52. SETKÁVÁM SE S BÁSNÍKEM

Kráčel po blokové uličce s oním melancholickým výrazem, jaký se zrcadlil na našich tvářích po dachauském obědě. Měli jsme „nebeskou kapustu“, jak slulo u nás podle polského názvosloví modré zelí. Kdyby bylo se zásmažkou a jinými přísadami naší České kuchyně, řekněme s koroptvičkou, nebyla by to nejhorší krmě. Avšak tak byly tyto nedokrájené, hrubé, často nahnilé chrásty jen slabou obměnou obvyklého tuřínu.

Vysoké číslo na jeho vězeňské kazajce prozrazovalo nováčka, písmeno ,,T“ na červeném štítku hlásalo příslušnost k českému národu. Dodal jsem si tedy odvahy a oslovil ho rodnou mluvou. Modré oči v klasickém obličeji pohlédly na mne zasněně zpoza skřipce na ostrém nose, jenž hlásal nositele výrazných idejí. „Jan Šanda, farář z Bernartic u Tábora v jižních Čechách,“ zněla jeho ústní navštívenka, jiné nebyly u vězňů v užívání. Znal jsem to jméno. Nebylo třeba dlouhého seznamování a od té chvíle počítám „slavíka nad Lužnicí“ mezi své milé přátele. I v dachauské kleci zajatý slavík si zapěl, ovšem jen tichounce a potajmu, neboť SSmani a jejich náhončí nijak nepodporovali rozkvět poesie v lágru. S jeho dovolením podávám dvě ukázky jeho „Zpěvů z Dachau“.

 

Jan Šanda: Chléb náš vezdejší

 

Jsem chalupníkův syn…

mou hlavní stravou chleba byl,

když na zem někdy upad mi,

uctivě zdvih jsem chléb a políbil.

 

Když žebrák překročil náš práh,

matka mu krajíc chleba vtiskla v dlaň

a radovala se, když „Zaplať Bůh!“

žebrák poděkoval zaň.

 

Můj otec chleba nikdy neprodal,

ten mohl jenom zdarma dát!

Chléb byl mu vždycky Boží dar –

nade vše sedlák chléb má rád.

 

V táboře zrána vozí chléb

na voze jako cihly složený –

a zraky všech nás upřeny jsou na stoly,

kam kladou chléb ten toužený.

 

Chléb dělen jest… O, Kriste, zázrak udělej

jak pro zástupy na poušti –

a rozmnož chleby spočtené…

My poděkujem Ti!

 

Dej chléb nám – život tábora –

ať ztiší hlad nám v útrobách!

Na chléb myslíme při práci

a chléb nás provází i v snách!

 

Chléb, Bože, dej nám vezdejší,

chléb z mouky, brambor, ze šrotu,

ať zmírní vězňů žebrotu,

ať hlad heftlinka zkonejší!

 

Jan Šanda: Bratři – kamarádi.

 

Ty jsi nahý a já jsem nahý,

stojíme vedle sebe,

tebe už chladno roztřásá

a mě mrazí a zebe.

 

Ty máš hlad a hladov jsem já –

žebra už vidět ti v hrudi –

a já mám v noze flegmonu

– nemocní oba jsme – chudí…

 

Chudší jsme než dva žebráci,

co chodí od domu k domu.

Na kousek chleba dřeme se –

a bití a nadávky k tomu!

 

Strážcové přísní kolem nás

pod paždí pušky si nesou,

na řetězech psi – vlčáci

na heftlinka se třesou…

 

Z řetězu prudce se trhají,

v štěkotu zuby zle cení:

trhat a drásat a zakousnout –

na to jsou vycvičeni…

 

V jednom jsme pracovním komandě,

denně dřem vedle sebe.

„Kdo jsi?“ „Já? Dělník.“ „A já – kněz!“

Nad námi společné nebe…