Ve stínu bzenecké lípy

Lumír Kuchař

Pro Bzenec byl velmi důležitá železniční stanice Bzenec – Moravský Písek, která zprostředkovávala styk tohoto města s Vídní a Krakovem. Mám o počátcích a založení této stanice i o budování náspu na této železnici i o některých lidech, pracujících na této trati, staré záznamy a také osobní sdělení někdejších účastníků na tehdejších úkolech i pamětníků zaměstnaných zde později: Aloise Bystřického, Václava Krupky a mého otce Vladimíra, kteří na této stanici dlouho pracovali a žili.

Město Bzenec odprodalo tzv. privátní Severní dráze císaře Ferdinanda ve Vídni v roce 1837 4 jochy, 75,5 čtverečních sáhů půdy za 2239 zlatých a něco krejcarů ke stavbě stanice i dráhy. Do této výměry pozemků jsou zahrnuty i plochy blízké stanice Lidéřovice.

Pozemky na písecké straně patřily vesměs různým občanům této obce a byly v roce 1837 odkoupeny na stavbu dráhy a části stanice.

Ráz tehdejší krajiny byl zde opravdu ideální, všude se rozkládala pravěká rovina s močálovitými loukami, které vydechovaly svěží vláhu a vůni ostřic a kvetoucích žlutých kosatců.

Roku 1838 se tu začalo s výsekem borových lesů od Lidéřovic směrem k Bzenci – Písku, jak se tehdy ona lokalita označovala a ještě téhož roku došlo k úpravě náspu pro vrchní stavbu dráhy. Tyto práce trvaly až do roku 1841 a opravdu zde velmi změnily původní terén a nastolily nový, který tu dodnes dominuje krajině svým majestátným valem a typickými červenými cihlovými mosty.

Tehdy už stála staniční budova v místech před domem číslo 162, kolem ní pak vznikalo písčité prohloubení, kterému lidé později dali jméno „Kubíky“, protože se odtud odebíral vynikající písek na stavbu nádraží a později také na stavbu cukrovaru. V těch místech pak dorůstala tráva a stromoví a „Kubíky“ sloužily k pořádání různých lidových veselic a setkání. Tam vystupovali nejen muzikanti, např. tamburášský soubor, ale i jiní umělci a lidoví vypravěči, jako například František Soldán z Uherského Brodu, který tam realizoval první představy o konferenciérovi se silnými divadelními sklony.

Nynější staniční budova byla postavena v roce 1842, představovala však jen střed dnešního nádraží, zatímco jeho severní a jižní část je přístavbou z roku 1868. V ní bydlívali drážní úředníci a přednosta stanice.

První služební jízda na trati Břeclav – Uherské Hradiště se konala 27. března 1841. Vlak se skládal z osobního vozu a ze dvou naložených nákladních, tažených strojem „New York“. Vyjel z Břeclavi toho dne 27. března roku 1841 v 11:15 hodin a dostihl stanici Bzenec – Písek v 13:30 hodin. Týž vlak nastoupil zpětnou jízdu v 14:30 hodin téhož dne a dostihl stanici Bzenec – Písek v 15:00 hodin. Do Břeclavi pak přijel v 17:00 hodin. Tato trať byla jednokolejná. Řádná doprava na ní byla zahájena až 1. května 1841. Služebna nabyla ihned na své důležitosti a stala se vlastně nejvýznamnějším místem pro celou lokalitu, protože v Bzenci, v Kolonii i v Moravském Písku se pěstovala hodně zelenina, víno a obilí. Tyto plodiny se už od počátku rozvážely do Opavy, do Vídně, do Uher, ba až do Německa. To se dříve dělo po silnici vedoucí ze Bzence – Písku kolem Blažkového a Sonnenscheinového, známou obchodní cestou z Říše římské do severní Evropy. O tom, že někdejší dopravní spoj tudy vedl, dokazují i nečetné nálezy zlatých mincí s obrazem a jménem císaře Justiniána, jakož i jiné římské penízky a zbraně. Mnohé prehistorické nálezy na přelomu 19. a 20. století objevil v blízkosti cesty a hlavně na kopci zvaném Plechovec František Kuchař, řídící učitel v Domaníně na různých místech a také v rozličném množství.

Do nové stanice Bzence – Písku se dovážely tovary z Koryčan, z Kyjova, z Uherského Ostrohu a z Veselí nad Moravou. Roku 1848 došlo v Kolonii k založení a též k výstavbě místního cukrovaru, což potvrzuje, jak toto nové nádraží v Bzenci – Písku bylo důležité pro rozvoj obchodu, jehož význam neupadl ani po vybudování tratě Brno – Vlárský průsmyk v roce 1882. Právě naopak, nové nádraží jeho význam ještě prohloubilo, protože přepravní úkoly se tu orientovaly na všechny světové strany. Z těchto důvodů se tam vybudovala i velká skladištní budova pro rozšíření přepravy zboží.

Projekt dráhy do Uherského Hradiště, později do Olomouce a do Prahy vypracoval proslulý stavitel dráhy přes Semering Karl Gheka (narodil se v Benátkách 10. ledna 1802, zemřel ve Vídni 14. března 1860). Pomocníkem Ghekovým, zvláště při návrzích a při stavbě dráhy Olomouc – Praha, byl náš krajan ing. Jan Perner.

Roku 1882 bylo propojeno nádraží Bzenec – Písek a Bzenec – město. Takzvanou lokálkou jezdívali žáci denně z Kolonie a z Moravského Písku. Tato místní dráha byla v roce 1882 odbočkou zřízené dráhy Brno – Vlárský průsmyk, jež se připojovala směrem na Budapešť. Tak se Moravský Písek i město napojovaly drahou na celou střední Evropu. Například moje matka za první světové války jezdívala z Kolonie nakupovat do konzumu ve Vídni a později v nové republice se občané tohoto regionu připojovali ve svých nákupech i v kulturním životě na Uherské Hradiště a Brno. Přitom se v této lokalitě udržovala vždy podivuhodně svěží příroda ve své rajské neporušenosti, zvláště v tom směru vynikaly velké plochy borových stromů v saharských pískových dunách, bylo tu bohatství květeny i zvířeny v lukách táhnoucích se k Veselí a ke Strážnici, kde převládala pestrost květin, způsobovaná častým rozvodněním řeky Moravy. Vyskytovaly se tu i mimořádné skupiny motýlů a nočních můr, které prý přelétávaly do jihomoravské nížiny až ze zaalpských krajin.

Roku 1887 byla zřízena do cukrovaru v Kolonii vlečka, která měla připojení na dráhu do Bzence i na „privátní severní dráhu“ do Bzence – Písku.

Na trati Vídeň – Přerov bývalá Severní dráha císaře Ferdinanda vydala osobní tarif. Jízdné jedné osoby na délku německé míle (5,5 km) bylo v první třídě stanoveno na 24 krejcarů, ve II. třídě 15 krejcarů, ve III. třídě 10 krejcarů. Cesta nákladním vlakem byla o jednu třetinu levnější. Až v roce 1862 byla vybudována druhá kolej trati, jež tehdy vedla z Vídně do Krakova. Její úsek z Rohatce do Polešovic vyměřoval bývalý přednosta služebny v Bzenci – Písku inženýr Antonín Daněček. Zemřel roku 1865 v Bzenci – Písku. Stavbu této druhé koleje na svém tehdejším úseku jmenovaný sám provedl. Se jménem jeho potomků se často setkáváme v Bzenci, mimo jiné také ve vynikajícím rodinném sklepu v Olšovci.

Z hospodářského hlediska byla v roce 1895 postavena na severní straně staniční budovy čistírna obilí. Postavila ji vídeňská firma Reich. Dráha v této čistírně postavila točnu a vlečku. Od roku 1907 připadla podle smlouvy dráze. Současně byla vybudována čerpárna vody, vynikající pitné vody z Vypálenek. Poštovní úřad v budově služebny byl zřízen roku 1850, podobně restaurace, kde kdysi sídlili významný restauratér J. Křivánek a jeho syn Otto, vynikající klavírista. Tato restaurace byla otevřena již roku 1868. Měl ji v nájmu jarošovský pivovar a sloužila nejen místním občanům, ale také ostatním, v zimě zvláště personálu na dálkových nákladních vlacích.

Do roku 1868 byla budova (číslo popisné 162) stojící jižně stanice určena jako obydlí pro přednostu, skladníka a pokladníka.

Přednostou stanice byl od roku 1846 do 1861 František Goll, od roku 1861 do 1865 inženýr Antonín Daněček, od roku 1912 do 1920 inspektor František Řibřid, od roku 1920 inspektor Josef Dostalík. Jména Daněček, Řibřid a Dostalík byla tu velmi živá ještě za mého mládí.

Důležitý byl podjezd na jižní straně stanice Bzenec – Písek, jímž vedla úzkokolejná dráha z panství hraběte Chorinského do Veselí nad Moravou. Sloužila k přepravě cukrové řepy z oblasti Horňácka. Dráha, které se říkalo „malá mašinka“ byla určena nákladní dopravě, ale někdy tudy projížděly i malé honosně vybavené cestovní vozíčky, jimiž přijíždělo panstvo ze zámku na nádraží v Bzenci – Písku, kde většinou přestupovalo na vídeňský rychlík, který jinak ve stanici nezastavoval. Touto cestou malé mašinky šel jednou ze Vnorov také mladý Leoš Janáček, když se vracel z prázdnin u svého strýce, kde se tehdy zamiloval do Bětušky Gazárkové, jak o tom svědčí i jeho vlastní fejeton. Na malé mašince na počátku republiky jednou filmovali scénu z Kischovi Tonky Šibenice. Natáčení se uskutečnilo v blízkosti Kolonie, ale hlavně u Veselí nad Moravou. Ve filmu vystupovali přední herci z Prahy. Pravděpodobně se práce na filmu zúčastnil i sám E. E. Kisch.

Jižněji, v kilometru 23,2, vedla podjezdem dráha Brno – Vlárský průsmyk, která byla vybudována v roce 1882. Vine se v kouzelném přírodním prostředí, odkud je dobře vidět bzenecký Starý hrad. V těchto místech, a zvláště pod mosty, bydlívali v minulosti cikáni a prošel tudy také kdysi velmi známý Lecián. Jednou povečeřel v restauraci u Beinhauerů, a když nabyl dojmu, že je v nebezpečí, utekl zadním vchodem a „Kubíkami“ směrem k Polešovicím.

Stará silnice od Bzence do Kolonie vede z Vídně do Krakova. Podjezd, kde často docházelo k dopravním neštěstím, jakož i podjezd na jižní straně, byly třikrát rozšiřovány. Například v roce 1920 jej rozšiřoval traťmistr Novotný, který byl znám svou tvrdostí. Jezdíval na drezíně a hlučně popoháněl dělníky při pokládce trati. Sama stanice Bzenec – Písek byla postupně pětkrát rozšiřovaná. Do roku 1900 měla jen petrolejové osvětlení, později byly petrolejky nahrazeny acetylénem. Stavědla byla zřízena v roce 1900 a místní kolejová váha již v roce 1874. Tragických událostí ve staniční službě zprvu nebylo, živelnou pohromou byla stanice zasažena 29. června 1890. Krupobití tehdy zničilo všechna okna.

V blízkosti našeho strážního domku, tam, kde začíná nízký borový les, vyskočil z jedoucího rychlíku (10. srpna 1933) kolem šesté hodiny večer osmdesátiletý rakouský diplomat Ignác Strauss, pocházející ze Štýrska. Vracel se z Ruska, kde působil na vyslanectví. Jako obtížný cizinec čin učinil v pomatenosti smyslů.

Podobně v těchto místech spáchal sebevraždu hrabě Vilém z Reichenbachu a Lesonic, bývalý majitel bzeneckého panství.

Vypovězení války v roce 1914 přijali železniční zřízenci s trapnými pocity. Prozíraví věřili v konečné vítězství spravedlnosti, která ponižovanému národu přinese svobodu. Tak si to tehdy zapsal jeden z nich, Alois Bystřický. Nádražím v Kolonii projížděly nesčetné vlaky s vojáky. Dívky jim během zastavení nabízely potraviny, cigarety a nápoje. Tyto dárky se platily z dobrovolných sbírek. Známá bzenecká kasárna se ihned po vypuknutí války upravila na záložní nemocnici. Do této nemocnice v krátké době přiváželi průjezdní křižovatkou Bzenec – Písek první raněné, evakuované židy a jiné vystěhovalce. Z Vídně počali do Bzence přijíždět různí překupníci a hlavně nakupovali poživatiny, takže již počátkem válečného roku 1915 začalo místní obyvatelstvo pociťovat tíhu války. Z vyprávění rodičů a babičky si pamatuji, že nastala velká bída, proto moje matka, již ve svých šestnácti letech jezdila nakupovat do konzumu ve Vídni, kde získala jen tzv. méněcenné americké sádlo a černý chléb. Tehdy se v Kolonii lidé živili hlavně bramborovým gulášem.

Za světové války bylo na frontách čtyřicet zaměstnanců zdejší služebny, a to tři úředníci, dva podúředníci, deset zřízenců a dvacet pět výpomocných písařů, posunovačů a dělníků. Ve válce padli: Jan Speidl, tranzitér, Alois Novák, zapisovač vozů, Josef Kočí, skladištní dělník. Náhradou za zaměstnance povolané k válečné službě bylo ve stanici zaměstnáno jedenáct žen.

Jak se tehdy v Bzenci prodávalo: kilogram pšeničné mouky stál 16 – 20 K, režné (žitné) mouky 10 – 16 K, ječmenné mouky 5 – 10 K, zemáky (brambory) 2,20 – 3 K, mrkev 1,20 K, cibule 2 K, celer 3 K, majoránka 2,50 K, česnek 3,60 K, za kilogram hovězího masa se platilo 30 K, telecího 24 – 28 K, vepřového 50 – 60 K, sádlo bylo za 80 K, máslo za 64 K, tvaroh za 16 K. Krmná řepa stála 300 K, slepice 30 K, sele 700 K, panský oblek 1600 K, boty 240 K, litr slivovice 80 K, litr vína 16 K a litr mléka 2,40 – 3 K. Tak se stal Bzenec malou metropolí, centrem, kde se ještě dalo nakupovat, protože to byl úrodný kraj, kde žili vždy pracovití lidé.

Zpráva o prohlášení nového Československého státu došla do Bzence – Písku z Přerova již 28. října 1918 o deváté hodině večerní. Zpráva nebyla protokolována a telegrafický pásek byl zničen. Dne 28. října 1918 po jedné hodině v noci opět došla z Přerova další zpráva, obsahující všeobecně známý manifest národního výboru v Praze. Na základě tohoto telegramu o prohlášení Československé republiky se veškeré dispozice dané z Přerova začaly realizovat. Knihy, záznamy, telegrafické protokoly ze dne 29. října 1918 byly vedeny již česky. Železniční personál byl velmi nadšen a hned si vyměnil na čepicích kokardu za různé odznaky v národních barvách. Němci konali službu jako dříve, měli však ke všemu nedůvěru a ironické poznámky. Lidé v Kolonii jásali, nakupovali barevný papír, sehnali dvě fůry chvojí, šili prapory, pořídili nápisy a obrazy, takže stanice Bzenec – Písek ještě 28. října se oděla do slavnostního roucha, které podle pamětníků bylo skvělejší než za Rakouska, když měl tudy projíždět panovník.

Vracející se vojsko bylo překvapeno a uneseno tímto vítězstvím. Na nástupištích zpívali vojíni Kde domov můj a jiné národní písně; tančilo se. Obyvatelstvo vše pochopilo a zachovalo se podle proroctví Komenského. Ten den vzali do rukou otěže vlády věcí svých představitelé českého národa.

V jednom transportu zajatců byl také můj otec Vladimír Kuchař. Na nádraží ho vítala jeho věrná láska Rézinka. Na tom nádraží, odkud táta odjel do války. Tehdy přes Brno do Vídně. Dnes se vracel z Permu na Urale a jako zajatec v transportu švýcarského Červeného kříže. Pušku, kterou musel nosit, zahodil a z transportu utekl. Transport už do Vídně nikdy nedojel.

Bzenec důstojně oslavil 28. říjen 1918. Domy i prosté chaloupky se pestřily národními barvami praporů a praporků a po šestnácté hodině se tisíce lidí shromáždily na hlavním náměstí. Za zpěvu vlasteneckých písní se ubírali na Starý hrad a rozhlíželi se po své svobodné rodné zemi.

Služebna v Bzenci – Písku se zúčastnila slavnosti korporativně. Na slavnost přišli také občané z Vracova, z Osvětiman, ze Syrovína, z Domanína a z Moravského Písku. Přišli i lidé ze Žeravic, památného místa J. A. Komenského, z místa tehdejší kaple, kde byl Komenský vysvěcen na kněze. Tam se kdysi narodil i člen nádražního kolektivu v Bzenci – Písku Alois Bystřický, který zanechal významné zápisy o počátcích uvedené dráhy. Doprava ve dnech osvobození neutrpěla žádnou poruchu. Slib věrnosti republice složili přednostové služeben 9. listopadu 1918 v Brně a ostatní zaměstnanci 26. dubna 1919 ve svých domovských stanicích.

Telegramem číslo 275 z 29. října 1918, jak zaznamenal Alois Bystřický, oznamoval bývalý ředitel Severní dráhy ve Vídni Rubl císařský manifest ze dne 17. října 1918, v němž císař Karel přiznával zřízení svobodných států na území bývalého Rakousko – Uherska. Oběžníkem číslo 111 z 11. listopadu 1918 nařizovala ústřední přídělovna v Praze, aby veškerá nařízení z Vídně zůstala nepovšimnuta a aby se dbalo jen rozkazů udělovaných z Prahy. Oběžníkem 622 z 21. listopadu 1918, podle výnosu generálního ředitelství v Praze se podřizují veškeré tratě, úřady bývalé Severní dráhy na území nového čs. státu s okamžitou platností ředitelství státních drah v Olomouci.

Inspektor Josef Dostalík převzal vedení služebny 15. ledna 1920. Jeho předchůdce František Řibřid převzal služebnu v Hodoníně. Dopravní úřad Bzenec – Písek měl oprávnění pro všechna odvětví dopravy a přepravy.

V té době měl Bzenec 3835 obyvatel bez vojenské posádky, k německé národnosti se přihlásilo 20 občanů. Lidé se dali opět do práce. Příležitost měli také v cukrovaru v Kolonii, tam na kampaň jezdili i dělníci ze Slovenska. V Bzenci fungovala rafinerie lihu Eduarda Fürsta, dále cihelna a parní pila. Bzenčané začali znovu pěstovat meruňky, broskve, černé moruše a oskeruše. Pěstitelé vína byli Leopold Skála a E. Eiseler.

V roce 1920 se na severní straně stanice daly přejet z nešťastné lásky dvě dívky. Jejich osud přešel do legend. Úraz přejetí pravé nohy utrpěl tu v roce 1919 dělník Josef Šťastný, který byl aktivním členem v revolučním dělnickém hnutí.

V Bzenci je známa tato lidová píseň:

Holka rozmilá, proč jsi nechtěla
Bzenčana milovat,
holka rozmilá, proč jsi nechtěla
Bzenčana mít.

Bzenčan má mrkvičku, cibuli, ředkvičku,
tragač před sebú, zpívá veselú,
až k Hradišťu.

Poznámka

Narodil jsem se v blízkosti stanice Bzenec – Písek a při trati na strážním domku jsem prožil nejšťastnější dětství. Mnohé jsem tam poznal sám, ještě více pamatuji z vyprávění a něco vyčetl ze starých zápisů. Nechť další šťastní z tohoto regionu pokračují v kapitolách o životě v blízkosti píseckého Hájku, kde z jara kvetou nejvoňavější konvalinky.

Je to žhavý kraj, o němž mi někdo pod Starým hradem říkal: „Tisíce padlo za tuto zemi a leží v mohylách na lukách a v obilí zlatém, a v růžovém jeteli zrají brázdy příštích žní. Tam tě citronový motýl zbaví tíže smrti. Bude ti tančit s otakárky i pavími oky s radostí kolem tvých očí.“

Zemek, M.: Kapitoly z dějin města Bzence. Praha 1987