiří 63 zl. 28 kr., na sv. Jakuba 10 zl. moravských 4 gr, tj. 11 zl. 29 kr. 2 h., na sv. Václava 63 zl. 28 kr., na vánoce 19 zl. 20 kr., celkem tedy jen 158 zlatých 7 kr. 2 h.

Žid Wolf platil ze solného obchodu 40 zl., žid Josef z palírny 128 zl. Tyto nájmy však stoupaly, takže ze solného obchodu platil týž žid r. 1663 70 zl. a z palírny platili r. 1659 Jakub Lasaret a Israel Lavin 320 zl. Obchody se smíšeným zbožím zůstaly jen 4, z nichž se dávalo vrchnosti 10 liber pepře.

Avšak počet obyvatelstva židovského se rychle množil, hlavně přistěhovalectvím, jež vrchnost podporovala, jak jde najevo ze 78. článku Domácího řádu, v němž se praví, že:

„J. E. hrabě slavné paměti (Jiří Krištof Proskovský, jenž byl majetníkem Bzence od roku 1663 do r. 1701) nejmilostivěji povolil, aby ten, kdo by sňatkem přivedl poddaného, mohl 4 neděle před svatbou a 4 neděle po ní 2 bečky (20 věder) cizího vína bez poplatku vrchnosti vynalévati.“

Proto již Tomáš Pěšina z Čechorodu († 1680) napsal o Bzenci v I. kn. VI. hl. Martis Moravici:

„Na pravém břehu Moravy jest Bzenec, hnízdo židů, poněvadž jich jest tam veliké množství; i synagogu mají v městě, kdežto křesťané mají chrám vně města.“

Podle seznamu domů ze dne 25. října 1719, kdy bylo pustých ještě 58 domů křesťanských, všechny domy židovské již byly obydleny. Seznam uvádí jen majetníky 32 domů, pomíjeje mlčením těch, kteří bydlili v tzv. cuhauzcích a v podruží. Zajímavější židovská příjmení v této době byla: Kotlib, Hrbáček, Wolf, Löbl, Císař, Beran, Bondit, Libmon, Vrac, Kimpl, Vlach, Sklenář, Majer, Vlášek, Polách, Boskovský, Bezduše, David.

Židovskou obec spravovali rabín, rychtář, 2 přísežní a 6 přísedících. Přední místo zaujímal rabín.

Bzenecká obec měla odedávna výsadu svobodně volit a přijímat rabína, začež platila vrchnosti 4 dukáty. Tato výsada jí byla na její poníženou prosbu in perpetuum ponechána s tou změnou, že od vánoc r. 1717 byla povinna platit 4 dukáty každoročně, ať měla rabína nebo neměla. (čl. 85)

Obec nesměla být bez rabína déle než rok, poněvadž jí ho bylo ve všech věcech třeba. (čl. 86)

Rabín se přijímal takto: Napřed se shromáždili rychtář, přísežní a přísedící a dohodli se, koho budou volit. Potom svolali všechny poplatníky, kteří jedině měli volební právo, oznámili jim své usnesení, načež se hlasovalo. Kdo dostal většinu hlasů, byl zvolen a přijat na dobu nanejvýš tří let. (čl. 87)

Teprve po volbě se smluvilo s rabínem služné, jež se mu vyplácelo týdně nebo měsíčně. Kromě služného měl zvláštní plat 3 zl. za to, že každý týden prohlížel Desatero, dále od studentů, jež mu byla povinna stravovat obec, a z košerování vína, a to z každé bečky od domácích židů 7 1 kr., od cizích 15 kr. (čl. 91, 92, 93)

Rychtář, přísežní a přísedící měli povinnost na rabína dozírat, aby konal jen to, co mu přísluší, a měli mu to také do přijímacího listu napsat. Rabín si měl všímat všech božských a světských věcí a zavčas upozornit, kde bylo třeba. (čl. 89, 90)

Konala-li se ve škole ráno nebo večer bohoslužba, byl povinen každý, kdo byl doma se jí zúčastnit. Rabín měl dbát toho, aby modlitba začala včas, a nesměl na nikoho čekat, jen v sobotu na rychtáře, jednal-li s vrchností. (čl. 1, 2)

V synagoze náležela úcta předně pokolení Aronovu, pokolení Levi, na to rabínovi nebo jeho zástupci právníkovi (mareno) a naposledy rychtáři a v jeho nepřítomnosti staršímu přísežnímu. (čl. 5)

Když přišel nový rychtář na první šábes po obnově do synagogy, vzdala a provolala se mu čest čtyřikráte; rovněž se vzdala a provolala čest novým dvěma přísežným. Ženichovi na první šábes po svatbě se vzdala a provolala čest sedmkráte, začež zaplatil do kostelní pokladnice 15 kr., dostal-li věna 100 zl., 30 kr. (čl. 6, 7)

Ve škole nikdo nesměl nabídnout sedadlo cizímu – vyjma otce, syna, tchána, bratra; stalo-li se to však přece, zaplatil cizí do pokladnice 30 kr. na rok. Bez vědomí rabínova nesměli kostelní hospodáři ani nové sedadlo ve škole zřídit ani prodat. (čl. 8, 9)

Rabín, rychtář, přísežní a přísedící byli povinni v dubnu a říjnu se sejít a potřebné učitele přijmout. Těm za vyučování mládeže náležely tyto poplatky:

Za abecedu půlročně 1 zl. 15 kr., za čtení 1 zl. 45 kr., za čtení Bible 2 zl. 30 kr.

Učitel nesměl přijmout více dětí než tolik, aby měl půlročního platu 30 zl.

Za vyučování Talmudu půlročně 3 zl. a za studie 4 zl.

Učitel však směl přijmout jen tolik žáků, aby měl půlročního platu 40 zl.

Každý byl povinen platit učiteli měsíčně a mohl si učitele volit. (čl. 3)

Jako rabína volila si svobodně obec i rychtáře, začež platila vrchnosti ročně 17 zl. 20 kr. S rychtářem se volili i přísežní a přísedící, kteří mu pomáhali ve správě obce. Aktivní i pasivní volební právo měli jen ti, kteří platili na obecní potřeby určitý poplatek, jenž se jim vyměřil podle jejich majetku. Proto před volbou úřadů odhlasovali o druhém svátku vánočním rychtář, přísežní a přísedící, má-li se vykonat nový odhad majetku a podle něho vyměřit nové poplatky, či má-li se upustit od nového odhadu a pořídit seznam voličů podle starých poplatků. (čl. 17)

Odhlasoval-li se nový odhad, zvolili po předepsaných obřadech rabín, rychtář, přísežní a přísedící tři řádné, nestranné odhadce a odebrali se s nimi do školy, kde každý vzal do ruky Desatero a vykonal odhadní přísahu. Potom šli odhadci s dvěma důvěrníky od obce pověřenými do místnosti jim vykázané a nanejvýš ve třech dnech vykonali odhad, za nějž dostali od obce 6 zl. (čl. 18)

Kromě odhadců zvolili tito ještě tři vrchní odhadce, kteří odhadli majetek odhadcům, za čež obdrželi 30 kr. (čl. 19)

Odhad platil na rok, mohl však být rychtářem, přísežnými a přísedícími prodloužen, ale nejvýš na 2 další roky; po 3 letech musel se vykonat nový odhad pod největším trestem mil. vrchnosti. (čl. 21)

Odhadci byli oprávněni předvolat každého židovského usedlíka a oznámit mu poplatek; byl-li s ním nespokojen, musel přinést podrobný výkaz svého jmění, od krejcaru do zlatého, a na žádost odhadců složit do 24 hodin před rabínem přísahu, že je správný. Odhadci mu mohli pak snížit poplatek nanejvýš o 45 kr. (čl. 20)

Shledali-li však, že přísahal křivě, byli oprávněni jej napadnout; šlo-li o nějakého nájemníka, bydlícího mimo židovskou obec, měli dbát toho, aby nebyla, bylo-li by to ve svátek nebo na panském místě, bez oznámení dotčena nebo překročena duchovní nebo vrchnostenská pravomoc. (čl. 36)

Když někdo, muž nebo žena, odhadcům pro uložený poplatek zlořečil nebo je proklínal, byl povinen rychtář s přísežnými a přísedícími sjednat jim zadostiučinění. (čl. 35)

Při vyměřování poplatků řídili se odhadci těmito předpisy:

Kdo neměl 10 zl., zaplatil 45 kr. za lístek. Kdo měl 10 zl., platil 1 zl. Kdo měl nad 10 zl., platil z 10 zl. 1 zl. a z každého dalšího zlatého 2 kr., takže ze 100 zl. platil 4 zl. (1 zl. + 180 kr.). Kdo měl 100 až 1000 zl., platil z druhého sta 3 zl., z třetího sta 2 zl., ze čtvrtého a pátého sta po 1 zl. 30 kr., z každého dalšího sta po 1 zl., tedy z tisíce platil celkem 17 zl. Kdo měl 1000 až 6000 zl., platil z druhého tisíce 5 zl., z třetího 6 zl., ze čtvrtého a pátého po 3 zl., ze šestého 2 zl. 30 kr., tedy z 6000 platil 34 zl. 30 kr. Byl to nejvyšší poplatek, neboť z peněz nad 6000 zl. se již více neplatilo. (čl. 23)

Měl-li někdo víno, obilí, dobytek, ovoce, platil z toho jako z hotových peněz. Z kořalky, sýra, koní, vozů platil jen z poloviční jejich ceny. Z věcí, jež mu byli dlužni křesťané i židi, jako z vlny, vína, obilí, platil 1. rok jako z hotových peněz, 2. rok jen z polovice jejich ceny, 3. rok neplatil již nic, poněvadž se ty věci považovaly téměř za ztracené. Měl-li peníze půjčeny na úrok, platil z nich jako z hotových peněz, byť i dluh byl starší než 3 léta; nedostal-li však již po 3 roky úroků a neměl-li zástavy, nebyl povinen platit z dluhu nic.

Kdo platil poplatek ze 100 zl. a měl kromě toho za 20 zl. zlata a stříbra a 25 liber cínu, mosazi a mědi, neplatil z těchto kovů nic, měl-li však peněz nad 100 zl. počítala se mu do poplatku jen poloviční cena těch kovů. Co se týče ženských ozdob, totiž šatů a korálů, neplatil z nich nic, leč by je byl koupil čtvrt roku před odhadem. Kdo neplatil žádného poplatku, nesměl míti těch věcí až na korály v ceně 4 zl. (čl. 25)

Kdo platil ze 100 až 200 zl., mohl mít vinici, aniž se mu čítala do odhadu, kdo platil z 300 zl., mohl mít 2 vinice, kdo z 1000 zl., mohl mít 3 vinice. Kdo platil z 500 zl., mohl mít boudu a sklep, kdo platil z 1000 zl., mohl mít 2 boudy a 2 sklepy, aniž se mu počítaly do odhadu. Měl-li však peněz nad 1000 zl., platil z poloviční ceny těch nemovitostí. Rovněž měl-li někdo 100 až 200 zl. a k tomu více než 1 vinici, měl-li 300 zl. a k tomu více než 2 vinice atd., platil z poloviční ceny toho, o co měl více. (čl. 26)

Odhadu podléhali všichni židé na panství bydlící. Lidé nad 60 let staří a ovdovělí, kteří neměli více než 50 zl., byli-li řádní a pokojní, neplatili poplatku, byť i obchodovali. (čl. 27, 28)

Student podléhal odhadu až za půl roku po svatbě. Studoval-li po svatbě dále doma, platil z polovice majetku, studoval-li jinde, platil toliko ze čtvrtiny. Z polovice svého jmění platil i ten, kdo měl židovská práva, titul mareno a dále studoval. (čl. 31, 32)

Odhadci byli oprávněni, každému zvýšit poplatek; jen tomu, koho postihlo neštěstí, nebo kdo provdal dceru, mohli jej snížit, ač neměl-li toho roku většího zisku než škody. (čl. 29)

Nebyl-li někdo za odhadu doma přítomen, mohl po příchodu domů ohlásit do 3 dnů, souhlasí-li s poplatkem; nesouhlasil-li, mohl použít přísahy, jak bylo řečeno v čl. 20. (čl. 30)

Rovněž i odhadci, když nesouhlasili s odhadem vrchních odhadců, mohli se týmž způsobem bránit (čl. 22). Jen odhadci se mohli, pokud trvala doba odhadu, smluvit s jednotlivci o poplatku; rychtáři, přísežným a přísedícím bylo zapovězeno pod trestem od vrchnosti i obce, činit porovnání o poplatku ať na jeden nebo více roků. (čl. 34)

Když odhadci odhad podepsali a zapečetili, odevzdali jej osobně rabínovi, který s rychtářem, přísežnými a přísedícími byl povinen přikročit bez odkladu k volbě všech úřadů. Volba byla nepřímá a konala se takto: Veškerá obec se shromáždila ve škole, a rabín přečetl jména poplatníků k volbě oprávněných. Jména se napsala na lístky, jež se vložily do osudí a zamíchaly. Na to vyňal kantor jeden lístek a podal jej rabínovi, jenž přečetl jméno vylosovaného voliče; tento se musel postavit stranou, aby se nemohl s nikým domlouvat. Tímž způsobem byli vylosováni ještě dva voliči. Potom nejstarší volič složil přísahu, k níž druzí dva dodali jen amen, a prohlásili, že podle své povinnosti a židovského řádu zvolí všechny úřady, což učinili i písemně a potvrdili i podpisy. (čl. 38)

Nato vykonali volbu rychtáře, 2 přísežných, 6 přísedících, 3 výběrčích a 4 kostelních hospodářů, přičemž jim museli dbát těchto předpisů:

Za rychtáře mohli volit jen toho, kdo měl titul rebbe, platil aspoň 4 zl. poplatku, měl svůj dům a sedadlo ve škole a byl muž čestný a čistého svědomí. (čl. 40)

Kdo byl před obnovou přísežným, nemohl být zvolen za rychtáře, kdo byl přísedícím a kostelním hospodářem, nemohl být zvolen za přísežného; výjimku činil jen ten, kdo měl titul mareno. (čl. 41)

Bzenecké náměstí s židovskými krámky v roce 1885.

Kdo neplatil příspěvku aspoň 2 zl. 30 kr., neměl ani práva hlasovacího, ani nemohl být zvolen k žádnému úřadu, až na ty, kteří již byli 40 let staří a měli titul rebbe, anebo kteří měli provdané dcery a platili aspoň 2 zl. poplatku. (čl. 24)

Voliči nesměli zvolit za rychtáře nikoho ze sebe, za přísežného ano, měl-li titul rebbe a platil-li 4 zl. poplatku; musel však dostat hlasy obou spoluvoličů. Jinak byla volba úřadu platna, když pro ně hlasovali aspoň 2 voliči. (čl. 42)

Rychtář a přísežní nesměli být příbuzní, mezi přísedícími mohli dva být příbuzní jak s rychtářem a přísežnými, tak mezi sebou. (čl. 43)

Odstoupivšího rychtáře byli voliči povinni učinit alespoň prvním přísedícím, byl-li však mezi nimi někdo s titulem mareno, měl před starým rychtářem přednost. (čl. 45)

Rychtář se volil jen na rok, dvě léta po sobě nesměl být nikdo rychtářem. (čl. 46)

Do všech úřadů mohl být volen jen ten, kdo po svatbě platil 3 léta poplatek, anebo student, jenž po svatbě studoval a platil poplatek aspoň rok. (čl. 47)

Kdo byl na nájmu např. na palírně ve vesnicích, nesměl zastávat žádný úřad. (čl. 48)

Voliči obdrželi 1 zl. 10 kr., jež věnovali na hostinu, dávala-li se u nového rychtáře. Obec na ni směla přispět nanejvýš 6 zl., dávala-li se však až za dvě léta, mohla přispět dvojnásobně. (čl. 49)

Po volbě úřadů představil je rabín, rychtář a přísežní vrchnostenskému úřadu. Na to šli rabín, nový rychtář a přísežní do školy, kde před Desaterem vykonali přísahu. Potom podal rabín novému rychtáři zapečetěnou odhadní listinu, aby ji otevřel, a když se to stalo, přečetl hlasitě odhad, aby všichni slyšeli, co bylo každému uloženo, a listinu pak odevzdal novému rychtáři. (čl. 53)

Teprve když byli nový rychtář, přísežní a přísedící sazeni, mohl před nimi starý rychtář podat hlavní účty. Jednal-li s obcí nepoctivě, nesměl být po 3 roky k rychtářskému úřadu připuštěn. (čl. 55)

Rychtář byl povinen vykázat se přísežným kvitanční knížkou odevzdaných daní a panských činží a kvitancemi všech vydání. Nemohl-li v čas činže a jiné povinnosti zapravit, měl to oznámit přísežným, aby tím nevzešly obci výlohy; jinak za ně sám odpovídal. (čl. 56, 57)

Platil-li rychtář daň nebo panskou činži, měl mít sebou přísežného. Rovněž byl povinen vzít sebou přední přísežné a přísedící a největšího poplatníka, nesl-li obvyklé dary milostivé vrchnosti, městskému duchovenstvu a panským úředníkům; jinak se v účtech k těm darům nemělo zření. (čl. 61)

Obecní a kostelní kniha a všechny obecní spisy byly uschovány u rychtáře v obecní truhlici neboli skříni, jež měla dva zámky; jeden klíč měl rychtář a druhý jeden z přísežných, takže rychtář nesměl sám nic z truhlice vzít. Hlavní účty, jež rychtář udělal a podepsal, uschovaly se v obecní truhle, rabín je zapsal do obecní knihy i se jménem rychtáře a datum a přeložil je do němčiny pro hejtmanský úřad. (čl. 58)

Ženich, vdovec a svobodný byli povinni z majetku, jehož nabyli věnem neb odkazem do obecní pokladny z 50 zl. 1 zl., ze 100 zl. 1 zl. 30 kr., z každého následujícího sta 1 zl. Dostal-li však ženich místo hotových peněz dům, sedadlo ve škole, vinici a podobné věci bez zlata a stříbra, platil z toho jen polovici; dostal-li ty věci k penězům, neplatil z nich ničeho. Přivedl-li ženich nevěstu z jiného židovského města, a tam neplatil z věna nic, poněvadž tam není toho ve zvyku, byl povinen platit ze všeho, jinak platil jen z polovice. (čl. 33)

Rychtář, přísežní a přísedící byli oprávněni jak peníze z pokladny, tak obecní poplatky sami vybírat, nebo jiné k tomu zplnomocnit. Z kusu hovězího dobytka, vážila-li z něho čtvrt 33 liber, platil ten, komu náležel 30 kr., vážil-li dobytek přes 2 centy, 45 kr. Z drobného dobytka, ovcí a telat, se platilo 6 kr., z krocanů a hus 1 kr., ze slepic 2 den., z kuřat půlročních se neplatilo nic.

Zabil-li žid dobytek u křesťana, platil kromě toho z hovězího kusu 22 1 kr., z drobného dobytka 3 3 kr. Košerákovi náležely z hovězího dobytka 3 kr., z drobného 1 kr.

Židé usedlí ve Vracově, Syrovíně, Těmicích, Domaníně a Písku platili jen poloviční taxu. (čl. 62)

Kdo zle mluvil o rabínovi, rychtáři, přísežném a přísedícím, nebo jich neuposlechl a nevyhověl obeslání, byl beze vší odmluvy pokutován 15 zl., z nichž polovice připadla vrchnosti a polovice škole. Byl-li nemajetný, uložil se mu nějaký potupný trest. (čl. 63)

Kdo pohaněl jen rychtáře, byl tento oprávněn vzít od něho 2 dukáty do zástavy, přísežný bral za urážku 1 dukát a přísedící 1 zl. 30 kr. do zástavy. Zástavy se ihned odevzdaly rabínovi, jenž je měl u sebe až do soudního nálezu. Nepohnal-li však uražený pachatele do 4 měsíců před židovský soud, vrátil rabín zástavu. (čl. 64)

Záběr na dnešní ulici Kr. Vladislava, která byla dříve součástí bzenecké židovské čtvrti.

Kromě rychtáře, přísežných a přísedících ustanovili voliči tři výběrčí poplatků podle odhadu předepsaných, z nichž aspoň jeden musel platit 4 zl. poplatku nebo být přísedícím. Výběrčí byli povinni vybírat poplatky každý pátek a odevzdat je rychtáři. (čl. 57)

Konečně jmenovali voliči kostelní hospodáře, kteří skládali tuto přísahu:

„Přísahám Bohu všemohoucímu a židovské obci upřímně a věrně, bez záludu a klamu z plna srdce, že budu vše, co tyto policejní články obsahují, řádně konati, jimi se říditi a bez ohledu na osobu, ať je zámožná nebo chudobná, cizí nebo domácí, s každým stejně podle spravedlnosti jednati. Kdybych křivě přísahal, ať mně Bůh neodpustí“ (čl. 14)

Prohřešil-li se kostelní hospodář proti tomuto řádu, uložil mu rabín, rychtář a přísežní pokutu, z níž polovice náležela vrchnosti, polovice škole. Provinil-li se proti řádu někdo jiný, trestali jej rabín a kostelní hospodáři. Pohádal-li se někdo ve škole, musel složit u kostelních hospodářů 3 zl. na tak dlouho, až rabín, rychtář a přísežní rozhodli o trestu. (čl. 13)

Kostelní hospodáři byli povinni opatrovat školní pokladnu, každé pondělí a čtvrtek vybírat almužnu ve škole a ji ihned do pokladny vložit, dvakrát v měsíci po dvou dům od domu příspěvky žádat, je řádně zapsat a dvakrát za rok před rabínem, rychtářem a přísežnými je odvést a vším, co sebrali a vydali, se řádně vykázat. (čl. 10, 51)

Nakládal-li kostelní hospodář s kostelními penězi nepoctivě, nesměl po 3 léta zastávat žádného úřadu. (čl. 55)

Kostelní hospodáři dostali z obecné pokladny 1 moravský tolar neboli 1 zl. 10 kr. (čl. 11)

Za sobotní a sváteční zádušní modlitby se platilo 6 zl., kromě toho rabínovi a rychtáři po 1 zl. a kantorovi 30 kr. (čl. 12)

Co se týče obecních služebníků, jako byl kantor, kostelník (šames), přijímali se hlasováním poplatníků jako rabín. Rychtář byl povinen čtvrt roku před vypršením jejich služební doby dát jim výpověď. Po uplynutí služebního roku svolal rychtář poplatníky, aby hlasováním rozhodli, mají-li být opět přijati a potvrzeni. (čl. 94)

Šames byl povinen každý pátek prohlížet šranky (drát), a rabín a rychtář měli na něj bedlivě dozírat; byly-li poškozeny, byli povinni oznámit to vrchnostenskému úřadu, aby jej dal opravit. (čl. 4)

Policejní službu konalo 11 osob, jež byly vylosovány a dostaly útratu z obecní pokladny 4 zl. (čl. 82)

Palety pro chudé byly uzamčeny u rychtáře a obecní důvěrník měl k nim klíče. Každý byl povinen stravovat chudé, jimž byly dány palety, po řadě a podle svého majetku; židé ve vesnicích bydlící platili za stravování chudého, jež na ně připadlo, 4 kr. Rychtář byl od toho osvobozen, musel však stravovat všechny počestné cestující rabíny a kantory a vyslance od jiných obcí; za osobu dostával od obce 12 kr., ať byla u něho jen ráno nebo celý den. Přítomnost hostů potvrzoval obecní důvěrník. (čl. 59, 60)

Dostal-li žid od vrchnosti výhostní list, aby se mohl usadit jinde, byl povinen uhradit poplatky na 3 roky; jinak jej mohla obec zadržet. (čl. 66)

Obec nebyla povinna přijmout nebo trpět cizího žida. Dala-li mu vrchnost povolení, aby se usadil, svolal rychtář všechny poplatníky, kteří rozhodli hlasováním, má-li být přijat nebo ne. (čl. 67)

Byl-li někdo od vrchnosti propuštěn, avšak po čase se vrátil, chtěje se usadit, musel se nejprve porovnat s obcí a ukázat jí řádný zhostní list a prokázat, jak se choval. (čl. 79)

Nikdo nesměl bez oznámení rychtáři a přísežným vzít do svého domu cizího člověka. (čl. 80)

Poněvadž milostivá vrchnost nechtěla být obtěžována židovskými ceremoniemi a soudními věcmi, nesměl se nikdo opovážit na ni se obracet, nýbrž na židovský soud. Nebyl-li někdo s jeho výrokem spokojen, mohl se k vrchnosti odvolat jen tehdy, složil-li u rabína 12 tolarů. Potvrdila-li vrchnost rozsudek, propadlo těch 12 tolarů, a to polovice vrchnosti a polovice chudým, jak nařizoval i Zemský řád. (čl. 81)

Chtěl-li někdo mít před židovským soudem právní řízení, musel složit u rabína 1 zl. 10. kr. a potom teprve byl rychtář povinen předvolat k soudu všechny, jichž bylo třeba. (čl. 88)

Žid mohl žalovat křesťana jen u městského soudu a křesťan žida u židovského. (čl. 70)

Měl-li být pro dluhy nebo vyplacení věna odhadnut dům, vinice, sklep nebo bouda, konal se odhad rabínem, rychtářem a přísežnými, kterým za to náležel jeden zlatý a půl groše. Rovněž i ohledání za sporu sousedů dělo se stejným způsobem, za čež dostali 1 zl. 10 kr. (čl. 71)

Mělo-li několik židů pohledávky u křesťana, nesměl jeden bez druhého nic žádat, aby každý dostal ze své pohledávky aspoň něco. Podomní obchodníci nesměli si v obchodě škodit pod pokutou, z níž polovice připadla vrchnosti a polovice škole. (čl. 68)

Domovní činži, o kterou upomínal městský rychtářský úřad, byl povinen každý, jakmile obdržel upomínku, správně i s upomínkou odevzdat u židovského soudu, peníze pak odvedl vrchnosti židovský rychtář a dal napsat kvitanci z nich, která se uložila v obecní truhlici. (čl. 69)

Rabín, rychtář, přísežní a přísedící byli povinni na svátek velikonoční a stánků, poněvadž všichni židé byli tehdy doma, svolat schůzi, pojednat o vrchnostenských i obecních povinnostech a upozornit, čeho bylo třeba. V tyto dva dny předkládali půlroční účty kostelní hospodáři. (čl. 84)

Židovská obec byla povinna zaplatit židovským řezníkům všechno maso, které odebrala vrchnost, v ceně, v jaké se toho času prodávalo křesťanům. Řezníci byli povinni opatřit v každé době dobré maso hovězí, skopové a telecí, jatka po jatce. Hned po Novém roce, a to každoročně pod největším trestem byl rychtář povinen představit hejtmanskému úřadu židovské řezníky, aby byli o tom poučeni. Kdyby řezníci toho nedbali, bylo rychtáři, přísežným a přísedícím z jatek je odstranit a jiné na jejich místo usadit. (čl. 65)

Židovští řezníci byli oprávněni prodávat židům funt masa o 1 fenik dráže než křesťanům. (čl. 83)

Židům bylo od starodávna dovoleno nalévat ve frejunku vína a vyvěsit dvě znamení (víchy). Kdo měl znamení vyvěsit, rozhodlo se losem hned při prvním frejunku, k sv. Třem králům. Poněvadž každý frejunk o výročních trzích trval 4 neděle, poslední však frejunk k sv. Michalu trval 6 neděl, připadly nadbývající dvě neděle nikoli k dobru toho, jenž byl vylosován, nýbrž k dobru jiného.

Toho práva požívali všichni poplatníci, ať měli mnoho nebo málo vína. (čl. 73)

Osm dní potom, kdy židé dopravili víno do sklepů, rabín, rychtář, přísežní a přísedící chodili po všech sklepech, v nichž měli židé víno – i křesťanských – a zapsali všechno víno, staré i mladé. Každý jim musel víno ukázat a otevřít, aby viděli, jaké má víno. Za zápis dostali z každé bečky máz vína. (čl. 74)

Kdo naléval své víno na mázy, zaplatil z bečky obci 2 zl. 30 kr. a vrchnosti 30 kr.; kdyby něco zatajil, zaplatil vrchnosti i obci pokutu 20 tolarů. (čl. 72)

Nikdo nesměl pod největším trestem prodávat na mázy víno dráže, než se nalévalo na radnici.

Kdo prodával víno v sudech pěti až desetivěderních, byl to povinen ohlásit rychtáři nebo přísežným, aby to poznamenali na lístku, na němž víno bylo zapsáno, by se předešlo podvodům, což se vztahovalo i na židy ve vesnicích usedlé. Chtěl-li někdo víno odjinud přivést, byl povinen zaplatit vrchnosti 2 zl. z bečky a den před tím, než je dovezl, vykázat se stvrzenkou od hejtmanského úřadu. Podvod trestala vrchnost pokutou 20 tol. (čl. 72)

Byl-li na víno špatný rok a bylo-li košer vína málo, zapověděl rychtář a přísežní těm, kteří měli víno, je prodat, aby zůstalo pro místní potřebu. Kdo měl nalévat, určilo se losem, a kdo tak neučinil, musel platit poplatek, jako by byl naléval. (čl. 76)

Západní část Dolního náměstí z roku 1910, v popředí židovské obchody se známým hotelem “Löwy”. V pozadí synagoga (templ), která tvořila spolu se zámkem a kaplí sv. Floriána na Starém hradě známé dominanty města.

Židovská obec odváděla tehdy vrchnosti tyto poplatky a dávky:

Vánoční činže:

Za svobodnou volbu rychtáře 17 zl. 30 kr.

Za osvobození od posílek 9 zl. 20 kr.

Za čtyři jatky 18 zl. 40 kr.

Masa z těchto jatek 20 centů 80 funtů.

– Co by nad to spotřebovala vrchnost, zaplatí za funt 2 ¾ kr.

– Jazyků 50 ks.

Za osvobození od prací v panských vinicích 10 zl.

Za osvobození od obírání chmele 17 zl. 30 kr.

Za osvobození od krmení panských psů 20 zl.

Z obchodu s tabákem 15 zl.

Za ochranu drátu in perpetuum 3 zl.

Za kancelářské výlohy 10 zl.

Ze židovského hřbitova 10 zl.

Za svobodnou volbu rabína in perpetuum 4 dukáty.

Svatojirská činže 63 zl. 28 kr.

Svatovavřinská činže 11 zl. 49 kr.

Svatováclavská činže 63 zl. 28 kr.

Roční poplatek z kořalky 33 zl. 20 kr.

Za osvobození od pomáhání v panském sklepě 7 zl.

Domovní činže, o kterou upomínal městský rychtář čtvrtletně 4 zl. 19 kr. – 17 zl. 16 kr.

Ovčích píštělí pro panské psy ročně 15 měřic.

A co nad to se spotřebuje, zaplatí vrchnost nanejvýš 1 zl.

Židovská obec platila tedy vrchnosti v penězích ročně 327 zl. 21 kr. a 4 dukáty, obnos na tu dobu velmi značný.

Domácí řád židovské obce v Bzenci z r. 1717, jehož jednotlivé články jsem jen seskupil tak, aby tvořily určité akty, jest jistě původu daleko staršího. Zmíněného roku byl jen opraven a tehdejším poměrům přizpůsoben, v hlavních věcech však se jím řídila židovská obec bzenecká od pradávna.

zdroje:
• Revue Hlídka, ročník XL (r. 1923), č. 2 (str. 91 – 93), č. 3 (str. 140, 141), č. 4 (str. 187 – 191), č. 5 (str. 235 – 238)