38. SUPOVÉ

Zdálo by se, že revírní pacienti požívali jakéhosi klidu a bezpečí pro léčení svých chorob a vyhojení svých ran. Byl to omyl. Duchové nepokoje a nacistické dravosti bez oddechu šelestili hnědými perutěmi nad postelemi rozdrásaných a horečkou žhnoucích vězňů, jako hejno hladových supů, hotových každou chvíli se vrhnout na umdlévající oběti. V obyčejných nemocnicích bývá denní lékařská visita přijímána vděčně a radostně jako důkaz neochabující péče o nemocné a přináší oživení naděje v brzký příznivý obrat. V revíře byly takové humánní návštěvy vůbec neznámy, a občasný poplach: „Přichází doktor!“ způsobil zděšení a poprask jako vpád krvežíznivé kuny do drůbežnice. Všechna těla se křečovitě napjala, hlavy se strnule vztyčily a ruce musely býti vodorovně nataženy jako struny. Běda, spatřil-li vstupující muž v SS uniformě ubožáka, který se nemohl včas probrati před jeho příchodem z olověného spánku po ztrátě krve při operaci. Celá světnice byla potrestána odnětím beztak hubené stravy na celý den – tomu se říkalo duchaplně „nulová dieta“ – a na nešťastného viníka skočil rozzuřený Gustav, který rázem ztratil svůj švábský humor, aby odčinil nehumornými fackami pokoření, jež postihlo oblast jeho moci. Hermann jen zkormouceně pokyvoval hlavou, jako by v tom viděl nové potvrzení svého pesimistického světového názoru.

Někdy k nám vtrhla také tlupa esesáckých zlatokopů. Nemařila čas zdlouhavým hledáním zlatonosné rudy nebo rýžováním – šli na jisto do našich úst, jež chovala vzácný ten kov v podobě zlatých zubů a můstků. Do všech násilně rozevřených ústních dutin se zabodly lačné zraky chtivých slídičů a hrabivé ruce pořizovaly podrobný soupis objevených zlatodolů, aby ani gram se neztratil z neužitečných chrupů. Jiné státy ukládají svůj zlatý poklad v podzemních betonových sklepeních, Třetí říše jej měla v ústech zabitých nebo vyhladovělých obyvatel koncentráků. První a jedinou starostí o zemřelého vězně bylo, vytrhnouti mu zlaté zuby, nestalo-li se tak již dříve za života z obavy, aby se této žádoucí kořisti nezmocnil některý soukromý podnikatel pro svou osobní sbírku. O jiném využitkování mrtvol nebudu se zde šířiti; o tom si mohou majitelé silných nervů přečísti autentické zprávy českých a jiných lékařů, s námi uvězněných.

Můj osud se i v revíře stále pohyboval na ostří nože mezi bytím a nebytím. Opět se mi podařilo s nemalým sebezáporem přes protest prázdného žaludku ušetřiti kousek chleba na podplacení posluhovače, aby mne naložil na svá bedra jako domorodci v Mexiku a odnesl do koupelny pod teplou sprchu. Když jsem se vrátil opláchnut a osvěžen, dověděl jsem se ihned, jakému nebezpečí jsem mimoděk unikl. Za mé nepřítomnosti se dostavila do naší světnice odváděcí komise za vedení jakéhosi berlínského lékaře – bohužel, musím užívati tohoto čestného názvu pro tyto stvůry – a určila pro transport do nenávratna všechny pacienty od 50 let výše, aby se tímto rázným zákrokem ulevilo tísnivému přeplnění revíru. Ježto můj životní běh se již značně přiblížil k této nebezpečné věkové hranici – několik měsíců méně nevadilo těmto velkorysým vládcům nové Evropy – uklouzl jsem jako divem neodvratné záhubě. Sám Gustav se neubránil závistnému výroku, asi jako: „Má ten farář z pekla štěstí!“ (Němci říkají jemněji: prasečí štěstí), ale Hermann se tvářil pochybovačně, jako by nedůvěřoval přízni vrtkavé Štěstěny v lágru. „Ještě nemáš vyhráno,“ upozorňoval truchlivě tento nástupce Kasandřin.

Měl pravdu. Nové mračno se zakabonilo nad 3. světnicí 1. bloku. Nějaký snaživý vědec sestavil ve své mnichovské laboratoři z neznámých součástek nové tabletky, o nichž tvrdil, že působí jako zázračný elixír na všechny otravné procesy v těle a na hnilobné záněty a vředy. Na kom by mohl tento nový lék beztrestněji vyzkoušet, nežli na bezbranných tvorech v koncentráku? I objevil se osobně s oběma úředními lékaři v naší místnosti, aby si vybral několik zvlášť lákavých, drastických případů pro své pokusy. Gustav mu pln ochoty ukazoval na vhodné subjekty. Jeho krví potřísněný prst zamířil také na mne. Učenci se přiblížili. V té chvíli můj tehdejší soused-cikán sebou pohnul, poodhrnul přikrývku a tím vychrlil výbuch tak strašlivého zápachu ze své rány – snad také odjinud – že celá vědecká komise kvapně couvla do protějšího kouta a naši stranu již nechala na pokoji. Takto mi splatil starý Nácek svůj dluh za služby sekretářské a finanční výpomoc, již jsem mu tak dlouho poskytoval. Má položka na kantýnském kontě sice ukazovala známky hrozícího deficitu, ale mé akcie na burze lágrového boje o život zase stouply.