Pod Starým hradem

Lumír Kuchař

 

Bzenec neměl takové kulturní a společenské možnosti jako některá jiná města Slovácka. Přesto však i toto podivuhodné místo pod Starým hradem lákalo svou historií, tisíciletou lípou a lidovým uměním.

V blízkosti Bzence se kdysi potuloval básník Julius Zeyer (1841 – 1901) a není náhoda, že u nás jeho dílo lákalo především mládež. V třicátých letech uvedli nadšenci v píseckém Hájku v blízké Kolonii divadlo v přírodě, Zeyerovu báchorku Radúz a Mahulena (1898). Byla to mimořádná podívaná, rámovaná snivou kulisou Háje, který tehdy býval ještě mimořádně svěží. Na tuto akci se jak v rodině, tak i mezi spolužáky důkladně připravovali. Četli jsme jak veršované Troje paměti Víta Choráze (1905), tak i jeho prozaický román O věrném přátelství Amise a Amila (1880).

V blízkosti věhlasných bzeneckých vinohradů procházeli i jiní umělci. Zdenka Braunerová (1858 – 1934), malířka a grafička, někdejší přítelkyně Viléma Mrštíka (1863 – 1912), provázela tu slováckou rovinou velkého Francouze Augusta Rodina (1840 – 1917). Bzenec navštívil rovněž Svatopluk Čech (1846 – 1908). Zastavil se nejen u bzenecké lípy, ale také v Lidovém domě na náměstí. Jistě obdivoval Starý hrad i židovské ghetto. Prošel pak Olšovcem a Moravským Pískem a dal se směrem ve stínu lip k Ostrohu a dále do Uherského Brodu.

Cestou do Luhačovic zhlédl Starý hrad také F. X. Šalada (1867 – 1937) doprovázený F. Svobodovou (1860 – 1943) a Růženou Svobodovou rozenou Čápovou (1868 – 1920).

Je zajímavá Šaldova historie a jeho vztah k Bzenci a Kolonii. Šaldova blízká přítelkyně, ředitelka měšťanských škol v Jemnici Vojtěška Vaněčková (1873 – 1951), měla v píseckém Háji svou schovanku, provdanou za majitele tehdejšího „dvora“ statkáře Vůjtu.

Vojtěška k nim jezdívala téměř každé prázdniny na dovolenou. V mimořádně pěstěné a rozvité Vůjtově zahradě jsme často vídávali Vojtěšku Vaněčkovou, říkali jí „tetička“. Byla literárně orientovaná, překládala z francouzské literatury, stýkala se s Otokarem Březinou (1868 – 1929) a s Jakubem Demlem.

Když jsme chodívali kolem Vůjtovy zahrady k babičce do Domanína, říkávala mně moje maminka: „To je spisovatelka a stýká se s Růženou Svobodovou“. Její romány a povídky jsme čítávali.

Jak je ale zřejmé z některých Šaldových dopisů, nikdy sem za Vojtěškou Vaněčkovou do Bzence nepřijel. Nebyl mu totiž sympatický tamní majitel statku, neboť byl duchovně a ideově naprosto jinak orientován než F. X. Šalada.

Avšak přece jen tento kritik s píseckým Hájkem souvisí. Po jeho smrti tam totiž právě tato spisovatelka Vojtěška Vaněčková napsala dojímavý nekrolog, v jehož závěru poznamenala lokalizaci: psáno v Háji u Bzence.

Tehdy jsem netušil, že po letech vydám Šaldovy dopisy, adresované oné víle ze znojemských lesů, s některými doplňky o Vojtěšce Vaněčkové a o Růženě Svobodové. Bylo to jedno z mých podivuhodných setkání s básníky a s jejich blízkými přáteli, s tvůrcem knihy Boje o zítřek, jenž kultem krásy tak ovlivnil naši generaci.

Na kulturní vývoj ve Bzenci měli vliv také učitelé. Přímo obrozenecky přednášel učitel Šťastný nebo P. J. Hanák a učitel Běhal. Mládež byla tak zaujata jejich výklady, že se o literatuře a historii bavila i cestou ze školy. Jedna z mých nejmilejších vzpomínek z cest ze bzenecké školy byly někdejší hovory o literatuře se Svaťou Hlaváčem. Vracívali jsme se Olšovcem do Kolonie a hovořili o Babičce Boženy Němcové. A tehdy ve mně vznikla touha poznat také Aloise Jiráska.

Bohužel mě matka do Hronova doprovázela až po letech. Viděli jsme v zahradě Mistra smutného a neodvážili se ho vůbec ani oslovit.

V Bzenci bývalo mnoho zajímavých lidí: přijížděli na víno bujaří členové Súchovské republiky, skvělé víno tam tehdy uctívali poslanec Malík ze Žarošic, důvěrný přítel Viléma (1863 – 1912) a Aloise (1861 – 1925) Mrštíkových. S Malíkem u Magnise nebo Skály vedl nekonečné debaty Václav Krupka z Kolonie. Byla to svérázná postava. Na tehdejší dobu měl vysoké vzdělání. Poznal Bosnu a Hercegovinu a vedl si básnický deník. Je to jediný odkaz rodinný, plný nostalgie a pesimismu. Zapisoval si v něm překlady z Vergilia, psal verše česky, německy, srbochorvatsky a latinsky. V nich je vyorána hluboká brázda tragického pocitu života. Autor těchto dosud neobjevených básní si přál, aby byl zcela zapomenut, protože viděl svět příliš z temné půle měsíce.

S Malíkem si stařeček Václav Krupka dopisoval a ve Bzenci zpívávali ve vinohradech hluboko do noci písně, jež jsem už nikde jinde neslyšel.

Můj děd Václav Krupka byl smutný tvůrce. Víc než psal, si stylizoval život do heroických poloh. Na stránkách Zápisníku za verši jsou tragické záznamy: narodil se, zemřel, natus est, gestroben, a stále jen v této tónině.

V Kolonii i v Bzenci žili podivíni-nešťastníci, kteří žili hluboce, ale odcizeně celé společnosti. Čí to byla vina? Nikdy jsem si na to nedal odpověď. V polích k Lidéřovicím se potuloval šílený advokát Bělka. Pocházel prý ze sousedního Vracova. V zimě jen v největších mrazech spával na píseckém nádraží. Na polích vyhrabával zmrzlé brambory. Když jsem mu chtěl pomoci, utekl do veselských luk. A jaký pak to byl osud člověka, jemuž dávali posměšné jméno Dudy Laka Karbidka? Mohl se pominout, když na něho někdo takto zavolal. A nepomohl mu nikdo. Vytvořily se zde typy postav na scénu nebo do románu.

V Kolonii žil mladý italský chlapec Roman Romanini. Jeho otec pracoval v cukrovaru. Podivuhodní lidé s vysokou inteligencí, ale stále zimomřiví. Tento spolužák se nikdy neusmál a nikdy nepocítil dětskou radost.

Jiný člověk, na něhož si dnes už nikdo nevzpomene, byl syn židovského kupce Fric Sonnenschein. Věčný student orientovaný v širokém záběru do literatury, filozofie a medicíny. Půjčoval nám knihy a rozprávěl s námi jako obrozenecký myslitel. Když ho v době druhé světové války spolu s rodiči odváželi do koncentračního tábora, zastřelil jej nacistický voják, protože chránil matku a otce před zvůlí neuvěřitelného zla.

V Bzenci i v Kolonii býval život na vysoké úrovni nejen při slavnostních akademiích, divadlech a koncertech, ale téměř každý jedinec, v každé rodině se budovaly základní kameny společenského uvědomění a kultury každodenního života.

Tak vznikla i Jelínkova knížka Od Bzence; slavné bylo vystoupení operní pěvkyně, sólistky brněnské opery V. Pírkové, která měla v Kolonii překrásné neteře. Nejkrásnější koncerty v dobách, kdy jsme chodívali do školy do Bzence, jsem slýchával u mistra St. Weisera na nádraží v Kolonii. Míval otevřená okna a v malém bytě rozehrál velké varhany. Nejednou doprovázel Ludvíka Šebka z Brna, který býval na návštěvě u Aničky Krupkové. Tehdy v písních Schubertových a koncert, jemuž naslouchali také náhodní cestující, kteří v Bzenci – Písku přestupovali, uzavřel J. S. Bachem.

Weiser nebyl jen lokální muzikant. O nedělích pořádával pravidelné ranní koncerty na brněnském Stadiónu.

Noční malou hudbu W. A. Mozarta jsem slýchával u Křivánků v nádražní restauraci. Hrával, hlavně v pozdních hodinách v zimě, Ota Křivánek. Když odjely všechny vlaky, reprodukoval na klavír B. Smetanu, F. Chopina a F. Liszta.

Někdy se muzicírovalo jen u harmonia a hovořilo o nových knihách, které se sem nejen přinášely, ale i půjčovaly.

Starší generace ještě četla vídeňské klasiky a překlady z Bronteové. Fricek Sonnenschein půjčoval Seneku, Dostojevského a Zarathustru a také české autory. Táta kdysi přinesl domů malou zelenou knížečku. Jejím autorem byl Petr Bezruč (1867 až 1958). Upozornil mě, abych ji zatím nebral do školy. Vyjádřil jakýsi strach, neboť to bylo v době, kdy probíhala stávka, a lidé nevěděli, co s nimi bude. Uvědomění a orientace se rodily pomalu.

Petr Bezruč procházíval Bzencem, protože navštěvoval pravidelně svého přítele ve Vracově, který ho zásoboval selským vínem. Dokonce mu pořídil i malou placatou bečičku s Bezručovým monogramem a někdy mu ji naplněnou posílal poštou nebo jiným dopravním prostředkem.

Nejen ve škole, ale i ve Bzenci – Písku se hovořívalo ztlumeným hlasem, aby to nikdo neslyšel, o tragickém osudu básníka Jiřího Wolkra. Tehdy se mu ještě nerozumělo tak, jak po letech. Byl to básník na svou dobu příliš revoluční. Ale zapálila se jiskřička a toužil jsem vědět o Wolkrovi víc.

Proto mě matka jednou zavezla do Prostějova a tak jsme stanuli na prahu básníkova bytu. Uvítala nás stará paní, Wolkrova matka Zdena a na závěr návštěvy mi na památku darovala Wolkerův rukopis. Byl to Jiřího opis básně Konstantina Biebla.

Po takových zkušenostech rostla odvaha. Jednou jsem si dovolil napsat Arne Novákovi (1880 – 1939). Tohoto literárního vědce jsme ve škole znali z článku v čítance, v němž se Novák studentům představil studií Jak čísti. Tato stať mě tak zaujala, že již tehdy jsem zatoužil u Nováka studovat. Proto mě mile překvapilo, když na můj dopis přišel balíček s knihami. A. Novák vytušil nadšení studentů pro českou literaturu a tak mi poslal Gregorovu Rukověť české literatury a svůj výbor z Jaroslava Vrchlického. A aby se vyjádřil zcela osobně, napsal mi do Vrchlického výboru: „S povzbuzením lásky k poezii“.

Moje teta Anička Krupková, která pracovala v osobní pokladně na nádraží v Bzenci – Písku, sledovala můj zájem o knížky. Jednou mi z Brna přivezla Karla Čapka a spisy Otokara Březiny. Byl to rozhodný okamžik v mé orientaci. V centru mého zájmu byl však básník Endymiona a magických románů. Navštěvoval jsem ho později v Karáskově galerii v Praze a v době jeho nemoci za druhé světové války i později má matka připravovala pro vzácného Mistra zásilky ovoce a medu, což vegetariánsky zaměřený umělec uvítal.

V závěru života mých rodičů jsme pořádali výlety se spisovatelem Vladimírem Pazourkem. Nejkrásnější bylo setkání v Lednici s Boženou S. K. Neumannovou a s její dcerou Soňou. Zůstali jsme pak po léta v písemném a přátelském styku.

Tak se nám knihovna doplňovala současnými autory a jejich korespondencí. Uchovávali jsme ji jako vzácnou památku. Listy přátel doplňovaly básnické dílo o unikátní glosy a dávaly základ mému literárnímu archívu.