33. OSTRÝ VÍTR

V dřevárně jsme trávili (jak vhodné slovo!) celý den, jen na noc jsme se vraceli do tábora – „domů“ by byl pro toto místo výraz příliš jemný a lahodný, I oběd (opět nepřiměřené slovo pro bryndu, jíž jsme byli častováni) nám podávali na pracovišti. Proto jsme nosili s sebou hliníkovou misku a lžíci, která se každému leskla na prsou v knoflíkové dírce jako výsměšný odznak vytrvalosti v hladovění.

Mezitím se stala změna našeho bydliště. Prošli jsme již přípravným kursem nováčků aspoň s takovým úspěchem, že jsme zůstali naživu, náš štubák vyčerpal na nás již všechny druhy a odstíny svých „přiléhavých“ výchovných prostředků a gestapo mu dodávalo zvenčí nové a nové kandidáty, kteří proudili téměř denně od brány do fackárny jako kdysi ve středověku řady vědychtivých žáků k nohám proslavených mistrů svobodných umění. Nastal čas, abychom byli rozděleni do tzv. „volných“ bloků, které měly tak zvučné označení jen proto, že neměly zvláštní ohradu a bránu.

Neočekávejte líčení nějakého tklivého rozloučení s našimi dosavadními vychovateli. Sentimentalita se v koncentráku nikdy nepěstovala a štubák, patrně aby zakryl dojetí svého citlivého srdce nad odchodem svých milovaných chovanců, zahýkal naposled na nás: „Hleďte, ať už táhnete!“, vykopl nás ze dveří a hodil za námi na dvůr hromádku našich ubohých svršků. Ani jsme se neohlédli odcházejíce. Blokový písař odváděl jednotlivé skupinky na různé bloky – nejmenší z nich, P. Josefa a mne, přivedl do 28. bloku, jednoho ze tří bloků, 26., 28. a 30., v němž přebývali „faráři“.

Přijal nás blokáč Fritz, vysoký silný chlap odulého, krevnatého obličeje, bývalý příslušník úderných čet SA, který se dostal do koncentráku pro zpronevěru pokladní hotovosti svého oddílu. V táboře se mu zle nevedlo, stal se představeným kněžského bloku a rád slýchal od kolegů groteskní titul „arcibiskup“, Svou nešťastnou diecési spravoval asi tak, jako dravý vlk, který vpadne do ovčince. Žvýkaje notný kus salámu, který si právě s kusem chleba cpal mezi mohutné čelisti, měřil posměšným pohledem naše vyzáblé postavy a po spolknutí svého žvance promluvil: „Vždycky jsem si přál, abych mohl přišlápnout tuhle kněžskou havěť. Má touha se splnila teprve v koncentráku.“

I my jsme tiše spolkli toto zřetelné vyhlášení války a čekali bez netrpělivosti, jak si představuje provádění své ušlechtilé touhy v našem případě. Zbývající salám byl mu však v té chvíli důležitější a jen mávnutím ruky, jejíž svalnatost jsme shlédli s mrazením po zádech, poslal nás bez dalších projevů do 2. jizby.

Štubák, málomluvný Němec od švýcarských hranic s chrčivou výslovností hrdelnic, vyhlížel nás již z okna a tam nás také přijímal. Jeho hlas zafičel jako ledový severák, když si pospíšil rozfouknout jakékoli iluse, jež jsme snad chovali na dně srdce, chladnou větou: „Na farářském bloku vane ostrý vítr.“

Nastala podrobná prohlídka kapes a osobního majetku, nakoupeného za drahé peníze z kantýny a skromně stuleného v mé čapce, jako kartáček na zuby, pasta, jehly, nit, knoflíky, prášky, papír. Z toho si vybral, co se mu hodilo, zejména vzácný kousek jádrového mýdla, které jsem zachránil ze zásilky sestřiny; ostatní pohrdavě zahodil. Když zjistil, že jsme Češi, pravil suše, že nás nemůže v 2. jizbě potřebovat (ale kořist si ponechal) a vymohl ihned naše přemístění do 4. jizby, která byla považována za propadliště vyvrhelů.

S lehkou kapsou a těžkou myslí jsme putovali k další stanici. Přede dveřmi jsme podle předpisu odložili dřevěné pantiny (sandály) jako moslemíni před vstupem do mešity a nesměle vkročili do svatyně. Panovalo v ní vskutku hrobové ticho a jen šeptem se odvažovali přítomní pronášeti nejnutnější sdělení. Pouze vřeštivý hlas štubákův nerušeně burácel prostorem. Jmenoval se Willi, byl to Šváb, ale postavou a pohyby připomínal spíše opičáka, kterého zatýkací vášeň gestapácká sem přivlekla odněkud z indických džunglí. Zpozoroval-li rušitele pořádku, uměl mrštně vyskočit i největšímu dlouhánovi na hrdlo a obkročmo kolem pasu mu dát citelné ponaučení. Byl postrachem třetího patra v ložnici, které pro svou strmou polohu bývalo někdy útočištěm milovníků klidu a bezpečí, poněvadž se dovedl mžikem vyšplhat i do těchto nedostupných výšin.

Měl i své kladné vlastnosti, jak vysvitne ihned z této úvodní příhody: Vkročili jsme tedy do jizby, já boso, poněvadž jediné ponožky mi zabavil již štubák Mühling, kdežto můj společník v onucích, které se mu malebně táhly za patami jako nepříliš bělostná vlečka. Jednou nohou šlápl neprozřetelně na holou, vyleštěnou podlahu místo na úzký papírový chodník, vinoucí se napříč místností. Všichni přítomní vytřeštili na provinilce hrůzou oči. Willi, který obklopen služebním personálem seděl na své pozorovací stolici jako na bidélku, se vymrštil s neuvěřitelnou hbitostí a skokem se vrhl k mému druhovi. Najednou se zarazil a poručil: „Sundej brejle!“

Oslovený ochotně poslechl, domnívaje se asi, že Štubák chce vyzkoumati číslo jeho dioptrií. Sotva sňal brýle s nosu, vyhoupl se Willi do výše a vlepil překvapenému říznou facku. Pak teprve přidal vysvětlení: „Zapamatuj si, že se u nás chodí jen po papíře!“

Také v jiných případech zachovával tento šetrný ohled na oční skla svých obrýlených klientů, nežli je zfackoval. Bylo to značné plus oproti jiným bijcům, kterým tato okolnost nevadila.