Následující málo známé pojednání o historii města Bzence napsal autor „Pamětí města Bzence“ Msgre. Josef Hanák k příležitosti vinařských vavřineckých slavností, které se konaly v Bzenci v roce 1930, při nichž byly poprvé ve větší míře znázorněny scénky z vinařské historie města Bzence. Text je ponechán v původním znění a na konci doplněn přílohami, týkajícími se těchto slavností v roce 1930.

Vzpomínky z minulosti Bzence

Josef Hanák

Bzenec nevyniká ani výstavností, ani lidnatostí. A přec něčím se může pochlubiti i před většími městy – svou polohou, svou prastarou lípou, svými dějinami a svými vinicemi.

Poloha Bzence jest opravdu malebná; rozkládá se na úpatí jižních výběžků Chřibů z většiny révou, meruňkami, broskvemi, třešněmi porostlých, jež přecházejí v úrodná pole, rodící nejen obilí, ale hlavně zeleninu znamenité jakosti a hraničí s lesy Bzinkem a Dúbravou. Nad městem se vypíná strmý kopec zvaný Starý hrad, jehož témě zdobí kaple sv. Floriána a jehož stráně halí sytě zelené vinice. Rozhled ze Starého hradu jest velmi krásný; na východ vidíme žírnou nížinu, jíž se vine Morava a za ní Bílé Karpaty s Javořinou a Lopeníkem, na jihovýchod se prostírá Slovensko se Skalicí a Holíčem, k jihu táhne se do nedozírna Moravské pole, na západě, je-li jasno, vidět se tyčit útesy Pavlovských hor, na severozápadu Ždánský les a popojdeme-li poněkud k severu, rýsuje se v modravé dálce majestátní Buchlov. Bzenecké okolí bylo před věky dnem moře třetihorního, jak patrno z jemného písku a lastur; nyní jím protékají jen nepatrné potoky – Syrovínka a Svodnice. Není divu, že poloha Bzence poutala malíře i literáty.

Jmenuji slavného vídeňského litografa Dra. Ad. Fr. Kunike (zemřel 1836), jenž ve svém díle „Malebná zobrazení vynikajících zámků a zřícenin v Rakousku“ nakreslil i Bzenec. Na obraze vidíme na rovině město, jemuž nalevo vévodí někdejší barokový zámek, napravo farní kostel, podle Riegrova naučného slovníku „krásná památka raného baroku“ a v jehož pozadí pnou se zamžené vinné hory se sv. Floriánkem. V popředí nakreslil idylku – pastýře s ovčáckým psem a stádem ovcí na louce někde u Bzinku a ve stínu stromu panský kočár, do něhož jsou zapřaženy koně, jež livrejovaný kočí drží za uzdu a v němž sedí se svým hostitelem malíř sám, pozoruje půvab krajiny a nanáší jej na papír.

Škoda toho starého zámku! A dobře, že nám jej zachoval Kunike aspoň na obraze. Jako kapli sv. Floriána tak i jej postavil nádhery i umění milovný hrabě Erdman Proskovský na místě zámku starého, jejž nám popisuje v urbáři z r. 1604 zámecký písař tak názorně a pěknou češtinou, že si popis jeho s požitkem přečteme i dnes:

„Dům a zámek panství bzeneckého leží na místě příhodném, veselém, má prospekt anebo patření na všechny vůkol ležící vinné hory, folvarky, vesnice, lesy a pole, jest sám v sobě čtverhranný, dvěma příkopy vůkol a vůkol opatřen. Mezi těmi dvěma příkopy je zeď vůkol se třemi malými baštami vyvedena, a ten vnitřní příkop jest pěkným mladým stromovím, jež všecko jest plodné, osazen. Ve vnitřním zámku první strana, hned kde se vchází, k západu slunce, jest na dva stropy, mocná, dobrá, u zdi vystavená a jsou při vjezdu dvě sklenuté, pěkné světnice.

Před vcházením do zámku jest rozkošná stromová zahrada, v níž ta velká lípa stojí.“

Tak vypadal starý zámek, podobal se více ponuré středověké tvrzi a nehodil se do doby veselého baroka. Proto se rozhodl hrabě Erdman zbudovati zámek nový.

Napřed však na strmém pahorku nad Bzencem, jehož jméno a zříceniny dále hlásaly slávu hradu v dějinách památného, postavil r. 1702 kapli, zasvěcenou sv. Floriánu, jež je skvostem baroka; obraz tohoto světce v bohatě řezaném rámu nese dosud erb jeho a jeho manželky.

Již přes 200 let se rozhlíží po Slovácku jako svědkyně dobrých i zlých časů, jež prožívali Bzenčané, jako okrasa města i celého kraje. Dvakráte byla bleskem zapálena a její věž a střecha požárem zničena. Ale Bzenčané ji nenechali zpustnouti a zaniknouti; vždyť s ní srostli, zosobnili si ji, nazývajíce ji zdrobněle sv. Floriánkem, stala se jim druhou bytostí, jak to jímavě vystihl rodák bzenecký R. Tvarůžek básní:

Teprve po zbudování kaple postavil hr. Erdman v letech 1709 a 1710 nový skvostný zámek ve slohu barokovém o dvou poschodích do čtverce, v rozích se čtyřmi arkýři na způsob věží, z nichž byl krásný rozhled po okolí. Na nádvoří byla k zámku přistavěna kaple sv. Kříže s věží, na nichž byly hodiny. Průčelí zámku hledělo do zahrady, jejíž vrchní část byla upravena po způsobu francouzském, dolní část byla zřízena na park anglický. Před zámkem, jak viděti na mapě ing. Perlohnera z r. 1728, byl květinový koberec s bazénem a velkými kamennými vázami, na nichž byly reliéfy s mythologickými výjevy, po stranách byly kaštanové aleje a vzadu stinná šeříková zátiší s kamennými lávkami.

V dolní části parku byl postaven skleník, v němž se přes zimu přechovávaly palmy a květiny, stromy oranžové a fíkové a před nimiž byl sad růžový s dvěma mythologickými sochami Apolinem, jenž sedě se opírá o štít s erbem proskovským – v levém horním a v pravém dolním poli jeleni ve skoku a v levém dolním poli a v pravém horním po dvou podkovách – a Venuši, opírající se o štít s erbem hraběnky Anny, rozené Rosenbergovy, s pětilistou růží. Parkem protékal potůček, jenž napájel rybník s dvěma menšími ostrůvky pro labutě a jedním větším, na němž byl pavilon. Nescházely ani loďky k projížďce panstva za letních, vlahých večerů.

Hrabě byl hrdý na své sídlo, jak možno souditi z toho, že na svou zlatou svatbu pozval do Bzence samu císařovnu Marii Terezii. Poněvadž nemohla přijeti, byl pozván do Vídně a měl zlatou svatbu – jediný ze šlechty – v kapli schönbrunnské.

Zámku a parku s památnými lipami se obdivoval ještě na počátku 19 století topograf Řehoř Volný jako skvělé stavbě barokové, z jejichž věží – jak píše – jest daleký rozhled po luzích moravských.

Zámek dostal ovšem stářím trhliny. Když se stal v polovici 19. století pánem Bzence hrabě Vilém z Reichenbachu-Lesonic, namluvili mu, že je na spadnutí. I dal jej r. 1849 strhnout, přičemž bylo nutno použíti střelného prachu. Tak byly pevné jeho zdi! I jal se stavěti nynější zámek ve slohu anglické gotiky. Stavba byla dokončena r. 1856, není však úplná. Podle plánu v zámeckém archivu byla nad vchodem do zámku z nádvoří věž na 40 m vysoká, římsami a ohromnými gotickými okny rozdělena na tři patra. Končila se cimbuřím, pod nímž byly ciferníky hodin, a nad cimbuřím se vypínala ještě věž užší, také cimbuřím ozdobená. Věž stihl však osud věže babylonské; nemajíc dosti pevných základů, začala se povážlivě kloniti, takže musela býti stržena. Stavitel se zastřelil a hr. Vilém byl ohromným nákladem, zaviněným podvody při stavbě páchanými, tak rozrušen, že skončil také sebevraždou. Jeho dcera Pavla (zemřela 1913), provdaná za knížete Löwensteina, ač každoročně navštěvovala své statky v Lesonicích na Moravě a v Černovicích v Čechách, vyhýbala se bzeneckému zámku, jako by na něm lpěla jakási kletba.

Opuštěný zámek upadal, park pustl; v nejnovější době byly odvezeny mythologické sochy do parku buchlovského, kde opraveny, na kamenné podstavce povýšeny svítí bělostí a tvářemi úsměvem rozjasněnými patří se zelení stromů na průčelí zámku, jako nejpěknější ozdoba parku. Zajděte si tam a uvidíte, jak jsou čarokrásné. Kamenné vázy a lávky byly převezeny do parku strážnického, horní část parku je nepěstována, dolní zanedbána a zpustlá, takže z chlouby hraběte Proskovského zbyly jen trosky. Přesto však park půvabem dávnobylosti dosud vyluzuje v duši melancholické verše Svatopluka Čecha z Dagmary:

A přec něčím je nám park stále vzácným a drahým – svou prastarou lípou. Kolik lidí se jí během věků s úžasem obdivovalo, co vše bylo o ní již nabájeno a napsáno! Byla prý již roku 1604 na pět set let stará, zalévala se prý každý rok sudem oleje, král Rudolf II. na cestě do Uher prý v jejím stínu odpočíval a bavil se s celou svou družinou, tělesnou gardou a plukem vojska. Jisto je, že již urbář z r. 1604 mluví o „velké lípě v rozkošné zahradě před vcházením do zámku“, tedy jako o něčem neobyčejném, z čehož možno souditi, že již tehdy byla několik set let stará.

Podle popisu dějepisce Mariana Ulmanna v rukopisném díle „Stará a nová Morava“ z roku 1763 vypadala již tehdy tak jako nyní. Byla rozvrácena vichřicí a podepřena dřevěnou konstrukcí. Z ramen lípy vyrostly od té doby větve, jež jsou vlastně velikými stromy. Nejlépe vystihl význam lípy i dojem, jímž působí, dějepisec Ř. Volný v topografii Moravy, vydané roku 1834, slovy: „V zámecké zahradě jsou ony pověstné lípy, z nichž obryně je tak rozvětvena, že by prý mohla poskytnouti útulku celému jízdnímu pluku i s koňmi. Vkročí-li nenadále cizinec pod temné loubí větší lípy, již patrně zvetšelé, jímá jej úděs, pováží-li, že je snad družkou mladé Moravy zestárlou v proudech dob, jež viděla mizeti.“

V jejím stínu se bavila vrchnost hrou v kuželky a tancem za zvuků kapely, umístěné na podiu mezi rameny lípy.

Lípu opěvoval i buditel národa Fr. Sušil:

„Každý rok se zazelená, každý rok plní vzduch vonným dechem svých květů, každý rok se rozezvučí bzukotem nesčetných včelek. Přejeme s M. Ulmannem této družce Bzence někdejší veselou zábavu ještě dlouhé věky.“

Budiž dopřáno památné lípě, v jejímž tajemném stínu se náš duch bezděky noří do minulých dob, dob slávy i úpadku, dob radosti i žalu, jež prožíval Bzenec a celý náš národ, aby stále svěží, stále bujná, byla svědkyní jeho šťastné budoucnosti co nejdéle, jak to pěkně vyjádřil mistr nejen meče, ale i verše znělkou:

A co říci o dějinách Bzence? Jsou spjaty s jeho vinařstvím.

Přemyslovci postavili v druhé polovici 12. století na příkrém vrchu, vypínajícím se nad osadou Bzencem hrad, jenž byl nazván podle osady. Hrad se stal dočasným sídlem knížecím. U Bzence měli vinice, v hradních sklepech víno. Jak rušno bylo tehdy na hradě i v podhradí, zavítal-li sem knížecí host s družinou! Při hostinách se perlilo víno, zazníval bujný smích a žert a potulný pěvec bavil společnost hrou na loutnu a zpěvem o hrdinských činech rytířů i slastech a strastech lásky. A hra i zpěv byly tím vznícenější, čím ohnivější bylo víno, jímž byl hoštěn.

Kolem roku 1230 stává se Bzenec střediskem provincie, okrsku, jejž Přemysl Otakar I. věnoval své druhé manželce Konstancii a papež Řehoř IX. přijal jej listinou ze dne 10. dubna 1231 do ochrany papežské stolice. Tím se stal Bzenec sídlem krajských úřadů, jež zastávali vynikající okolní šlechtici. Úřední jednání konalo se obyčejně o výročních trzích. Docházeli k němu okolní zemané a ti, kteří k němu byli pohnáni, nebo hledali svého práva. Je patrno, že to bylo živnostem a zvláště obchodu s vínem na velký prospěch.

Podhradí se vzmáhalo, stalo se tržní osadou a vyvinulo se v město.

Již Jan Lucemburský listinou r. 1330 v Inšpurku vydanou pojišťuje na hradě a městě Bzenci Markétě, manželce svého syna Jana, pět tisíc kop grošů pražské dobré mince jako svatební dar, tak aby se jí ročně splácelo 500 kop, suma na tu dobu velmi značná.

R. 1363 za markraběte Jana byly krajské úřady přeneseny do Uherského Hradiště, čímž byl Bzenec zatlačen na místo druhé a utrpěl i škodu hmotnou.

Hrad bzenecký však nepozbyl své důležitosti a významu. Zvláště často zde sídlil markrabě Prokop. A není divu, že se mu na hradě bzeneckém líbilo! Byl jako jeho děd Jan Lucemburský odvážným, lehkomyslným rytířem, miluje nejen boj, ale i dobré víno, jež mu skýtaly bzenecké hory. A kdož ví, zda znamenité bzenecké víno ho nenaklonilo Bzenčanům, že jim roku 1384 dal výsady, „jako obyvatelé Olomouce, Brna a jiných našich měst mají“.

Za husitských válek byl zbořen bzenecký hrad, město bylo od Zikmunda zastaveno a potom prodáno a přecházelo pak na rozličné šlechtické rody, až sňatkem Barbory Revaj z Revy s Kašparem Pruskovským r. 1588 se dostalo do majetku tohoto rodu, jenž jej držel až do svého vymření hrabětem Leopoldem roku 1769.

Před válkou třicetiletou dostoupil blahobyt v Bzenci vrcholu. Pročítáme-li purkrechtní a rozdílové knihy z té doby, žasneme nad majetkem některých měšťanů, jako Jana Rozmana, Tomáše Lomnického a jiných.

Jan Rozner, jehož pozůstalost byla odhadnuta r. 1599 – ovšem nízko – zanechal 1328 zlatých 18 a půl groše, šaty z drahocenných látek, 4 kusy hovězího dobytka, 42 ovcí, 144 funtů cínových nádob, 12 lžic dřevěných se stříbrnými střenkami, 4 lžíce stříbrné, stříbrný pás 22 lotů těžký, spoustu prádla, obilí, 8 poltů slanin, 27 knih, 16 a půl bečky vína, tj. 165 věder.

V této době býval v Bzenci hostem pověstný básník Šimon Lomnický z Budče u svého strýce, původně městského písaře a potom bohatého měšťana, Tomáše Lomnického, jemuž z vděčnosti věnoval roku 1616 svou knížku „Tobolku zlatou“.

Potom přišel roku 1605 loupeživý vpád Bočkajovců, od nichž bylo město vydrancováno a požárem zničeno. Dílo zhouby dokončila válka třicetiletá. Jen pomalu se město zotavovalo, zpustlé vinice se zase obdělávaly, až uprostřed 18. století bylo pěstováno víno na ploše o 90 čtvrtí větší než před válkou třicetiletou. V této době postavili si hradišťští jezuité, jimž Kateřina Zoubková a Ludmila, Anna, Marie a Lucie z Říčan odkázaly Havalu a jiné vinice, pěknou boudu, jež vypadala jako letohrádek. Škoda, že se stala také obětí světové války.

Z té doby pochází i slavnost Uzavírání vinných hor.

Vinice byly posvátné; horenské právo zapovídalo hádku v nich pod pokutou 10 grošů, sumy na tu dobu značné a bitku pod ztrátou hrdla. Když hrozny začali zráti, bylo nepovolaným zapovězeno do nich vkročiti. Zákaz byl ohlašován o slavnosti uzavírání vinných hor, jež se konala každoročně na sv. Vavřince 10. srpna.

Dopoledne byly bohoslužby v kapli sv. Floriána na Starém hradě, jichž se účastnila vrchnost i lid. Po nich se odebrali purkmistr, perkmistr čili horný a rychtář do zámku, aby pozvali vrchnost na slavnost a odevzdali jí první zralé hrozny. Odpoledne ke třetí hodině se shromáždili městské honorace, hosté a lid před radnicí a za zvuků hudby šli na Starý hrad, kde byli uvítáni střelbou z hmoždířů. Vrchnost, honorace a hosté zasedli za stůl, jenž jim byl vyhrazen a ženy hotařů jim připjaly kytičky a podaly první zralé hrozny. Hudba se jásavě rozléhala po okolních vinných horách, mládež v přestávkách zpívala, rány z hmoždířů duněly, purkmistr a po něm i jiní hodnostáři pronášeli zdravice vrchnosti i hostům. Potom byl vztyčen na žerdi vích na znamení, že nepovolaným se vinice uzavírají. Teprve pozdě v noci se vraceli rozjaření účastníci slavností v záři pochodní za hudby a zpěvu k radnici, kde doslovem purkmistrovým se slavnost skončila.

Dobou tato starobylá domácí slavnost upadala. Až nyní odbočka Svazu čs. důstojnictva vzala si za úkol, vzkřísiti ji v plném lesku, jak se konala v polovici 18. století.

Tehdy vinařství v Bzenci dosáhlo největšího rozsahu a rozkvětu. Rány třicetileté války byly zahojeny, veselý barok zdobil zemi skvostnými chrámy, nádhernými zámky a půvabnými parky, naše prababičky krášlily své šaty podivuhodnými výšivkami, naši pradědečci skládali veselé i jímavé písně a budilo se již i vědomí národní.

V té době byl pánem na Bzenci Erdman hrabě Proskovský (1702 – 1753), jenž měl za manželku Annu z Rosenbergu, s níž měl syna Leopolda a dceru Arnoštu.

Letošní slavnost uzavírání vinných hor se koná tak, jak se asi konala r. 1745, kdy purkmistrem byl Antonín Bílý, rychtářem Pavel Kotek a perkmistrem Jan Kotek. Průběh její jest tento: K 10. hodině jede z bohoslužeb ze Starého hradu na kočáře révovím okrášleném a dvojspřežím taženém městem do zámku hr. Erdman se svou rodinou. V druhém povoze jede purkmistr, rychtář a perkmistr pozvat vrchnost na slavnost. Na dalších vezou dívky městské i venkovské hrozny pro vrchnost. Všichni jsou oblečeni jednak v historických, jednak v národních krojích. Na estrádě před zámkem jest pozvání vrchnosti na slavnost a odevzdání hroznů. O 15. hodině odebere se od radnice průvod na Starý hrad, kde purkmistr uvítá vrchnost i obecenstvo, perkmistr a hrabě pronesou přípitky a rychtář připomene tresty horenského práva a prohlásí uzavření vinných hor.

Jsou to pěkné a zajímavé výjevy z minulé doby.

Končím přáním, aby letošní slavnost přispěla co nejvíce k povznesení a zvelebení vinařství v Bzenci, jež bylo po staletí jeho chloubou i slávou!

Přílohy k textu:

Dobový plakát na vinařské vavřinecké slavnosti konané v Bzenci dne 9. a 10. srpna 1930:

Stylizovaná veršovaná pozvánka pro bývalého majitele bzeneckého panství hraběte Erdmana Proskovského, kterou se zdůvodnila přítomnost historického průvodu a scének na těchto slavnostech:

zdroje:
• Odbočka svazu čs. důstojnictva v Bzenci, K vinařským vavřineckým slavnostem v Bzenci, knihtiskárna K. Hylský, Uh. Hradiště 1930