90. JEHLA SE MÍHÁ AŽ DO KONCE

Čemu jsme se v koncentráku ještě přiučili? V posledních měsících mne jehla s nití vůbec neopouštěla ani v noci, jsouc zapíchnuta do kabátu pod hlavou. To byla má zbraň, s níž jsem se prošermoval až na práh svobody. Zacházení s ní bylo ostatně základní znalostí každého vězně od prvního dne v koncentráku. Byl povinen sám si přišit pásku s číslem a červený štítek na kazajku a na pravou nohavici. A kdo by mu zalátal šaty a prádlo nebo připevnil knoflík, ne-li on sám?

Na sklonku války byl celý 26. blok přeměněn v jedinou dílnu, v níž jsme zašívali do hedvábných stužek železné kuličky. Esesáci, kteří střežili práci, tvrdili honosně, že tímto ohonem budou opatřeny jakési nové vrhací náboje, které rozmetou postupující angloamerické a sovětské tanky. Ježto přesto se fronta zakusovala z východu a západu nezadržitelným tempem do nitra Německa, měli jsme tedy o účinnosti této zbraně značné pochybnosti.

Vojenské úřady dospěly asi k témuž poznání, neboť náhle byla zastavena výroba hedvábných ocasů. Místo nich přijely vrchovaté fůry tarnovacích zelenohnědých plášťů. Němečtí záškodníci se měli v nich skrývat v polích a lesích a klásti překážky pronikajícímu nepříteli. Naším úkolem bylo přišívat na tyto pláště knoflíky, po 50 na kus. Protikřesťanský směr se jevil u esesmanů až do poslední chvíle: rozhodli se provést dávný záměr zrušení kněžské kaple, aby bylo získáno další pracoviště. Správci kaple, rakouskému knězi Schillingovi, se podařilo najít záchranné řešení – oltář se zastřel černou oponou a ostatní místnost obsadili dělníci s plášti na stoličkách. Ráno a večer se opona rozhrnula pro účast na bohoslužbách.

Opět se ukázalo, že nebylo požehnání na této práci, spojené se znesvěcením stánku Božího. Vojenské pláště se vůbec již nedostaly k svému účelu. Zůstaly nahromaděny v táboře a po osvobození si je rozebrali vězňové na ochranu proti dešti nebo na přikrytí v noci nebo na zbudování stanů, pod nimiž sedávali na uličce v úkrytu před palčivým sluncem. Někteří si je vzali na cestu domů.

Jak čtenáři již postřehli z dřívějších poznámek, cvičili jsme se také horlivě v zametání, všestranném čištění a drhnutí podlahy. Nad tímto by asi mnohá hospodyně spráskla s úžasem ruce. Záleželo v tom, že se vychrstlo co nejvíce vody na podlahu a pak se rozháněla dlouhými, bezvousými smetáky všemi směry ke stěně a do koutů, nejraději pod skříňky, kde zmizela z dohledu a nerušeně odpočívala v kalužích. Proto bývalo ve skřínkách vlhko a plíseň v nich utěšeně kvetla. Někteří štubáci měli pravou vášeň v tomto zaplavování jizby; snad chtěli, aby barák co nejrychleji prohnil a rozpadl se. Osvobození přišlo právě včas, než k tomu skutečně došlo.

To by byly tedy některé z našich zručností. Někteří pracovali na plantážích, sázeli mečíky a různé býlí, jiní je sušili a rozemílali nebo lepili sáčky, jež se plnily kořením a vitamíny. Toto levně zhotovené zboží se venku prodávalo za drahé peníze. Esesmani byli nejen neohroženými bojovníky – proti bezbranným poddaným, nýbrž i prohnanými spekulanty. Avšak co jim z toho všeho nakonec zbylo? „Nepoctivé jmění požehnáno není.“

Když už jsme u rostlinopisu, Zmiňuji se ještě o dvou rostlinách, jež hrály význačnější úlohu. První byla slunečnice. Správa tábora rozkázala využít každé pídě půdy a vysázet je slunečnicemi k získání oleje z jader. Bujely znamenitě na záhoncích podél bloků a cest. Před koupelnou vznikla celá houština a skýtala skrýš před transportem. Nejzálibněji pomrkávali na žlutohnědé vějíře spanilých milovnic slunce Ukrajinci. Jádra byla odedávna oblíbenou pochoutkou jihoruského lidu a nyní v hladu nedbali na zákazy a tresty. Zakrátko vypadaly ubohé slunečnice většinou jako vypelichané beranice. Na druhý rok je už nesázeli.

Ještě důležitější rostlina byl tabák. Když Indiáni kdysi na svých lovištích vyfukovali dým z kalumetů, netušili, že najdou také v koncentráku tolik náruživých následovníků. Z kantýny přicházela ukrajinská „machorka“, odpadkový produkt z kořínků a stébel tabákových. Tento hubený příděl nestačil vytrvalým kuřákům, jako např. Jihočech Zákostelecký. Když zapálil napěchovanou dýmku, zdálo se, jako by vybuchla sopka Fužijama. Zmizel úplně v mračnech kouře a všechno prchalo zděšeně z jeho blízkosti. Míchal totiž do machorky, aby kuřiva bylo více, mátu peprnou, diviznu a jiné sušené chrásty, jejichž směs byla jeho tajemstvím a skýtala čichu nevyzpytatelnou záhadu. Kdosi vyslovil domněnku, že přidává do své speciality trus z králíkárny, v níž měl dodavatele. Ale tím zabočujeme již na pole živočichopisu.