82. VÁNOČNÍ NÁLADA

Nastal Štědrý den 1942. Odpoledne se již nešlo do práce. Většina esesáků měla vánoční dovolenou a tím se ulevilo i nám. Čert nikdy nespí – bylo nám sice výstrahou hlavně v koncentráku a právě ve svátky si rád vymyslil nějakou lotrovinu, ale doufali jsme, že se nám dostane přece trochu klidu.

Po večerním apelu se shromáždili všichni kněží 26. bloku v kapli. Na oltáříku hořely svíce a ozařovaly také malý papírový betlém na pobočním podstavci. Kdo chtěl, přinesl si stoličku z jizby. Linecký kněz Ohnmacht, správce kaple, dozíral vážně u dveří na pořádek. Poprvé zase po více než jednoroční přestávce jsem dostal do ruky breviář – knihu kněžských hodinek. Nebylo dosti exemplářů pro všechny ani nebylo dosti času se je pravidelně modlit, obyčejně jen v neděli. A přece – jak výmluvně a přiléhavě se přimykala zvláště slova žalmů k našim poměrům, potřebám a touhám!

Pan farář z města Dachau půjčil a opatřil pro kněžskou kapli v koncentráku bohoslužebné nádoby, roucha, mešní víno, hostie, jakož i harmonium. Však již se rozezněly jeho zvuky, když od vedlejšího stolku – sakristie nebylo – přistoupil celebrant s asistencí k oltáři, nad nímž se skvěl nový obraz Narození Páně, namalovaný polským knězem-umělcem. U harmonia stál zpěvácký sbor a zanotil úvodní výzvu: Kristus narodil se nám – pojďte, klaňme se Jemu! Verše se střídaly mezi sborem a lidem, jímž byli ostatní přítomní kněží – asi 300 různého věku a národního příslušenství, všichni hladce ostříhaní, oděni vězeňským šatem, ale spojení stejnou vírou, radostí i bolestí. V mnohých očích se třpytily slzy a ze všech úst zpívala naděje a důvěra v poselství spásy, obsažené v antifonách, čteních a hymnech. Nebyli jsme zcela opuštění, po celém křesťanském světě zněly zvony a zpěvy, hlásající slávu Bohu a pokoj lidem.

Po těchto přispíšených jitřních hodinkách jsme se vrátili do mezinárodní jizby. Tam planul již skromný vánoční stromek a také na stolech byly rozžaty svíčičky, jež se našly v balících. Ty nám také poskytly štědrovečerní hostinu. Kdo nic neměl – takových bylo ještě dost – nevyšel s prázdnou. Majetnější se s ním rozdělili. V takových chvílích jihnou srdce a otevírají se dlaně.

Štubák Hanne – muž s rozjizveným nosem – předstoupil a zahájil podle svého obyčeje delší nesouvislou řeč. Jako bývalý podomní obchodník byl zvyklý hodně mluvit a uvádět své zákazníky ve stav ztrnulosti přívalem žvástu. Věda, že má před sebou lidi studované a cvičené kazatele, chtěl jim ukázat, že dovede totéž bez zdlouhavých studií a řečnického školení. Jeho metoda byla zcela prostá: Začni a mluv, co ti slina na jazyk přinese! Co na tom, nedopovíš-li správně ani jednu větu a zapomeneš, co jsi vlastně chtěl říci – jen se nezastav! Nebyl to zlý muž a proto nehorázné nesmysly, jež plácal páté přes deváté, budily v našem obecenstvu bouřlivé veselí, jež přijímal jako spontánní projev souhlasného nadšení. Kromě toho měl jako štubák značnou moc a proto bylo dobře ho udržet v dobré náladě občasným potleskem. Zpočátku zvláště nováčci sledovali jeho výklady s poslušným zájmem, kdežto starší ostřílení se již bavili klidně mezi sebou stále hlasitěji, ale řečník se nedal másti hlukem – byl tomu zvyklý z výročních trhů – a stavěl dále své sáhodlouhé věty, jež se mu nikdy nepodařilo dokončit. Trhliny vyplňoval běžným rčením: „To je logické – das ist logisch,“ s čímž nikdo z přítomných nesouhlasil. Leckterý neněmec – jako svědomitý Jihočech Jan Pour, který se předtím na své povltavské farce nikdy o němčinu nestaral – v obavě, aby mu snad neuniklo důležité oznámení, tázal se starostlivě svého souseda: „Co povídá?“ – „Eh, nic,“ odbyl ho suše otrlý spoluvězeň a vyjádřil tím krátce a výstižně celý obsah štubákovy obšírné řeči.

Jako obyčejně skončil tím, že přestal uprostřed poslední nakousnuté věty a dodal: „To je logické,“ a sálem zabouřil povinný potlesk. Štubák se tvářil samolibě, cítě se nejinak než Cicero, když vítězně obhájil svého chráněnce Pompeia. Přijal blahopřání od zástupce jizby a dal svolení k zazpívání vánočních písní.

Nejprve se rozezvučela všeobecně známá, tklivá „Tichá noc – přesvatá noc“, potom přednesly jednotlivé národnosti své popěvky, jimiž pozdravuji Novorozeně. Všechny měly cosi svérázného, ale nám se zdálo, že nejlépe vyjadřují vánoční náladu naše české koledy. František Černý, profesor z Kroměříže, nacvičil s námi narychlo některé z nich a řídil s vervou jejich přednes, jako i později při podobných příležitostech. Jásavý vzlet písně „Narodil se Kristus Pán“, pastorální pohyb našich koled a něha ukolébavek byly přímo objevem pro jinonárodní posluchače, kteří je slyšeli poprvé. Pouze polské „kolendy“ se blíží svým rázem našim. V cizině teprve poznáme, jaký poklad máme také ve svých kostelních melodiích. Bělovlasý misionář z Nové Guineje a znamenitý hudebník P. Kraehenheide pilně se potom účastnil českých pobožností v kapli. Říkal: „Češi mají krásné písně!“