Jindřich Gazda – bzenecký Španělák
Jindřich se narodil v pondělí 14. dubna 1913 v domě č. p. 488 v Barákách. Domek, jenž postavil jeho děda zedník František Gazda (1856) bychom dnes hledali v ulici Revoluční marně. V místech, kde žily tři generace Gazdových teď roste tráva a parkují rodiče, kteří vyzvedávají své ratolesti z místní školky. V matriční knize není stejně jako u o devět let starší sestry Antonie (1904) zapsán otec, jejich matka Magdalena (* 12. 11. 1883 – † 15. 4. 1970) je tedy uváděna jako svobodná matka. Podle vzpomínek její dcery Antonie se ani vdát nechtěla a nikdy jim neprozradila své důvody, přestože otec jejich dětí si ji vzít chtěl a celý život se pravidelně navštěvovali. Na svět jej pomáhala přivést porodní babka Josefa Dufalíková, jež je zapsána také do vedlejší kolonky jako jeho kmotra. Jindřich byl jistě odvážným a rozhodným člověkem. U svého kamaráda z Hodonína se učil boxovat a vůbec rád sportoval. V nedalekých Těmicích potkal lásku svého života, která měla z předchozího vztahu malé dítě. Jeho matka bohužel tomuto vztahu nepřála, i když sama byla v této situaci za svůj život již dvakrát. V tehdejší době byl oproti dnešku respekt k rodičům nepoměrně větší, z čehož ale někdy vyplývaly situace jaká nastala u Gazdů. Jindřich, aby se nezprotivil její vůli, odešel tedy od své milé, ale během noci se sbalil a opustil i svůj rodný dům a zanechal v něm svou matku samotnou. Z dalekého Španělska byly pak jejich jediným spojením dopisy z fronty. Bohužel se spolu již nikdy nesetkali. Dnem jeho smrti byl určen 2. říjen 1938 a oficiálně byl prohlášen našimi úřady za mrtvého 19. listopadu 1970. Pochován je ve Valencii, více než 2 000 km od svých milých a rodného Bzence. Jeho jméno je napsáno symbolicky i na pomníku rodinného hrobu Potrusilů a později byl z Luže na městský hřbitov přenesen pomník, jenž tam byl 8. října 1967 odhalen na jeho počest.
Jindřich sloužil mimo jiné i u 17. protiletadlové baterie Klement Gottwald. O jeho pohybu po španělských bojištích nemáme skoro žádné informace, ale podle novinového článku se na Vánoce 1936 účastnil bojů nedaleko Córdoby, přesněji v oblasti okolo měst Montoro a Villa del Río. Až po válce se rodina dovídala zprostředkovaně od Jindrových kamarádů a spolubojovníků, kteří je navštívili, o radostech a strastech toho jejich španělského válčení.
Jindřich Gazda byl vyznamenán československým vojenským řádem Bílého lva “Za vítězství”, in memoriam, jenž byl udělován za osobní statečnost v boji nebo za takový mimořádný bojový čin, který měl vzápětí rozhodující vliv na úspěšné provedení bojového úkolu. Toto významné ocenění, fotografie, novinové články a hlavně vzácné vzpomínky na něj dodnes v Piešťanech pečlivě opatruje jeho praneteř Naděžda Žitňanská rozená Nývltová, bez které by nikdy tento článek nevznikl. Na svého prastrýce vzpomíná:
„Jindra rád cvičil a myslím, že byl taky Sokol. Na jaře a v létě když pršelo, tak si vzal mýdlo a na dvoře v Barákách se sprchoval a otužoval. Rád četl a učil se cizí jazyky. Při odchodu do Španělska prý mluvil německy, rusky a francouzsky. Měl sbírku různých cizích kalendářů, tenkrát v kalendářích nebyla jen jména, ale bylo v nich mnoho dalšího čtení. Když byla babička s mamkou v jiném stavu, tak jí jednou nad kalendářem, který měl právě v rukou, řekl že pokud to bude děvčica, tak by se mohla jmenovat Naděžda, protože to znamená naděje. Když potom odešel a mamka se narodila, dostala právě toto jméno, aby splnili jeho přání. Na nočním stolku měla stařenka Jindrovu fotku. U té vždycky byla rozkvetlá květina a olejová svíčka, kterou vždy navečer zapálila a tiše chvíli poseděla na posteli. To jsme věděli, že ji nemáme vyrušovat. Vždy když o něm stařenka mluvila, tak větu začala slovy „náš Jindřa“.
Ze Bzence do těchto bojů odešli Jindřich Kozák (1914) rodák z Domanína, bytem Baráky č. p. 534, František Sůček (1900), rodák z Baráků č. p. 126, bytem Olšovská č. p. 245, František Rudl (1913) rodák z Nádražní č. p. 285, bytem Baráky č. p. 137, který se jediný vrátil až v roce 1945 a samozřejmě Jindřich Gazda. Syrovou atmosféru tehdejší doby popsal mistrovsky Ernest Hemingway ve své knize Komu zvoní hrana.
Interbrigadistická přísaha
„Jsem zde, protože jsem dobrovolník a jsem připraven bojovat do poslední kapky krve za záchranu svobody Španělska a svobody celého světa!“
Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století. Zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca. Občanská válka si vyžádala odhadem přes půl milionu obětí, podle jiných odhadů až 1 nebo 2 miliony (převážně civilistů, včetně poprav a hladu).
Nábor československých dobrovolníků (později se jim začalo říkat Španěláci) do španělské občanské války byl organizován za pomoci KSČ a některých sociálních demokratů. Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku zajišťoval dobrovolníkům pasy, finančně je zajistil a zprostředkoval cestu do náborového centra v Paříži. Heslem celé operace se stalo známé U bran Madridu se bojuje také za Prahu! Složením nebyli dobrovolníci pouze členové komunistické strany. Ti tvořili z počátku pouze 20 % z celkového počtu dobrovolníků. Postupem času jejich počet rostl, ale nikdy nepřesáhl 50 %. Z počátku byli Čechoslováci přiřazováni do národnostně různorodých jednotek. Časem ale vznikly ve Španělsku převážně československé jednotky jako například Pěší četa Klementa Gottwalda, protiletadlová baterie Klement Gottwald či prapor T. G. Masaryk, který sdružoval pouze slovanské dobrovolníky. Celkový počet československých interbrigadistů se různí. Odhaduje se počet okolo 2000 (800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie a jiných zemí), počet padlých a nezvěstných je ještě těžší odhadnout. Obecně se mluví o několika stovkách mrtvých. Po rozpuštění brigád se českoslovenští dobrovolníci většinou stáhli do Francie. Po zrušení internačních táborů ve francouzském Gurs vstoupili do vznikající československé vojenské zahraniční jednotky ve Francii (z necelých 550 dobrovolníků v internačních táborech se do vznikající jednotky přihlásilo přes 440 interbrigadistů). Odtud vedla jejich cesta po pádu Francie do Anglie nebo se aktivně účastnili francouzského odboje.
(zdroj Wikipedie)
Zápis z kroniky města Bzence:
I když v Bzenci neměla v třicátých letech KSČ silnější pozici, odešli z města čtyři mladí lidé na výzvu strany bojovat do Španělska za lidovou španělskou republiku a tím nepřímo i za svobodné a Jeden z nich – Jindřich Kozák, v době okupace významná postava odboje na Bzenecku – posílal ze španělského bojiště, kde působil v dělostřelecké baterii „Jožko Májek“, pravidelné zprávy do hodonínského Rudého Slovácka. Líčil podrobně situaci ve Španělsku, nadšení obyvatel pro lidovou vládu a jejich pevnou víru ve vítězství, frontový život interbrigadistů ve chvílích volna i v boji, který J. Kozák poprvé podstoupil 8. října 1937. Dne 16. března 1938 referoval v Bzenci o událostech ve Španělsku a v sousedním Rakousku na veřejné schůzi KSČ tajemník František Mráz z Hodonína. Vysvětlil, že jak ve Španělsku, tak i v Rakousku jde o boj, který má velký význam pro další osudy Československa. Tento boj začal sice ve vzdáleném Španělsku, ale přes Rakousko přijde do Československa a přes Československo půjde proti Sovětskému svazu.
V roce 1967 byl nově upraven parčík Na Luži, kde ve spolupráci s místní skupinou SPB (Svaz protifašistických bojovníků) byl postaven pomník španělskému interbrigadistovi, bzeneckému rodáku Jindřichu Gazdovi.
