80. SEZNAMUJI SE S KLEOPATROU

Z dějepisu jsem věděl, že egyptská královna Kleopatra uměla udržet svou vládu nejen politickým, nýbrž i ženským uměním a do svých svůdnických tenat stejně zapletla váhavého státníka Pompeia jako jeho protivníka, rázného válečníka Césara. Netušil jsem však, že se seznámím s její jmenovkyní v koncentráku za dramatických okolností.

Když záchvaty střídavky u mne nebraly konce, všiml si toho podle denních záznamů i kontrolní lékař dr. Brachtel a dal mne přivést do své ordinační místnosti. Byla to těžká cesta. Zesláblý právě přestálou horečkou, několikrát jsem se zapotácel při chůzi dlouhou chodbou. Ošetřovatel chvátal přede mnou a houkal nevrle, když jsem se na chvíli opřel o stěnu nebo dveře: „Kupředu – rychle!“

Lékař seděl u stolku nad mým osobním výkazem. Překvapil mne českou otázkou: „Tak, vy jste z Kyjova?“ – „Ovšem.“ – „Co je nového v Kyjově?“ Jak bych to mohl vědět, když jsem již přes rok ve vazbě, a co jsem věděl, nemohu mu prozradit! Vyptával se na různé osobní a místní podrobnosti, takže bylo zřejmé, že se v Kyjově vyzná jako doma. Jak by ne, když tam vystudoval skoro celé gymnasium. Jeho otec byl úředníkem politické správy. Rodina pocházela ze Sudet a po mnichovském diktátě si vzpomněla na své praněmectví. Syn se stal dokonce vykonavatelem Himmlerových rozkazů v koncentráku. Nicméně se v něm přece trochu hnulo svědomí, když se setkal s rodákem svého studijního města; znovu mne rentgenoval a dal najevo úděs, když spatřil ve světle průsvitných paprsků stav mého srdce. Předepsal mi chininové tabletky na zastavení maláriových horeček a brzy jsem pocítil úlevu. Denní zkouška krve píchnutím do laloku pravého ušního boltce ukázala zanedlouho negativní stav – ústup cizopasníků. Byl jsem přeložen do místnosti rekonvalescentů a každý den jsem očekával rozkaz k odchodu z revíru.

Ležel jsem u samých dveří. Těsně vedle nich byl malý kabinet, v němž ošetřovatelé ukládali nářadí, sbírky a jiné haraburdí. Občas jsem zaslechl z jejich úst slovo „Kleopatra“ nebo zkráceně „Kleo“, když za přivřenými dveřmi cosi kutili s tlumeným chechtotem. Zřetelně jsem slyšel větu: „Spí ta bestie jako zabitá.“ Cožpak tam měli schovánu nějakou zajatkyni toho proslulého jména? Příliš jsem si tím hlavu nelámal.

Tehdy jsem již nemusel stále ležet a chodil jsem občas si sednout na kousek řeči k lůžku některého známého. Jednou večer jsem se vrátil z besedy k své posteli dosti pozdě. Sousedé již spali. Uléhal jsem zvolna, ovinul nohy pečlivě přikrývkou a položil klidně hlavu na podušku. Začal jsem podle svého zvyku večerní modlitbu, když jsem ucítil pod hlavou jakýsi pohyb. Myslel jsem, že se poduška nějak prohnula, a otočil jsem hlavou sem a tam. Nyní se již zcela znatelně cosi prudce zmítalo a mrskalo pod povlakem zhlavce, narážejíc mi do tváří. Vyskočil jsem s přidušeným výkřikem. Vždyť jsem již neměl horečku ani nevisel z horního lůžka zlodějský chobot. Zíral jsem s hrůzou na svůj polštář – v přísvitu nočního světélka bylo pozorovat na něm usilovné vzdouvání a svíjení, jako by skrytá ruka v něm hrabala a kroutila se.

Ošetřovatel, který měl noční službu, sedě u stolku se zastíněnou lampou, vstal a zahleděl se směrem k místu, odkud zaslechl tiché volání. Přišel a posvítil si baterkou na podušku, na niž jsem mu ukazoval třesoucím se prstem. Chvíli se díval a pak řekl povýšeně: „Nedělej kravál, ťulpase – to je naše Kleo.“ Přinesl z kabinetu lepenkovou krabici, postavil ji na podlahu vedle postele a vložil do ní misku s teplým mlékem, jež si právě ohříval na kamínkách pro noční doušek. Za chvíli se projevil účinek. Z otevřené strany povlaku vyklouzla ploská hadí hlava a za ní dlouhé, ohebné tělo s klikatým černým pruhem po hnědém hřbetě. Byla to zmije s pyšným názvem Kleopatra, kterou ošetřovatelé chovali pro nějaké pokusy. Lezla po vábném pachu horkého mléka, sklouzla z pelesti do krabice a vnořila labužnicky tlamu s kmitavým, dvojklaným jazýčkem do lahodné tekutiny. V té chvíli přiklopil ošetřovatel krabici víkem a zasmál se vítězně: „Tak tě zas máme, potvůrko, doma. Pořád spala. Kdo by si pomyslil, že se jí najednou zachce vyjít na procházku! To jistě Theo nezavřel dveře. Měl jsi ale, chlape, štěstí,“ – to se týkalo mne – „že ti Kleo vlezla zrovna do polštáře!“

Odnesl hadí královnu v jejím lepenkovém budoáru do kabinetu, pečlivě zavřel dveře a prohodil, vraceje se mimo mne k svému stolku: „Teď můžeš klidně spát dále!“

To se snadno řekne, ale spěte hned klidně, když máte ještě v nervech pocit doteku s plazem, který se vám vrtí v lůžku pod hlavou! A přece jsem musel uznat, že se jedovatá Kleopatra zachovala taktně aspoň tím, že si vybrala za útulek polštář a nikoli jiné, nebezpečnější místo postele. Počínala si poněkud bujně, ale v tom asi nezadala své dávnověké jmenovkyni. Děkoval jsem Pánu Bohu, že mne od ní zachránil. Vzpomínal jsem na jejího kolegu – mohutného chřestýše, na nějž jsem kdysi málem šlápl v prérii v Nebrasce. Tehdy mi pomohl střapatý pes Trixi, věrný průvodce a statečný bojovník s hadím plemenem.