Dějiny vinařství v Bzenci

Úvodní slovo přepisovatele:

Tato poměrně úzká kniha, která vyšla malým nákladem v roce 1922 se nyní již jen velmi těžce shání, ale přesto i po téměř sto letech od jejího vydání má stále co říci. Proto zde uvedeme její doslovný přepis, pouze bez příloh, které tvořili: mapa Bzence z roku 1728 a opis horenského práva, jež ale naleznete také na našich stránkách. Ponořme se tedy do starého spisku a nechme již vyprávět pana Msgre. Hanáka.

Úvod

Bzenec, jenž, jak dokazuje profesor Vincenc Prasek¹, byl po zániku Velehradu nějakou dobu hlavou Moravy, jenž v době Přemyslovců a Lucemburků se stal střediskem kraje a sídlem krajských úřadů, které teprve r. 1363 byly přeneseny do Uh. Hradiště, byl později, nemaje příznivé strategické polohy, jinými slováckými městy předstižen; dosud však vyniká znamenitým vínem a čilým obchodem.

Vinařství má pro Bzenec důležitý význam hospodářský i všeobecný, zjednávajíc mu zvučné jméno nejen na Moravě, ale i v Čechách. Z té příčiny jsem se odhodlal, napsati dějiny vinařství v Bzenci, abych dokázal nejen jeho starobylý původ, nýbrž i, jak bzenecké víno bylo vždy ceněno a hledáno, a tím abych povzbudil Bzenčany, by i v budoucnosti věnovali vinařství co nejvíce péče.

Podotýkám, že „Dějiny vinařství v Bzenci“ jsou čerpány z pramenů tištěných i psaných, jež uvádím v textu i pod čarou a proto pokládám za zbytečno, vyjmenovati je – jak bývá zvykem – ještě ve zvláštním seznamu. Jest jich řada značná, takže práci, již vyžadoval tento spisek rozsahem nepatrný, dovede oceniti jen ten, kdo se obírá dějepisným studiem.

„Dějiny vinařství v Bzenci“ jsou v hlavních rysech obsaženy v mých „Pamětech města Bzence“, avšak tam jsou roztroušeny a neúplny, zde jsou shrnuty a doplněny; netajím se, že Paměti – přes příznivou kritiku, jíž se jim dostalo i v odborných časopisech – potřebují doplňků a oprav, jež stále sbírám a činím a jež jednou vydám i tiskem, aby byly, pokud možno, přesné.

Mnoho těchto doplňků a oprav jsem vsunul i do tohoto spisku, jako například o Šimonu Lomnickém z Budče, na nějž – a na jiné detaily – mne upozornil pan ředitel J. Gartner, začež mu zde děkuji.

Někomu se bude zdáti tento spisek zbytečným. Myslím však, že neprávem. Dějiny důležitého hospodářského odvětví, jakým je na Slovácku vinařství, byť i se týkaly jen malého úseku, mají nejen vědecký, ale i praktický význam a přečte si je s chutí každý, kdo má porozumění pro historii kraje a pro jeho rozkvět hospodářský.

Ještě poznámku k vyobrazením. Dostala se mně do rukou pozemková kniha panství bzeneckého z roku 1728, v níž jest 15 map všech pozemků, náležejících toho času k tomuto panství. Nakreslil je pro tehdejšího majetníka panství Erdmana Kryštofa Proskovského hraběte z Proskova inženýr Josef Antonín Pernlohner. Mapy jsou velmi pečlivě rýsovány a kolorovány a podávají nám obraz krajiny do nejmenších podrobností. Z nich poznáváme, jak velké změny od té doby se staly na bzeneckém území, hlavně co se týče domů, vinic, lesů, rybníků.

Vybral jsem z nich do tohoto spisku jen mapu severního úseku bzeneckého katastru s půdorysem města a mapu pozemků kolem Horního mlýna, poněvadž mají jakýsi vztah k vinařství na Bzenecku; na první jsou zakresleny vinice, na druhé popraviště s šibenicí a kolem, kde dle horenského práva byli trestáni ti, kteří se dopustili nějakého pychu na vinohradech.

Mapa Bzence jest po stránce kulturní velmi cenná a již pro ni měl by si opatřiti „Dějiny vinařství v Bzenci“ každý, kdo se zajímá o dějiny města.

Pěstování vinné révy v Bzenci sahá do pradávné minulosti a souvisí bezpochyby s pěstováním révy v římské Pannonii, kde byl jeho původcem římský císař Markus Aurelius Probus (276 – 282). Z kraje ležícího na pravém břehu Dunaje šířilo se vinařství do krajin na levém břehu položených. Za bouřlivých dob zpustly ovšem i vinice, avšak v dobách klidných snažilo se pozůstalé i přistěhovalé obyvatelstvo je zase vzdělati a révou osaditi.

Historicky je prokázáno, že se na Moravě a tedy i v Bzenci pěstovala vinná réva již v XI. století; v listině kláštera na Hradisku u Olomouce z roku 1078 se mluví o vinařích², což předpokládá pěstování vína na Moravě, jež bylo zajisté daleko staršího původu.

Přemyslovci postavili v druhé polovině XII. století na vrchu, vypínajícím se nad tržní osadou Bzencem, hrad³ téhož jména, čímž se stal Bzenec důležitým dočasným sídlem knížecím; u Bzence měli vinice, v hradním sklepě chovali bzenecká i jiná vína.

Přemysl Otakar I. věnoval Bzenecký kraj své druhé manželce Konstancii⁴, jež roku 1223 dává měšťanům své vinice s městem sousedící⁵.

Václav II. nařizuje komorníku Brunovi, aby 20 sudů nejlepšího vína z Moravy odevzdal královské komoře a je na hrad Bzenec dopravil⁶.

Dovedeme si představiti, jak rušno tehdy bylo na hradě, zvláště dlel-li v něm vznešený jeho pán se svými hostmi. Slavnost stíhala slavnost, při hostinách zvonily stříbrné číše se znamenitým bzeneckým z hradního sklepu, rytířskou síní hlaholil veselý hovor, bujný žert. Po hostině sestupuje rozjařená společnost do předhradí, aby se pobavila turnajem, nebo si vyjíždí na lov srnců, jelenů, divokých kanců a jiné zvěře, jíž bylo hojnost v blízkých lesích dubových. Nezřídka zavítal na hrad i potulný pěvec s loutnou, aby před panstvem velebil hrdinské činy rytířů a zpíval o slastech i strastech lásky. A jeho písně byly tím ohnivější, čím ohnivější bylo víno, jímž byl hoštěn.

Také v městě bylo živo. V obecní a panské hospodě scházeli se lidé domácí i hradní a při víně naslouchali novinkám, jež vyprávěli cizinci, přišedší s žádostmi a stížnostmi ke knížeti i za obchodem; bylo zajisté již tehdy bzenecké víno v obchodě hledáno.

I za Lucemburků nepřestal býti hrad Bzenec dočasným sídlem markrabat.

Markrabě Jan, bratr Karla IV., ve své třetí závěti z roku 1371 odkázal kromě jiných měst a hradů i hrad Bzenec s městem, se soudem i vinicemi a desátky z nich svému druhorozenému synu Janu Soběslavu. Jeho statků se však zmocnil bratr jeho Jošt, což vedlo k dlouholeté válce mezi tímto a třetím bratrem Prokopem, spojencem Janovým. Prokop se zmocnil hradu Bzence a zde častěji sídlíval; r. 1395 dává svému purkrabímu Bzeneckého hradu Mikšíkovi z Rohu a jeho manželským erbům⁷ vinohrad blízko hradu v údolí ležící⁸ a smířiv se s Joštem daroval některé vinice na Bzenecku Ješku z Lukova, který r. 1406 pohání na soud Bohuše z Otěšic, „že mu bral víno z bzeneckých hor, jež mu oba markrabata byli darovali⁹.

A není divu, že se Prokopovi na hradě Bzenci líbilo! Byl jako jeho děd Jan Lucemburský odvážným, lehkomyslným rytířem, miluje nejen boj, ale i dobré víno, jež mu skýtaly bzenecké hory. A kdož ví, zda znamenité bzenecké víno ho nenaklonilo Bzenčanům, že jim r. 1384 dal výsady, „jako obyvatelé Olomouce, Brna a jiných našich měst mají“. Na latinské listině se podepsali jako svědci Beneš z Wildenberga, Zachariáš příjmím Sessel, dvorní maršálek a Jan z Kunštátu, příjmím Puška. Po maršálku Zachariášovi nazývají se až dosud vinice Maršálky, jež mu asi náležely; lze tak souditi z toho, že se v pramenech nečiní zmínky o žádném jiném maršálku, jenž by byl v Bzenci sídlil. Třetí svědek Jan z Kunštátu, byl pánem sousedních vsí Bzinku a Olšovce. Jež se udržely, jak jde najevo z rozličných zápisů¹⁰, v majetku jeho potomků až do XVI. století, kdy synové Viléma z Kunštátu „pro dluhy a ožralství“ byli je nuceni prodati (r. 1548).

Po smrti posledního samostatného markraběte Jošta r. 1411 stali se na krátkou dobu pány Bzence čeští králové. Král Zikmund zastavil r. 1421 Bzenec uherskému magnátu Ctiboru Vajdovi, od něhož však přešel na něj zpět. Proto není divu, že jej Husité, ať již Nedakonští, nebo sám Jan Žižka na výpravě do Uher, zbořili. Dne 20. prosince r. 1435 zastavuje Zikmund „zbořený hrad i se všemi k tomu příslušnými lidmi, vinicemi i jejich desátky a s jiným vším příslušenstvím“ za 6 200 zl. uherskému Blažku z Borotína s podmínkou, „že nemá on ani jeho potomci hradu toho bez J. Mti svolení zase stavěti¹¹“.

Pahorek s troskami hradu se potom nazýval „pustým“, později když byl postaven zámek dvěma příkopy obehnaný, „starým hradem“ a vinice, jež byly vysazeny na jeho úbočí, sluly Podhradím, připomínajíce nejlepším bzeneckým vínem, jež rodily, nadále zapadlou slávu památné hory.

Blažek z Borotína postupuje dne 24. srpna r. 1441 Bzenec Jiřímu z Kravař a na Strážnici, jehož dcera Alžběta jej prodává r. 1480 Mikuláši Kropáči z Nevědomí, podrževší si jen „vinohrad v bzeneckých horách s presem“. Když pak r. 1486 prodala Strážnici Janu z Žerotína, přechází i tento vinohrad v majetek Žerotínů.

Hrabiví páni Kropáči z Nevědomí jali se ukládati občanům povinnosti, na něž neměli žádného práva; nutili je, aby od nich odebírali víno za vysokou cenu a nalévati jejich víno beze vší odměny.

Občané se tomu vzepřeli, takže páni Kropáči smlouvou před zemským hejtmanem Ctiborem z Cimburka v neděli po sv. Jiří r. 1491 v Tovačově učiněnou byli nuceni se zavázati, že jim nebudou toho břemene ukládati, nýbrž lidmi najatými své víno nalévati.

Za to se mstili páni Kropáči občanům tím, že své víno nalévali laciněji než oni a tak prodej jejich vína ztěžovali a je poškozovali, nutíce je, chtěli-li víno prodati, ke snížení ceny. To vedlo zase ku sporu, jenž byl urovnán smlouvou ve čtvrtek před sv. Prokopem v Olomouci r. 1499 učiněnou v ten rozum, aby občané dopustili pánům vyšenkovati 6 drylinků¹² v roce jejich šenkýřem za tu cenu, jako měšťané v ten čas vína šenkují.

Páni Kropáči hleděli tedy jinak občany v jejich právech zkracovati; omezovali je ve svobodném prodeji vinohradů a nařizovali jim, aby jim za laciný peníz obdělávali nejen staré, nýbrž i nové jejich vinice. To zavdalo podnět k novým bojům, jež byly ukončeny ve prospěch občanů smlouvou na den sv. Jakuba r. 1504 ve Strážnici učiněnou v ten smysl, že občané, co se týče starých vinic, mají se zachovávati při starých smlouvách, k dílu na nových vinicích nemají však páni je nutiti, leč kdo chce z dobré vůle a za peníze; o prodeji vinic bylo stanoveno, aby páni občanům ve svobodném prodeji vinic žádné překážky nečinili.

Po smrti Mikuláše Kropáče z Nevědomí připadlo panství bzenecké jeho synům, Kryštofu a Václavovi. Kryštof prodal kolem r. 1510 svou polovici Janu Šarkanu z Hakoshazy a Václav Michalu Podmanickému z Podmanína, jenž ji r. 1515 podstoupil Jiřímu Tarczymu z Torysy¹³, od něhož již roku příštího zase přechází v jeho majetek; jen půli pustého hradu podržuje Jiří Tarczy a dává si ji r. 1518 zapsati do zemských desek. Léta 1520 prodává Michal z Podmanína svou půli panství také Šarkanům, čímž bylo opět panství sceleno až na polovici pustého hradu, které od Jiřího Tarczyho zase nabývá Michal z Podmanína a dává si ji vtěliti r. 1521 do zemských desek¹⁴.

Jiří Tarczy a po něm Michal Podmanický si ponechali polovici pustého hradu proto, že na jeho úbočí se dařilo znamenité víno. Jiný důvod je sotva myslitelný. Tato polovice již nepřipadla nikdy k panství; po vpádu Bočkajovců a za třicetileté války zpustla a stala se bezcennou. Teprve dne 16. června 1701 dovolila vrchnost 13 občanům, aby tuto „starou zámeckou horu, která Podhradím slove a od mnohých let jest pusta a jako za starodávna na 14 achtelů rozdělena, znova zgreftovali a vysadili“, osvobozujíc je na 6 let od desátku i zemního.

Vrchol pahorku, jenž nemaje pána, připadl městu, ozdobil hrabě Erdman Proskovský r. 1703 pěknou kapli slohu barokového¹⁵.

Od Šarkanů z Hakoshazy přechází Bzenec na Žerotíny, od nich na Nyary z Bedeka, od těchto na Loranty z Inky a koncem XVI. století na Pruskovské z Pruskova, v jichž majetku se udrželo až do XIX. století.

Vinařské poměry v druhé polovici XVI. století, kdy bylo vinařství v Bzenci v největším rozkvětu a ve století XVII. a XVIII. nám osvětlují rozličné zápisné knihy, zvláště knihy horenské, urbář z roku 1604 a knihy pamětní. Dovídáme se z nich, v jakém rozsahu se pěstovala vinná réva, kdo byli majetníky vinic a jak mnoho jich drželi jednotlivci, jaká měli práva a povinnosti, v jaké ceně se prodávaly vinice i víno, jaké jakosti bylo víno v rozličných letech, jak bylo bzenecké víno hledáno, krátce řečeno, podávají nám přesný obraz bzeneckého vinařství té doby, jenž i pro nás nepozbyl zajímavosti.

Do gruntovních knih vinic čili horenských se zapisovaly před horným a horníky změny v držbě vinic; kdo vinohrad přijímal, platil dle horenského práva ze čtvrti dva denáry, kdo odevzdával, jeden denár. Ač podle smlouvy s pány Kropáči z Nevědomí r.1504 učiněné neměla vrchnost občanům v prodeji vinic žádné překážky činiti, bylo později k prodeji vinic a zápisu do horenské knihy přece třeba povolení vrchnosti, jež dával pán sám nebo zámecký hejtman. Na ukázku uvedu jeden zápis:

L. P. 1580 ve středu po sv. Pavla na víru obrácení za horního Vavřince Zelice a horníků toho roku, Jana Vackova, Bartoše Kloboučníka, Jana Jízdných, Mikuláše Ruznových, Jakuba Devežejových, Jana Palače, s dovolením Jeho Milosti pana Michala Loranta z Inky a na Bzenci a Jeho Milosti paní Barbory Revay z Reva a na Bzenci koupil jest Jelen žid čtvrt vinohradu v hoře Novosadech od Martina Vobročníka za 117 r.

V městském archívu jsou dvě horenské knihy, jedna se zápisy z let 1580 až 1662 a druhá se zápisy od r. 1618 až do XVIII. století. Knihy jsou rozděleny dle tratí vinic, jež již v XVI. století – a za jisté i ve stoletích dřívějších – měly tytéž názvy jako nyní a následují po sobě v tomto pořádku: Liščí hora, Novosady, Psí hora, Pohany, Maršálky, Grefty, Cihůvky, Prostřední hora, Horní hora, Kněží hora, Cukmantle, Růžená, Hašneky, Zadní hora.

Dle urbáře z r. 1604 bylo v Bzenci kromě panských vinic 463 čtvrtí vinohradů, z nichž domácí občané, křesťani i židé, drželi 409 čtvrtí¹⁶, cizí 54 čtvrtí.

Panství mělo 19 čtvrtí vinic a to: Pod Starým hradem, jež slula Podhradí (10 čtvrtí), Kožuchy (6 čtvrtí), Rozkoš (3 čtvrti).

Z měšťanů nejvíce vinic obdělával pan Tomáš Lomnický; svých měl 11 ½ čtvrti, sirotčích 5 čtvrtí. Byl městským úředníkem a jedním z nejbohatších měšťanů, jak patrno z platů, jež odváděl; z gruntu na náměstí¹⁷ platil 20 gr. a na Suchém řádku 4 gr., z 6 Rúbanic 22 gr., z plže 6 gr., ze 3 luk 7 ½ gr., ze tří Síček 8 gr., ze tří sirotčích Rúbanic 1 r. 6 gr., místo roboty 3 r., celkem 6 r. 13 ½ gr., sumu to na tu dobu velmi značnou. Nabyl-li majetku sňatkem nebo „úřadem“, nevíme. Jmenoval se vlastně Tomáš Zelenka, avšak psal se a byl i vždy psán dle svého rodiště Lomnice v Čechách Tomáš Lomnický.

Byl strýcem básníka Šimona Lomnického¹⁸ jemuž císař Rudolf II. udělil predikát „z Budče“, takže se potom psával Šimon Lomnický z Budče, korunovaný básník aneb rýmovník. Své plody rád dedikoval mocným tohoto světa, naděje se bohaté odměny; často však došel zklamání.

Proto jednu svou knížku, „Tobolku zlatou“, vydanou r. 1615, věnoval našemu měštěnínu panu Tomáši Lomnickému slovy, jimiž si trpce stěžuje do tohoto nevděku, očekávaje vděčnost aspoň od něho: „Naposledy i v tom se vám musím otevříti, že u nás takových knížek dedikací malou vděčnost přináší… Z té příčiny zanechal jsem Gelboe hor vysokých a obrátil jsem se do oudolí nízkých, rosu a ourodu vydávajících, totiž vám, sobě rovnému, jsem prostnou prací připsal, abych aspoň vděčnost nějakou sobě tím při vás získal a zjednal“.

Proč právě věnoval svou knížku svému strýci v dalekém Bzenci na Moravě? Vysvětlení nalezneme v jeho „Výkladu na otčenáš“, v němž vzpomíná Moravy slovy:

Měl při tom zajisté na mysli pobyt u bohatého strýce Tomáše v Bzenci, od něhož se mu dostávalo fedruňku v „rose i v ourodě“, ve víně i potravinách. Snad se mu zastesklo po této „bzenecké rose“ a odtud ona dedikace „Tobolky zlaté“ panu Tomáši Lomnickému, plná naděje na jeho vděčnost, jejíž projev mu básnicky naznačil „rosou a ourodou“. Kdož ví, zda víno pana Tomáše Zelenky nehrálo v jeho životě důležitou úlohu, zda záliba ve víně, jež si zamiloval u svého strýce, ho nesvedla k tomu, že rektorství školy v Kardašově Řečici zaměnil za výsadní hospodu v Ševětíně! – Kromě Tomáše Lomnického drželi začátkem 17. století značně vinic: Jiřík Straka 13 čtvrtí, Lazar Kolman žid²⁰ a Oršila Hofmanka 8, Matouš Hertl a Izák Podivínský žid 7, Adam Vědropil a Markus Sklenářů žid 6 ½, Pavel Kovářů 6, Jan Moravů 5 ½, Matyáš Trochopej, pan Jiřík Záviš, Jiřík Strnisko, Šimon Klaus, Librmon žid, Hans Pěnkavský, Mojžíš Rabínův žid, Pavel Nováků 5 čtvrtí. Po 4 ½ čtvrti měli 4 občané, po 4 čtvrtích 2, po 3 ½ 4, po 3 čtvrtích 27, po 2 ½ čtvrtích 16, po 2 čtvrtích 11, po 1 ½ čtvrtích 31, po 1 čtvrti 62, po achteli 102 občané.

Ze 409 čtvrtí vinic, jež drželi domácí lidé, náleželo křesťanům 312, židům 97 čtvrtí, z 54 čtvrtí vinic, jež náležely cizím lidem, měli 49 ½ čtvrti křesťané a 4 ½ židé. Že židé měli poměrně tak mnoho vinic, vysvětlíme si tím, že vinice mohli kupovati, kdežto pole a louky nikoli. Když vpádem Bočkajovců a hlavně válkou třicetiletou obyvatelstvo prořídlo a nastal nedostatek pracovních sil, vinohrady jejich zpustly a byly potom zadávány těm, kteří se zavázali je osaditi.

Jak mnoho vína se tehdy těžilo z bzeneckých vinic? Dle urbáře z r. 1604 dostávalo se z 19 čtvrtí panských vinic dobře zhnojených a obdělaných ročně 60 až 70 beček²¹, 10 čtvrtí v Růžené, jež koupilo panství za třicetileté války, mohlo ročně dávati 40 beček a 1 čtvrť, která mu připadla odkazem po kuchmistrovi, 6 beček.

Rodily tedy vinice daleko více vína než nyní, nemajíce tolik škůdců, jako je oidium a plasmospara (peronospora), jež k nám byly zavlečeny z Ameriky teprve v druhé polovině minulého století.

Počítáme-li ze čtvrti jen 3 bečky vína, urodilo se na všech vinicích (482 čtvrtí) asi 1446 beček, na 409 čtvrtích vinic občanů 1227 beček, z nichž brala vrchnost asi 122 beček desátku²². Mimo to místo gruntovní činže dávalo se ze čtvrti 15 másů zemního, celkem asi 15 beček. Vysadil-li někdo novou vinici, byl po 6 let sproštěn desátku i zemního. Dále byli občané povinni, přes smlouvu z r. 1491 s panem Kropáčem učiněnou, vyšenkovati ročně vrchnosti 12 beček v té ceně, jak jim od pána vystavena byla.

Konečně byli povinni 10 čtvrtí panské vinice „Podhradí“ bez stravy za laciný peníz obdělati; kdo řezali, dolovali, koly zaráželi a kopali, dostali na den 3 kr., kdo smítali, vázali, putny nosili, 3 denáry, kdo hrozny sbírali, 3 haléře²³.

Jak draho se prodávaly v této době vinice a víno, poznáváme za zápisů v knihách horenských a rozdílových, z nichž uvedu několik na doklad. R. 1580 prodal Aron žid Šebestu Smetanovi achal vinohradu v Novosadech za 66 zl. a Jan Kališ p. Pavlu Moraczymu achtel v Greftech za 30 zl.

R. 1581 koupil kněz Floryan, farář brankovský²⁴, manželce své Kateřině čtvrt vinohradu v Maršálcích za 180 zlatých a jako farář zlínský jej prodal r. 1598 slovutnému pánu Tomáši Lomnickému za hotovou sumu 100 zl.

R. 1584 prodal Jelen žid čtvrt vinohradu v Novosadě s užitkem, kterýž toho času Pán Bůh dáti ráčil, Janu Dolovratzovu za sumu 204 zl.

R. 1593 prodal Lukáš Štemberský čtyři čtvrti vinohradu zvaného „Budík“ se svobodami, které měl na pergameně s pečetí visutou, s boudou, presem a vším příslušenstvím panu Kašparu Pruskovskému a paní Barboře Revay z Revy za 650 zl. a měch žita. Tito jej r. 1597 rozdělili a prodali, a to jednu čtvrť vladyce p. Mikuláši Salaji za 250 zl., jednu čtvrť Janu Rynkovskému za 200 zl., jeden achtel Martinu Šachtovi za 125 zl., jeden achtel Mikuláši vyškovskému z Olšovce za 125 zl., a jednu čtvrť Lukáši Kovářovi za 200 zl., což činilo 900 zl., jež z části splatili hned, z části měli spláceti při braní vinného desátku jednak penězi, jednak vínem. R. 1600 předstoupil Václav Sládek, písař panský, před horního Jana Moravova a oznámil, že jest od J. M. pána a paní pověřen, aby se zápisem opatřilo, co jsou vína Mik. Víšků a Martin Šachtů po léta za vinohrady ty odvedli. I našlo se, že Mik. Víšků²⁵ po dvě léta 16 věder po 2 zl. a letos 5 věder po 2 ½ zl. vyplnil a Martin Šachtů též po 2 léta 12 věder po 2 zl. a letos pět věder po 2 ½ zl. vyplnil.

R. 1606 prodala se po Jakubu Henigovi čtvrť vinohradu v Horní Hoře Bartoloměji Lomnickému za 200 zl.

R. 1611 prodal pan purgmistr a páni s dovolením ur. pána Sigmunda Kyčky z Velké Plužnice a na Malé Plužnici, ouředníka na Bzenci, achtel vinohradu v hoře Pohaně po nebožtíku Janu Chotěbořském cechu rybářskému za 120 zl.

R. 1573 zůstaly po nebožtíku Pavlu Dolobrazových 4 bečky vína, z nichž se prodaly 3 po 37 zl.

R. 1595 prodaly se po nebožtíku Mikuláši Krejčím 2 bečky bílého vína za 60 zl. a r. 1598 utržilo se po nebožtíku Janu Rozmanovi za 14 ½ bečky vína 247 zlatých 29 ½ kr.

Cena vinic se tedy řídila dle polohy, stáří a stavu vinice a dle platebních podmínek, cena vína dle jakosti a úrody; průměrná cena čtvrti vinice byla 125 zl. a průměrná cena vědra vína 2 zl.

Bzenecké víno mělo již v této době chvalnou pověst, jak jde na jevo z toho, že mnoho cizích lidí zakupovalo si v bzeneckých horách vinice, jichž drželi 54 čtvrtí. Mezi majetníky vinic na Bzenecku byli nejen místní a okolní šlechtici, nýbrž i přední páni z Moravy i Čech. Uvedu z urbáře a horenských knih aspoň některé.

Dle urbáře z r. 1604 měly v Bzenci vinohrady tyto domácí šlechtické osoby: Pan Matyáš Brnopotský z Lichtenhanu 3 ½ čtvrti, pan Jiřík Záviš z Našovic 5 čtvrtí, paní Dorota Kropáčka z Nevědomí 3 ½ čtvrti, pan Mikuláš Salaj z Dobronu 1 ½ čtvrti, pan Michal Radaj 2 ½ čtvrti, pan Jan Senkyva 2 ½ čtvrti; z okolních pak se uvádí: pan Jakub Vojsko z Bogdunčovic a na Veselí a pan Bernat Barský z Vacenovic.

Dle horenských knih prodali nebo darovali v letech 1580 až 1620 vinice na Bzenecku tito šlechtici:

R. 1580 prodává pan Albrecht Čertorejský z Čertorej a na Bohdalicích se svou máteří paní Kropáčkou z Nevědomí achtel vinohradu v Greftech za 46 zl.

R. 1581 prodává pan Farkač Baračanský z Baračan na místě svých dítek pozůstalých po nebožce paní Maruši Jurcové 3 čtvrti vinohradu v Kněží hoře p. Janu Záviši z Osenice za 100 zl. a 2 bečky vína.

R. 1583 prodává pan Cyprian Bělodský 2 čtvrti vinohradu v Prostřední hoře a 1 achtel v Cukmantlích s boudou, presem, káděmi a vším příslušenstvím paní Mandaleně z Ketře za 425 zl. a tato je r. 1587 prodává židu Lazaru Kramáři za 350 zl.

R. 1584 prodává pan Mikuláš Salaj z Dobronu, úředník na Bzenci, achtel vinohradu v LIščí hoře a čtvrt v Greftech s boudou, presem a dvěma káděmi panu Michalu Popovi z Bzence za 170 zl.

Téhož roku pan Jindřich Klúcký z Libodřic před úřadem horenským oznamuje, že ty 2 čtvrti vinohradu, které mu paní Alžběta Onšická z Bělkovic z lásky mocně dala i odevzdala, a tu čtvrť vinohradu třetí, kterou penězi hotovými zaplatil, zase mocně a svobodně jako své vlastní z lásky manželské paní Kateřině z Bobolusk, paní manželce své milé, dává a odevzdává tak, aby jich mohla užívati bez všelijaké překážky jako svých vlastních. Avšak již r. 1586 prodává pan Jindřich Klúcký ony vinice panu Hanušovi Syřinkovi z Syřině za 300 zlatých, jenž rok na to prodal jednu čtvrť židu Jakobu Barochovu za 190 zl., a po smrti pana Hanuše prodala r. 1588 vdova po něm paní Alžběta Kropáčka 2 čtvrti Janu Dolovrazovu za 70 zl.²⁶

R. 1586 prodal p. Jiřík z Hoštic a na dvoře v Miloticích 2 čtvrti vinohradu v Novosadech židu Mušlovi za 200 zl.

Zajímavé osudy měly vinice zvané Havala, jichž 4 čtvrti náležely pánům z Žerotína. Pan Fridrich st. z Žerotína a na Židlochovicích, jeden z nejpřednějších šlechticů své doby, znamenitý státník a válečník, náboženstvím český bratr, je s dobrým rozmyslem darovati ráčil panu Kašparu Melicharu z Žerotína a na Nových Dvořích (v Čechách). Vinohrady ty osvobodil pan Kašpar Pruskovský s paní Barborou Revaj od desátku, pokud je bude držeti pan Kašpar Melichar s manželkou svou Alžbětou z Valdštejna.

Když roku 1605 poplenili Bočkajovci Bzenec, tázal se poslem pan Kašpar Melichar pana Karla st. z Žerotína, jaká škoda byla učiněna na jeho vinohradě v Bzenci. Tento mu dne 19. srpna 1605 odpovídá z Rosic, omlouvaje se, že „jeho posla jen proto tak dlouho zdržel, aby něco místního o jeho vinohradě bzeneckém mu oznámiti mohl, nemoha se však o tom dočkati žádné zprávy, posla odeslal, aby u něho daremně nečekal.“²⁷

Pan Kašpar Melichar prodal roku 1618 tento vinohrad za 700 zl. panu Janu Kavkovi z Říčan, jenž byl jedním z nejhorlivějších katolických pánů a zemřel jako císařský rada r. 1643, odkázav jej svým dcerám.

Značně vinic měl na Bzenecku také v Havale pan Vilém Zoubek ze Ždětína a na Habrovanech, Kostelci a Moštěnici. Po jeho smrti je zdědila jeho dcera Kateřina Alžběta.

Dokonce i „vládce domu Rožmberského J. M. uroz. p. Petr Vok“ měl v Horní hoře 3 čtvrti vinohradu se svou manželkou J. M. uroz. pí. Kateřinou z Ludanic, jejíž předek Hynek z Ludanic jej koupil roku 1525 od Jiřího Tarczyho z Torysy. Vinohrad ten věnovali r. 1600 starším jednoty bratrské. Jak slavná to doba pro vinařství v Bzenci!

Vinice byly chráněny horenským právem, jež vykonával horný čili perkmistr se 6 horníky čili hornými konšely; oni dozírali, aby se vinice řádně obdělávaly, rozsuzovali spory vinic se týkající, trestali ty, kdož se provinili proti horenskému právu; před nimi se činili kupy a postupy vinic a vepisovaly do horenských knih čili register.

Jak již bylo zmíněno, pěstování vinné révy dostalo se na Moravu z Rakous, kde se vinaři řídili právem Falkenštejnským, nazvaným dle Falkenštejnu, hradu v Dol. rakousích na hranici moravské. Toto právo se rozšířilo i na Moravu a Falkenštejn byl apelační instancí pro horenská práva vesnic a městeček moravských; horenská práva v městech, jako Strážnici, Ivančicích, se odvolávala k svým městským radám.

Z horenského práva bzeneckého se odvolávalo k „Pánu markraběti této země a J. M. má vydati ortel s radou svých služebníků a s radou měšťanů v městě Brně… a při tom má zůstáno býti a žádný se odvolati nemůže.“ Ze slov těch jde na jevo, že bzenecké horenské právo, jak se nám dochovalo, pochází z doby, kdy Moravu spravovala samostatná markrabata, ze 14. století²⁸, ač jeho původ je zajisté starší. V městském archívě jest opis tohoto práva z r. 1735, v němž se nazývá právem Engelštejnským. Jest sestaveno, jak jsem se přesvědčil, dle práva Falkenštejnského, a jsem toho mínění, že písař Bernard Hoffman chybným čtením vetché předlohy zaměnil slovo „Falkenštejnské“ za „Engelštejnsk铲⁹.

Poněvadž horenské právo bzenecké bylo již otištěno v „Časopise Matice moravské“ r. 1893 a v „Pamětech města Bzence“, pomíjím je zde. Jen připomínám, že pokuty a tresty za přestupky a zločiny ve vinohradě spáchané byly velmi kruté: Kdo vzal 2 koly, propadl 5 liber svého masa, kdo ukradl 3 koly neb dobré koly lámal, propadl hrdlo. Když se dva svadili, jsouce ve svých vinohradech, propadli pokutě 10 gr. Když některý mezi překročil a protivníka udeřil, propadl hrdlo, kdo oblouk ukradl, nebo pod zemí do svého vinohradu protáhl, kdo zralé víno kradl, aneb na soumezí čili frydu, maje úmysl krásti, byl dopaden. Kdo víno před desátkem ukryl, propadl pánu všechno víno z toho vinohradu a mimo to byl trestán jako zloděj. Kdo honě s koněm do vinohradu vjel, ztratil koně a 5 liber masa. Hotař, jenž ořechy ve vinohradě rážel, ovoce trhal, víno kradl, propadl také hrdlo.

Těmito krutými tresty hleděli vinaři chrániti své vinice před svévolným poškozováním a ničením, jsouce toho mínění, že lidem řádným nevadí tresty sebepřísnější, zlosynům pak jest jimi alespoň naháněn strach, jímž jejich nevázanost, jejich choutky po cizím majetku jsou drženy na uzdě. Bylo to ovšem smýšlení nynějšímu duchu doby odporující, avšak za tehdejších poměrů vysvětlitelné a snad i nutné.

Práva horenská byla zrušena r. 1784 nově vydaným vinohradním zřízením pro markrabství moravské.

Velká pohroma stihla bzenecké vinařství vpádem hord Bočkajových a válkou třicetiletou.

Bočkajovci přepadli Bzenec dne 2. května a 31. července r. 1605, město vydrancovali a zapálili, ano i vinice poplenili, jak patrno z dotazu Kašpara Melichara z Žerotína o jeho bzeneckém vinohradě, poslaného začátkem srpna Karlu st. z Žerotína. Mnoho obyvatelstva bylo pobito a morem, který potom řádil, vyhubeno, takže četné vinice zůstaly bez pána. Mimo to Kašpar Pruskovský a ještě více Jan Kryštof Pruskovský zbavili město výsad, což mělo za následek, že se zde nikdo nechtěl usaditi. Proto z let 1606 až 1610 nalézáme v horenských knihách zápisů poskrovnu.

Zbylé obyvatelstvo hledělo si uhájiti alespoň ta práva, jež mu byla dosud ponechána; když zámecký hejtman Zikmund Kyčka z Velké Plužnice nařídil r. 1619, aby se z prodeje každého vinohradu platilo vrchnosti 12 kr., narazil jeho rozkaz, poněvadž byl neoprávněn, na takový odpor, že bylo nutno od něho upustiti.

Válka třicetiletá tuto zkázu dovršila. Poručníci nezletilých dítek po Janu Kryštofu Pruskovském Jiří hrabě z Oppersdorfu a Joachim svobodný pán z Čečova a Mettlicha líčí nám ve smlouvě, kterou učinili r. 1634 s občany, hospodářský úpadek města a jeho příčiny takto: „Vyznáváme tímto, že jsme nahlédli a poznali, jak velké válečné škody utrpěli nepřátelskými vpády naši svěřenci a město Bzenec, největší pak proto, že obyvatelé a měšťané pozbyli svých městských privilejí a sedlákům na roveň byli postaveni a považováni a tak prořídli, že domy větším dílem zpustly, pole a vinice zůstaly neobdělány a nikoho není, kdo by je lacino, ano zadarmo chtěl vzdělati a zase postaviti“.

Ve smlouvě se stanoví práva a povinnosti občanů, z nichž se zmíním jen o těch, jež se týkají vinařství. Měšťané – rolníci se zavázali, že vrchnosti prodají po vylisování ročně bečku vína za laciný peníz, totiž za půl druhého tolaru a půl druhé měřice ovsa bečku. Za to, že vrchnost se vzdala práva, vyšenkovati v Bzenci ročně 12 beček svého vína, uvolili se občané platiti jí ročně za bečku 10 tolarů, dohromady 120 tolarů³⁰ na 2 termíny, na sv. Jiří a sv. Jana. Konečně se zavázali, že budou jako za dávna panský vinohrad pod Starým hradem za plat okopávati.

Máme-li zření jen k těmto závazkům, ač i ostatní povinnosti, jež na sebe brali občané, byly neméně těžké, vidíme, že zaplatili vrácení privilejí velmi draze.

Mimo to vrchnost jala se nalévati své víno přes roční poplatek 120 tol. čili 140 zl. r., jež jí obec odváděla, což vedlo k neustálým sporům. Vrchnost byla ovšem tehdy všemohoucí a utiskovala poddané, jak mohla, řídíc se zásadou, že poddaní jsou nejlepší, když pláčou, nejhorší, když se smějí.

Úpadek vinařství za války třicetileté se zvláště zračí v horenské knize. Odchodem nekatolíků a zhoubnými nemocemi prořídlo obyvatelstvo tak, že mnoho vinic zůstalo neobděláno a zpustlo. Teprve po narovnání r. 1634 byl příliv nových usedlíků značnější; zpustlé vinice jim byly dávány za nepatrný poplatek, většinou však zdarma. Proto zápisy horenské knihy z této doby týkají se ponejvíce darování pustých vinic. Vinice pod desátkem a zemním zadávala vrchnost, vinice svobodné vinná hora, tj. horenský úřad.

Tak na příklad „dle dekretu ve příčině pustých vinohradů od poručníků nezletilého Jiřího z Pruskova vydaného“ dal r. 1637 Jan Tomáš Winkler ze Střelic, zámecký hejtman, pustou čtvrť vinohradu v Novosadech Bartoni Gasnigrovi za volnou, svobodnou a zaplacenou. takových zápisů jde po sobě v některých tratích i 15. Nejvíce pustých vinic bylo v Novosadech a Liščí hoře.

Pusté vinice byly zadávány s podmínkou, že je nový majetník ve stanovené lhůtě vysadí; neučinil-li tak, byl mu vinohrad odňat a dán jinému.

I vysazené vinice byly pro nedostatek pracovních sil laciné, zvláště po letech 1643 a 1645, jež náležejí v dějinách města Bzence k nejsvízelnějším. Ještě r. 1638 prodali starší bratrstva sv. Jana Křtitele na místě všech bratří čtvrť vinohradu v Horní hoře za 100 zl. Avšak r. 1648 koupil Václav Kříž od Jiříka Střešňáka čtvrt vinohradu v Novosadech za 10 zl.; r. 1650 koupil dvojctihodný kněz Tomáš Sylvestr, farář bzenecký, od Jakuba Skřivánka čtvrt vinohradu v Novosadech, kterou týž pustou obdržel a vysadil, za 40 zl. a čtvrt vinohradu v Psí hoře za 35 zl.; r. 1665 prodal se achtel vinohradu po zběhlém Andrýsu Müllerovi za 6 zl. a téhož roku prodává bratrstvo sv. Jana Křtitele čtvrt vinohradu v Prostřední hoře za 30 zl.

Aby pusté vinice neležely ladem, bylo dovoleno osívati je obilím; místo zemního platilo se z nich 9 ½ kr. z achtelu.

Ještě r. 1667 z 944 měřic vinohradů bylo 220, tedy téměř čtvrtina zpustlých.

Zpustlé vinice byly dobou zase vzdělány, takže dle mapy vinic z r. 1728 tehdy již žádných zpustlých vinic v Bzenci nebylo; všech vinic bylo na bzeneckém katastru 14 lánů a 20 čtvrtí neboli jiter, počítajíc do lánu 40 jiter a do jitra 1200 sáhů, z nichž bylo panských 28 a jezuitských 13 ½ jitra.

Za třicetileté války nabyla v Bzenci hojně vinic jezuitská kolej v Uherském Hradišti; dne 5. října 1635 darovala jí „z svévolné a líbezné vůle vysoce urozená panna Kateřina Alžběta Zoubkovna ze Ždětína vinohrady své jak frejunkové 3 čtvrti, tak i pod desátkem a zemním 4 čtvrti v horách bzeneckých pod Prostřední a Kněží horou ležící³¹.

A dne 31. srpna 1647 darovaly též koleji „urozené panny Ludmila, Anna, Marie a Lucie, dcery pana Jana z Říčan, vinici velikou u Bzence a tím pomohly klášteru v tísni jeho znamenitě.“³²

Tyto vinice dala si kolej r. 1662 do horenské knihy opět vtěliti. Téhož roku dne 3. března daroval Jiřík Sova z Kyjova týmž otcům jezuitům půl třetí čtvrti vinohradu v Horní hoře. K tomu koupili za 50 zl. od Jana Hoffmana boudu se sklepem pod horou Psí, zvanou Kukla. Vinici a boudu později prodali a postavili pod vinicemi v Havale na lisování vína prostornou boudu, jejíž průčelí bylo o jednom poschodí, takže vypadala malebně jako letohrádek³³. Když byl r. 1773 řád jezuitský zrušen, koupilo vinice i boudu panství. Nyní jen název „u jezuitské boudy“ a socha sv. Ignáce, zakladatele jezuitského řádu, připomíná nám otce jezuity, jimž bylo s městem často vyjednávati o věcech příjemných i méně příjemných.

Takovou méně příjemnou věcí byla císařská kontribuce, byť i byla pro „zvelebování a opravování šanců a zdí proti ouhlavnímu celého křesťanstva nepříteli“ a proto otálela kolej ji platiti. Město však také s kontribucí nespěchalo, takže zůstalo dlužno do císařské pokladny na rozličných úrocích rovněž. Shovívavost hraběte Jiřího Kryštofa byla konečně vyčerpána; r. 1696 dává některé pány z rady vsaditi do zámeckého žaláře a nařizuje, aby se dlužníkům na úhradu dluhu zabavilo víno. Konšelé 14 dní „ve špíně a hmyzu“ strádali ve vězení. I posílaje nejprve hraběnce a potom hraběti prosebný list, v němž líčí své útrapy, omlouvají neúrodou svou zaostalost v placení, slibují, až milý Bůh své požehnání sešle, vše řádně zapraviti a prosí o slitování a propuštění ze žaláře. Hrabě jejich prosbu vyslyšel a je propustil.

Když pak purkmistr Václav Somr dal syndikem sestaviti seznam dlužníků na císařskou kontribuci, shledalo se, že jí neplatilo ani slavné Societatis Jesu Collegium Hradišťské. Proto jménem městské rady posílá purkmistr k Ježíšku r. 1696 rektoru koleje Tomáši Kaulerovi dopis, v němž mu připomíná, že ze svého čtvrtlánu, to jest 18 achtelů vinic, neplatili od r. 1669 žádné kontribuce, a poněvadž z lánu se platí ročně 24 zl., přijde velebnostem ze čtvrtlánu za 27 let platiti 162 zl. Rektor koleje ihned odpověděl, avšak záporně, nazývaje požadovaný dluh vymyšleným.

I posílá mu purkmistr s radou k Novému roku druhý list, poněkud důtklivější, odůvodňuje v něm spravedlivost dluhu a žádaje categoricum responsum (rozhodnou odpověď), chce-li kolej platiti kontribuci nebo ne. Rektor vycítil v těchto slovech pohrůžku soudem a proto v listě ze dne 17. ledna 1700 oznamuje, že odesílá pana ministra a prokuratora koleje, aby nabyli dostatečné toho známosti a spravedlivého vysvětlení a jemu vše písemně pro vyhnutí dalšího zaneprázdnění přinesli.

Tito se přesvědčili, že požadavek městské rady je oprávněn, neboť z pozdějších zpráv jde najevo, že kolej kontribuci platila a sice z měřice 19 kr., což z 19 měřic učinilo 6 zl. Kontribuce ovšem dobou stoupla, takže r. 1749 se platilo z měřice 41 kr. a koleji bylo tedy vyměřeno 16 zl. 24 kr. kontribuce. Poněvadž se jí zdála suma vysokou, žádala městskou radu za snížení na 12 zl. 18 kr.; tato se však usnesla, že podle vysetí 24 měřic na ni připadá 16 zl. 24 kr. a tedy ať na tom i zůstane. Kolej patrně chtěla platiti kontribuci dle výměry 18 měřic, počítajíc měřici za achtel, městská rada ji však předepsala dle vysetí.

Vážnější potíže mělo město s milostivou vrchností. Hlavní obživu měli občané z vína, jež jednak prodávali na vědra, jednak nalévali na drobno. Vrchnost byla oprávněna vyšenkovati v Bzenci ročně 120 věder, avšak r. 1634 se toho vzdala za poplatek 120 tolarů. Přesto však začala později nalévati ve svém hostinci i panském sklepě staré i mladé víno a tím občanům činila konkurenci, ztěžujíc jim prodej jejich vína. Mimo to při braní desátku vinného násilím vymáhala červené víno místo bílého, zapovídala nalévati takzvané frejunkové³⁴ víno dráže než za 4 kr. más; dovolovala židům kupovati vína ze sousedních obcí a je v Bzenci prodávati. Dokonce nařídila, aby každý soused, který by od 8. ledna 1710 v pátek i svátek v zimě o 8. hod. a v létě o 9. hod. domu nezavřel a víno nalévati se opovážil, byl pokutován 10 zl. do důchodu a opakovalo-li by se to, aby byl hejtmanským úřadem v poutech a železech na Špilberk dopraven; následek toho byl, že pocestní nedostavše na večer koupiti vína v Bzenci, odcházeli do sousedních obcí, Olšovce a Vracova, na něž, ač náležely také bzenecké vrchnosti, se nařízení nevztahovalo, čímž bzenečtí občané byli velmi poškozováni.

Tyto a jiné křivdy a útisky vrchností páchané vedly ke stížnostem a sporům, jež se vlekly po celá desetiletí a urovnaly se teprve r. 1750 smlouvou neboli transaktem, jímž bylo vrchnosti přiřčeno právo nalévati ve svém hostinci staré i mladé víno, vrchnost však z blahovůle se vzdala nálevu vína jednoročního. Dále se vrchnost zavázala, že nedovolí v Bzenci nalévati vína cizí. Zákaz, že občané nesmějí v zimě po 8. hod., v létě po 9. hod. večer nalévati víno, byl zrušen již dříve.

Obec přesně dbala toho, aby smlouva byla dodržována a nedovolila aby nejen cizí vína se v Bzenci nenalévala, nýbrž, aby bez dovolení obce se zde ani nepřechovávala; proto když rodák bzenecký P. Duchoslavský, kněz řádu dominikánského, žádal obec, aby si směl vzíti do sklepa v Bzenci bečku darovaného vína, jíž si odtud brzy odveze, usnesla se tato dne 8. března 1750, že se mu to dovoluje, že však se má skrz horenské právo zapečetiti na tak dlouho, dokud by si ji nevzal.

Zcela jinak jednala vrchnost; dne 1. ledna r. 1757 učinila proti transaktu se židovskou obcí smlouvu, kterou židům dovolovala, dovézti ročně ze Syrovína 10 beček vína za poplatek 1 zl. 30 kr. z bečky a smlouvou r. 1772 dala židům povolení, aby bez jakéhokoli poplatku si dovezli ze Syrovína 10 beček „košer“ vína. Toto své jednání odůvodňovala tím, že narovnání z r. 1750 se týká jen obce křesťanské, že židům se nemůže brániti, aby pro svou potřebu nekupovali vína lacinšího. Avšak gubernium dekretem ze dne 30. září 1776 zapovědělo židům i křesťanům nalévati v Bzenci jakékoli cizí víno.

Než přes tuto zápověď prodávali židé tajně cizí víno dále. V prosinci r. 1780 zabavila obec Heršlu Löblovi 20 věder cizího vína a oznámila to krajskému úřadu. Týž vyšetřiv věc, postoupil ji guberniu, jež dekretem ze dne 26. února r. 1781 rozhodlo, „aby tento žid pro svou opovážlivost, že do Bzence přivezl cizí víno, byl za každé vědro pokutován 30 krejcary a peníze složil u městské obce. Potom ať se mu ony dvě bečky vydají, ale ať je z Bzence odveze. Pro budoucnost však kdo by z židů neb křesťanů se opovážil do Bzence cizí vína dovézti, mají se ihned obci odevzdati“.

Ke konci XVIII. století došlo mezi obcí a vrchností opět ke sporu o nálev vína. V panském hostinci začal nájemník r. 1796 nalévati mladé víno. Obec podala tedy dne 27. července r. 1798 vrchnosti žádost, aby ve svém hostinci mladého vína nalévati nedovolovala a za dobu od 1. října r. 1796 dala obci z bečky 8 zl. náhrady, celkem 227 zl. 12 kr. Ředitel Josef Papík odpovídá dne 8. srpna obci, že vrchnost vzdala se r. 1750 dobrovolně nálevu mladého vína, nicméně však, aby se předešlo nevoli, vyprodá ještě nepatrnou zásobu a potom od nálevu upustí. Žádost o náhradu zamítá, poněvadž o nálevu mladého vína nevěděla, a obec ji měla ihned upozorniti.

Obec nebyla s rozhodnutím vrchnosti spokojena, teprve však dne 18. listopadu r. 1799, podává starosta Matouš Rychman s radou krajskému úřadu stížnost, že vrchnost nalévá víno přes úrok 140 zl., jež jí obec platí za to, že se vzdala nálevu vína a proti smlouvám a privilejím města. I žádají, aby se jí to zakázalo a aby se jí nařídilo, zaplatiti náhradu obci za víno od 1. října roku 1796 prodané a odstraniti z panského hostince zlatý hrozen a dáti tam jiný na hostincích obvyklý odznak, jako je například černý orel, zlatý lev.

Krajský úřad rozhodl 18. července r. 1800 takto: Vrchnost se vzdala sice dobrovolně nalévati víno mladé, nalévati však vína stará jest dle transaktu z r. 1750 oprávněna. Chce-li obec, aby se jí přiřkl výhradní nálev mladého vína, odkazuje se na soudní řízení. Rovněž ani vrchnosti se nemůže přiřknouti výhradní nálev starého vína bez soudního rozhodnutí. Také není možno politickému úřadu naříditi vrchnosti, aby dala obci náhradu za to, že nalévala mladé víno, poněvadž obec promeškala lhůtu k rekursu proti vrchnostenskému rozhodnutí. Co se týče zlatého hroznu na panském hostinci, nemá krajský úřad práva naříditi vrchnosti, aby jej zaměnila za jiný odznak.

V pamětních knihách často se shledáváme se zprávami, týkajícími se úrody vína, jeho jakosti, ceny; zprávy ty byly zaznamenávány pro nás, budoucí, a provinil bych se proti památce jejich zapisovatelů, kdybych je pominul mlčením; vždyť jsou zajímavy nejen pro svou starobylost, nýbrž i tím, že nám osvětlují tehdejší hospodářské poměry. Vinařství bylo až do 2. polovice XIX. století hlavním zdrojem příjmů občanů; urodilo-li se hojně vína dobré jakosti, odprodala se většina a z utržených peněz část se věnovala na opatření potřeb pro domácnost, část se odložila pro méně příznivé doby; v takovém roce byl v domě dostatek a sklepy, plné vína, ozývaly se hovorem a žerty hospodářů, kteří v nich navečer po denní lopotě a v neděle a svátky po týdenní námaze hledali osvěžení i zábavu. Neúroda vína měla za následek hmotný nedostatek a tím i zkleslost duševní. Víno bylo tehdy pro Bzenčany opravdu „nebeským darem“. A není divu! Své vinice svlažovali svým potem a proto si vína vážili jako božího daru, jako chleba; byli pohostinní a rádi hostu popřáli, co „hrdlo ráčilo“, považovali však za velkou nešetrnost a urážku, ano za hřích, když někdo z pošetilé bravury víno vylil na zem, nebo vínem, jímž mu „zavdali“, pohrdl. Žal nad pohromou, jež zpustošila jejich vinice i s úrodou, a jejich těžkou práci obrátila v niveč a naopak radost nad dobrou vinnou sklizní vyjadřují rozličné zápisy a působí na nás jímavě dosud.

Tak v Pamětní knize nalézáme o roku 1662 tuto zprávu: „Paměť věčnou, kterak dne 18. máje Bůh všemohoucí jest dopustiti ráčil, že všechny vinohrady na Bzenecku pomrzly, takže toho roku jednoho másu vína v bzeneckých horách nebylo“.

Z pozdější doby není v Pamětní knize žádných záznamů o víně, až z let 1712 až 1723.

R. 1712 na den sv. Bonaventury³⁵ potlouklo zle na vinohradech, ale přece víno ještě hojné a dobré bylo.

R. 1716 byla zlá úroda na víno. Ten milý dar boží byl kyselý a ničemný a víno bylo dosti octové.

R. 1717 bylo víno dobré, avšak nehojné.

R. 1718 bylo hrozné a stálé sucho a takové horko, že nebylo ve Bzenci žádného pamětníka, který by takový suchý rok pamatoval. Žeň byla dvě neděle před sv. Janem Křtitelem i chléb nový… Na sv. Annu³⁶ již hrozny dokonale zralé vrchnost na tabuli míti ráčila. Víno toho roku bylo „prám panské“ a hojné.

R. 1719 bylo ještě větší sucho, takže luže u masných židovských krámů, jež r. 1718 obstála, docela vyschla. Víno toho roku bylo hojné a dobré.

R. 1720 bylo víno tomu rovné a hojné. Pisatel připojil k záznamu zbožnou prosbu: „Pane Bože, dej a zachovej dáleji. Amen“.

R. 1721 byl pohodlný, víno však jarním mrazem trpělo; některé bylo dosti dobré, některé padlejší a jiné zase dobře kyselé. Víno se bralo po sv. Havle³⁷, ale z desátkem tak se zdrželo a odkládalo, že sousedé svá vína dvě neděle před vánočními svátky z bud do sklepů dostali a to i s nemalou škodou, protože mrazy následovaly.

R. 1722 dal a požehnal P. Bůh velmi dobré víno, které v síle, moci a podstatě, líbeznosti a dobrotivosti tak dokonalé bylo, že okoliční, kteří měli kyselé a tvrdé víno, nemohli se tomu nadiviti. Byla zprvu bečka za 20 rýnských, okolo sv. Martina však vzrostla do Hromnic cena na 30 r., nebo z Brna, z Čech i zdaleka za Prahou sem dojížděli. Potom k velké noci padlo víno na 26 r.

R. 1723 byl od Pána Boha požehnaný, víno však bylo kyselé. Na sv. Václava nemohl se najíti hrozen na tabuli pro milostivou vrchnost. Na to následovaly pěkné časy, víno zůstalo na vinicích a bralo se až po sv. Martinu³⁸.

Z následujících let nenalézáme v pramenech záznamů o úrodě a jakosti vína, nýbrž jen o jeho ceně. Průměrně se prodávalo vědro stále za 2 zl., jen v dobách válečných cena stoupala.

Po vpádu pruském r. 1742 se prodávala, jak čteme v listině uschované v báni kostelní věže, bečka deset let starého bzeneckého vína za 150 zl. a bečka 1 rok starého vína za 64 zl.

Později cena vína sice klesla, přece však se udržela ve výši 40 až 60 zl. za bečku dle stáří a jakosti. R. 1762 cenila se po smrti Ondřeje Jakši, jenž zemřel bez závěti, bečka vína z r. 1759 v 42 zl. R. 1772 cenilo se v pozůstalosti Martina Jakši 5 věder vína na mlátě v 12 zl. 30 kr. Za to však dle listiny vložené r. 1778 do báně vížky na radnici prodávala se tehdy bečka vína u pánů za 10 zl. 75 kr. a más vína naléval se na radnici za 8 kr.

Rovněž stoupala v druhé polovici XVIII. století i cena vinic; r. 1764 cenil se achtel vinohradu v Klínech v 160 zl., v Horních horách ve 200 zl. a r. 1781 cenily se po Dominiku Goldmanovi dva achtele vinohradu v Maršálkách v 300 zl. a dva v Hašneku v též ceně. Třeba při tom míti na mysli, že při odhadu pozůstalosti cenily se nemovitosti níže než se skutečně prodávaly.

Z vinic se stále odváděl vrchnosti desátek a zemní, a nebyla-li vinice révou osazena, místo zemního se platilo z achtele 9 ½ kr. K tomu přistoupla řádná daň na vojsko, jež byla dle jakosti půdy rozličná; tak dle urbáře z r. 1775 platil Jan Súček, majetník měšťanského domu č. 260, z 3 achtelů vinic tj. 4 1/5 moravských měřic 2 zl. 33 kr., kdežto Antonín Bílý, měšťan na čísle 72, platil z 3 ½ achtele tj. 5 ½ moravských měřic 2 zl. 45 kr.

I v první polovici XIX. století zůstalo vinařství hlavním hospodářským odvětvím Bzenčanů, jemu věnovali nejvíc péče a pozornosti. Horný Filip Rúbík činil od roku 1796 až do r. 1840 každoročně záznamy o úrodě, jakosti a ceně vína, z nichž uvedu aspoň pozoruhodnější.

V letech 1796 a 1797 byla úroda vína prostřední, na achteli 5 věder, jakosti dobré; za vědro mestu se platily 4zl.

R. 1798 byla úroda hojná, na achteli 10 věder, jakosti velmi dobré; vědro mestu stálo 3 ½ zl.

R. 1799 byla úroda vína nepatrná, na achteli jedno vědro, jakosti špatné; víno bylo tak kyselé, že ho nechtěl nikdo ani koupiti.

Také r. 1800 byla úroda slabá, jakosti však dobré; vědro mestu stálo 8 zl. Toho roku potloukly kroupy Novosady a Liščí horu.

V letech 1801 až 1804 byla úroda vína prostřední, jakosti dobré; cena vědra mestu byla 11 ½ zl.

Ale r. 1805 byla úroda vína nepatrná, jakosti velmi špatné, takže víno po vylisování bylo kyselé jako ocet a vylévalo se před sklepy.

R. 1806 a 1807 byla úroda prostřední, jakosti dobré; vědro se prodávalo za 16 zl³⁹.

R. 1808 byla úroda hojná, dobré jakosti, za vědro se platilo také 16 zl.

R. 1809 byla úroda malá, jakosti špatné, než po vykvašení se víno poněkud napravilo, ale se neprodávalo.

R. 1810 byla úroda prostřední, jakosti méně dobré; vědro mestu stálo 18zl., víno však bylo poněkud tvrdé.

R. 1811 byla úroda velmi hojná, výborné jakosti, vědro mestu se prodávalo za 4 zl stříbra. Tak dobrého vína nikdo v Bzenci nepamatoval.

R. 1812 byla úroda velmi hojná, po achteli 20 – 30 věder, jakosti však méně dobré, poněvadž víno bylo poněkud nedozrálé, vědro mestu se v Bzenci prodávalo za 3 ½ zl., v okolí jen za 1 zl.80 kr.

R. 1813 byla úroda velmi slabá, jakosti špatné; víno se neprodávalo.

R. 1814 většina vinic pomrzla jarními mrazy, a co zůstalo, zmrzlo v srpnu úplně.

R. 1815 byla také pranepatrná úroda, avšak jakosti dobré; vědro mestu se prodávalo za 70 zl. šajnů. O víno byla veliká nouze, takže ve většině sklepů nebylo ani pětítky vína.

R. 1816 byla úroda malá, jakosti dosti dobré; víno se neprodávalo.

R. 1817 až 1819 byla úroda prostřední, jakosti dobré; cena vědra mestu 6 až 7 zl. stříbrných.

R. 1820 zmrzly z jara všechny vinohrady na tabák, takže vůbec žádného vína nebylo. Rovněž pomrzlo všechno i r. 1821.

Za to r. 1822 byla úroda velmi hojná, jako r. 1812, jakosti výborné jako r. 1811. Vědro mestu stálo 8 zl.; byl to balzám pro sklepy po těch válečných útrapách a neúrodách.

R. 1823 a 1824 byla úroda nepatrná, jakosti špatné, poněvadž všechno zkazily mrazy.

Ještě horší byl rok 1825. Byl to rok neslýchaný; z jara byly silné mrazy, dne 16. června potlouklo třikrát v jednom dni, kroupy byly tak velké jako slepičí vejce, takže nebylo lze ani poznati, kde byly vinohrady.

R. 1826 vinice sice vypučely, ale vína nebylo téměř žádného.

R. 1827 a 1828 byla úroda prostřední, jakosti dobré; cena vědra mestu byla 8 zl. stř.

R. 1829 byla sice úroda hojná, jakost jeho však špatná, takže se víno neprodávalo.

R. 1830 a 1831 byla úroda prostřední, jakosti dobré; vědro mestu se prodávalo za 8 zl. až 8 zl. 20 kr.

R. 1832 byla úroda prostřední, jakosti nevalné; cena vědra mestu byla 12 zl. víd. měny čili 4 zl. 80 kr. stříbra.

R. 1833 byla úroda prostřední, jakosti dobré, cena vědra mestu 6 zl. 48 kr. stř.

R. 1834 byla úroda hojná, jakosti výborné; vědro mestu bylo za 10 zl. stř. Víno bylo tak dobré, že nebylo od 60 let pamětníka, aby mělo víno tak neslýchané ctnosti; bylo silné, sladké, čisté. Vinobraní bylo již dne 20. září.

R. 1835 byla úroda velmi hojná, o třetinu větší než v roce předešlém, jakosti velmi dobré; cena vědra mestu byla 6 zl. stř.

R. 1836 a 1837 byla úroda slabá, jakosti špatné; za vědro mestu se platilo 4 zl. stř.

R. 1838 byla úroda prostřední, jakosti dosti dobré; cena vědra mestu byla 7 zl. stř.

R. 1839 byla úroda hojná, jakosti dobré; cena mestu byla jako roku předešlého.

R. 1840 byla úroda malá, jakosti méně dobré; vědro mestu se prodávalo za 4 zl. stř.

Zapisovatel skončil záznamy slovy: „Tyto památky zaznamenal pro budoucí vědomost všem potomkům a obyvatelstvu bzeneckému z upřímné náchylnosti pro vše dobré 42 letý bývalý horný Filip Rúbík“. Další záznamy až do r. 1849 pocházejí od Martina Rychmana a pokračuje se v nich až do této doby.

R. 1841 byla úroda malá, jakosti velmi dobré; vědro mestu se prodávalo za 12 zl.

V letech 1842 až 1845 byla úroda malá, jakosti špatné; vědro mestu bylo za 7 až 8 zl. stř.

Roku 1846 byla úroda prostřední, jakosti velmi dobré, vědro mestu se prodávalo za 12 ½ zl., vědro čistého vína za 18 zl.

R. 1847 byla úroda malá, jakosti méně dobré; vědro mestu bylo za 8 ½ zl.

R. 1848 a 1849 byla úroda prostřední, jakosti dobré; vědro mestu se prodávalo za 12 1/2 zl., čistého vína za 21 zl.

V letech 1850 až 1860 byla úroda malá, jakosti špatné; víno bylo nevyzrálé a platilo se za vědro mestu 4 až 5 zl.

V letech 1861 až 1865 byla úroda prostřední, jakosti dosti dobré; vědro mestu bylo za 6 až 7 zl.

R. 1866, ač réva z jara pomrzla a úroda byla nepatrná, byla jakost vína dosti dobrá; vědro mestu se prodávalo za 12 zl.

V pozdější době byla hojnost vína, znamenité jakosti r. 1868, 1874, 1889, 1900, 1901, 1908, 1917.

V letech 1869, 1892, 1921 byla sice jakost velmi dobrá, úroda však prostřední.

Od r. 1866 až do světové války pohybovala se cena vědra mestu mezi 7 až 16 zl.

Ze záznamů je patrno, že roky, v nichž se urodí mnoho vína výborné jakosti, jsou poměrně řídké, což mělo za následek, že po r. 1848, kdy byly vinné desátky vykoupeny, mnoho vinic bylo zrušeno a přeměněno v pole. Také rozliční škůdci révy z říše rostlinné a živočišné, jež v posledních 30 letech ničí ovoce namáhavé práce vinařovy, byli příčinou, že mnoho vinic zaniklo. – Dle Topografie markrabství moravského od Ř. Volného, vypěstovalo se před r. 1848 na Bzenecku ročně průměrně 5 000 věder vína, nyní se nevypěstuje ani polovice.

Jedině panství ani v XIX. století svých vinic nerušilo, nýbrž zvláště za ředitele Frant. Schwarzmanna zakládalo nové vinice a r. 1876 začalo vyráběti i vína šumivá, jež došla světového jména.

Celkem mělo tehdy panství 41 hektarů vinic, z nichž v dobrých letech sklízelo na 1 100 hl bílého a na 300 hl červeného vína. V ohromných zámeckých sklepích mívalo zásobu 3 000 až 3 500 hl. Vína šampaňského vyrábělo tři druhy, Nonpareil, Cabinet a Extra dry, ročně 25 000 až 30 000 lahví, jichž mívalo na skladě 100 000 až 130 000.

R. 1897 zřídilo na pěstování révy šest skleníků, v nichž se zrání vína jednak urychlovalo topením, jednak zpožďovalo ochranou před slunečními paprsky, takže se v jedněch sbíraly hrozny v první polovici června, v jiných až v druhé polovici listopadu. ze skleníků se klidilo ročně na 50 až 60 q hroznů; kilogram se prodával za 5 až 10 K.

Bohužel i pěstění vína panstvím náleží již minulosti; část vinic pronajalo s právem je vykučovati r. 1906 a ostatek r. 1910, takže většina panských vinic byla nájemníky proměněna v pole. I výroba šampaňského byla následkem toho zastavena a poslední zásoba r. 1913 rozprodána. Skleníky sice jsou doposud, avšak hroznům v nich se ponechává přirozené dozrání.

Ač na Bzenecku, jak již bylo podotčeno, vinic ubývá, přece dle statistiky z r. 1918 pěstuje se ještě réva na 82,75 hektarech, z nichž se r. 1921, kdy úroda vína při výborné jakosti byla jen prostřední, sklidilo dle odhadu důchodkového kontrolního úřadu 973,60 hl a prodalo se 20 q hroznů. Z vyrobeného vína zdaněno 393,65 hl, velkoobchody koupeno 270 hl a nezdaněně pro potřebu v domácnosti ponecháno 310 hl.

Bzenecké víno uchovalo si vynikající pověst i ve století XIX. a XX. Topograf Řehoř Volný napsal o něm r. 1834 v „Markrabství moravském“ tato slova chvály: „Vinice většinou k jihu obrácené skýtají víno, jež je velmi silné, dá se dlouho držeti a náleží k nejznamenitějším v zemi. Nejlepší víno skýtá pahorek, na jehož vrcholu stál hrad Bzenec a jenž uchovává vždy ještě slávu, kterou slynul i v minulosti“.

Z nejnovějších pochvalných uznání, jež vzdali vynikající mužové bzeneckému vínu, uvedu aspoň slova stařičkého básníka Ad. Heyduka, dlouholetého odběratele bzeneckého vína. K jeho 85. narozeninám dovolil si p. Leop. Skála zaslati mu několik lahví. Dne 10. července r. 1920 mu poděkoval dopisem, z něhož, abych nebyl indiskrétním, vybírám jen několik vět.

„Byl jsem oslavami překvapen a unaven. Okřál jsem však po vaší Lipce, s níž se jiná vína srovnati nedají.“

Bzenecké víno uhájilo svou vynikající pověst i na výstavách, domácích i světových. Z nesčetných cen a vyznamenání, jichž se mu dostalo, uvádím jen ty, jichž seznam mám po ruce a jež stačí k důkazu jeho výborné jakosti.

Bzeneckému vínu šumivému, jež vystavovalo panství, byly přiřčeny tyto světové ceny:

R. 1881 v Toulouse velká zlatá medaile.

R. 1890 v Madridě velká zlatá medaile.

R. 1891 v Gorici státní cena a zlatá společenská medaile.

R. 1892 v Bruselu čestný diplom a zlatá medaile.

R. 1892 v Paříži čestný diplom a zlatá medaile.

R. 1894 ve Vídni čestný diplom.

R. 1898 ve Vídni I. cena, stát. čest. diplom.

R. 1900 v Paříži, grand prix a stříbrná medaile.

Bzenecké víno, jež vystavoval p. Leopold Skála, obdrželo I. cenu na výstavách: V Kloboucích u Brna r. 1903, v Uh. Hradišti r. 1905, v Kroměříži r. 1908, v Brně r. 1908, v Hodoníně r. 1909, v Praze 1910.

Doslov

Vinařství na Slovácku upadá, švestky vytlačují révu, místo vína stává se „národním“ nápojem slivovice; pokrok to jistě není.

Nuže, jaký praktický účel má tento spisek? V posledním roce světové války v červenci navštívil Bzenec básník Em. Čenkov. Provázel jsem jej bzeneckými vinicemi a za hovoru o blízkém osvobození, jež kynulo našemu národu, došli jsme na Starý hrad. Básník byl čarovným rozhledem po okolních vinných horách, po sluncem ozářeném Slovácku okouzlen. Věda, že jest obdivovatelem jižní Francie, vzpomněl jsem mu Provence a jejího pěvce Mistrala. Oči jeho zaplály a hlasem, v němž zachvívala se radostná naděje, pravil: „Slovácko svým ohnivým vínem, svými národními kroji a zvyky bude v našem státě slunnou Provencí“. A Bzenec sám charakterizoval básnickou hříčkou: „Dionys⁴⁰ bakchantkám⁴¹ vine z révy věnec – Bzenec“.

Proč vypravuji tuto vzpomínku? Má-li býti Slovácko naší půvabnou Provencí, musí si uchovati i své vinice. Tedy nejen z důvodů historických a hospodářských, nýbrž i estetických jest si přáti, aby vinařství v Bzenci nebylo zanedbáváno, ale zvelebováno. Pěstování vinné révy je sice velmi pracné a nákladné, takže v letech nepříznivých výtěžek nerovná se práci a nákladu. Zato však v úrodném roce nahradí víno práci i náklad mnohonásobně. Kdybychom vzali desetiletý průměr, shledali bychom, že výnos vinic není menší než výnos jiných pozemků. Vinaři, kteří obdělávají vzorně vinice, nám to potvrdí. Nejeden vinař, jenž několika nepříznivými roky dal se strhnouti k tomu, že vinohrad zrušil nebo prodal, litoval svého skutku v roce úrodném, kdy mohl za víno utržiti více než dostal za vinohrad.

Mimo to řádně pěstované vinice jsou chloubou vinařů, jsou ozdobou města i celého kraje a proto i tento místní patriotismus měl by pobádati občany k tomu, aby je udržovali, aby zakládali vinice nové, aby je osazovali nejlepšími druhy révy a tak uchovali i do budoucna chvalnou pověst bzenecké lipky a burgundy!