55. STÍHÁ MNE PŘEKVAPENÍ ZA PŘEKVAPENÍM

Na druhý den jsme již do své neútulné útulny nepřišli. Ne, že bychom chtěli stávkovat; právo stávkovací nebylo v koncentráku zavedeno, zato tím hojněji právo hladovky. Z neznámé příčiny nás ponechal Fritz na bloku. Dokonce jsme se směli zúčastnit poklizení v jizbách a ložnicích.

Vycídil jsem právě třetí pár blokáčových bot, s povzdechem srovnávaje jeho elegantní obuv se svými dřevěnými pantinami, připevněnými uzlovatým provázkem k opuchlým nohám. Tesklivě jsem vzpomínal na všechny ty solidní kožené schránky, které se vystřídaly za mého života na mých dolních končetinách, počínaje dětskými střevíčky, do nichž mne kdysi obouvala maminka, a chlapeckými botkami, které jsem někdy tak zanedbával, až mne nebožka matka napomínala starostlivě: ,,Počkej, chlapče, možná, že ti budou boty někdy vzácné!“ Jak se to splnilo! Nyní musím otrocky čistit boty cizímu drábovi. A později všechny ty levné, rozmanité výrobky českého obuvního průmyslu defilovaly před mou myslí. Celý národ byl dobře obut, i nejchudší děti měst a venkova capkaly do školy v meltonkách, kliftonkách, jenerálkách, bačkorkách, cvičkách, přezůvkách, kdežto my tady bez ponožek křápeme dřevěnými prkénky…

Z těchto dum mne vytrhl štubák Frank, který vystrčil z 2. světnice svou krychlovou hlavu, nasazenou téměř bez krku na čtvercovém trupu, a vytřeštil na mne ještě více své stále vyvalené, vodnaté modré oči: „Jsi už hotov?“ Místo odpovědi jsem namázl na vyleštěnou botu další, zbytečnou dávku krému a rozehnal jsem se znovu kartáčem, jako bych měl vydřít díru do kůže. Franz však nezmizel, jak jsem si přál, zůstal u mne, ač mohl vycítit, že nestojím o jeho společnost, a po chvíli řekl: „To stačí. Nech boty a pojď!“

V ložnici mi strčil do ruky hadrový smeták: „Utírej podlahu! Ať na ni nezbude ani skvrna!“ Odešel kolébavým krokem a já jsem začal svým nástrojem opisovat po podlaze kruhy a elipsy, jak jsem si je zapamatoval z blahých let gymnasijních studií. U okna stál starý Polák, který při příchodu štubákově dělal s vervou totéž utěrkou po okenních tabulkách, ale potom si sedl hned na vedlejší kavalec k oddechu. Pozoroval kriticky mé geometrické výkony a potřásl lysou hlavou: „Bratišku, málo šetříš kaloriemi. Ještě není vojna u konce. Raději si odpočiň jako já!“ Uznal jsem jeho rozumné důvody a zastavil jsem se u něho na kousek řeči či vlastně šeptandy. Měl z tajného pramene (roku 1942) ohromné zprávy o vylodění Rusů v Bulharsku – již prý obsadili Sofii a – otevřely se dveře ložnice zcela tiše – ach, to nebyly ty naše, co tak vrzaly – zahleděly se na nás vykulené, vodnaté oči. Polák je spatřil první a nedokončil výklad vítězného tažení tajuplné armády. Skočil s utěrkou k oknu a já jsem to slízl, jako obyčejně.

„Tak ty pse děláš? Já ti ukáži!“ Dva štulce do srdeční krajiny, kde jsem odjakživa citlivý, a již jsem se poroučel na zem. Štubák se chopil sám opuštěného smetáku, zastrčil jej dolním koncem za mou kazajku vzadu, jak jsem ležel na břiše, a počal mnou smýkati po hladkém deštění sem a tam. Měl silné svaly, to se mu musí nechat, a tak jsem vyleštil vlastním tělem značný kus podlahy. Byla to masáž, jakou jsem předtím nikdy nezakusil, ač jsem byl již v rukou odborných masérů.

Z tohoto horlivého zaměstnání nás vyrušil ostrý hvizdot z venku. „Všichni nepřidělení nastoupit!“ Štubák odkvapil s úřední ochotou. S pomocí Polákovou jsem se zvedl, vytáhl smeták z roztržené košile a šel jsem poslušně za neodolatelným pozváním k nástupu. Byl jsem poslední – někdo jím přece musel být, ale s posledním si blokáč vždy rád požertoval. Tentokrát se spokojil zuřivým zakoulením očí – bezpochyby měl za lubem něco mimořádného. Písař se zápisníkem a tužkou v ruce stál pohotově vedle něho.

„Vám se tedy, chlapi, nechce dělat?“ zaútočil Fritz.

„Máme dobu šetření,“ ozval se neohrožený Lamboray místo obvyklého „tak jest“ a hledal v kapse ochranný lístek.

Domníval jsem se, že se bude opakovat rohovnické cvičení s koulí belgické lebky, ale Fritz odolal pokušení a diplomaticky zahnul jinak:

„Kdo je tedy z vás neschopen práce?“

Všichni šetřenci zvedli ruce podle pravdy, i já, ač český holič Josef Soukup, hodný hoch z jižních Čech, za zády blokáčovými na mne výstražně mrkal a vší silou kroutil hlavou. Nerozuměl jsem mu – Vždyť tak, jak nyní jsem, nemohu se ještě vrátit do svého drvoštěpského komanda.

„Všichni, jak zde jste, seberete své věci a půjdete k invalidům,“ vyhodil Fritz svůj nachystaný trumf a pásl se na účinku jako hráč, který přebil esem všechny karty.

Zbledli jsme – strašný význam slova „invalidé“ v lágru nás přímo ohromil. Z invalidů se vybíraly transporty smrti… Ale již písař chvatně zapsal naše čísla a mlčky jsme se rozešli pro své skrovné svršky.