6. ZA HRANICEMI

Každého rána bývalo několik vězňů z baráku č. 2 vyvoláno k výslechu na právnické fakultě. Někteří se večer zase vraceli, obyčejně s viditelnou stopou blízkého styku s gestapem. Jiní byli zadrženi k soudu, málokdo propuštěn. Dny míjely – i svátek 8. prosince, který jsme oslavili v zákoutí baráku úvahou a písní mariánskou – a stále jsem čekal s napětím, kdy mi bude dopřáno pobesedovat s některým z komisařů, o jejichž uhlazeném chování kolovaly nejroztodivnější historky.

Místo toho zaznělo mé jméno neočekávaně jednou večer v seznamu těch, kteří byli určeni pro transport do Vratislavě – Breslau. Lós, lós! Okamžitě se obléci, podati ruku nejbližším sousedům, postaviti se před kanceláří ke zdi – to musilo býti dílem několika minut, neboť v šíleném chvatu napodobovali svého vůdce všichni jeho přívrženci až do propasti. V kanceláři po vyplnění formalit vedoucí esesák se s každým srdečně rozloučil fackou z obou stran a kopancem do zad. Nato jsme byli strčeni do zvláštní místnosti, kde jsme před odjezdem přenocovali. Byli to většinou mladí hoši, zapletení do odboje, kteří po prvé opouštěli rodnou zemi. Celou noc nespali, vzpomínali na své drahé, modlili se a zpívali: „Moravo, Moravo, Moravěnko milá“… a jiné národní písně. Utkvěl mi v paměti refrén jedné z nich: „Och, mámo, mamičko, kdybys ty věděla…“ Kolik z nich jejich matky vůbec ještě spatřily? „Naše soudy musí být kruté pro blaho říše,“ prohlásil soudce v Breslau a sekera při zvláštním soudu vratislavském pracovala s nelítostnou přesností.

První má jízda vlakem pod policejním dozorem byla dosti obstojná, neboť jsme jeli v osobním voze. Projížděli jsme Kladskem a zahlédl jsem jeho hlavní město.

Přivítání, které nám připravil prušácký bachař ve vratislavské věznici, příliš si nezadalo onomu rozloučení v Brně. Malé postavy, ale lítal jako podrážděná vosa od jednoho ke druhému. Polák, který tu byl již před námi, pokusil se nás uklidnit chlácholivým ujištěním: „Hodně fackuje, ale jináč je dobrý chlap!“

Radost mi způsobilo setkání se starším vězněm – Čechem z Moravské Ostravy, v němž jsem objevil svého spolupracovníka v časopise „Květy mládí“ a zároveň esperantistu. Vyměnil se mnou několik vět v tomto mezinárodním jazyce a dal mi na památku medajlku, která mne dlouho provázela na dalších nedobrovolných cestách.

Byli jsme vykoupáni a opatřeni čistým prádlem, ale což to pomohlo, jestliže nás potom zavedli do podzemní sluje, plné špíny, zápachu a hmyzu! Když jsme vešli, ležel tam již kdosi na pryčně, bezvládný a nehybný. Očividné nějaký mrtvý, pouhá kostra, potažená kůži, s tváří žlutou jako vosk, s vysedlými lícními kostmi a vpadlýma očima. Stanuli jsme před ním zaraženě, radíce se, zda přivolat dozorce, když umrlec otevřel oči a s naši pomoci se posadil. Byl to příchozí z nedalekého Osvěnčimu, poslaný sem k vydání nějakého svědectví. To, co s námahou vyprávěl, potvrdilo více než dostatečně pověsti, jež o tomto koncentráku byly v oběhu.

Dosud jsem nevěděl, co se mnou vlastně zamýšlejí. Dostanu se také před zvláštní soud v Breslau nebo mne pošlou do Osvěnčimu? Tato druhá vyhlídka byla ještě méně vábnější než prvá. Jakou oporu tu skýtalo svěřiti se s naprostou důvěrou do rukou Božích!