7. V PONORCE

Takto mi nastalo – jako jiným postiženým – putování po německých žalářích. Byla to také součást gestapáckého systému, smýkati své oběti z místa na místo, ponechávat je při tom v nejistotě a napětí, aby, uštvány a unaveny ještě před výslechem, byly ochotnější na sebe vše přiznat. Byla to jakási křížová cesta, která u mne měla opravdu 14 zastavení, počítám-li všechny kriminály, jimiž jsem při tom prošel. Jsem tedy vskutku starý kriminálník, který vnikl do všelijakých praktik obyvatel takových míst. Doufám, že těchto znalostí již nikdy nebudu potřebovat.

Ve Vratislavi jsem strávil jen několik dní. Byl to vlastně můj první pobyt v tomto velkoměstě, ale poznal jsem v něm jen dvě památnosti: nádraží a vězení. Nocleh i strava byla sice zdarma, ale obsluha mizerná, nemohu proto svůj hotel nikomu doporučit. Nelitoval jsem nikterak, když naše skupina byla vyzvána k pokračování v okružní cestě Třetí říší. Tentokrát měli pro nás připraven zvláštní policejní vůz se skromným nápisem „Sonderwagen“, jaké se pohybovaly, jsouce připojovány k osobním nebo nákladním vlakům, podle určitého jízdního řádu po všech tratích Německa s cílem nejrůznějších káznic a koncentráků. V kriminálnické hantýrce sluly „ponorky“ nebo „kvočny“ či „kukaně“. S ponorkou měly společné šero a dusno, odříznutí od okolního světa, s kvočnou dojemnou péči, aby žádné kuřátko neupláchlo zpod jejích křídel. Německá důkladnost sestrojila v nich jakýsi kriminál na kolech, aby trestanci, stísnění o hladu a žízni v oněch těsných, uzavřených komůrkách se zamřížovanými, kalenými okénky, ani na cestě nepostrádali útulného ovzduší věznice. K převozu z nádraží do trestnice sloužily podobně zařízené autobusy. Cítili jsme se tedy stále „jako doma“. I na těch několik kroků z vozu do vozu připínali nám ocelová pouta, takže sevření německých spárů nepolevilo ani na minutu.

Na všech důležitých železničních uzlech křižovaly s námi jiné ponorky, všechny přeplněné českými lidmi. Byl to asi nejhojnější vývozní artikl protektorátu, jimž zásoboval nenasytnost ochránců. Nejtrapnější bylo, že nikdo z nás do poslední chvíle nevěděl, kam ho vlastně vezou, ledaže se přece někdy našel sdílnější bachař, který nahlédl do průvodních listin a naznačil konečný cíl.

V Budyšíně byla zastávka. V tomto středisku lužických Srbů odpykávalo mnoho Čechů svůj trest, mezi nimi Msgre Tylínek, radní z Prahy, a Msgre Kubáň, rodák z Horní Bečvy. Naše kvočna tu rovněž vypustila několik kuřátek. Mne si podržela láskyplně u sebe až do Drážďan. Vystoupit, lós, lós! O naše pohodlí bylo při takovém příjezdu vždy postaráno. Bachaři přišli nám naproti až na nástupiště, vůz již čekal před nádražím, ubytování bylo také zajištěno, stravování bez lístků. V únoru téhož roku při návratu z pastorační výpravy v Německu jsem vystoupil v těchže Drážďanech. Co mi to dalo běhání, než jsem našel nocleh v pensioně! To vše nyní odpadlo. V osvětlené dvoraně nás vítal sám pan ředitel se svou družinou květnatými výrazy podle vůdčích vzorů, načež jsme byli pohoštěni odvarem z lebedy, patrně na propláchnutí našich prázdných žaludků. Spali jsme společně na kamenné podlaze malé místnosti, která měla tu zvláštnost, že kloset v ní se nacházel vpředu na vyvýšeném pódiu, na něž se vystupovalo po několika schůdkách jako na jeviště bez opony. Kdo tedy zasedal, měl chvilkovou ilusi trůnícího sultána, před nímž se v poníženosti válejí po zemi otroci.