107. ŠŤASTNÝ NÁVRAT

Bylo již po 10. hodině v noci 22. května 1945, když vlak, který vezl naše zvláštní vozy z Prahy oklikou přes Jihlavu a Třebíč, se zastavil v Horních Heršpicích u Brna a průvodčí prohlásil: „Dál se nejede. Trať je rozbita.“ Nezbylo než šlapat pěšky do Brna. Sdružili jsme se tři se stejným cílem – Kyjovem, Hofman, Svoboda a já, abychom se podporovali k jeho dosažení. Obtíženi zavazadly, namířili jsme si nazdařbůh od nádraží nahoru k silnici. Potmě jsme brouzdali rozmoklými poli a loukami, do nichž se těžké táborové boty hluboko bořily. Co chvíli někdo z nás sklouzl a natáhl se do bláta, jako by chtěl obejmout svou rodnou zem po tak dlouhém odloučení. Ještě dobře, že jsme se při tom střídali, takže druzí dva mohli třetímu pomoci na nohy a vylovit z louže jeho balíky. Konečně jsme se dostali do dlážděných ulic. Byly liduprázdné neboť policejní hodina již dávno minula, ale ruské hlídky chápaly naše výjimečné postavení a propouštěly nás bez překážek až k hotelu Padovec, kde byla umístěna repatriační stanice. Ještě o půlnoci jsme se podrobili vší prohlídce – o tyto drobné přistěhovalce naše úřady nestály – a po záporném výsledku jsme prospali zbytek noci v křeslech kavárny.

Ráno se podávaly šálky bílé kávy s houskami. Snad se tato podrobnost zdá někomu malicherná, ale nám tato civilizovaná forma snídaní byla velkou událostí jako přechod k normálnímu způsobu života. Jak vylíčit slavnostní pocit, když potom při obědě u prostřeného stolu jsem viděl před sebou pokrmy na talířích a chápal jsem se nože a vidličky, jimiž jsem již málem zapomněl šermovat! To vše místo dřívější plechové nebo hliněné misky, z níž se všechno nabíralo lžící.

Mohu říci, že se nám dostalo slušné péče. Přicválal ovšem honem i úřední koník, abychom zakusili také jiné slasti civilního života. Postavit se do fronty a čekat na vyhotovení repatriantské průkazky, orazítkování a podpisy – to vše zabralo celé dopoledne a ještě jsme si blahopřáli k tak rychlému vyřízení. Jiní prý čekali celé dny. Byly mezi nimi spletité případy neurčité národnosti a státní příslušnosti. Co si počít s dívkou, která přišla z Ravensbrücku zřejmě pomatená na mysli, mluvíc směsicí různých řečí, křičíc zděšeně při spatření každé uniformy, třebas jen bílého lékařského pláště?

Odpoledne jsem se vydal do brněnských ulic. Tramvaj nejezdila, ale šlo se mi blaze samostatně, bez doprovodu stráže. Stopy zpustošení, jež se všude jevily, plnily mne starostí o bratra v tomto tak těžce postiženém městě. Najdu ho vůbec? Ulice, v níž bydlel, byla plna zkázy. Sousední klášter Boromejek – jedna zřícenina. Zazvonil jsem u jeho bytu. Byl právě doma a oči se mu zalily slzami, když mne spatřil tak sešlého a zešedivělého. I on nesl stopy přestálých nebezpečí válečných. Byl jsem šťasten, že jsem mu mohl stisknout ruku za vše, co pro mne učinil, aby mi pomohl z vězení, třebas bezvýsledně, i za zásilky do koncentráku.

A již jsem spěchal k vlaku, aby mne odvezl do rodiště. Byla půlnoc, když se mé osamělé kroky rozléhaly opuštěnými ulicemi. U domku, v němž jsem prožil mládí, jsem stanul s bušícím srdcem. Co se tu asi stalo za 11 dní dubnových bojů? Dveře se otevřely a ozval se hlas sestřin. I ona přečkala – díky Bohu – těžká léta, sama, ale statečně. Že jsme se zase shledali, bylo také její zásluhou. Do Dachau putovaly zásoby v balíčcích od ní a jiných, které k tomu pobídla.

„Ejhle, oltář Hospodinův září“ – pěl lid v městském šatě i v malebném kyjovském kroji při první mši svaté, již jsem konal s přísluhou tamějších spolubratři v neděli 27. května. Byla to vskutku má druhá primice. Onu první předcházel vzestup na výšiny bohovědných studií, tuto druhou sestup do nejhlubších nížin křivd a utrpení. Teprve při druhé jsem plně pochopil prvou, že totiž neznamenala jen vznešenou hodnost obětníka, nýbrž i bolestný úděl oběti.

Na druhou neděli mne přivezli autem do Bzence, odkud mne před 4 lety odvezlo policejní auto do vězení. Tím se podivuhodně uzavřel veliký kruh mé trudné pouti, jež vedla žaláři a koncentráky 3. říše nazpět do chrámů a škol 3. republiky. Pod starými lipami mezi kostelem a školou bzeneckou – oběma středisky mého působení před zatčením – přivítali mne shromáždění občané s duchovenstvem a učiteli. Kdo jiný mohl srdečněji oživit smutné vzpomínky a vyjádřit radostné naděje než poslední svědek mého odchodu? Můj vzácný přítel, p. zem. rada Fr. Žváček, rodák z Hané, u něhož jsem bydlel, pravil ve svém proslovu: „Večer dne 30. listopadu 1941, kdy spolu sedíce, odsuzovali jsme kruté násilí a nelidský způsob válčení nejurputnějšího netvora, jakého dosud svět poznal, netušili jsme, že tak rozmlouváme spolu naposled. Utěšoval jste mne tehdy, že slovanský národ ruský se svými spojenci britským a americkým, jehož technickou vyspělost jste osobně poznal, určitě zkrotí onoho zločince s jeho dobyvačným národem. A příštího dne 1. prosince jsme se již spolu ani rozloučit neměli. Při vašem odchodu před 12. hodinou polední zaleskly se v očích mých a mé manželky bolné slzy, když vás odváděli z domu tři gestapáci. Od té chvíle doprovázeli jsme vás v duchu po celé vaší křížové cestě v přesvědčení, že vás zase doma uvidíme, zde v našem starobylém Bzenci uprostřed dumavé Doubravy.“ Jeho upřímná slova vycházela ze srdce těžce zraněného, neboť on a jeho dobrá paní již nemohli tak pozdravit jediného syna, jehož i snachu popravili Frankovi pochopové r. 1942 v Pardubicích.

Ještě zbývalo, abych vkročil do téže školy, z níž jsem byl kdysi odveden přímo z třídy při vyučování. Se mnou vítali kolegové a žáci také bývalého ředitele měšťanské školy Šťastného, který se vrátil z věznice bez manželky, jež tam zemřela.

To byl konec truchlivých zkušeností a začátek nového, lepšího života, k němuž nás povzbuzovala ve školní tělocvičně jásavá melodie Smetanova: „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá!“ Touto výzvou se loučím i se čtenáři, kteří tak pozorně sledovali vzpomínky kněze z koncentráku.