Bzenec v letech okupace

Ivan Štarha

Dne 15. března 1939 přijely do Bzence první kolony fašistických vojsk, zastavily na náměstí a obsadily místní kasárna, odkud byly odvezeny všechny zbraně a vojáci i důstojníci propuštěni. Záhy zavedli okupanti přídělové hospodářství. Potraviny, látky, boty a další produkty se prodávaly jen na lístky, zemědělské produkty včetně vína musely být povinně dodávány státu. Začalo nemilosrdné plundrování lesů.

K hospodářskému útlaku se družil útlak národnostní a rasový. Občané židovské národnosti mohli nakupovat jen v určených prodejnách a museli nosit zvláštní označení – žlutou hvězdu. V roce 1942 je pak hitlerovci odvlékli do koncentračních táborů, kde jich většina zahynula. Ze Bzence bylo tehdy odvezeno na 130 osob, jak bzeneckých starousedlíků, tak příbuzných, kteří do města uprchli v roce 1938 z okupovaného pohraničí. V roce 1945 se ze bzeneckých židů vrátili jen čtyři. V den napadení Sovětského svazu v roce 1941 pak místní členové NSDAP a jejich soukmenovci z okolí demolovali bzeneckou synagogu.

Bzenecká kasárna se v době okupace stala sídlem vládního vojska, pro jehož gážisty byly za kasárnami postaveny dva jednoposchoďové domy. Byly to jediné novostavby ve městě za celé období tzv. protektorátu. Jinak platil zákaz jakýchkoliv staveb, neboť veškerá výroba byla orientována na válečné účely.[1] Také ostatní hospodářský život stagnoval.

Nejvýznamnějším průmyslovým podnikem ve městě zůstávala konzervárna brněnské firmy Kvalita. V roce 1939 byl ve městě ustaven nový družstevní podnik. Akcionáři tzv. Stoupalova koncernu zakoupili totiž za 250 000 Kč bývalou octárnu Eduarda Fürsta a zřídili podnik „Družstevní octárna v Bzenci“. Již 31. ledna 1940 však okupanti činnost družstva zastavili, neuznali kup z židovských rukou a předali správu podniku vnucenému správci. Výroba v octárně nebyla po celou dobu války obnovena.[2] Všechny další židovské firmy, které v Bzenci zůstaly, byly arizovány německými příslušníky nebo jejich přisluhovači. Vnucená správa byla vložena i na statek Háj a na některé další podniky.

Činnost stavební byla vázána na mimořádně udělovaná povolení a tím značně omezena. Z významnějších staveb byly v Bzenci v průběhu okupace postaveny pouze zmíněné činžovní domy pro vojenské gážisty.

Lid ujařmené a rozdrobené republiky se nikdy nesmířil s hitlerovskou okupací. Hnutí odporu proti okupaci Československa nacistickým Německem postupně sílil v Bzenci i v jeho okolí. Především komunistická strana, vehnaná do ilegality vládou druhé republiky na podzim 1938, bojovala od počátku proti nacistickým vládcům. Na jihovýchodní Moravě došlo z iniciativy Rudolfa Rédra k utvoření řady místních skupin ilegální organizace Moravská Rovnost, které rozšiřovaly komunistické letáky a ilegální časopisy, podporovaly rodiny zatčených soudruhů a připravovaly se k ozbrojenému boji proti okupantům. Jednou z těchto skupin byla i organizace v Moravském Písku a v sousedním Domaníně. Píseckou skupinu se však podařilo okupantům v letech 1943-1944 odhalit a většina jejích členů byla zatčena. Jan Bartošík, zatčený již v roce 1943, byl popraven 18. ledna 1945 ve Vratislavi, další členové organizace, zatčení 22. února a 18. května 1944, byli odsouzeni k mnohaletým trestům káznice a vrátili se až po osvobození. 22. února 1944 byl zatčen také Matouš Ševčík z Domanína, který byl zastřelen koncem ledna 1945 ve Vratislavi. 18. května a 12. července 1944 pak byli z Domanína zatčeni další členové skupiny, věznění vesměs až do konce okupace.[3]

Z bývalé bzenecké posádky odešli někteří důstojníci i vojáci hned po obsazení zbytku Československa hitlerovskými vojsky za hranice, aby tam se zbraní v ruce bojovali za svobodu své vlasti. Řada dalších důstojníků se pak zapojila do vojensky organizované odbojové „Obrany národa“, která měla na celé jihovýchodní Moravě silné skupiny. Tato široce organizovaná nekomunistická složka domácího odboje však neměla zkušenosti s ilegální prací a byla již na podzim 1939 zatčením nejvyšších velitelů ochromena a během dalších dvou let zcela zlikvidována.

Z podobných základů vyrůstala i další nekomunistická odbojová organizace „Vela“ (Vojska lidové armády), jejíž štáb měl sídlo právě v Bzenci. Proto si jí povšimneme blíže. Vela navazovala na Obranu národa především tím, že členy štábu a veliteli jednotlivých skupin byli převážně bývalí českoslovenští důstojníci. Zároveň se však od Obrany národa lišila menší masovostí a tím i menší zranitelností a tím, že mezi jejími členy bylo větší procento dělníků. Vznikla již v roce 1939 v pohraničních oblastech jihovýchodní Moravy, kde její členové zajišťovali přechody přes hranice. Do čela této organizace byl postaven generál dr. J. Koutňák, který bydlel v Bzenci. Tím se Bzenec stal střediskem dosti rozsáhlé bojové organizace, na niž byly napojeny skupiny v Praze, v Ostravě, na Blanensku a Boskovicku i za tehdejšími hranicemi v Miroslavi u Znojma, většina skupin však vznikla přímo v okolí sídla štábu na jihovýchodní Moravě. Do skutečného ozbrojeného boje proti okupantům se však zapojily jen dvě skupiny z této rozsáhlé organizace. Ostatním nebyl po válce přiznán charakter partyzánských skupin, i když o to všechny usilovaly a s velkou propagační aktivitou se snažily svou účast na partyzánských ozbrojených akcích prokázat. Velké skupiny odbojářů z Vely se zúčastnily například 1. sjezdu partyzánů v roce 1945 v Praze, mezi jehož organizátory byl i generál Koutňák. 14. dubna 1946 pak byla přímo v Bzenci – v místních kasárnách – za jeho účasti velkolepá vzpomínková slavnost partyzánů.[4] I proto je třeba věnovat této odbojové organizaci pozornost a pokusit se blíže charakterizovat její činnost.

Podle poválečné zprávy velitele bzenecké skupiny odborného učitele Antonína Pojety učinili první pokusy o organizování ilegální činnosti v Bzenci učitelé. Členové této organizace se navenek kryli Slováckým krúžkem, založeným v roce 1941. Pro přípravu ozbrojeného boje již tehdy zajistili lékaře, ukrývali obvazový materiál a léky. Když došlo v Bzenci k rozsáhlému zatýkání, podporovali rodiny uvězněných spoluobčanů. Václav Vyžďura a učitel Antonín Straka, přední organizátor ilegálního hnutí, konali sbírky peněz a naturálií.[5] Učitel Straka při této činnosti netušil, že celé jeho počínání je sledováno brněnským gestapem. Již od roku 1941 podával situační zprávy agentu gestapa Ryšánkovi, který se vydával za spojku na zemské odbojové vedení. V roce 1942 vydal dokonce tomuto agentovi a tím nepřímo brněnskému gestapu anglického parašutistu Jar. Pechala, který byl nedopatřením vysazen místo na Moravě na Slovensku u Gbel a pomocí bzenecké skupiny se pokoušel navázat spojení s dalšími členy výsadku nebo s českým odbojovým hnutím.[6] Těsně před koncem války byl učitel Straka zatčen a odvezen do věznice v Uherském Hradišti, kde z obavy, aby při známých gestapáckých metodách výslechu nevyzradil své spolupracovníky, použil cyankáli a otrávil se.

Bzenecká skupina navázala brzy styk s generálem Koutňákem a přijala jméno „První partyzánský oddíl generála Koutňáka“. Údajně připravovala na východní Moravě povstání, které by otevřelo cestu vojskům Rudé armády, k žádné ozbrojené akci se však nedostala. Jednak pro naprostý nedostatek zbraní, jednak pro ochromení činnosti celé organizace zatčením generála Koutňáka 2. února 1945. Několik členů bzenecké organizace se pak spojilo se skupinou „Generál Orlov“, která v té době přešla do blízkosti Bzence a s touto skupinou uskutečnilo několik akcí proti okupačním vojskům. Na skupinu „Generál Orlov“ se napojili i někteří členové skupiny z Moravského Písku, kteří 4. února 1943 vypustili devět cisteren benzínu na trati mezi Moravským Pískem a Nedakonicemi.[7]

Ze skupin napojených na Velu přešla v roce 1945 ke skutečným partyzánským akcím skupina „Kameňák“ působící na Kyjovsku. Dne 27. března přepadli partyzáni této skupiny kasárna příslušníků Todtovy organizace v Nětčicích u Kyjova a odebrali jim zbraně a střelivo. Bylo to 24 pušek, 10 pistolí, 30 granátů, bedna nábojů do pušek a výstroj. Několikrát také přerušili telefonické spojení na lince Kyjov – Brno. 14. dubna 1945 byli členové tohoto oddílu přepadeni kyjovským gestapem v chatě na Kameňáku a několik jich bylo zavražděno. Byl to po zatčení generála Koutňáka a smrti učitele Straky další zásah gestapa, který citelně zasáhl Velu, neboť šlo o její nejaktivnější skupinu. Všechny tyto gestapácké zásahy jen potvrzují, že připravované akce Vely byly zrazovány a že o nich bylo gestapo dobře informováno.

Již zmíněná skupina „Generál Orlov“, která se z Holešovska přesunula na Bzenecko, zatkla v Bzenci agenty gestapa Nováka a Gamberského. Měli být popraveni, ale gestapo je osvobodilo. Organizaci sledoval i další gestapácký konfident František Šmíd, zvaný Velký Franta, u něhož byly v únoru 1945, kdy byl odhalen a zastřelen partyzány, nalezeny dokumenty o Vele.

Po likvidaci skupiny na Kameňáku byla jedinou akceschopnou skupinou Vely organizace „Generál Orlov“, která počátkem dubna 1945 zahájila ozbrojený partyzánský boj. 12. dubna přepadla nádražní stráž v Moravském Písku, zničila výbušniny ve skladišti a odstranila ekrazitovou nálož, připravenou k likvidaci železničních mostů. Při přestřelce byli zastřeleni tři němečtí vojáci a jeden Rakušan byl vzat do zajetí. Po této úspěšné akci se partyzáni, mezi nimiž bylo i několik z německé armády uprchlých vlasovců, přemístili do Olšovce, kde chtěli po přiblížení fronty napadnout německá vojska a umožnit tak útočícím rumunským oddílům rychlý postup. 15. dubna však zde byli přepadeni gestapem. Došlo k přestřelce, při níž byl zastřelen Antonín Höhn a dva vlasovci z oddílu, několik dalších pak bylo zatčeno. Z nich byli v Kyjově umučeni Florián Jelínek a František Juriga ze Bzence, jeden vlasovec, Rakušan, který přešel k oddílu při přepadu nádraží v Moravském Písku a Marie Staňková z Olšovce. Ani poslední akce oddílu, plánovaná na pomoc postupující osvobozenecké armádě, se tedy neuskutečnila. Proto se do osvobozovacích bojů z celé organizace zapojili jen jednotliví členové rozprášených skupin.[8]

Kromě těchto odbojových skupin, jejichž členové jen z menší části – pokud jim hrozilo nebezpečí zatčení – žili v ilegalitě, se v posledních měsících války objevovali v Bzenci i v okolí i další partyzáni, parašutisté a utečenci ze zajateckých táborů nebo z práce v Německu. Již 13. dubna 1944 prováděly německé policejní hlídky rozsáhlé pročišťovací akce v bzeneckém okolí, když okupanti obdrželi hlášení, že byli v okolí Bzence vysazeni parašutisté.[9] 29. dubna 1944 byl v Moravském Písku zatčen uprchlý anglický zajatec. 24. ledna 1945 se pokusili v blízkosti Moravského Písku o útěk z vězeňského vagónu dva vězňové, převážení z likvidovaného koncentračního tábora v Osvětimi do Rakouska, Richard Podborovič a Marie Pikovičová. Byli však doprovodnou hlídkou postřeleni a chyceni.[10]

Hlášení četnických stanic ze zimních a jarních měsíců 1945 obsahují i některé další zprávy o partyzánských akcích v okolí Bzence. Tak 9. března o půlnoci si vyžádali u hajného v Bzenci jídlo tři neznámí muži, z nichž jeden hovořil špatně česky, ostatní hajný mluvit neslyšel. Zdrželi se jen několik minut. 26. března se objevilo osm partyzánů v Těmicích. Také zde žádali potraviny. Podle četnického hlášení hovořili česky a německy, šlo tedy o zmíněnou skupinu „Generál Orlov“. 7. dubna pak odnesli čtyři česky hovořící partyzáni ze Bzence dynamit, určený pro šachty.[11]

Četnické zprávy o partyzánských akcích na Bzenecku nám ale končí počátkem dubna, kdy se k městu přiblížila fronta. Bojů o oblast Bzence se zúčastnila 1. rumunská armáda s částí 53. sovětské armády. Tato vojska měla za úkol krýt hlavní bojovou linii ve směru na Brno, do níž byla nasazena vojska 2. ukrajinského frontu podél moravskoslovenských hranic. Dne 9. dubna zahájila nápor severně od Myjavy a Vrbovců, 11. dubna zdolala ohniska odporu nepřítele v lesích na jihovýchod od Strážnice a 12. dubna se probila na Moravu. Již 13. dubna byla Rudou armádou osvobozena Strážnice, v lesích mezi Strážnicí a Bzencem se však Němci drželi ještě celý týden.

Ohlasy blížící se fronty však zasáhly Bzenec mnohem dříve. Již 23. a 24. října 1944 musela být vyklizena pro plánovaný příchod německé posádky bzenecká škola, posádka však nepřijela. Škola proto byla počátkem listopadu opět upravena pro vyučování, které však bylo v listopadu a v prosinci téměř denně rušeno vyhlášenými poplachy a odchodem dětí i vyučujících do krytů, vybudovaných ve sklepech vinařského družstva v Barácích. 16. ledna, kdy měly skončit prodloužené vánoční prázdniny, byla škola zabrána vojskem a děti musely být vyučovány nouzově. 5. dubna pak přestalo vyučování vůbec, aby bylo obnoveno až po osvobození.[12]

Městem projížděly kolony německých nákladních automobilů. Mnohé táhlo dvě až tři další, poněvadž ustupující armáda hitlerovské říše neměla v této fázi války již ani dostatek pohonných hmot. Měla však ještě dosti materiálu k tomu, aby za sebou nechávala zkázu a spoušť. Na bzeneckém katastru podminovali Němci všechny mosty přes Moravu i přes Syrovinku. Na svazích v bzeneckých vinohradech pak vybudovali rozsáhlá minová pole a pevné bunkry, v nichž se bránili ještě řadu dní po ústupu z města. Za Starým hradem dokonce umístili dělostřeleckou baterii.

V poledne 18. dubna vyhodili fašisté kapli na Starém hradě, aby prý nemohla sloužit jako pozorovatelna postupující rumunské armádě. Zároveň vyhodili most přes Moravu, zničili výhybky na dráze a zapálili skladiště na nádraží.[13]

Následující den – ve čtvrtek 19. dubna v časných ranních hodinách – byl Bzenec osvobozen rumunskými jednotkami, náležejícími do svazku 7. armádního sboru, kterému v té době velel divizní generál Niculescu Cociu Radu. Němci ustoupili v noci z 18. na 19. dubna z města do připravených pozic ve viničních kopcích nad městem. V těchto proti pěchotě minovými poli chráněných pozicích se udrželi celých devět dní. Několikrát se pokoušeli o přepad města úvozy, vedoucími z vinohradů, byli však vždy Rumuny odraženi. Po celou dobu bojů byli Němci nastěhováni v Těmicích v domech při silnici od Bzence a odtud chodili střídat vojska v první linii v zákopech nad Bzencem. Celá zastavěná plocha města i všechny přístupové cesty byly ovládány palbou německých kulometů z vinohradů. Proto došlo k řadě zranění rumunských vojáků i civilního obyvatelstva. Naštěstí neměli Němci dostatek munice do děl, proto město silněji nepoškodili.

Zatímco město Bzenec bylo německou armádou vyklizeno bez boje, musely rumunské jednotky tvrdě bojovat o Kolonii. Boje začaly již ve středu 18. dubna a teprve v pondělí 23. dubna obsadily rumunské jednotky nádraží a Kolonii u nádraží. Němcům se však v noci podařilo zatlačit rumunské jednotky zpět a zapálit cukrovar. Ke konečnému osvobození Kolonie a nádraží došlo až ve středu 25. dubna. Týž den odpoledne byl osvobozen celý Moravský Písek a Němci ustoupili k Polešovicím.

Dne 27. dubna dopoledne pronikly rumunské jednotky od Moravského Písku na horní konec Domanína a během dne osvobodily celou obec. Němci ze bzeneckých vinohradů museli pod hrozbou obklíčení ustoupit. Do večera dosáhly rumunské jednotky okraje Těmic a druhý den vyhnaly Němce z této i z dalších okolních vesnic směrem na sever. Teprve tímto dnem bylo osvobozeno celé území Bzence a z vinohradů přestalo hrozit nebezpečí německých kulometů.[14]

Při osvobozovacích bojích byli v Bzenci zabiti jen dva civilní občané, k velkým obětem však došlo při odstraňování min ve vinohradech. Na následky zranění zemřelo v Bzenci 11 osob. Z osvobozenecké armády padlo v Bzenci 56 Rumunů, kteří byli pohřbeni na zvláštním hřbitově u kostela. Před odchodem z republiky postavilo rumunské velitelství na tomto hřbitově mramorový kříž a s padlými se rozloučilo pietní slavností. V roce 1952 byly jejich pozůstatky exhumovány a poté odvezeny na brněnský Ústřední hřbitov, v roce 1955 byly pamětní desky z bývalých hrobů přeneseny do parčíku před školou.[15]

Fotografie Bzenčanů umučených během druhé světové války


Anděla Šťastná 15. 11. 1883 – 5. 5. 1944	Antonín Straka 10. 4. 1906 – 29. 3. 1945	Antonín Höhn 9. 9. 1909 – 15. 4. 1945


František Juriga 12. 11. 1920 – 15. 4. 1945	Florian Jelínek 27. 5. 1897 – 18. 4. 1945	Marie Staňková 25. 2. 1913 – 15. 4. 1945

[1] Jan Hirš, Bzenec od roku 1848 po osvobození 1945, s. 24.

[2] SOA Brno, H 234 – Družstevní octárna, z. s. s r. o. v Bzenci.

[3] OA Uherské Hradiště, ONV Uherské Hradiště, kart. 82, č. 224 – Moravský Písek a Domanín.

[4] Partyzáni „Vela“, sestavil Jiří J. Míšek, 1946, s. 55.

[5] Jan Hirš, Bzenec od roku 1848 po osvobození 1945. In: 950 let města Bzence, s. 24-25.

[6] Antonín Neubauer-Vladimír Fiala, Akta „G“, Rovnost 1973, pokračování 38 a 39.

[7] Partyzáni „Vela“, s. 50-55.

[8] Lubomír Slezák, Partyzánské hnutí na jihovýchodní Moravě. In: Josef Přikryl-Lubomír Slezák, Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům, Brno 1965, s. 147-148 a 191-195; též Partyzáni „Vela“, s. 50-55 a 66-67.

[9] OA Gottwaldov, Okresní úřad Zlín – správa z příkazu říše, kart. 2.

[10] Václav Peša-Jindřich Ocásek, V dvojím ohni, 1974, s. 205, pozn. 117.

[11] Jiří Radimský, Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943-1945, Sborník archivních prací 1965, č. 1, s. 79, 90 a 100.

[12] OA Hodonín, Školy Bzenec, č. 2.

[13] Jan Hirš, Bzenec od roku 1848 po osvobození 1945, s. 25.

[14] Osvobození Hodonínska, Kronikářské záznamy ze dnů osvobození, část II., Hodonín 1970, s. 21 až 32 a František Mainuš-Pavel Beneš, Ve jménu přátelství, Rumunská armáda v bojích za osvobození Československa, Brno, Blok 1975, s. 172.

[15] OA Hodonín, Školy Bzenec, č. 2 a Kronika města 1937-1971. Též OA Uherské Hradiště, ONV Uherské Hradiště, kart. 82, č. 224 – Bzenec.

ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence : Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.