69. USÍNÁM U TLAMPAČE

Od té doby, co jsem opustil invalidní blok, stávalo se častěji, že jsem při potkání některého známého slyšel stejnou otázku, zbarvenou podle temperamentu tazatelova přízvukem překvapení, údivu nebo nedůvěry: „Jsi to opravdu ty? Vždyť jsem slyšel, žes umřel.“ Někdo se na mne díval i podezřívavě jako na nepravého Dimitrije, který využil své podobnosti, aby místo utraceného ruského prince zvedl nároky na uprázdněný trůn jeho carských předků.

Bezpochyby si kdosi všiml, že jsem byl onehdy určen do plynu nebo že mne odnesli na funebráckých nosítkách, a tajná zpravodajská kancelář „Parola“ rozšířila tuto zprávu ve svém obvyklém večerním vysílání po táboře. Odtud se dostala úmrtní zvěst v dopisech až na Moravu, a jak jsem se dověděl po návratu, bylo pojato na mnoha místech mé jméno do vzpomínek a Otčenášků za zemřelé. Tyto modlitby nebyly však bez užitku. Vševědoucí Bůh je obrátil k mému dobru. Osoba mně dosud zcela neznámá, trpící denními záchvaty prudké padoucnice, rozhodla se, uslyševši o mém osudu, obětovati za mne své kruté utrpení. Zde spatřuji nyní klíč k záhadě své záchrany z tolika nebezpečí. Nikdy jsem si tak neuvědomil dosah nauky o obcování svatých.

Po přesídlení do 28. bloku octl jsem se zase mezi nepřidělenými, bez určitého komanda. Vypadal jsem asi tak uboze, že ani při ranním náboru nádeníků žádný velitel o mne nestál. S jinými stařečky a vysloužilci byl jsem prozatím odsunut na denní pobyt ve 20. bloku, kde jednu polovinu ohradili drátěným plotem – hlavním to výchovným prostředkem a sociálním všelékem nacistů – a zřídili v ní novou útulnu rekonvalescentů. Oproti staré se vyznačovala tato značným pokrokem – neleželo se v ní na podlaze, nýbrž sedělo na stoličkách, hustě seřazených jako v nějaké univerzitní posluchárně.

Úlohu rektora a celého profesorského sboru v ní ostával velitel Rudolf, který neúnavně přednášel dopoledne i odpoledne. Malý, ale pevně stavěný, Zachovalý padesátník mluvil bez přestání jako otevřený rozhlasový přijímač, který hraje v domácnosti od rána do noci. Co mu příroda ubrala na postavě, to mu přeštědře přidala v hrdle a ostatních mluvidlech, jako by chtěla vytvořit nepřekonatelnou ukázku živoucího tlampače.

Přednáškový program se omezoval na tři témata: I. Vojenský život v kasárnách a v poli, jak se zachytil v paměti a fantazii starého militaristy Rudolfa, bývalého kaprála pruské armády. – II. Tvrdá kázeň předešlých let v koncentráku a naše nynější blažené žití. – III. Mravokárná ponaučení pro všechny stavy lidské společnosti, zvláště pak pro faráře a inteligenci vůbec. K tomu se cítil mimořádně kvalifikován jako dlouholetý agent s holícími přístrojky.

První bod doprovázel Rudolf dramatickými ukázkami prušácké drezury, povelů, parádních kroků a řízných písní, jež sám zpíval hlasem, prozrazujícím vydatné pití bavorského černého piva „kozla“. Druhý bod nás nechával úplně bez pohnutí, co se týče naší blaženosti v koncentráku. V třetím bodě mával samozvaný reformátor Rudolf Tlampač jako opožděný Don Quijote na kulhavé herce své výřečnosti zrezavělým mečem ze starobylé zbrojírny nacistického pamfletu „Zrcadlo popů“ – Pfaffenspiegel – zděděného ještě z laciného rozprodeje vetešnického krámu protiklerikálních harcovníků minulého století.

Již na druhý den jsme zpozorovali, že náš profesor opakuje téměř doslova svůj včerejší traktát, a také další vývody nepřinesly nic nového. Zachránila nás osvědčená svépomoc veškerého nudícího se posluchačstva celého světa – spánek. Přednašeč se rázem změnil v hypnotizéra. Stačilo několik úvodních slov a již se šedivé i lysé lebky shromážděných nížily bradou na vpadlou hruď nebo klesaly až na záda předních sousedů, jako by se propadaly do hlubin rozjímání indických omfaloskopů. A nad skloněnými hlavami duněl pivní hlas neoblomného řečníka jako zvuk radia, které vytrvale hraje symfonický koncert na nočním stolku vedle svého usnuvšího majitele a mísí své umělé akordy s jeho zdravým chrapotem.

Tento hypnotizérský kurz trval jen dva týdny. Bylo rozhodnuto, aby vězňové byli ubytováni po blocích podle národnosti a 20. blok byl přiřčen Čechům. Zůstali v něm pak až do konce. Drátěný plot padl a útulna se rozpryskla, jako by to byl pouhý výplod našich snů na stoličkách za fascinujících výkladů Rudolfových. Ukázalo se aspoň, že spánek nahrazuje poněkud i stravu. Nabral jsem nových sil, které byly ihned využitkovány ve prospěch celku. Jako nádenická síla jsem prosmýčil všechny bloky a přilehlé uličky. V mé ruce se vystřídaly nejrůznější nástroje čištění a úklidu, metly, košťata, štětky, kartáče, smetáčky, hadry a utěrky. Nejraději jsem se pohyboval s plecháčem na sběr odpadků. Toto zaměstnání bylo ve značné vážnosti, neboť ve smetí se nacházely i „čiky“, předmět touhy mnoha klientů. Bylo-li sucho, rozháněl jsem se kropicí konví po prašném apeláku. Napadlo-li sněhu, třímal jsem lopatu nebo vozil kolečka k potoku za branou. Tam jsem si vždy vzpomněl na Dr. Alfreda Fuchse, který v těch místech zahynul při téže práci před rokem – 16. února 1941. Nakonec jsem zakotvil – byl to vrchol mé kariéry či poslední stupeň? – jako poklízeč záchodu se svým společníkem Jeníkem Pourem, farářem z jižních Čech. Sklidili jsme pro svou svědomitost v tomto zaměstnání dokonce i pochvalu štubákovu. Náš věhlas byl bez konkurence. Ustálilo se lichotivé rčení: Pro hygienu je nejlepší firma P & P.