89. PSANÍ NA STROJI A JINÉ DOVEDNOSTI

Myslím, že jsem čtenáře a snad i čtenářky dostatečně oslnil svými znalostmi z oboru punčochářského. To není ani zdaleka všechno. Mohu se pochlubit ještě jinými dovednostmi.

Z neznámých důvodů byli v červenci 1943 všichni příslušnici 26. bloku vyhoštěni z punčochárny. Přišlo to náhle jako blesk z čista jasna. Taková překvapení se stávala často. Je-li na světě vůbec všechno nestálé a pomíjivé, bylo to v koncentráku dvojnásob. Stačil závan libovůle shora, aby zvrátil všechny výpočty a naděje. Vyplývá to z povahy diktátorské vládní soustavy. Za několik dní nastoupili nepřidělení k odvodům, na apeláku. Bylo z nich sestaveno několik čet a hybaj za bránu. Kam je vedou? Hrůza prochvívala jejich srdce. Esesákům nebylo lze věřit. Ukázalo se, že mají tentokrát mírumilovný záměr. Vedli vězně do okolních vesnic na výpomoc v polních pracích. Akce skončila nezdarem. Mnozí nedůvěřiví vesničané, vidouce esesmany, které neměli nikterak v lásce, zamykali dům a neukázali se, ať se bušilo na dveře sebe silněji. Někteří říkali: „Co si počneme s těmito starci a slabochy? Musili bychom je nejprve 14 dní pořádně živit, než by zdvihli vidle se senem na vůz.“ Jiní se tázali: „Umějí se vůbec ohánět kosou, hráběmi a motykou? Čím ti lidé vlastně jsou?“ Když se dověděli, že většina přivedených robotníků jsou faráři, zarazili se ještě více. „Tak je to přece pravda, že je tolik kněží zavřeno v koncentráku,“ šeptali si, dívajíce se na ně útrpně. Bavorský venkov je křesťanský a má k duchovní osobě vžitou úctu.

Přinesli chléb a mléko a nechali nás odpočívat na trávníku ve stínu stromů. Esestnani se náramně durdili, že jim samým nic nenabídli. Výprava se takto proměnila v celodenní výlet do dachauského okolí. Po druhé se tento pokus neopakoval a byl zostřen zákaz vodit uvězněné duchovní mezi lid, v němž se tím prý budil neklid.

Podobné zkušenosti mi potvrdil přítel Lojzík, který byl zaměstnán v oděvním ústředí zbraní SS. Pracovali tam také civilní zaměstnanci z města Dachau, většinou ženy vojínů branné moci. Ty neskrývaly svůj odpor k Hitlerovi a válce. Pomáhaly mi – pravil Lojzík – i dávaly na poštu dopisy pro mou manželku. Mladá děvčata stála však na straně nacistického režimu. Byl to výsledek desítileté výchovy v Hitlerově mládeži. Již malé děti esesmanů dávaly najevo nenávist k pochodujícím heftlinkům pliváním a nadávkami. Bude to těžký úkol je převychovat.

Znovu jsme stáli na shromaždišti v pohotovosti. „Kdo umí psát na stroji?“ tázal se vedoucí esesman. Ukvapeně jsem zvedl ruku s jinými dobrovolníky. „Nastoupit a vozit hnůj do zahrady!“ zazněl rozkaz a dozorci se sborem rozchechtali, jak zase pár ťulpasů naletělo na tento otřepaný vtip. Toho dne večer po celodenním tahání koleček s parfémovaným nákladem mne notně pálily odřené prsty, které chtěly tak ctižádostivě klepat po klávesách psacího stroje.

Po této nádeničině jsem se stal opět učněm, tentokrát v páskárně. Holicími čepelkami jsme řezali nejrůznější hadry na úzké proužky, svazovali je tkalcovskými uzly a pak je splétali v pásy a pásky. Byla to práce sedací, ale krajně nepříjemná. Ovzduší bylo plno puchu a prachu z cárů, které se někdy hemžily všelijakým hmyzem. Proto se spolubydlící v bloku dívali na páskáře dost podezřívavě a nikdo vedle nich rád neseděl a neležel v těsné blízkosti.

Pásy a pásky byly určeny pro vojenské účely. Totální přeměna veškerého říšského průmyslu v obrovský válečný stroj se projevovala víc a více i v táborech, ač to bylo podle mezinárodních úmluv nepřípustné. Víme sdostatek, že se nacisté o mezinárodní právo starali jen, bylo-li jim po chuti. Tak byla zřízena v 2. bloku pobočka Messerschmittových továren na letadla. Vyráběly se v ní elektrotechnické součástky. Byli při tom zaměstnání i ruští zajatci. Někteří se pokoušeli o sabotáž. Pro pouhé podezření byl veřejně oběšen na trámci brány onoho baráku mladý Rus. To se dálo i v jiných komandech. Lojzík vzpomínal:

Počátkem října 1944 ukradli dva Rusové v oděvní továrně kus řemene z běžícího pásu. Pro sabotáž byli 20. 10. 1944 v 17 hodin oběšeni v garážích SS. K popravě byly zavolány všechny pracovní oddíly z oděvny, celkem asi 500. Byl jsem také přítomen s komandem Bau 3. Popravu vykonal kápo krematoria – Němec. Popravení se jmenovali: Nikolaj Demus, č. 40.383, narozen 10. 5. 1925, zemědělský dělník a Nikolaj Kisiljev, č. 56.997, narozen 24. 10. 1927. Oba byli z bloku 12, jizby 4.