950 LET města Bzence 1015 – 1965

SRPEN 1965

SLAVNÉ VÝROČÍ

Jaroslav David, předseda MV KSČ Bzenec

Dávnou a pohnutou minulost má naše město. Ani se člověku nechce věřit, že od první písemné zprávy o jeho existenci právě uplyne 950 let. Stáří, kterým se může pochlubit jen velmi málo měst. A my všichni, kteří v něm žijeme, jsme na jeho minulost i současnost právem hrdi. Zažilo dobu prudkého rozkvětu, prošlo mnoha nájezdy a válkami a zažilo i svůj úpadek a kruté ponížení.

Daleko za hranicemi nejen kraje, ale i republiky má naše město dobrý zvuk. Kdo by neznal světoznámé bzenecké víno a zeleninu, které vyvážíme a které si ve světě získávají stále větší oblibu a odbyt. Je málo známé, že jeho obdivovatelem byl i významný český malíř Mikoláš Aleš, který v roce 1897 při návštěvě Moravy zavítal do Bzence. V jeho poznámkovém notesu zůstala o našem městě tato poznámka: Bzenec, vinice, zelenina, na vrchu románská kaple, kroj, pěkné město, zámek, tři kostely.

V poslední době nám dělá v zahraničí čest i náš nový průmyslový podnik svými osvědčenými a stále více žádanými protektorovacími lisy. Letošní rok je pro nás tím významnější, že spolu s historickým výročím založení města jsme oslavili i 20. výročí svého osvobození, kdy celá řada našich občanů byla vyznamenána za svou obětavou práci pro rozkvět města a celé naší společnosti.

A jak nevzpomenout události nejradostnější – návštěvy presidenta republiky soudruha Antonína Novotného, který naše město navštívil 10. července při příležitosti XX. jubilejní Strážnice. Se zájmem si prohlédl Vinařské závody, navštívil zámecký park, kde si prohlédl staleté lípy a dějiště našich vinařských slavností. Krátké, ale tím srdečnější bylo naše setkání a budeme naň dlouho vzpomínat.

Na nás nyní záleží, abychom v duchu slavné a bohaté minulosti dokázali zmobilizovat všechny své síly pro další rozkvět města jubilanta, pro jeho příští a ještě slavnější budoucnost.

 

BZENECKÁ VÍNA

ROBERT TVARŮŽEK:

Věř, nejlepší dar přírody

byl v rodném Bzenci zplozen:

tu z hroznů slunné pohody

směs vznikla „Zlatý hrozen“.

 

S ním chválu svou jak panenky

i jiné druhy pějí

a svůdnosti se milenky

všem hostům nabízejí.

 

Boj pestrých vinět můžeš zřít

i v konkurenci tuhé:

tam každá chce jen první být,

vždyť jedna lepší druhé.

 

PREHISTORIE NAŠEHO MĚSTA

Jan Hirš

V posledních letech bouřlivého budování socialismu jako základní éry komunismu se naše zraky upírají do budoucna, jehož hlavními znaky budou mír, budování, pokrok, rozmach vědy ve službách lidstva. Ale často se rádi obrátíme do dávné minulosti, v níž nalézáme poučení, zábavu, rádi pohladíme očima i rukou nejstarší hmotné památky, jež nám vydává po staletích půda bzeneckého katastru k prozkoumání, podumáme nad primitivností tehdejší výroby, srovnáme s dnešní vyspělou výrobou atomového věku. Při vzpomínce na Hirošimu nám však proběhnou divné myšlenky.

První písemná zmínka o Bzenci pochází z 11. století. Podává nám však tato strohá písemná památka nějaký obraz o způsobu života nesčetných generací, které na naší půdě žili? Jistě nás musí zajímat i otázka, jak žili lidé na bzeneckém katastru před naším letopočtem.

Zde nám podává pomocnou ruku archeologie, která dovede nezaujatě zhodnotit výsledky práce, stupeň výroby hospodářského a úroveň společenského života. Metody této vědy jsou dnes tak přesné, že naše vývody jsou zcela věrohodné, není to nějaké radobych.

Nejstarším dokladem osídlení našeho města, který je až doposud známý, jsou 2 nádoby z červené, jemně plavené hlíny, bohatě zdobené, tvaru obráceného zvonce. Byly nalezeny při kopání vodovodu na silnici mezi domy č. 88 a č. 90 v hloubce asi 1,50 m. Připisují se lidu, který se objevil na území Moravy asi 200 let př. n. l. a jenž do střední Evropy přišel až ze severní Afriky. Byli to výbojní a odvážní lukostřelci, jak o tom svědčí i mistrně vyrobené pazourkové šipky, nalezené na Babí.

Nejvíce hmotných památek na praobyvatele Bzence pochází z údobí 1200 až 500 let př. n. l. To zde žil lid tzv. lužických popelnicových polí jako součást velmi bohatého osídlení Evropy od Labe až po Pripeti. Četné žárové hroby na Babí a mnoho nádob a jejich zlomků od Babí až po bývalý cukrovar svědčí o velmi hustém osídlení.

Z velkého množství nalezených památek po tomto lidu můžeme usuzovat, že se zabýval hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a lovem, že znal bronz a železo. Četné malé i velké přesleny jsou důkazem znalosti tkaní látek. Své mrtvé spalovali a zbytky kostí po nedokonalé kremaci ukládali do nádob – uren, jichž bylo na Babí nalezeno mnoho při kopání základů obytných domů.

V 5. – 4. století podléhá tento lid invazi bojovných Keltů, kteří k nám pronikli od západu. Památkou na ně je kostrový hrob s nádobou, nalezený při kopání studny za zámeckou zdí, a četné zbytky nádob s typickými znaky této kultury, která předcházející kultury převyšuje znalostí hrnčířského kruhu. Kelty vystřídali na jihovýchodní Moravě germánští Kvádové a z prvních století našeho letopočtu, těsně před tzv. údobím stěhování národů, máme rovněž na Babí hmotné památky – typické střepy nádob a půdorys obytného domu, před nímž byl žárový hrob dítěte.

Do rušného údobí těchto století zasahují už i Slované. Nejstarší slovanskou památkou je hliněná nádoba primitivní výroby, kterou podle stupně výroby, můžeme položit do 7. století.

Všechny tyto nádoby, střepy, šipky, přesleny, spony, jež jsou uloženy v místním muzeu, podávají důkaz, že bzenecký katastr byl osídlen již v dávné minulosti. Primitivní zemědělce i lovce lákala lehce zpracovatelná půda, žírné louky při potoku Syrovínky, jakož i dostatek lovné zvěře na rovině Doubravy.

Překotná výstavba domů v trati Babí od roku 1930 a neinformovanost obyvatelů způsobily nenahraditelné škody tím, že velké množství výmluvných svědků o životě našich předků se nechalo bez povšimnutí, nebo jako bezcenná věc zmizelo někde na smetišti.

A tak jen při troše fantazie si z těchto vědecky přesně zhodnocených svědků minulosti vykouzlíš obraz osady na návrší Babí, představíš si hrnčíře, jak svými prsty vyrývá vrypy do čerstvé nádoby, jak ji zdobí trojúhelníkovými ornamenty, jak v hlubokém bolu stojí u hranice rodiče, oplakávající smrt svého děťátka, jak s pietou ukládají jeho pozůstatky do země.

PRVNÍ PÍSEMNÁ ZPRÁVA O BZENCI

PhDr. Marie Vajdíková

Archeologické nálezy umožnily poznat osídlení Bzenecka od nejstarších dob. Pokud se týká písemných historických památek, známe pro Bzenec jednu z nejstarších písemných zpráv na Moravě.

Již historikové na začátku tohoto věku – například B. Bretholz a V. Prasek, zdůrazňovali, že jméno hradu Bzence se v písemných pramenech objevuje k roku 1015. Také autor první větší historické práce o Bzenci, J. Hanák v knize Paměti města Bzence, se zmiňuje o tomto datu. Teprve však historická studie J. Dřímala „Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha, uveřejněná v Časopise Matice moravské, ročníku 68/1948, str. 241-247, přináší přesvědčivý historický i jazykový výklad problému nejstaršího zápisu.

J. Dřímal podrobně rozebírá historickou situaci na Moravě na začátku 11. století, kdy o Moravě máme až nápadně málo zpráv. Známé prameny nedovolují ani přesné určení, kdy byla Morava opanována Poláky. Také opětné dobytí Moravy na Polsku, připojení k českému státu bylo dlouho spornou otázkou. Nám však zde nezáleží tak na zjištění roku připojení Moravy k Čechám, jak na okolnostech, za kterých k tomu došlo.

Z tehdejších letopisců přináší některé zprávy k této době kronikář D. Meziborský. Jeho latinská kronika nás zajímá proto, že právě v ní najdeme první písemnou zmínku o hradě Bzenci. Dětmar popisuje, jak český kníže Oldřich vystihl příznivou situaci politickou a v srpnu v roce 1015 zaútočil na mocný hrad jménem Businc (qaundam urbem magnam Businc dictam), dobyl ho, spálil a zajal v něm neméně než tisíc mužů kromě žen a dětí. Protože však Poláci zvítězili v důležitých bitvách na Labi a na Odře nad Oldřichovým spojencem Jindřichem II., skončila tažení Oldřichovo jen vítězným dobytím hradu bez územního zisku. Morava byla k Čechám připojena až později.

Je nasnadě, že název hradu Businc přímo svádí, aby byl ztotožněn s hradem Bzencem, tím spíše, víme-li, že v dalších českých historických pramenech se pak Bzenec jmenuje ve tvaru Bisenz, Bisenece, Bizince, Bisencz a podobně. Nutno se ovšem zmínit, že někteří historikové nesouhlasili a nesouhlasí s touto lokalizací hradu Businz do Bzence. Je ale jisto, že ze všech tehdejších známých hradů velkých na jižní Moravě lze nejlépe srovnat jméno Businc s dávným názvem Bzence. V podobě Businc se totiž zřetelně značí původní fonetické znění jména bzeneckého hradu, Bznc – beznec z přídavného jména bezný (od podstatného jména bez – šeřík) příponou c.

Je to zároveň první jméno, které je na Moravě doloženo po 10. století – po zániku Velkomoravské říše.

Po roce 1015 nemáme dlouho o Bzenci žádných dokladů. V moravském diplomatáři je sice otištěna listina markraběte Vladislava Jindřicha z roku 1214, jíž Vladislav Jindřich uděluje tržní osadě Bzenci právo hradební a soudní, ale listina je bohužel novodobý padělek a pro dějiny Bzence nemá žádného významu. Stejně jsou padělky i další listiny: listina královny Konstancie údajně z roku 1223 a listina Přemysla Otakara I., taktéž z roku 1223 se falešně hlásící.

Tolik je jen jisto, že se Bzenec po roce 1015 nestal střediskem hradského kraje, jak bychom očekávali. Nabyl významu teprve později, ale to je obsahem další kapitoly minulosti města a hradu Bzence.

 

Fotografie zprávy o dobytí hradu Bzence v roce 1015 z Pitterova opisu (18. století) historické práce Bohuslava Balbína: Rationarium temporum, hlava 2., str. 47, řádek 24 a další:

tus et Bohemorum praelia racensens, pro suo nostram in gentem affectu transiliit, ubi id, quod non placebat, scribendum foret, silentis historicum agere contentus. Annus 1015 bellum Henrici in Polonos habuit triplici exercitu (:quorum unus Bohemiae dux Udalricus ducebat:) Poloniam ingressus est, principia belli loto fuerunt, exitus non vero ignominio signatus (f). Udalricus B U S I N A urbe grandi et populosa cremata, occisis amplius mille viris, abacto ingenti captivorum grege, incolumen exercitum reduxit. In his omnibus bellis Moravi Polonos adversus Henricum imperatorem et Bohemos adjuvere.

Anno 1016. Pestis tota Evropa grassata vix decimam mortalium partem reliquit viventium (g). Udalricus.

Překlad:

… a bitvy Čechů, veden jsa náklonností k svému národu, přešel mlčením, a to, co se mu nelíbilo, i když bylo třeba vypsati, usiloval zamlčeti.

V roce 1015 byla válka s Polskem. Jindřich napadl Polsko trojím vojskem (jedno z nich vedl Oldřich, kníže český). Začátky války byly rozsáhlé, výsledek ne vpravdě poznamenán hanbou. Oldřich spáliv mocný a četně obydlený hrad Businc, zabil vice než tisíc mužů, získal nesmírný počet zajatců a odvedl bez úrazu vojsko zpět. Ve všech těchto bojích podporovali Moravané Poláky proti císaři Jindřichovi a proti Čechům.

Roku 1016 zuřil po celé Evropě mor a stěží desátou část smrtelníků zanechal naživu. Oldřich…

Rukopis E 6, H d 34, fol. 47. Státní archiv v Brně.

BZENEC VE 12. až 19. STOLETÍ

Zpracovala Jana Doleželová podle knihy J. Hanáka: „Paměti města Bzence“

V době císařství římského vedla nedaleko Bzence důležitá obchodní cesta, která spojovala římské imperium se severní Evropou. Důkazem toho je zlatá mince nalezená roku 1899 na Falaříku a roku 1899 na náměstí dva jiné římské peníze.

Daleko více zpráv máme z konce 12. století, kdy knížata z rodu Přemyslovců postavila na srázném kopci nad Bzencem hrad, který měl úlohu obrannou: 1. proti vpádům loupežných Maďarů, 2. na ochranu důležité obchodní cesty.

Koncem 12. stol. patřil Bzenec do župy břeclavské (kraje). Je však velmi pravděpodobné, že Bzenec byl také na čas sídlem knížecí správy. Svědčí o tom listina Břetislava Bzeneckého (tímto přídomkem Bzenecký se nazývala knížata, která ve Bzenci sídlila) vydaná roku 1196 v Kunovicích, ve které se praví, že Břetislav daroval klášteru na Hradisku – okolí Velehradu, Buchlova a Kunovic. Svědky toho byli Sudivoj a Vrš, kteří byli asi župními úředníky bzeneckého hradu.

Kdy byl Bzenec povýšen na město, ovšem město ve smyslu středověkém? Mělo to být roku 1241 markrabětem Vladislavem Jindřichem. Tato listina, kterou bylo Bzenci uděleno právo hrdelní a soudní, prominuty desátky (poplatky) se považuje za padělek. Taktéž je prohlášena za padělek listina královny Konstancie z roku 1223 a listina Přemysla Otakara I. Jisté však je, že kolem r. 1230 se stal Bzenec střediskem župy, na které byl rozdělen kraj břeclavský (po-dle Palackého župa bzenecká, hodonínská a kunovská).

Tím, že se stal Bzenec střediskem župy, začalo se rozvíjet podhradí a Bzenci se dostalo městských práv jako bylo právo tržní, soudní . . . Ale teprve Jan Lucemburský mluví v jedné listině o hradě a městě Bzenci. Velmi často sídlil na hradě Oldřich Korutanský (Bzenecký) a ten udělil kraji břeclavskému stejná práva jako kdysi král Přemysl Otakar I. kraji brněnskému.

Za něho vnikli na Moravu v roce 1241 Tataři, kteří ničili a pustošili hlavně východní část – Velehradské statky. Proti Maďarům bylo shromážděno vojsko řádových rytířů. Vůdcem tohoto vojska byl Oldřich Bzenecký, kterému se podařilo tatarskou hordu zahnat až k průsmyku Vlárskému a odtud do Uher. Župa bzenecká proslula teprve ve 14. stol., kdy roku 1312 přesídlily župní úřady do Bzence. Potom měla markrabata na bzeneckém hradě svého purkrabího čili hradního kastelána, který velel branné moci župní a pečoval o bezpečnost cest, vykonával moc soudní, dozíral na vybírání poplatků a dávek z celé župy.

Bzenec za králů a markrabat z rodu Lucemburků

Když nastoupil Jan Lucemburský na český trůn, přivedl sebou značné množství rádců – cizinců. Toto vyvolalo u domácí šlechty velkou nespokojenost.

Proto byl Jan Lucemburský nucen zbavit cizince vysokých úřadů a dosadit do úřadů domácí šlechtu. Nejvyšším komořím v Čechách jmenoval Jindřicha z Lip a zemským hejtmanem na Moravě se stal Jan z Vartenberka. Mezi hrady, které mu připadly v prozatímní držení roku 1311 byl i Bzenec. Jan z Vartenberka se staral spíše o svůj prospěch a zvyšování útisku poddaných, než o všeobecné blaho. V letech 1320 – 1329 se stal zemským hejtmanem Jindřich z Lipé, který má velké zásluhy na povznesení blahobytu na Moravě. Po jeho smrti jmenuje markrabětem moravským svého syna Karla. Karel se o rozkvět Moravy stará velmi pečlivě. V této době je Bzenec osvobozen od mýtních poplatků. V roce 1346 padl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku a syn Karel nám známý pod jménem Karel IV., se stává králem českým a po nějakou dobu spravuje i Moravu.

Roku 1349 jmenuje Karel markrabětem moravským svého mladšího bratra, který vládl Moravě celkem 25 let a staral se o povznesení Moravy. Stinnou stránkou jeho vlády však bylo, že dával přednost jazyku německému na úkor českému. Za jeho vlády Bzenec velmi rozkvétal. Hlavními zdroji obživy bylo již tehdy vinařství a ovocnictví. Pěstování vinné révy, broskví, meruněk aj. se naučili Bzenčané pravděpodobně od velehradských cisterciáků. Také řemeslu se ve Bzenci dařilo. Vždyť Bzencem vedla obchodní cesta spojující Brno se severními Uhrami a markrabata měla výnosné mýto. Uvnitř města byla židovská čtvrť s prostornou synagogou, která byla zbořena roku 1860, a místo ní byl postaven templ, který dnes již také nestojí. V roce 1363 byly župní úřady přemístěny do Uh. Hradiště. Markrabě Jan byl čtyřikrát ženat, potomstvo měl jen s druhou ženou Markétou Opavskou. Měl tři syny – Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Jan, aby nebylo po jeho smrti sporu mezi bratry, ustanovil před svou smrtí podrobnou závěť, co má kterému synu připadnout. Přesto byly mezi těmito bratry vedeny stálé spory, v nichž se Bzenec stával majetkem vždy jednoho z bratrů, až se konečně dostal zase Joštovi. Prokop ho postoupil za peněžitou náhradu. Jošt jí nechtěl zaplatit, a proto Prokop proti němu začal novou válku, ve které mu pomáhal i král Václav. Jošt uzavřel s Prokopem smír 4. srpna 1393 a slíbil nahradit všechny škody. I přesto docházelo stále k novým krvavým bojům. Pokoj nastal teprve po smrti Prokopa, který byl bud‘ otráven nebo zemřel na Špilberku v žaláři roku 1405 – 1406. Prokop nezapřel svého děda Jana Lucemburského, byl povahy násilné, byl rytířem a lupičem zároveň a se svými tlupami hleděl jen plenit. Jošt se potom snažil vyvést Moravu z hlubokého úpadku. Zemřel 18. ledna 1411 bez potomstva. Jeho smrtí byla ukončena řada samostatných markrabí moravských a tak o Bzenec se starali na krátkou dobu čeští králové. Jošt vydával také peníze (denáry) se signaturou IO, které byly nalezeny při regulaci Syrovínky a v okolí kasáren.

Bzenec majetkem rozličných šlechtických rodů a otázka husitství u nás

Začátek 15. století se u nás vyznačuje velkými rozpory ve společnosti. Příčinou těchto rozporů je církev, která se snaží, aby se co nejvíce obohatila. Husova smrt ještě více rozbouřila nespokojenost mezi lidem a roku 1419 po smrti Václavově vypukly husitské bouře, které se staly také pro Bzenec osudné. Na místo Václava měl nastoupit jeho bratr Zikmund, kterého však Čechové nechtěli na český trůn přijat, protože mu dávali za vinu upálení M. J. Husa.

Zikmund potřeboval na vedení válek proti husitům peníze. Proto zastavoval korunní země a prodával korunní statky. Také Bzenec zastavil roku 1411 Václavu z Dubé, za rok ho pak prodal i s Buchlovem a Veselím bohatému uherskému magnátu Ctiboru Vajdovi za 3 000 dukátů. Potom Bzenec přecházel z rukou do rukou, majitelé omezovali svobodu, uváděli měšťany stále do tužšího poddanství, až klesl na bezvýznamné městečko.

Obětí husitských se stal i bzenecký hrad. Rok ovšem nelze blíže určit. Usuzuje se, že hrad rozbořili husité nedakoničtí, kteří byli vedeni bojovnými kněžími Bedřichem ze Strážnice a Tomášem z Vizovic, kteří si zřídili roku 1421 tábor na ostrově, který tvoří řeka Morava u Nedakonic, a odtud podnikali válečné výpravy do okolí. Je však také možné, že hrad rozbořil Jan Žižka na své druhé výpravě na Moravu roku 1423, na níž pustošil hlavně statky stoupenců Zikmundových, k nímž náležel i majetník Bzence Ctibor Vajda. Od této doby se mluví o bzeneckém hradu jako o zbořenisku a vrch se nazývá Starý hrad.

Od Ctibora Vajdy přešel Bzenec na mocné pány z Kravař. Petr z Kravař podporoval husity nedakonické. Také část obyvatel přistoupila ke kalichu, přesto však většina obyvatelstva zůstala věrna víře katolické. Mnoho útisku zakusili obyvatelé Bzence, když od pánů z Kravař koupil bzenecké panství Mikuláš Kropáč z Nevědomí. Ten se svými syny nedbal výsad měšťanů a nutil je k neoprávněným robotám, a proto došlo roku 1490 ke vzpouře.

Po jeho smrti asi roku 1493 připadlo bzenecké panství Krištofu a Václavu, kteří se zase dopouštěli bezpráví, nutili obyvatele k nepovinným robotám a nechtěli platit jednotlivcům dluhy. Tyto spory byly urovnány v Olomouci r. 1499. Přestože obě strany slíbily, že se budou řídit tímto ujednáním, pokoj netrval dlouho. Vrchnost dále omezovala městské rady ve svobodné volbě, zavírala ženy do společného žaláře s muži, nutila vdovy, jež ještě ani nepohřbily svých manželů, k robotě. Mimo to páni Kropáči nezaplatili ještě dluhy staré a již dělali dluhy nové. Protože hmotné poměry Kropáčů nebyly nijak valné, byli nuceni bzenecké panství prodat. Páni Kropáči měli ve znaku 3 lilie přes sebe položené, které se dostaly i do znaku Bzence. Na čas vlastnili Bzenec Žerotínové, od kterých se dostal do bzeneckého znaku dvojocasý černý lev s korunou a třemi pahorky. Od roku 1588 byl Bzenec majetkem pánů Pruskovských z Pruskova.

Kulturní prameny

Důležitým pramenem kulturních dějin Bzence z 2. pol. 16 stol. až po válku třicetiletou jsou gruntovní (pozemkové) knihy domů, gruntovní knihy vinic čili horenské, knihy nedílů neboli sirotčí o urbář z roku 1664, který si dal pořídit Jan Krištof Pruskovský. V urbáři se uvádějí dopodrobna všechny nemovitosti náležející k panství, všechny poplatky, dávky a roboty, jimiž byli povinni poddaní své vrchnosti. Z jiného se dovídáme, jak vypadal tehdejší zámek i jeho panské budovy, jak vypadalo město i okolí.

Jak vypadal Bzenec v 16. století

Obyvateli Bzence byli křesťané a židi. Bzenec se skládal z těchto ulic:

Dolní rynk: pro zajímavost několik jmen tehdejších občanů: Tomáš Hejný, Jakub Hejný, Jan Stehlík, Václav Pěkný, Jiřík Skraku, Matouš Blanař, jináč Hřemec, Mikuláš Provazník, Lukáš Kováť, Pavel Kovářů, Daniel Kramáš, žid, Lazar Kolman, žid.

Horní rynk: Mojžíš Rabínů, žid, Abraham Izákův, syn, Lazar žid, Václav Sláder, Marie Kadidlová.

Suchý řádek: Mikuláš Mudroň, Václav Jurásek, Valenta, Šilková.

Ulice Mlýnská: Jan Buchtů, Petr Hlavů, Albrecht z Malešova.

Bzinková ulice: Matěj Vincourek, Jan Malačků.

Vracovská ulice: Pan Michal Salaj, Jiří Human, Matyáš Jílků.

Olšovec byla samostatná ves, která však podléhala městu Bzenci.

Hospodářský a kulturní obraz města Bzence v 16. století

Středem města bylo Dolní náměstí neboli rynk, k němuž patřila i židovská čtvrt a měla i s panským domem 70 čísel. Radnice byla jen přízemní, krytá šindelem, s vížkou, jejíž zvonek oznamoval začátky trhů a vypuknutí požárů. Nynější Olšovská ulice se jmenovala Mlýnskou, protože vedla k panskému mlýnu, který byl u Olšovce. Řada domů, obrácených k jihu se nazývala Suchý řádek a řada domů směrem k panskému rybníku, který byl nedaleko mlýna se nazývala ulicí Rybářskou – podle rybářů, kteří v ní bydleli. Tyto ulice měly dohromady 81 domů. Olšovec měl 18 podsedků. Bzenec měl s farou, školou a panskými budovami kolem 300 čísel. Byly zde dva svobodné domy – jeden pod kostelem na Dolním náměstí (k němuž patřilo 100 měřic pozemků) a druhý na konci ulice Mlýnské.

Výstavnost města

Domy byly, až na zámek, přízemní ze dřeva nebo z vepřovic a byly kryty povětšině slámou. Jen domy patřící šlechticům a bohatším měšťanům byly z tvrdého staviva a kryty šindelem. S rodinami panských úředníků a služebníků bydlelo ve Bzenci na 320 rodin – počítáme-li 6 členů, měl Bzenec 2 000 obyvatel, z toho 400 židů. Obyvatelstvo bylo národnosti české, až na několik řemeslníků. Proto byla také úřední řečí na zámku čeština. Páni Pruskovští, kteří pocházeli ze Slezska, zavedli jako úřední řeč němčinu.

Náboženské vyznání obyvatel

Koncem 16. století nebylo obyvatelstvo jednoho vyznání, bylo katolické, českobratrské a také zde byli novokřtěnci. Vyznání českobratrské se ve Bzenci vzmohlo hlavně za Žerotínů (1542 – 1547), kteří byli sami stoupenci Jednoty bratrské. Čeští bratři bydleli hlavně na Suchém řádku, Horním náměstí a částečně i na Dolním. Sbor měli na Suchém řádku, poblíže byl také hřbitov, důkazem byla řada kostí vykopaná při zakládání domů a sklepů.

Čeští bratři provozovali většinou řemesla a drželi také hojně vinic. Převážná většina obyvatelstva byla katolická.

Před válkou třicetiletou a před vpádem Bočkajovců se žilo ve Bzenci dobře. Bylo zde také již postaráno o zdravotnictví. V městě byla lázeň a lazebník byl zároveň i ranhojičem.

Vpád Bočkajovců a válka třicetiletá

Začátek 17. století byl pro Bzenec dobou velmi špatnou. K živelným pohromám – sucho – mráz se přidružil vpád uherských povstalců. Tito se vzbouřili proti Rudolfovi II., když nařídil, že všichni, kdož zavádějí náboženské novoty, mají být ztrestáni upálením na hranici.

Do čela povstání se postavil Štěpán Bočkaj, který byl zvolen za knížete sedmihradského a potvrzen také tureckým sultánem. Najali si roty hajduků a žádali i Karla ze Žerotína, který v této době dlel ve Strážnici, aby s ním spojil protestanty na Moravě proti císaři. Karel ze Žerotína tuto výzvu odmítl. Petr Revaj (přední vůdce Štěpána Bočkaje) nařídil svým dvěma plukům, aby vpadly na Moravu a násilím donutili obyvatelstvo ke spolku s uherskými povstalci. 1. května 1605 vrazily na Moravu a vypálily a poplenily četná města a vesnice na Moravě až po Zlín. 2. května přepadli i Bzenec. Obyvatelstvo, které se nezachránilo útěkem Bočkajové povraždili, odvlekli do zajetí, ženy a dívky znásilňovali, loupili vše, co jim přišlo do ruky, a město zapálili. Popelem lehl i kostel, jehož zvony se žárem roztavily.

Jen zvolna se obyvatelstvo, které se zachránilo útěkem do lesa, zotavovalo z této pohromy. Této vážné situace využil Jan Krištof Pruskovský, který ve svůj prospěch zbavil město všech výsad, čímž byl úpadek města dokonán. Do ran, které se dosud nezahojily, zasáhly nové, když roku 1618 vypukla válka třicetiletá.

V jakém množství Bzenec za této války trpěl, nemáme zaznamenáno. České povstání bylo proti Ferdinandovi zdoláno nešťastnou bitvou na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Roku 1624 dal Ferdinand rozkaz, aby obyvatelstvo v Čechách i na Moravě přijalo náboženství katolické. Mnozí tak učinili, ale většina se vyprodala a vystěhovala. Poddaní se však stěhovat nemohli a proto prchali tajně do Uher, kde měli náboženskou volnost. I bzenečtí Čeští bratři opouštěli své usedlosti, takže mnoho domů a vinic zpustlo. Čeští bratři měli i svůj vinohrad, Jahodová (Růžená).

Následky třicetileté války

Byly velké. Mnoho domů zůstalo na dlouhou dobu zbořeno, mnoho polí a vinic zpustlo. V matrice ze 17. stol. můžeme srovnávat, kolik zůstalo starých jmen a kolik nových. Vyskytují se jména se kterými jsme se dosud ve Bzenci nesetkali. Například Adamců, Pokorný, Strnad, Šrámek, Nejezchleba, Sýkora, Mareček, Novák, Kučera, Zálešák, Šídlo, Pogoda, Vaněk, Sova a Sůček.

Pokojná doba po třicetileté válce netrvala dlouho. Ještě se Bzenec nestačil zbavit z jedné pohromy a již tu byla druhá za první války turecké. Tataři, kteří pomáhali Turkům, dopomáhali si k slíbení žoldu loupežemi na Moravě. Roku 1663 zaplavili celé Slovácko, jejich řádění bylo bestiální. Lidi přes 40 roků staré, kteří se nezachránili útěkem, porubali, mládež odvlekli do zajetí. Lidé, kteří se ukryli v lesích, se nechtěli vrátit strachy. 19. září se vpád Tatarů opakoval. Bzenec nebyl více Tatary napaden, ale obyvatelstvo trpělo těmito nájezdy, opustilo příbytky a hledalo útočiště na Doubravě. Tehdejší farář Mikuláš Ignác Přezovský poznamenal v matrice: Od 4. září není nikdo z pokřtěných v této matrice zaznamenán, protože úhlavní nepřítel křesťanů Turek s Tatarem plenil moravské kraje a odvlekl velké množství křesťanů do nejtvrdšího otroctví. Proto všichni jsme byli nuceni v horách, lesích a jiných odlehlých místech hledati záchrany.

Přehled počtu obyvatelstva, který se stále snižoval

Rok	Počet osedlých domů	Počet rodin	Počet obyvatelstva
1604	270	340	2 040
1656	175	175	1 050
1670	195	195	1 180

 

Stavba nového chrámu

Bzenecký chrám byl neúhledný, malý, takže nestačil pro farníky tak rozsáhlé farnosti. Základní kámen nového kostela byl položen 3. května 1696. Chrám byl dokončen roku 1702. Je 13 m široký, 45 m dlouhý a má 12 m vysokou volovou klenbu.

 

Horenské právo

Přesto, že za války třicetileté zpustlo mnoho vinic a některé z nich již nebyly znovu vysazeny, vinařství v Bzenci i nadále vzkvétalo. Bzenečtí vinaři se řídili tzv. právem horenským, které se čítalo a v paměť vštěpovalo s horními konšeli čili horníky. Pokuty a tresty stanovené horenským právem na různé přestupky a zločiny, byly ve srovnání s dnešními velmi kruté. Bezpečnostní opatření byla nedokonalá, proto tímto někdy krutým způsobem chránili majetek před poškozováním a ničením.

 

A několik bodů z tohoto práva

1. O vzetí kolku také oznamujeme, když by který pocestný člověk vzal jeden kůl v horách, o který by se podpíral, ten za to nic nepropadne, a kdož by vzal dva a dopaden byl s nimi, ten propadl by 5 libovolného svého masa neb ruku, pakli by vzal tři, ten propadl hrdlo.
2. O místu před vinohradem také oznamujeme, že místečko před vinohradem má tak široké býti, co vůz s koňmi široký jest, a to místo má tak velké právo jako vinohrad sám a kdož by na toto místo utekl, a jej kdo řečí a jinými neslušnými věcmi neb slovy urazil, ten propadl 5 libového masa nebo ruku, pakli utekl do vinohradu o poctivou věc, tehdá má plný frejunk (volnost), jako v které místě až do pergmistrova příští (příchodu), aneb do příští jednoho z konšelů, ti mají jej dáti ku právu k jeho odpovědi, což k němu žalovati má. Pakli je věc nepoctivá, tehdy nemá žádného frejunku jako zrádce, mordéř a násilník.
3. O krádeži my také oznamujeme, kdož by chodil na soumezí aneb fryduna hoře neb dole a neukradl by nic, ale má úmysl, bude-li dopaden bude poctěn za zloděje a hrdlo tratí.

Z toho vyplývá, jak naši předci se všemožně snažili uchránit majetek i za cenu života.

Bzenec za válek napoleonských

Na začátku 19. stol., kdy se francouzský císař Napoleon snaží získat výbojnými válkami co největší území, stává se Bzenec průchodem vojska. Bzenec tak jako každé jiné město je povinno vojsko živit. A živit tak početné vojsko, nebylo pro Bzenec a celou Moravu žádnou maličkostí.

V roce 1805 byla Morava postižena také živelnou pohromou, neobyčejným mokrem, takže obilí porostlo, a víno bylo po vylisování tak kyselé, že se vylévalo před sklepy. Velký nedostatek měl za následek velkou drahotu, která byla lichváři ještě zvětšována. Celkem navštívilo Bzenec od 23. listopadu 1805 do 4. ledna 1806 6 700 pěších a 470 jezdců francouzského vojska, které muselo město pohostit.

Z dalších bojů Napoleona se nám nedochovalo téměř žádných zpráv. Roku 1812 se přestalo pochovávat kolem kostela a byl zřízen nový hřbitov. Bzenec se stal v souvislosti s organizací státní správy v polovině 19. století součástí kyjovského okresu.

BZENEC OD ROKU 1848 PO OSVOBOZENÍ 1945

Jan Hirš

Bouřlivé události roku 1848 se Bzenčanů mnoho nedotkly. Alespoň nečteme nikde o nadšeném zřizování občanských gard, ač i zde byl učiněn pokus zřídit je. Jak už vyplývá z konzervativní povahy Bzenčanů, jsou jen rychle hořící loučí, jejíž oheň živí nejčastěji ohnivá „lipka“.

Nutno ovšem brát v úvahu i národnostní složení obyvatel Bzence. V I. polovině 19. století měl Bzenec 2 800 obyvatel, z toho 770 národnosti židovské. Úřadování na radnici bylo až do roku 1864 německé, vrchnost – hrabata z rodu Reichenbach a veškerá zámecká agenda byla také německá, rovněž bzenecká obec židovská úřadovala jenom německy. A přece mezi prvními obětmi v povstání ve Vídni vidíme bzeneckého občana Karla Spitzera.

Po 14. září 1848 musely však bzenecké sklepy – bzenecký parlament – jenom hučet. Jak by také ne, vždyť byla zrušena potupná robota. Výkup za den roboty potahem byl stanoven na 12 krejcarů, za den roboty pěší 4 krejcary. K bzeneckému panství patřil tehdy i Syrovín a Hostějov. Byly to obce, a mám na mysli i ostatní okolní obce Těmice, Domanín, Vracov, převážně zemědělské, bez jakéhokoli průmyslu a tudíž pro obyvatele těchto osad bzenecké panství skýtalo možnost výdělku v jeho vinohradech a lesích. Podle toho byla i nabízená výše výdělku. Právní robota byla nahrazena bezprávným vykořisťováním. A bzenecké sklepy a židovské kořalny dovršovaly bídu a mnohdy i tragédii nejchudobnějších místních rodin.

O povstání Maďarů proti Vídni vědělo se hodně i v Bzenci. Do Strážnice byla vyslána na úřední vyzvání ozbrojená hlídka z řad bzeneckých občanů, jež měla zabránit případné infiltraci maďarské revoluce na Moravu. Ke konci roku 1818 byl v Bzenci ubytován oddíl ruských vojsk, kteří z rozkazu cara šli chránit jeho pana kolegu ve vladařské profesi císaře Františka Josefa. Je to už druhá návštěva ruských vojsk v Bzenci (první byla v době Napoleonově v roku 1805). A pokaždé se zapsali bratrští Rusové do vzpomínek místních občanů.

Nabytím občanské rovnoprávnosti bylo dovoleno židovskému obyvatelstvu zakupovat domy mimo areál židovské obce, tedy i na náměstí. Jako finančně nejsilnější živel v Bzenci obsadili téměř celé náměstí svými obchody a hostinci přes četné protesty místních obyvatel. Kdo mazal, ten jel. Na náměstí měli i jatky, jež nejen hyzdily vzhled náměstí, ale byly jistě i eldorádem potkanů. Jak bylo nutné dodržovat hygienické zásady zvláště tehdy, patrno kupř. z toho, že v létě 1849 vypukla v Bzenci epidemie úplavice, jíž podlehlo 61 osob, a jenom 9. září zemřelo 9 osob.

Následujícího roku ztrácí Bzenec právo vést gruntovní knihy, jež byly převezeny na okresní soud do Ostrohu. V Bzenci zůstaly jenom kupř. staré horenské knihy, kam se od začátku 17. století zapisovaly prodeje a koupě vinohradů, pak horenské právo a některá privilegia cechů, která už dávno ztratila svoji právní hodnotu. Vždyť cechovní systém už byl vytlačen postupujícím kapitalismem. Roku 1882 byla vytvořena v Bzenci Živnostenská společnost, kam patřily živnosti ze Bzence, Domanína, Těmic a Písku.

Rozmachu obchodu jistě velmi pomohla Severní dráha, na níž byl zahájen provoz 1. 5. 1841. O rok později byla v Bzenci zřízena pošta a v roce 1848 byl postaven první bzenecký průmyslový podnik  – cukrovar.

Celkový pohled na město se mění po roku 1855. Starý renesanční zámek byl už tak zchátralý, že potřeboval důkladnější opravy. Hrabě Vilém dal jej zbořit a pouští se do stavby nynější zámecké budovy. Hrubými podvody dodavatelů materiálu i stavitele je dohnán až k sebevraždě. Zámek je postaven ve slohu anglické gotiky, jež byla tehdy v módě (viz zámek Hluboká aj.). V téže době vzniká i židovská modlitebna templ.

Hladinu klidného života bzeneckých vinařů rozvířila prusko-rakouská válka v roce 1866. 20. července, tedy 18 dní po bitvě u Hradce Králové, přicházejí od Vracova k nám první pruští vojáci a uplatňují tvrdé právo vítězů. Bzenčané jim musí dodávat potahy, potraviny, píci pro koně, víno, kořalku, sukno a kuřivo. Dle kvitance z 22. 7. 1866 bylo pro dělostřelectvo 5. armádního sboru rekvírováno 193 měřic ovsa, 3 vědra kořalky, 4 vědra vína, 850 krátkých cigár, 25 viržinek, 200 kubovek, 500 cigaret, 25 liber rozličného tabáku, 300 balíčků tříkrálového tabáku, 4 libry šňupavého tabáku, půl sudu piva, 564 bochníků chleba.

A tak to šlo den po dni, cukr, sůl, máslo, víno, rum, až do prvního září, kdy Bzencem prošel poslední voják. A bylo jich 1 400. Kromě stravy činila hodnota rekvírovaných věcí 14 000 zl. 58 kr., jež byly později jednotlivcům vráceny ze státní pokladny. Snad od té doby se u nás říká: jíš jak Prajs. V té době vznikla v Bzenci a všude v okolí cholera, jež si vyžádala u nás 131 obětí. Přidáme-li k tomu ještě, že toho roku pomrzlo obilí a víno, byl to pro Bzenčany skutečně rok katastrofální.

A jaká byla v Bzenci škola? V šedesátých letech byla rozšířena dosavadní dvojtřídka na školu trojtřídní. Poněvadž ani tyto 3 třídy nestačily pojmout velký počet bzeneckých školáků, byla postupně škola rozšiřována až na šestitřídní školu smíšenou. Stávala na místě dnešní základní devítileté školy. Roku 1897 byla tato škola zbořena a 4. října byl položen základní kámen dnešní školní budovy. Byla slavnostně otevřena 18. 8. 1898. Od roku 1900 byla rozdělena na dívčí a chlapeckou.

V roce 1885 byla založena Zemská rolnická a vinařská škola a v roce 1892 škola živnostenská (pokračovací). Židé však měli svoji vlastní školu, jež stávala na místě dnešní prodejny hraček. Vídeňský bankéř Jakob Ehrenzweig daroval židovské obci svůj rodný dům, jenž byl roku 1899 adaptován na školu, jež byla pojmenována na Školu Františka Josefa. Byla to škola s vyučovací řečí německou a chodilo do ní i mnoho dětí bzeneckých občanů, aby se naučily německy. Po první světové válce ztratila své existenční podmínky a byla připojena k měšťanské škole.

Budova dnešního MěstNV byla v r. 1869 na místě staré radnice. V r. 1882 byly vystavěny bzenecké kasárny a téhož roku se započalo s propojením Bzence s nádražím v Moravském, Písku a s propojením trati do Kyjova.

Velmi bouřlivé bývaly předvolební boje politické. Proti sobě stály v Bzenci dvě strany: strana Františka Rychmana, později strana Josefa Orlického, a strana Františka Bezchleby. Boj nebyl často veden čistými zbraněmi, pomluvy a nařčení bývaly mnohdy brány jako hlavní zbraně v boji o starostenskou hodnost, nejednou se pralo špinavé prádlo na veřejnosti, často končily tyto boje před soudem.

Do tohoto hašteření zadula do obou táborů válečná polnice 1914, volající všechny „věrné Čechy“ do jednoho šiku na záchranu našeho mocnáře a jeho rodu. Umlkly cepy ve stodolách, odloženy kosy, poslední pozdrav poslán byl bzeneckým vinohradům a poslední těžké rozloučení se bzeneckými sklepy.

Místní kasárny přeměněny na Reservešpitál. A brzy byly jeho místnosti zaplněny prvními raněnými různých národností. Dobrovolné sestry z řad bzeneckých žen poskytovaly zde pomoc raněným, z nichž největší sympatie patřily raněným Rusům. Paní J. Vaňková se asi svěřila někomu, komu důvěřovala, že by Rusy, kdyby došli do Bzence, přijala jako své bratry. Za tyto velezrádné myšlenky byla odsouzena na 8 měsíců. Místním nádražím projížděly denně transporty vojska směrem na frontu, ale i transporty zajatých Rusů. Paní M. Růčková za to, že hodilo zajatým Rusům do vagónu kytičku, dostala 6 měsíců žaláře.

A nový vojenský hřbitov, uprostřed něhož stál pomník s rakouským orlem, se plnil oběťmi této nesmyslné války. 235 vojáků různých národností zde bylo pohřbeno. Konec roku 1914 byl pro slavné mocnářství neslavný. Rusi pronikají až na východní Slovensko. Tehdy asi vznikl popěvek: Krmte husy, přijdou Rusi na posvícení, na posvícení. Ale válka se protahuje a občané, zvláště chudobní, si začínají utahovat opasky. Dostavil se předvídaný nedostatek potravin. Inflace má za následek velké zvýšení cen životních potřeb, jež nemajetným vrstvám jsou cenově naprosto nedostupné. Potraviny se přidělují na různé -enky, chlebenky atd. podle systému: napřed kmocháčkovi a mně, potom těm druhým. V těchto kalných vodách se dařilo mnohým lichvářům, kteří však po válce se ostentativně hnali do řad vlastenců.

Metlou hospodářství, na nichž pracovaly většinou jenom ženy a staří muži, byly časté rekvizice – zabrání obilí, dobytka a barevných kovů pro účely armádní. Do vojenské služby bylo vzato ze Bzence asi 700 místních občanů. Ani vypsání 3 válečných půjček nezachránilo vítězství pro černožlutý prapor.

Ohlas VŘSR a uzavření míru na východní frontě poznal i Bzenec. Nic určitého se do novin nedostalo, ale mnoho občanů bzeneckých po vypršení orlábu – dovolené, už nešlo na frontu, ale zůstali doma či a ukrývali se ve vinohradech nebo ve sklepech, aby tak jak členové zeleného kádru, mnohdy pod neoficiálním dozorem vrchního strážmistra, vyčkali konec války.

Bzenec v letech 1918 — 1939

Postihnout všechny rozhodující momenty politického, hospodářského a kulturního života v prvních letech první republiky by zasluhovalo ne tuto krátkou reminiscenci, ale důkladné zpracování. Hejslovanské vzplanutí 28. října vystřídala suchá skutečnost, že je třeba přiložit ruku k dílu, cílevědomě budovat stát, jehož potřeby se nemohou krýt s potřebami bývalého mocnářství. Vyvstávaly myšlenky o rovnosti všech občanů, jež však zmizely v moři utopie.

Bzenec bere na sebe trochu jinou podobu, alespoň zpočátku. Mnoho bohatých židovských rodin, jež vsadily všechny karty na vítězství Habsburků, jimž upsaly velké válečné půjčky, odchází do Vídně a bzenecké náměstí, vlastně jeho domy, přecházejí do vlastnictví nových majitelů, jejichž úlohou je hrát v Bzenci v životě společenském opět první housle.

Zatím zájem Bzenčanů se upíná k velkostatku, jenž se dostal do vlastnictví strážnického hraběte. Magnise. Věří v doslovné splnění zákona o pozemkové reformě a již vidí, jak se jejich drobná hospodářství rozrostou. Při první parcelaci dostávají jen odřezky, zatímco nejúrodnější půda čeká na konečné řešení. A tehdy se odehrává v Bzenci urputný boj, na jehož jedné frontě jsou téměř všichni rolníci a bezzemci, na druhé straně strana agrární a její hlavní pilíř bývalý ředitel místní vinařsko-rolnické školy.

Všechny politické strany se semkly v jednotný šik, pořádají manifestační schůze za přítomnosti svých poslanců, píší interpelace vládě, v nichž poukazují na nutnost přidělit půdu drobným zemědělcům, píší své žádosti vládě a presidentu republiky – vše marné. Bzenecké panství je rozděleno na dva zbytkové statky, noví majitelé dostávají od státu subvence a Bzenčanům zůstali jen drobná políčka, na nichž pracují od časného jara do pozdního podzimu jako krtci, tržíce za svou práci jen pár haléřů a k tomu pořádné revma.

Budovu zámku kupuje Vinařské družstvo i s parkem. Bývalý panský pivovar kupuje místní tělovýchovná jednota Sokol. A Bzenec viděl snad tehdy poprvé dobrovolné brigády. Členové Sokola – děti i dospělí – pracují na odklízce cihel, pivovar je adaptován tak, že v sále se cvičí, později hraje kino, vyžívají se divadelní ochotníci, pořádají výstavy, plesy. A možno říci, že elán této jednoty byl vskutku velký, ať se jednalo o mohutná cvičení veřejná, nebo o bohatý kulturní program. Rivalita mezi Sokolem a Orlem se stupňuje, až nakonec lidová strana zakupuje bývalý hostinec pana Goldmanna na náměstí a stejně nešťastně jej adaptuje pro své účely. Roztříštěnost sil, které by měly pracovat jednotně v oboru kulturním v tak malém městě jako je Bzenec, vede ovšem k tomu, že úroveň kulturních podniků není vysoká.

Mladší generaci zůstane nepochopitelné, řekneme-li, že o prestiž v životě politickém zápasilo v Bzenci asi 20 politických stran. Ke škodě strany komunistické bylo, že se záhy štěpí na stranu komunistickou a stranu malorolníků a domkářů, i když program obou těchto stran byl téměř totožný.

Je velmi zajímavé, a budí to mnohdy úsměv, jindy až bolest, jakými zbraněmi se bojovalo v době předvolební, kolik papíru se vyplýtvalo na vyzdvižení vlastních kandidátů a ponížení kandidátů stran protivných, mnohdy používáno slov nevybíravých ve formě prózy i poezie, lze-li těchto termínů v tomto případě použít. Schůze stíhala schůzi, prokouřený vzduch místností naplňován sliby, jež však zmizely v éteru při ranním úklidu a větrání hospody. K politickým stranám se přidružily i strany tzv. nepolitické, jejímiž zakladateli byli někteří průbojní občané, kteří pro svůj program získávají několik svých blízkých přátel. Výslednicí této politické roztříštěnosti byla stagnace města ve všech směrech, poněvadž mnohdy dobrý plán té které strany nemohl v městské radě projít, aby strana ta pak nešla v příštích volbách s tímto svým úspěchem před veřejnost. Plánů bylo mnoho, ale zůstaly jen na papíře.

A do tohoto maloměstského života pomalu ale jistě se vplížila hydra světové krize a ukázala i rub kapitalismu. Propouštění z práce, úpadek obchodů, ale jen těch malých, pokles cen zemědělských výrobků na bzeneckých trzích, vzrůstající počet nezaměstnaných občanů atd. Ovšem i důsledek toho: vzrůstá počet krádeží, množí se krádeže zeleniny, vína ze sklepů, krade se zelenina na polích a hrozny ve vinohradech, četníci mají hodně práce s tzv. uhlobarony, tj. s občany, kteří odvážně za noci vyskakují na plně vytížené nákladní vlaky s ostravským uhlím, jež shazují za jízdy z vagónů na Severní dráze, aby pak toto uhlí prodali za nižší cenu i v bohatších místních rodinách. To nebyly krádeže profesionálních zlodějů, k tomu doháněla mnoho lidí bída.

Pro své nezaměstnané dostává obec podporu z okresního úřadu v Uher. Hradišti, častěji však ve formě poukázek na potraviny, jež si měli nezaměstnaní vyzvednout u místních obchodníků. Při cestě k nádraží bývali nejméně tři žebráci s flašinetem, nebo jen s čepicí na zemi před sebou. A vánoční strom republiky na náměstí s pokladničkou pro chudé neměl pro všechny občany stejnou poezii vánoc.

Jedna idyla nám však dnes zmizela – velké bzenecké trhy na koně a na hovězí dobytek, tzv. tarmaky. Co to bylo smlouvání, co to bylo vychvalování výborných kvalit koně, hlučné byly po domluvě aldamáše. Nejvíce však míval práce o tarmacích místní lékař dr. Polášek, k němuž se utíkali s prosbou o rychlé ošetření ran rozvášnění cikáni, jimž zavdal příčinu k nelítostnému potrestání přítele konkurenta jen nepatrné pohanění koně.

Dnešním sportovcům-fotbalistům však stavím za vzor členy bývalého Slovanu Bzenec, kteří hrávali své zápasy na Doubravě, kde se bořili po kotníky do sypkého písku. Tito hráči neměli trenéry, měli jen svůj elán a radost ze hry a proto byli obávanými soupeři široko daleko. Převlékali se pod širým nebem, kopačky si kupovali ze svých ubohých úspor, ale hráli každý zápas tak, aby jej vyhráli.

Při této příležitosti bych chtěl podotknout, že o zábavách byla mládež skromnější, mnozí prožili zábavu jenom při sodovce a také byli spokojeni. Že však místní děvčata pohlížela raději k těm mladým mužům, kteří byli ve státní službě, a neměla zvláštní zájem o udřené synky zemědělských rodin, je též pravda.

Útržky v zemědělských rodinách byly velmi skrovné, zvláště byla-li větší rodina. A daně musely být zaplaceny. Vývěsní tabule na radnici bývala dosti často zaplněna fantunky – zásahy to exekutora, že v domě tom a tom bude prodána v nucené dražbě kráva nebo něco jiného.

Výdělky dělníků nebyly také valné. Nejhůře bylo v zimě, kdy nebyla práce. Nádeníci chodili do lesa, les vlastně oživl v zimě lidmi různých profesí. Zajímavé však je to, že tehdy vyrostla nová čtvrť Bzence — Babí. Domečky malé, k nimž se přistavovalo podle možností, vše na dluh a dluhy se splácely různými způsoby.

Vedle zmíněné čtvrti vznikla nová ulice Tyršova, Mlýnská a nová čtvrť v Olšovci. Na náměstí na místě tři přízemních obecních domů byl postaven činžovní dům a dva obchodní domy soukromé, byla postavena pošta, bývalý sirotčinec upraven na mateřskou školu. Bylo vybudováno koupaliště v té době nejpěknější v širokém okolí, provedena kanalizace ve velké části města, na části náměstí vybudovány chodníky a vydlážděny některé ulice. Možnost výdělku poskytla stavba odlehčovacího ramene řeky Moravy a tzv. Baťův kanál. Práce to byla úmorná, výdělky draze zaplacené mozoly a potem dělníků, kteří zde pracovali, aby vyživili své rodiny.

Jisté oživení pracovního ruchu přinesly politické mraky, které se nad naší vlastí začaly stahovat po roku 1935 a jež přicházely ze sousedního Německa. Z důvodu vojensko-taktických se staví nová dálnice, jež měla urychlit vojenské spojení Slovenska s Čechami. Stará silnice je rozebrána a postavena nová v dnešní podobě. Mnoho Bzenčanů odchází do pohraničí stavět bunkry pochybné ceny. Tedy ne mír, ale blížící se válečné nebezpečí přináší lepší vyhlídky na práci, která jako by v minulých letech zmizela.

A to už se mraky skutečně stáhly nad naší vlastí. Podzimní mobilizace byla provedena s velkým elánem. Zapomnělo se na četné nedostatky, jež museli pracující prožívat během vleklé krize, všichni v jediné touze zabránit proniknutí fašismu oblékali se do vojenských uniforem doufajíce, že toto nebezpečí vleje do národa spravedlivé sociální vyrovnání, že bude lékem na nemoci, jež byly průvodním zjevem prožitých 20 let. Dochází i k těm případům, že někteří bohatí jedinci se pokoušejí ulít svůj kapitál do bank zahraničních.

Hledíme-li na nynější tvářnost Bzence, překvapí nás ještě jeden moment. V dobách, kdy byla krize, bylo v Bzenci 15 hospod. Dnes při plné zaměstnanosti stačí pro celou obec jenom 5 pohostinství. Ano v hospodách se zapíjel vztek nad malými výdělky, nad vykořisťováním, byl to ovšem pochybný lék, na který doplácel rodinný klid a výchova mládeže.

Údobí 1939 — 1945

Co předcházelo tomuto osudnému údobí, všichni víme. U bran Madridu se vlastně bojovalo i o náš osud. Na pomoc španělským vlastencům odešli ze Bzence 4 občané, z nichž jeden tam padl, dva se vrátili, Frant. Růdl se vrátil až v roce 1945 s úplně podlomeným zdravím.

V dějinách národů jsou jako v přírodě období slunná, pod mrakem, jindy zavládne krutá zima, jež umlčuje život a vše ničí. A takovým údobím, kdy ustrnul život politický, kulturní a hospodářský, byla léta 1939 – 1945.

15. 3. 1939 se objevily v Bzenci první kolony fašistických vojsk, obsadily nejprve náměstí a místní kasárna. Tím dnem nastalo pro nás stereotypní: zakazuje se, důtklivě se dává na vědomí, upozorňuje se pod trestem smrti atd.

Z kasáren byly odvezeny veškeré zbraně, důstojníci a vojáci propuštěni. Někteří z nich odešli za hranice, aby tam plnili svůj úkol – bránit naši vlast. Rádio i noviny nám stále nalhávaly, jaké štěstí nás potkalo včleněním do Říše. To štěstí se však ukázalo brzy: potraviny, látky, boty a jiné potřeby byly na lístky, zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, u nás i vína – nedostatek všeho se záhy ohlásil. Proto hned od začátku se začalo sabotovat a přešlo se i k ilegální činnosti. Jen několik málo jedinců vidělo možnost bohatého lovu v těchto kalných vodách, vstoupili do Vlajky, každý jimi opovrhoval a v duchu sliboval, že „přijde den“.

Na indexu se ocitli občané židovské národnosti, jejichž počet se téměř zdvojnásobil příchodem příbuzných z pohraničního území, takže při odsunu v roce 1942 jich opustilo Bzenec asi 130 osob a z nich se vrátili jen čtyři. V kasárnách bylo ubytováno vládní vojsko. Za hranice odešlo 6 Bzenčanů.

Bytové podmínky byly hrozné, poněvadž se nové domy nesměly stavět. Jen pro gážisty vládního vojska byly za kasárnami postaveny dva jednoposchoďové domy. V den vyhlášení války Sovětskému svazu byla místními členy NSDAP a jejich přáteli z okolí demolována synagóga. Lesy byly nemilosrdné plundrovány.

V ilegálním hnutí pracovali jako organizátoři Václav Vyžďura a učitel Antonín Straka, jenž se dostal do spolupráce s konfidentem gestapa Ryšánkem z Brna, který se vydával za ilegálního pracovníka. Pomohl i navázat Strakovi spojení s Londýnem, jen aby získal důvěru a pak mohl celou síť ilegálních pracovníků předat gestapu. Jeho úlovkem se stali manželé Janouškovi ze Žeravic, kteří byli ukryti u ředitele Ctibora Šťastného, jimž slíbil, že pro ně obstará pasy do zahraničí, ale zatím na ně poslal gestapo. Oba manželé Janouškovi byli popraveni na Pankráci, paní Adéla Šťastná zemřela v koncentračním táboře, ředitel Šťastný se vrátil po osvobození domů nemocen.

Během tohoto údobí bylo zatčeno několik Bzenčanů, kteří byli drženi ve vazbě v Uherském Hradišti pro výstrahu ostatním občanům, aby se nesabotovalo. Ovšem i přesto se sabotovalo od radnice až do nejmenšího baráčku. Pomáhalo se postiženým rodinám v okolí, Antonín Straka a Václav Vyžďura, konali sbírky peněz a naturálií. Osud Lidic neměl zastrašující účinek na Bzenčany, utvrzoval jen nenávist a touhu po pomstě. A ta se přibližovala se zprávami z východní fronty, odkud Rudá armáda vytlačovala fašisty stále blíže k hnízdu fašismu – Berlínu. Jak vypadaly „předem podle plánu budované linie fronty“ jsme poznali na počátku roku 1945, kdy jsme museli chodit dělat zátarasy proti sovětským tankům a upravovat břehy Syrovínky.

K tragickému zakončení tohoto hrozného údobí došlo v dubnu v Olšovci, kde bylo silné ilegální hnutí. Ale právě v jeho rozšíření na mnoha lidech tkvělo nebezpečí jeho vyzrazení. Vinu na tom má náhončí gestapa, jistý Kuba, který přivedl do Olšovce Vlasovce a gestapo.

Tu hroznou neděli zaplatila životem Marie Staňková, Josef Juriga a Florián Jelínek, kteří po nelidském mučení byli ubiti a pochováni v Kyjově v jedné stodole, Antonín Hén byl ubit za Skálovou zahradou. Gestapem hledaný vedoucí olšovské akce Antonín Staněk se ukryl u svých přátel. V tu dobu přišla z Ostrohu zpráva, že učitel Antonín Straka byl zatčen gestapem a odvezen do Uh. Hradiště, kde se otrávil cyankalim, aby nevyzradil při mučení své spolupracovníky, kteří byli aktivně činní při sběru zbraní, jež shodilo anglické letadlo na bzeneckém katastru. Poslední protektorátní velikonoce byly dvojnásobně veselé – jednak už svou šlahačkovou poezií, ale tentokrát hlavně tím, že fronta už byla v Karpatech.

Bzencem projížděly kolony německých nákladních aut. Jedno táhlo dvě až tři auta, poněvadž nebylo pohonných hmot. Připomínalo nám to ústup napoleonských vojsk z Ruska roku 1812. Trosky, bída, ale v našich srdcích radost. Ta byla poněkud zkalena zjištěním, že všechny mosty přes Moravu a naši Syrovínku jsou připraveny ke zničení. V tu dobu, bylo vidět na svazích bzeneckých vinohradů skupiny důstojníků. Co zde pohledávali? Zakreslovali do plánů rozmístění minových polí.

Den osvobození se přiblížil. V poledne 18. dubna 1945 byl vyhozen kostelíček na Starém hradě, most přes Moravu, zničeny na trati výhybky, zapáleno skladiště u nádraží. Ale na to sluncem prozářené ráno 19. dubna nikdy nezapomeneme. V jasu slunečních paprsků přicházeli od lesa bojovníci jako v pohádce. Byli to rumunští vojáci. Všichni je vítali, chtěli je uhostit jídlem a pitím, ale víno odmítali. Jejich cílem byly svahy vinohradů a v nich v bunkrech ukrytí fašisti. A již od rána palba minometů a štěkot kulometů.

Občané vylézají za sklepních úkrytů. Přicházejí však smutné zprávy, že tam a tam vybuchla mina, že zranění vojáci volají o pomoc. I dva Bzenčané se hned první den seznámili s německým způsobem boje – Luboš Vávra a Mojmír Rachvala. A obětí den co den přibývá. Mladí lidé, teprve na prahu života, byli denně ukládáni do hrobů za kostelem, jiní leželi v horečkách – většinou šlo o amputace nohou – v místní škole, jež byla proměněna v nouzový lazaret. Do hrobů za kostelem bylo pochováno 56 rumunských vojáků. Obětí se stali také manželé Plzákovi, do jejichž domu dopadl dělostřelecký granát.

Důsledky boje o Bzenec poznali Bzenčané, až odešli z vinohradů poslední obránci Reichu. Všude plno min, mnoho bunkrů, vinohrady rozstřílené. A pracovat se tam nedalo, poněvadž mnoho odvážlivců zaplatilo svou touhu po obdělání svého vinohradu ztrátou nohy, někteří i životem. Do vinohradů jsou posíláni bzenečtí Němci, kteří byli v městě internováni.

Pomalu se vracel život do mírových kolejí, škody napáchané našimi německými „ochránci“ byly obětavostí občanů odstraněny. Zůstalo nám jen poučení, kde hledat oporu pro spravedlivý život všech.

SVĚDKOVÉ DÁVNE MINULOSTI

Jan Štefánek podle J. Gartnera

Díváte-li se na Bzenec z jižní strany, pozorujete, jak pěkně se usadil v pohodlném závětří chráněn od severu pásmem mírných pahorků, mezi nimiž je zdaleka široka viditelný „Starý hrad“. Málo je na Slovácku takových rozhleden a míst památnějších.

Vystoupíte-li nahoru, minete vpravo u cesty homolovitou útulnu pro hlídače vinic, důkladně zbudovanou z pískovcových sloupů a přijdete k troskám kaple, která od roku 1702 patřila k charakteristickým znakům Bzence. Kaple shořela od blesku roku 1915, po znovu vybudování byla vyhozena do vzduchu ustupujícími Němci v poslední den nacistické poroby 18. 4. 1945.

Tato okrouhlá, kolmými břehy ohraničená planina, bývala vnitřním nádvořím tvrze, která zde kdysi stávala. Roku 1897 při přerývání přilehlých panských vinohradů se došlo na základní zdi prvotní hradní podezdívky, v břehu při útulně hlídačů byla vykopána podzemní světnička s ohništěm, steřelou skříní a několika nádobami. I níže při cestě vzhůru našly se porůznu zbytky dávných opevnění. Jinak z královského hrádku nezbylo nic.

Že však Starý hrad byl obydlen již v době germánsko-slovanské, dosvědčují nádoby zde nalezené z nejmladší doby popelnicové, zhotovené na kruhu, na výduti ozdobené spirálou a přikryté poklicí zakončenou plochým čípkem. Roku 1885 jich bylo v jižním boku vrcholu objeveno ve sklípku 14 pohromadě, též zde byla vykopána kamenná sekera a patinovaná bronzová šipka. Přitom třeba uvážit, že neustálým kypřením sypké půdy vlastně celá kulturní vrstva je už dávno zničena a splavena do nížiny, kde zjištěn nános 2 – 4 m hluboký.

Král Václav II. listinou přikazuje komorníku Brunovi, aby 20 sudů nejlepšího vína, které má obdržeti, uložil mu na hradě bzeneckém. Rozevřeme-li zemské desky, probíráme-li český archiv, Codex diplomaticus, libri citacionum aj., shledáváme od konce 12, století až do doby husitské řadu zdejších všelijakých královských úředníků, provinciálů, zemských konšelů a hejtmanů jadrných staročeských jmen.

Na Bzenci časem přebýval markrabí Jan Jindřich a za něho roku 1363 byly odtud vyšší úřady přeneseny do Uh. Hradiště, což pro Bzenec znamenalo ránu, ze které se už nevzpamatoval. Roku 1422 byl bzenecký hrad dobyt a vypálen husity a téhož roku zastaven trenčanskému županu Ctiboru Vajdovi s podmínkou, aby zbořený hrad již nebyl stavěn. Jeho zřícenin bylo použito za vítaný lom.

Dalšími svědky dávné minulosti jsou lípy v bzeneckém zámeckém parku, z nichž u větší na břidlicové desce, čteme, že dle listin z roku 1604 již tehdy jí počítali na 500 let. Je to převzácná přírodní památka, jakých je na Moravě málo. Tento strom zažil slávu i dobytí a požár Starého hradu roku 1422 i dokonalou zkázu města Bočkajem roku 1605. Zažil léta hrozných válek, poroby, bídy a ponížení, spatřil po sobě postupně Kumány, Maďary, Ráce, Tábory, Švédy, pestré houfy Kuruců, Prusy i Francouze. Přečkal královské purkrabí, přechodné maďarské držitele, pány z Kravař, Kropáče z Nevědomí, Proskovské z Proskova i Reichenbachy.

Kmen lípa ani nemá; kdysi jej vichr rozvrátil na 9 dílů. Její větve se rozrůstají již u samé země, jakoby se vynořovaly z temných hlubin neznáma a zapomnění uplynulých věků. Z větví ležících vypučely výhony přímé a utvořily řídkou korunu. Nebýti ochranného závětří okolních stromů a podpor lešení, dávno by již byly divoké vichřice lípu stařenku vyvrátily. Vždyť její dřevo namnoze vyhnilo na prach, jenom vrstvou lýka koluje živná míza do vykotlaných končetin rozložitého obra.

Nedaleko větší rozhlíží se z mírně vyvýšeného místa lípa menší. „Nevzrostla jsem tolik, jako moje starší sestra; však uvaž, poutníče, že nemám výživného lůžka“, omlouvá se nápisem na kameni. Pod ní se totiž klene ohromný vinný sklep a její nízký mohutný kmen zeje vyhnilými otvory.

Řehoř Volný v „Topografii Moravy“ o lípách píše: „V zámecké zahradě v Bzenci stojí ony vyhlášené lípy, z nichž obryně je tak rozvětvena, že prý by mohla poskytnout útulku celému jízdnímu pluku i s koňmi. Nedaleko ní je druhá lípa, mladší, ne tolik rozvětvená, přece však tak veliká, že by marně hledala v zemi soupeřku. Vkročí-li nenadále cizinec pod temné loubí první lípy, již hodně zvetšelé, jíme jej úděs, pováží-li, že jest snad družkou mladé Moravy zšedivělou v proudech dob, jež viděla mizeti.“

Ano, při pohledu na ni jako byste na svých skráních ucítili van křídel prchajícího času. Pochopíte, proč v dávnověku se lidé klaněli prastarým stromům, jako je tento sešlý majestát, jenž měkkým svým šuměním jakoby šeptal: ,,Čím jsou mi všechny ty vaše starosti a radosti po všem, o čem bych mohla vypravovat? Hleďte, aby se, vám podařil život, jiného nad to není.“

BZENECKÉ VÍNO

Jan Štefánek

Tradice bzeneckého vinařství a výborné kvality bzeneckého vína jsou prastaré. Svědčí o tom mezi jiným listina krále Václava II., jíž přikazuje komorníku Brunovi, aby „20 sudů nejlepšího vína, které obdržeti má, uložil mu na hradě bzeneckém“. A že bzenecké víno není ledajaké, ukazují četná vyznamenání na oblastních, celostátních i mezinárodních výstavách vín. Bylo věru mnoho těch, kteří si na něm pochutnávali, zapomínali při něm na trampoty dne i čerpali inspiraci ke svým dílům a řešili nejrůznější problémy. Byl mezi nimi básník Šimon Lomnický z Budče, který nejednu číši dobrého moku popil, slavný vídeňský litograf dr. A. F. Kunike, dějepisec Marian Ullmann i národní buditel František Sušil a Petr Bezruč. Že bylo dobré, svědčí verše mistra J. Suka:

 

„Všichni ze srdce si přejeme a o to také státi budeme,

by tento vinný sklep byl svědkem mnohá léta,

že milá družnost stále zkvétá v tom našem kraji Slováckém

při dobrém moku bzeneckém.“

 

Podobně i malíř Antoš Frolka:

 

„Ej, nepi, Juro, nepi vodu,

voda je ti len na škodu,

napi sa radš v Bzenci vína,

to najlepší medecína . . .“

 

„Sám Dante, když se nalévaly pupence, na inspiraci jezdil do Bzence.

I Beatrice Cenci, na víně byla v Bzenci.

Ba, dokonce Cellino do Bzence jezdil na víno,“

 

jak zaznamenáno v kronice jednoho sklepu. Je to tvrzení smělé a historicky nepodložené, ale jisto je, že Joža a Franta Úprka, Lolek, Arne Novák a jiní se ve Bzenci cítili znamenitě a bzenecké víno jim chutnalo stejně jako mistrům svého oboru Svolinskému, Lidickému, Heřmanovi, Mikuláštíkovi a mnoha dalším.

 

„Hanáci z Letovle z pivního kraje

vrhle se na víno tam, kde tak zraje.

Zlaté hrozen tekotý slonko, jaký to Boží dar,

vepile Hanáci – hodně toho troňko.”

 

Jeden z nich se chlubí, zda právem, těžko říci:

 

„Me, Hanáci, me sme dnes pile a pod stolem sme nebele,

za to sme žbán ryzlinku vepile,

ale ožhrali sme nebele.“

 

Snad, ale jisto je, že:

 

„Bzenec, to je město vínem bohaté,

tam jdou cesty rovné, odtud klikaté.“

 

Kdo jednou do Bzence zavítá, těžko se s ním loučí a rád naň vzpomíná, jak o tom svědčí jeden host z Prahy:

 

„Škoda, že já z Bzence musím – co já, chudák, v Praze zkusím,

dobré vínko tady jest – Bzenčanům buď všechna čest.“

 

Bzenec přispěl i k posilování československé vzájemnosti. Zde při práci i zábavě se poznávali a navazovali bratrské vztahy Češi a Slováci od nejstarších dob až podnes, jak o tom svědčí upřímná družba mezi Bzencem a Brezovou pod Bradlem. A že toto srdečné a upřímné přátelství jde i za hranice naší vlasti, toho dokladem jsou zápisy:

 

„Nezapomenu na přátelské mezinárodně filiální: sezení v pohostinném bzeneckém sklepě s reprezentanty továren a podniků z Belgie, Německa a Švýcarska vystavujících na Mezinárodním veletrhu v Brně.“

„En souvenir d’une merveilleuse soirée en une compagnie trés sympathique.“

„Die freundliche Runde lohnt auf jedem Fall den weiter Weg.“

„Mit Dank für die Gasdlichkeit und in Einzug der Zweisamkeit.“

„Jsem dnes poprvé ve vinném sklepě a náhoda tomu chtěla, že se tak stalo s přáteli ze zahraničí. Jsem nanejvýš spokojen a přeji hostitelům vše nejlepší.“

Stejně i my – na mnohá, mnohá léta! A těšíme se na shledanou!

HISTORIE A SOUČASNOST NAŠICH ZÁVODŮ A ŠKOL

HISTORIE ZEMĚDĚLSKÉ ŠKOLY V BZENCI

Ing. František Konůpka

Bzenec byl odedávna významným zemědělským střediskem Moravského Slovácka. Celá tato oblast vynikala vinařstvím a zelinářstvím. V roce 1883 navrhl stavitel Jan Rychman ze Bzence výboru Hospodářského spolku velehradského, zřídit hospodářskou školu ve Bzenci. Obecní výbor města Bzence ve svém sezení dne 20. ledna 1884, za předsednictví starosty Pavla Goliáše přijal s radostí návrh založit v obci hospodářsko-vinařskou školu. Prozatímně povolil na její vydržování roční příspěvek 200 zlatých. To byl ovšem příspěvek nedostačující a proto ještě téhož roku zaslal Hospodářský spolek velehradský petici zemskému sněmu s žádosti – „aby na Slovácku moravském, dosud úplně zanedbaném, zřízena byla co nejdříve hospodářská zimní škola na útraty zemské“. Tato petice však byla zamítnuta z důvodů, že v ní nebylo udáno, kde by škola měla být zřízena.

Bylo proto nutné vyhlédnout vhodnou budovu. Po delším jednání se městské zastupitelstvo bzenecké dne 18. ledna 1885 usneslo, „že propůjčí pro potřeby a místnosti hospodářské školy obecní dům č. 323 ve Bzenci na náměstí, na dobu desíti let bezplatně k užívání.“ A tak po vyřízení formalit byla hospodářská škola v Bzenci slavnostně otevřena 1. prosince 1885. Celý Bzenec byl touto událostí rozradostněn. Veliká účast obyvatelstva, spolky a deputace, hudba, střelba a záplavy praporů – to všechno vyjadřovalo nadšení a slavnostní ráz této velké události.

Prvním ředitelem školy byl zvolen neúnavný podporovatel Hospodářského spolku velehradského Josef Poláček, tehdejší profesor Zemské vyšší hospodářské školy v Přerově. „K jeho pochvale budiž poznamenáno“ – čteme v protokolu jedné výborové schůze Hospodářského spolku – „že nepřijal od spolku nabízených 1 000 zl., nýbrž obětavě spokojil se s 800 zl. ročního platu mimo svobodný byt.“

Svou skromností stal se nový ředitel Josef Poláček jedním z největších dobrodinců bzenecké hospodářské školy. Na škole vyučoval všechny odborné předměty, a to: pěstování rostlin, štěpařství, vinařství a zelinářství, chov dobytka, správovědu, lučbu a nerostopis, zoologii, rostlinopis, kreslení a praktická cvičení. Všeobecným předmětům vyučovali nadučitel František Odstrčil, učitel Ig. Nesrsta a učitel Jan Gartner.

Nová hospodářská škola v Bzenci byla zpočátku jednoletou zimní školou. Hned v prvním školním roce měla 33 žáků. Ze Bzence to byli: Goliáš František, Jakša Josef, Jeníček Jan, Junek Vít, Jurečka Jan, Koutný Filip, Koutný František, Koutný Pavel, Procházka Filip, Repík Filip, Vašík František, Zábelka František. Ostatní žáci byli z okolních obcí. První školní rok byl zakončen 20. dubna 1886 veřejnou zkouškou, při níž tři žáci prospěli s vyznamenáním.

V dalších letech byly v získávání žáků do školy dosti velké potíže, což se projevovalo i v počtu studujících. Tak například hned ve druhém školním roce ukončilo studium jen 9 žáků, ve školním roce 1904-5 měl první ročník pouze 7 žáků a ve školním roce 1908-9 absolvovalo školu dokonce jen 6 žáků. Návštěva školy se zlepšila až po prvé světové válce. Podle záznamů bylo v období let 1918-1938 přijímáno na školu každoročně průměrně 18 žáků.

Zimní hospodářská škola v Bzenci neměla zpočátku vlastní školní statek. Praktické zaměstnání konali žáci převážně ve škole a k doplnění výuky podnikali vycházky do okolních dvorů Háje, do Vracova a do vinic místního velkostatku hraběnky z Reichenbachů.

V budově č. 323 na náměstí v Bzenci se vyučovalo jen do roku 1887. Protože tato budova byla značně sešlá a vyžadovala nákladnou přestavbu, byl pro školu zakoupen dům č. 53 vedle fary. V této budově se vyučuje dodnes. Za tento dům, k němuž patřila i kolna, sklep, zahrada a vinohrad, bylo zaplaceno paní Marii Krystkové 4 000 zl. a na přestavbu domu bylo pak ještě dojednáno vynaložit přes 6 000 zl.

Náklady na vydržování hospodářské zimní školy v Bzenci byly uhrazovány hlavně Hospodářským spolkem velehradským a částečně i příspěvky slováckých spolků a záložen. Koncem roku 1886 povolil Zemský moravský sněm škole roční subvenci 2 000 zlatých a v příštím roce byla kromě dodatku 800 zlatých škole povolena ještě státní podpora rovněž v částce 2 000 zl. I když se tím finanční situace s vydržováním školy značně zlepšila, naléhal Hospodářský spolek velehradský na zemský výbor, aby se hospodářská škola stala ústavem zemským. Toho bylo dosaženo počátkem roku 1888. Od té doby poskytoval zemský výbor škole každoročně 3 stipendia po 30 zlatých pro nemajetné žáky. Kromě toho bylo možno z příspěvků různých spolků, záložen a příznivců školy každoročně poskytovat několika dalším žákům stipendia po 20 a 10 zI.

Velkou změnu v dějinách a ve vývoji školy přinesl rok 1899, kdy podle usnesení Zemského moravského sněmu ze dne 27. března 1899 byla původní zimní hospodářská škola v Bzenci zrušena a na jejím místě zřízena dvouletá Zemská rolnická a vinařská škola.

Byla slavnostně otevřena dne 4. října 1899. O den později zde začalo pravidelné vyučování podle organizačního plánu pro rolnické školy.

Ve výroční zprávě školy z roku 1901 se dovídáme o podmínkách přijímání žáků toto:

„Na zemské rolnické a vinařské škole ve Bzenci počne nový školní rok dne 1. října 1901. Přihlášky k zápisu přijímají se do konce září. Kdo za chovance přijat býti chce, musí prokázati:

a) Stáří nejméně 14 a nejvýše 20 let.

b) Zdravou a silnou soustavu tělesnou.

c) Propouštěcí vysvědčení z národní školy a důkaz, že si osvojil dostatečné vzdělání na škole obecné.

d) List křestní (výtah z matriky) a očkovací.

e) Svolení rodičů neb poručníka, že bude vydržován po celý čas, co ústav navštěvovati bude. Celoroční školné obnáší 30 K a platí se půlletně napřed po 15 K. Zápisné obnáší 6 K a příspěvek na vyučovací pomůcky 6 K a zapravují se při zápisu. Nemajetníci a pilní chovanci mohou být od školného osvobozeni. Žákům pilným uděluje zemský výbor stipendia po 100 K. Vzdálenější žáci bydlí v soukromých bytech a platí za stravu a byt 24 až 26 K měsíčně.“

V roce 1901 měla škola již své školní hospodářství, jehož větší část pozemků byla pronajata od místního velkostatku. Původní hospodářství o výměře asi 17 ha bylo později rozšířeno až na 32 ha včetně školních vinic o výměře 6,5 ha.

Škola se školním statkem přečkala potom téměř v nezměněné podobě nejen prvou světovou válku, ale i dalších několik desítiletí, i když školní budova svému účelu již plné nevyhovovala. Na počátku druhé světové války, ve výroční zprávě školy z roku 1940 čteme doslovně:

„V dohledné době vybuduje se ve Bzenci nový moderní ústav, jenž jak po stránce rolnické, vinařské, sklepně hospodářské, tak i po stránce zelinářské bude odchovávat vzdělaný dorost, jehož pro tuto dobu tak nutně potřebujeme.“

Tohoto moderního ústavu se však ani v dalších dvou desítiletích Bzenec nedočkal. Po skončení druhé světové války, a zvláště po roce 1960, byly na školní budově provedeny pouze některé menší stavební úpravy a rozšířena byla výměra školního statku a školních vinic. Přitom však až do letošního roku, kdy vzpomínáme 80. výročí založení školy, zůstaly ve školní budově jen dvě původní učebny s naprostým nedostatkem dalších potřebných místností a objektů, a to i přes to, že rozvoj zemědělských škol v Bzenci by měl s rozvojem socialistické zemědělské velkovýroby úměrně pokračovat.

PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST ZEMĚDĚLSKÝCH ŠKOL V BZENCI

Doc. dr. Vladimír Šťastný, ředitel ZMŠ a ZOÚ

Z historie zemědělské školy v Bzenci vyplývá, že již před 80 lety se mezi zdejšími občany nalezli lidé, kteří s bystrým úsudkem postřehli, že rozvoj města Bzence se může bezpečně opřít jen o úspěšnou zemědělskou výrobu, k níž jsou zde ideální podmínky.

A tak vznikla v této části Moravy první zemědělská škola a skutečně na rozvoj města a okolí příznivě zapůsobila. Byla to škola vinařská a zelinářská, protože vinohradnictví a pěstování zeleniny dávalo nejlepší předpoklady k specializaci. Ale přišla první světová válka a po dvaceti letech druhá světová válka se všemi sociálními přeměnami, se všemi revolučními zvraty. Od poslední války jsme už poskočili o dalších dvacet let, ale nic se nezměnilo a škola zůstala takovou, jakou byla dříve, před dvaceti či čtyřiceti lety. Zatím byly založeny zemědělské školy v jiných městech, a jako nová učiliště rostly rychleji, zakládaly se další a další – zatímco stará škola v Bzenci stárla a pozbývala významu právě tak rychle, jako nové školy dobývaly úspěchů.

Čím to? Proč? Bylo tu více činitelů. Ale hlavní příčinou bylo to, že občané tohoto koutu Moravy k tomu nechali dojít. Jinde se zemědělci ozvali, žádali výstavbu zemědělských škol právě tak důsledně, jak se zvyšoval význam zemědělské výroby. Jen tady, na Bzenecku, spali klidným spánkem. A tak vyrostly nové školy v dalekém i blízkém okolí, mnohé z nich hotové paláce. Jen na školu – stařenku v Bzenci se zapomnělo.

Co teď? Na podzim letošního roku oslavíme 80. výročí jejího založení. Třebaže její budova je stále stejná, jen trochu upravená, jsou v ní umístěny tři typy škol:

1. Zemědělská mistrovská škola oboru vinohradnicko-pěstitelského.

Vyučování na této škole je celoroční a trvá 2 roky. Přijímají se studenti mající 17 roků o aspoň 3 roky zemědělské praxe, při čemž se léta na zemědělském učilišti, jako léta učňovská, do této praxe započítávají.

Cílem výuky na této škole je vychovat mistry vinohradníky a pěstitele, schopné vést skupiny výkonných pracovníků na vinicích a v jiných speciálních kulturách, zvláště v ovocných sadech a v zelinářských podnicích, a organizovat práci těchto speciálních výrobních odvětví. Studium je ukončeno závěrečnou mistrovskou zkouškou.

2. Zemědělské odborné učiliště oboru zahradník.

Je to učiliště pro učební obor zahradnický. Studium na tomto učilišti je celoroční a trvá 3 roky. Přijímají se absolventi základních devítiletých škol s dobrým prospěchem. V prvním a ve druhém roce se vyučuje v každém týdnu 3 dny teorii a 3 dny se věnují odbornému výcviku v objektu školního specializovaného hospodářství nebo ve speciálních zahradnických objektech mimo učiliště. Ve třetím roce jsou žáci pro odborný výcvik přiděleni speciálním závodům (Komunální služby zahradnictví v Olomouci, v Gottwaldově a JZD Komárov u Brna) a 1/3 doby se věnuje teoretické výuce v učilišti. Peníze, které si žáci v prvních dvou letech vydělají na brigádách, jsou ukládány do třídního fondu a slouží k úhradě nákladů na různé exkurze a zájezdy do zahraničí.

Učební poměr je ukončen učňovskou zkouškou, které se žáci učiliště podrobují zpravidla v letních měsících třetího školního roku. Cílem výuky a odborného výcviku na zemědělském odborném učilišti oboru zahradník je vychovat základní pracovníky – vyučené zahradníky ve všech zahradnických odvětvích: v ovocnictví se školkařstvím, v zelinářství a v květinářství se sadovnictvím.

Absolventi učiliště mohou přestoupit do mistrovské školy zahradnické nebo vinařské, nebo do dvouleté nástavby střední technické školy oboru zahradník nebo vinař, kde po absolvování vykonají maturitní zkoušky a mají pak otevřenou vysokou školu zemědělskou.

3. Konzultační středisko Střední zemědělské technické školy oboru vinohradnicko-ovocnického pro pracující (dálkové studium).

Toto konzultační středisko je určeno pro pracovníky zaměstnané v jednotných zemědělských družstvech, státních statcích, ve vinařských závodech a v jiných podnicích socialistického sektoru, a to pro pracovníky, kteří nemají potřebné kvalifikace technika a zastávají nebo mohou zastávat odpovědná místa, pro něž je žádáno středoškolské vzdělání. Předpokladem přijetí je nejméně pět let praxe.

Výuka v konzultačním středisku je organizováno tak, že posluchači jsou svoláváni podle předem stanoveného plánu jednou měsíčně na 2 až 3 dny ke konzultacím z jednotlivých předmětů. Studium trvá 3 roky a je ukončeno maturitou z odborných předmětů.

Posluchači jsou vysíláni svými pracovišti, ale neplatí žádných poplatků. Ve dnech konzultací se stravují ve školní jídelně a mohou být ubytováni ve školním internátu. Cílem výuky je umožnit schopným pracovníkům ve výrobě doplnit si své praktické znalosti ve vinohradnictví a v ovocnictví potřebnou teorií a získat kvalifikaci technika.

V sousedství školní budovy je Žákovský domov pro učně. Má samostatnou budovu pro dívky s kapacitou pro 100 internistů a samostatné oddělení pro chlapce s 20 až 30 lůžky. V žákovském domově jsou ubytováni i žáci mistrovské školy. Kromě ložnic je zde pěkná kulturní místnost s televizorem a radiovým přijímačem, kde se žáci mohou, po době určené ke studiu, příjemně pobavit.

Účelovým zařízením školy je školní statek, s hospodářským střediskem Háj, vzdáleném od školy asi 5 km. Celková výměra zemědělské půdy je 282 ha. Háj byl dříve majetkem statkáře Vojtů. Po druhé světové válce byl připojen ke státním statkům a v roce 1949 byl předán do majetku zemědělské mistrovské školy. V tomto středisku je dnes soustředěna živočišná výroba s plemenným hospodářstvím skotu. Rostlinná výroba je rozdělena na část polních kul-tur, pěstovaných na pozemcích, jichž převážná část je v bezprostředním okolí Háje a na specializovanou výrobu, soustředěnou v přímém okolí města.

Základem účelového zařízení vinařské školy jsou vinohrady v celkové výměře cca 17 ha včetně podnožové vinice a révové školky. Ačkoli jsou tyto vinohrady mnohem blíže školy, než hospodářství Háj, je jejich nevýhodou, že jsou rozčleněny do několika vzájemně oddělených celků, z nichž jen trať „Novosad“ v rozloze 7 ha vyhovuje požadavkům moderní výuky. Trať „Starý hrad“ v rozloze 3 ha 25 a je přestárlá a zčásti (přes 1 ha) byla již v roce 1963 vyklučena. Nyní se postupně přetváří v intenzívní sad broskvoňový. Ostatní vinohrady školy mají výměru ještě menší.

V roce 1962-63 bylo k mistrovské škole vinohradnicko-pěstitelské připojeno Zemědělské odborné učiliště pro výchovu základních pracovníků v zahradnictví. Už sama povaha zahradnického učiliště žádá, aby jeho školní hospodářství bylo přizpůsobeno potřebám specializovaného učiliště a umožňovalo plnění osnov a odborného výcviku všech zahradnických odvětví: ovocnictví se školkařstvím, zelinářství se sadovnictvím.

Až do loňského roku však školní statek nemohl úspěšně plnit úkoly kladené na zahradnické učiliště. Neměl ani potřebných ovocných výsadeb, neboť nově založený sad meruněk na Háji (5 ha), založený v roce 1960 je od školy příliš vzdálen a neodpovídá zásadám moderní výsadby. Ostatní ovocné sady jsou přestárlé, zanedbané a mají vesměs ráz malovýrobních jednotek.

Naproti tomu byl v loňském roce 1964 na Háji vysázen sad švestek a jabloní na ploše 6 ha neobdělané pastviny. Letošního roku na podzim bude tato výsadba dokončena, stromy poškozené ohryzem budou znovu podsazeny a tím získá školní statek zejména v tom ohledu, že dosud neplodná stráň Plechovce byla přeměněna na moderní ovocný sad.

Ovocné školky k výukovým účelům nebyly žádné. Výroba zelenin se prováděla na pozemku zvaném „Rybník“, kde nebylo ani nejzákladnějších zařízení pro úspěšné provádění výsevu a předrychlení zelenin. Skleníky nebyly. Výuka v květinářství a v sadovnictví nebyla zajištěna vůbec.

Na počátku kalendářního roku 1964 uvážil proto kolektiv všech pedagogických i hospodářských pracovníků školy a školního statku tuto situaci a rozhodl se vynaložit veškerou energii k záchraně školy, jejíž tradice 80. let už sama o sobě současné pracovníky zavazuje k zachování její existence. Nejde ovšem jen o tradici a udržení školy. Jde o věc mnohem vážnější.

Východní části Jihomoravského kraje, zvláště celému moravsko-slovenskému pomezí, jsou v perspektivním plánu rozvoje ovocnářství našeho státu uloženy úkoly vybudování velkorysých mnoho set ha rozsáhlých terasovaných ovocných výsadeb, které mají zintenzívněním takto specializované zemědělské výroby přispět k podstatnému zvýšení životní úrovně zemědělců na Kopanicích. Kromě toho se ve vinorodých oblastech jihovýchodní Moravy podstatně zvýší výsadba vinic a některá jednotná zemědělská družstva, zejména v okresu Hodonín, se postupně specializují ke zvýšení výroby polní zeleniny.

Pro tyto velké úkoly je nutno vyškolit značný počet základních pracovníků. Úspěšně to může provést jenom taková škola, která je umístěna přímo v této oblasti, neboť všechny zvláštnosti krajových podmínek, všechny záludnosti klimatických vlivů i místní pěstitelské zkušenosti si mladí pracovníci dokonale osvojí jen v místních podmínkách.

Bzenecké zemědělské odborné učiliště je proto právem předurčeno k tomu, aby v něm byla soustředěna výchova základních zahradnických pracovníků, jichž potřeba v okresech Uherské Hradiště, Hodonín, Gottwaldov a Kroměříž stále vzrůstá. Stejně tak je předurčena mistrovská škola vinařsko-pěstitelská v Bzenci, která je v současné době jedinou mistrovskou školou vinařskou na Moravě, k tomu, aby v ní byla soustředěna výchova odborných, kvalifikovaných pracovníků, mistrů-vinařů, pro rozlehlé a stále vzrůstající vinohrady této oblasti.

Při příležitosti oslav 80. výročí trvání mistrovské vinařské školy v Bzenci, jejíž mladou sestrou je zahradnické odborné učiliště, je všem zemědělským pracovníkům této části Moravy a všem pracovníkům, jimž leží rozkvět Kopanic na Hradišťsku a Gottwaldovsku na srdci i všem občanům, kteří mají neskrytý a upřímný zájem na rozvoji zemědělské výroby v naší socialistické vlasti, nad slunce jasnější, že požadavek vybudování zemědělské školy v Bzenci, je vice než oprávněný. Především je také třeba, aby sami občané města Bzence pochopili význam školy pro své město a neopomenuli tu skutečnost, že mnozí absolventi této školy zaujímají dnes významné funkce v našem národním hospodářství a jsou chloubou města.

Jsme si plně vědomi toho, že oprávněnost existence školy tkví v první řadě v jejím ekonomickém zabezpečení. V zabezpečení reálném a nefantastickém, ale nezbytně nutném. Proto všichni pracovníci školy podle svých sil a schopností vynaložili svou energii právě pro zajištění této ekonomické základny.

V roce 1964 se podařilo získat pro školu oplocený objekt odrůdové stanice ÚKZÚZu, který byl škole 1. ledna 1965 předán. Dva menší výsevné skleníky, hangárový skleník a pařeniště jsou urychleně doplňovány výstavbou dalších 10 sedlových a 14 jednoduchých pařenišť a výstavbou dalších dvou hangárových skleníků, takže spolu s ostatními hospodářskými budovami se toto pracoviště stává vhodnou základnou pro intenzívní výrobu zelenin a zeleni-nových semen a tím i vhodným pracovištěm pro odborný výcvik učňů. Část tohoto objektu se upravuje pro výuku v květinářství, takže lze v dohledu počítat s tím, že i v tomto odvětví tu žáci naleznou dobré pracovní možnosti, zvláště potom, až se postaví další skleník, kterým se výstavba zasklených prostorů ukončí.

To jsou však jen začátky dalších úkolů a dalšího budování. Vykonané úspěchy byly podnětem k tomu, že nám byl dán úkol:

1. Specializovat školní statek. To znamená: vytvořit veškeré předpoklady pro hospodářské zajištění vzorného pracoviště, specializovaného pro zahradnickou a vinařskou výrobu tak, aby odpovídalo všem požadavkům moderní výuky.
2. Centralizovat toto hospodářství tak, aby vytvořilo pokud možno jednotný a uzavřený celek, jehož nedílnou součástí budou dlouhodobé výsadby vinohradů a ovocných sadů, a v němž bude zajištěna výroba zelenin s možností střídání s polními kulturami v osevním postupu. To jest, vytvořit podmínky pro to, aby výroba obilnin, okopanin a pícnin byla pěstována na takové výměře, která bude s to zajistit krmnou základnu pro skot, jako nutný zdroj potřebného množství chlévské mrvy.

Kromě těchto dvou základních úkolů předložil odbor školství a kultury jihomoravského krajského národního výboru ředitelství bzenecké zemědělské školy návrh, který je v plném souhlasu s generální linií budování školních statků a který první dva základní úkoly konkretizuje. V tomto návrhu se ředitelství školy ukládá projednat s příslušnými činiteli možnosti rozšíření dosavadního stavu vinohradů a jejich rozšíření z dosavadních 17 ha do roku 1970 na 25 ha. Zároveň se ukládá zvětšit dosavadní sady na celkovou výměru 22 hektarů a ve výrobě zelenin zajistit do téhož termínu 7 ha zelinářských půd pod závlahu a určit sortiment zelenin vhodných pro bzeneckou oblast. Demonstračně na menších plochách se počítá se zelinářským semenářstvím a rovněž na menších plochách s pěstováním léčivých rostlin (s ohledem na možnost spolupráce s národním podnikem „Léčivé rostliny“ ve Strážnici).

Pro výuku v květinářství budou postupně učiněna všechna opatření, aby školní pracoviště zajistilo pro odborný výcvik učňů vše, co žádají učební osnovy.

Kolektiv pedagogických a hospodářských pracovníků školy učiní vše, co je v jeho silách, aby tyto úkoly byly brzy a beze zbytku splněny. Některé kroky k tomu jsou již učiněny. Je dán základ k demonstračnímu sadu ovocných stromů v různých tvarech (čtvrtkmeny, krsky, stěny z ruzyňských palmet a lepáží, řadové výsadby jednotlivé a hnízdové) a v celém sortimentu jihomoravské oblasti, je začata výsadba sortimentu révy vinné, začato bylo se založením školky ovocných podnoží pro účely výuky. Tyto výsadby jsou konány na pozemku zvaném „Pokusné pole“ ve výměře skoro 3 ha, který je oplocován. Oplocuje se také známá trať „Starý hrad“, kde se přestárlé vinohrady postupně ruší a vysazují přechodnou dobu výsadbou broskvoní, po níž se tu zase obnoví výsadba vinic pověstné Bzenecké lipky.

Další postup plnění úkolů si nutně vyžádá výměnu některých pozemků mezi školním statkem a místním JZD. Půjde i o dohody zásadního rázu a charakteru hospodářsko-technických úprav pozemků. Jsme pevně přesvědčeni, že otázka existence zemědělské vinařské školy a zahradnického učiliště v Bzenci bude chápána bzeneckou veřejností i místními funkcionáři, jakož i činiteli našeho okresu i sousedních okresů, jako zásadní otázka, na níž závisí bytí a nebytí zemědělské školy v Bzenci. Že bude také chápána jako otázka zajištění centra výchovy zemědělského dorostu pro celou východní část Jihomoravského kraje a zajistí tak Bzenci postavení významného hospodářského střediska. Podaří-li se spoluprací všech občanů, členů JZD, veřejných funkcionářů města, okolních obcí i okresů dosáhnout takové jednoty v cílech, bude mít Bzenec vzornou zemědělskou školu. Nedosáhne-li se toho, bude to v neprospěch školy i v neprospěch města.

„Udělejme proto vše ve prospěch rozvoje zemědělské školy a odstraňujme všechny překážky, které jejímu rozvoji jakkoli brzdí.“

STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA KONZERVÁRENSKÁ

Miloš Kopřiva, ředitel SPŠK

Střední průmyslová škola konzervárenská ve Bzenci byla založena rozhodnutím ministerstva školství na základě požadavku ministerstva potravinářského průmyslu ve školním roce 1950-51 jako jednoletá odborná škola, která vychovávala kádry techniků pro konzervárenský a mrazírenský průmysl v celé republice.

Ve školním roce 1950-51 byla škola přeměněna na čtyřletou průmyslovou školu s maturitou a dvouletou mistrovskou průmyslovou školu, která ve školním roce 1954-55 byla zrušena. Cíl a úkoly školy spočívají v dokonalé přípravě žáků na funkce středně technických kádrů, kteří budou pracovat v konzervárnách, mrazírnách při výrobě hroznových, ovocných a zeleninových šťáv. Jako škola monotypní vychovává odborníky pro Čechy a Moravu, to znamená, že také přijímá uchazeče do I. ročníků převážně z jiných krajů než kraje Jihomoravského.

Škola je umístěna v prvém a druhém poschodí budovy zámku, který je majetkem Vinařských závodů. V těchto prostorách jsou umístěny učebny, které se v současnosti budují jako učebny odborné, laboratoře: chemická, biologická, fyzikálně chemická. Kromě toho je ke škole přičleněna ještě Učňovská škola konzervárenská, která má v přítomnosti 5 tříd. Kromě denních forem studia existuje rovněž pětileté dálkové studium při zaměstnání, které ve školním roce 1964-65 poprvé končí pátým ročníkem. Za uplynulou dobu bylo na škole vzděláváno 270 absolventů, kteří odešli do nejrůznějších oborů potravinářského průmyslu. V současné situaci bylo na denním studiu ve školním roce 1964-65 125 žáků, v dálkovém studiu 105 žáků a na Učňovské škole 120 žáků, takže škola pečuje o 350 žáků. V Žákovském domově je ubytováno 70 žákyní, zbytek je umístěn v soukromých bytech. Jen nepatrné množství žáků dojíždí z okolí.

Učební plán školy je od roku 1961-62 zaměřen na získávání nejenom technologických a chemických znalostí a dovedností, ale usiluje také o to, aby se žáci dovedli dobře orientovat i v technických disciplínách. Je rozdělen tak, že zhruba 25 hodin je věnováno chemicko-biologické činnosti, 15 hodin výuce technologie, 17 hodin technickým disciplínám a 20 hodin praktické činnosti. Teoretická výuka ve škole je doplňována výrobní činností průběžně během školního roku na závodech, jednak soustředěnou prázdninovou praxí po dobu 3 týdnů na některém z větších závodů. Každoročně je prováděna rovněž během hlavních prázdnin výměnná zahraniční praxe s některou ze sesterských škol v Německé demokratické republice v Gerwischi, v Maďarsku v Budapešti a Szegedu, v Polsku v Sandoměři a v Bulharsku v Plovdivu. Za uplynulá léta navštívili žáci postupně všechny z uvedených zemí.

Poradní sbor školy složený ze zástupců všech konzervárensko-mrazírenských podniků se schází 2x až 3x do roka v sídle některého národního podniku a řeší otázky styku a spolupráce školy a podniků, otázky praxe, maturitních odborných zkoušek, prospěchu žáků, kteří nastoupili do školy z pracovišť, otázky dalšího rozvoje školy a uplatnění absolventů na závodech.

VINAŘSKÉ ZÁVODY, N. P.

Antonín Kuchař

Na sklonku roku 1920 rozhlédlo se po vinorodém Slovácku několik obětavých občanů ze Bzence, Hodonína, Mutěnic a shodli se, že by bylo nutné na podporu vinařství utvořit družstvo. A tak se i stalo. V měsíci únoru 1921 byla svolána ustavující schůze pozvaných vinařů z obcí od Rakvic přes Velké Pavlovice, Mutěnice, Žarošice, Vracov až po Bzenec, do Hodonína. Dohodnuto a usneseno utvoření prvého Vinařsko-ovocnického družstva se sídlem v Hodoníně, s upsaným vkladem 11 400 Kč. Do štítu činnosti nového družstva vepsána potřeba sdružit vinaře nejen této oblasti, ale i na celém tehdejším území republiky, nakupovat pro členy i nečleny potřeby pro vinařství a ovocnářství. Za zmínku snad stojí, že v prvém roce své činnosti bylo dosaženo tržeb ve výši 25 035,35 Kč.

Dík usilovné a svědomité práci funkcionářů i pozdějších zaměstnanců, družstvo roste a sílí. Bylo nutno rozšířit svou činnost i na výkup hroznů od vinařů a jejich zpracování na vína pro konsumenty. Sídlo družstva převedeno s konečnou platností v roce 1923 do Bzence a v roce 1924 zakoupen zavedený velkoobchod s vínem od L. Skály v Bzenci. Nyní nastala chvíle – žít či nežít, ovšem vycházelo se z předpokladu, že úspěch se dostaví, neboť moravské vinařství má před sebou velké možnosti rozvoje. Jakost těchto vín byla a jest vysoce kvalitní, ba v mnoha případech předčí i vína zahraniční jakosti.

Houževnatost, rozvážné a hospodárné řízení družstva zvítězilo v počátečním nerovném boji se starými zavedenými firmami. Získáno zastoupení známé firmy Nechvíle ve Vídni, pečlivě vybíráni dodavatelé vinařských potřeb, zavedeno vlastní pěstění révových sazenic a výsledek se dostavoval očividně. Rozšířeny vlastní sklepní kapacity, vysazovány vlastní vinice. Výroba jakostních vín umožňovala družstvu udržovat spokojený okruh odběratelů ať přímými dodávkami ze Bzence, neb sítí vlastních filiálních podniků v důležitých centrech republiky, byly zřizovány i vlastní vinárny, aby bylo možno pochlubit se výbornou jakostí moravských vín.

V produkčních oblastech vína zřízeny vlastní lisovny (Velké Pavlovice, Přímětice, Hustopeče a na Slovensku i v Pezinoku). Vyvrcholení nastává v roce 1938, kdy byl vykoupen do vlastnictví družstva bzenecký zámek; budova a hlavně sklepní prostory zámku upraveny značným nákladem pro potřeby výroby vína a tímto datem se obnovuje stará sláva bzeneckého zámeckého vinařství. V roce 1940 došlo k dalšímu rozšíření podniku, a to vykoupením viničního a sklepního hospodářství od správy Eislerových vinic. Za účelem chránění značek bzeneckých vín, byly do rejstříku zaneseny značky „Bzenecká Lipka“, „Bzenecký Zlatý hrozen“, „Bzenecké červené burgundské – Chateau Bzenec“ a kdo by na Ostravsku ze starších pamětníků neznal Bzencem dodávanou „Zelenku“? Ovšem nejen dříve jmenované druhy vín, ale i ostatní vína jižní Moravy náležitě propagovány a uplatněny v řadách konzumentů.

Že tomu tak bylo, svědčil nejen velký okruh spokojených zákazníků Čech a Moravy, ale i četné uznání a diplomy z výstav; a jak to již bývá u kapky dobrého vínka, sešlo se v Bzenci také řada mistrů pera a štětce, aby vyslovili obdiv nad zkapalněnými slunečními paprsky. Za zmínku by snad stálo uvésti našeho milého básníka Petra Bezruče, mistra Suka, dále mistrů umění malířského Mináře, Jambora, Mervarta, Václavka, Jano Köhlera, Heřmana a dalších. A nejen tito milí hosté navštívili Bzenec, přijely i četné zahraniční návštěvy z mnoha zemí Evropy, ba dokonce i z USA a daleké Indie, pochutnaly – pochválily a byly nadšeny výrobky ze sklepů Vinařského družstva.

A co by bylo nutno ku konci vzpomínek poznamenat? Jsou jistě ještě mezi námi pamětníci, kteří při zrodu družstva vložili mu do kolébky nemalou lásku, nezměrné úsilí a nezištnou obětavost, za což si jistě zasluhují milou vzpomínku a uznání.

Po roce 1948 dochází k rajónování vinařských oblastí Moravy a v roce 1953 přechází Vinařské družstvo do národního podniku, a přínos po 30leté činnosti činí již Kčs 4 000 000 upsaných podílů. V Bzenci je obnovena výroba šumivých vín, skladovací kapacity se dále rozšiřují, aby mohly býti zdolány úkoly kladené plánem. Výroba vína se zvětšila oproti roku 1953 několikanásobně. Za jakostí vyráběných vín nezůstáváme ani nyní, o čemž svědčí ne-sčetné diplomy a zvláště zlatá medaile z Budapešti a stříbrná z Rakouska při veliké mezinárodní soutěži.

HISTORIE KONZERVÁRENSKÉHO PRŮMYSLU V BZENCI

Otto Vašíček

O našem městu se velmi často říká, že je městem zeleniny a vína, a je to skutečně pravda. Málokterý kraj má tak bohatou zelinářskou a vinařskou tradici, jako okolí Bzence. Již ve starých písemnostech nacházíme časté zmínky o vinohradech, vinobraní a desátkách vína, které byly šlechtě a církvi odváděny.

Ale i zelenina byla jednou z hlavních zdrojů obživy bzeneckých občanů. Dobrá půda a příznivé klimatické podmínky umožňovaly pěstování všech druhů zeleniny. Bzenčané prodávali své výpěstky na trzích, které se odbývaly na bzeneckém náměstí vždy ve čtvrtek a v neděli.

Obchod s ovocem a zeleninou v Bzenci byl rovněž základem konzervárenského průmyslu. Soukromé obchodní firmy totiž nakupovaly na trzích ovoce a zeleninu a v čerstvém stavu jí zasílaly odběratelům po celé Moravě. V době Rakouska-Uherska byla velkým spotřebitelem bzeneckých výpěstků sama Vídeň, hlavní město tehdejšího mocnářství. Trať Ostrava -Vídeň, jedna z prvních na území našeho státu, umožňovala obchod jak s průmyslovým Ostravskem, tak i s miliónovým hlavním městem.

Bzenčané pěstovali zeleninu a hlavně hodně okurek. Někdy se stalo, že v čerstvém stavu nebylo možné všechnu úrodu odbýt, a zde nacházíme první počátky konzervárenské výroby v Bzenci. Obchodníci si pořizovali velké sudy, do nichž sypali okurky a v solném nálevu je prokvašovali. Vznikaly tak známé bzenecké „kvašáky“, s kterými se rozvinul čilý obchod. Původně byly posílány v originálním, slaném nálevu, později bylo přikročeno k jejich překládání do nálevu octového a sladkokyselého. Výrobci zchutňovali kvašené okurky tím, že přidávali při kvašení do sudů různé látky, které dodávaly kvašeným okurkám výraznou chuť. Byl to především kopr, višňové listí, révové listí, křenový list apod. Tak naši předkové prakticky došli již dávno na to, že v těchto rostlinách jsou látky, které pozdější výzkum označil jako fytoncidy a vědecky byly jejich vlastnosti zdůvodněny a oceněny (např. v křenu).

Je samozřejmé, že počátky konzervárenského průmyslu v tehdejším státním zřízení byly čistě v rukou malých soukromých podnikatelů. Vznikaly první bzenecké firmy, mezi něž patřily např. Jan Markes, Rud. Černín, Jan Ajmunth, František Rýpal, Josef Kimner, Anna Čagánková apod. Značná část obchodu byla v rukou židovských firem, které tehdy bohužel byly v Bzenci germanizačním živlem a měly svou německou židovskou školu. Měly čilé obchodní styky a přispívaly značnou měrou k rozvoji konzervárenství v našem městě. Patřily k nim tyto firmy: Marka Königsteina synové, Leopold Somr a bratr, Bratři Jelínkové, Oskar Glaser, Pavel Juhn a spol. a další.

Sláva bzeneckých okurek a konzervovaných rajských jablíček se rozšiřovala i v období mezi dvěma světovými válkami. Malé soukromé firmy se upevnily tak, že svou jakostí a lácí dovedly držet krok s nově zakládajícími kapitalistickými družstvy. Morava byla ovládána tehdy dvěma agrárními koncerny, a to „Stoupalovým koncernem“ a koncernem „Moragro“. Na sklonku roku 1937 počala agrární strana reprezentovaná tehdy presidentem Zemědělské rady moravské Viktorem Stoupalem vyjednávat s firmou Pavel Juhn a spol. o koupi této firmy. Březnové události uspíšily rozhodnutí a tak bylo v Bzenci založeno agrární družstvo Kvalita, které mělo dostatek finančních prostředků, aby mohlo zmodernizovat konzervárenskou výrobu.

V období Protektorátu byly židovské firmy arizovány a vznikla německá firma Sükind, jejíž výroba však byla z velké části určena pro bojující německou armádu. Po celou dobu Protektorátu působily v Bzenci vedle sebe menší soukromé firmy, družstevní podnik Kvalita a německý podnik Sükind.

Osvobození v roce 1945 přineslo další rozmach konzervárenského průmyslu. Největší družstevní podnik Kvalita zabral německou firmu Sükind a po roce 1948, kdy byla znárodněna firma Rýpal, největší ze soukromých firem, byl utvořen z fy Rýpal a Kvalita nový národní podnik – FRUTA. Postupně zanikly malé soukromé živnosti a konzervárenský průmysl byl reprezentován jediným velkým podnikem – Frutou. Tento podnik prošel během posledních 20 let několika reorganizacemi a dnes je součástí Jihomoravské Fruty. Okurkářské výrobě zůstal věrný a je nositelem pokrokových metod výroby. Dávno již nepřevládá výroba nakládaných mléčných okurek, spotřebitelé si zvykli na nový druh okurek sterilovaných a bzenecký závod je po Znojmě druhým největším výrobcem okurek v republice.

V roce 1964 bylo v Bzenci vyrobeno 474 vagónů okurek a z tohoto množství asi 80 %, přesně 385 vagónů sterilovaných. A tak jak v počátku konzervárenství šířily bzenecké „kvašáky“ slávu bzeneckých okurek, tak nyní téměř po 100Ieté tradici (první soukromá firma byla založena v roce 1868) šíří slávu Bzence okurky sterilované. V letošním jubilejním roce chce Fruta opět vyrobit asi 400 vagónů sterilovaných okurek a z toho celá 1/10 je vyráběna pro export do kapitalistických států. Bzenecké okurky vyvážené pod fy Nova nebo Znojmia najdeme stejně v Anglii jako v Austrálii, stejně v NSR jako ve východní Africe a jiných státech.

Konzervárenský průmysl se modernizuje a přitom nezapomíná na výchovu svých budoucích kádrů. Bzenec se stal střediskem konzervárenského školství v republice. Při závodě Fruta je vybudováno učňovské středisko konzervárenské, kde se učí učni z Moravy a Slovenska. Mnozí z absolventů tohoto střediska pracují dnes již v konzervárenských a mrazírenských závodech po celé republice. Střední technické kádry vychovává odborná Střední průmyslová škola konzervárenská. Každoročně maturuje na této škole asi 25 studentů, s nimiž se setkáváme pak na pracovištích ve funkci mistrů, vedoucích výroby, technologů apod. a je již i hezká řádka absolventů této školy, kteří pokračovali ve studiu na vysokých školách a jsou dnes osvědčenými inženýry a zastávají vedoucí místa v našem průmyslu.

Právě letos slavili první maturanti 10 let od chvíle, kdy dostávali jako první absolventi svá maturitní vysvědčení. A tak konzervárenství, které prošlo 100letým vývojem v Bzenci, je nerozlučně spjato s historií našeho města. A nedovedeme si skutečně Bzenec bez konzervárenského průmyslu a konzervárenského školství představit.

Závod je představitelem nových pokrokových směrů ve výrobě, a konzervárenská škola a učňovský dorost přinášejí do našeho města každoročně to veselé, bezstarostné mládí, které ve školních lavicích nabývá první poznatky konzervárenské. Vyučení žáci, či maturující průmyslováci, jsou jistě známkou toho, že konzervárenský průmysl bude i nadále čestně plnit důležitou úlohu, kterou mu náš národohospodářský plán ukládá, tj. zásobovat naše pracující jakostními konzervárenskými výrobky.

VZNIK A ROZVOJ lidového výrobního družstva truhlářů, malířů, lakýrníků a čalouníků TRUD Bzenec

Josef Zelina

K založení došlo již v revolučním roce 1945. 26 pracovníků dřívějšího konfiskátu německé firmy Reschke a spol. dne 13. října 1945 oficiálně ustavilo toto výrobní družstvo. Již tehdy firemní označení bylo TRUD – což v zásadě vyjadřuje zkratku jako – truhlářské družstvo.

Původní sídlo bylo ve Veselí nad Moravou. Tento celkem početně nepatrný kolektiv svým přičiněním jak v organizaci, tak také v hospodárnosti výroby dosáhl velmi dobrých výsledků, které jasně ukázaly i cestu ostatním pracovníkům, že společná práce založená na uvědomění a poměru k lidově demokratickému zřízení přináší ovoce.

Zásadního rozvoje doznalo v letech 1950-1952, kde členský kolektiv sehrál i politickou úlohu jako masová složka při socializaci drobných řemesel. V těchto letech bylo do družstva začleněno celkem 54 drobných živností a dále větší firma Ladislav Čmelík v Bzenci.

Tyto skutečnosti značně posílily členskou základnu, která přesáhla značně počet 300 členů. Od těchto let začíná i zlom ve výrobní činnosti. Dříve byla činnost zaměřena na dodávky tržních fondů nábytku a čalouněného zboží, dále ve výrobě doplňující státní plán – jako výroba rádiových skříněk, hodinových pouzder, kancelářského nábytku, vybavení kulturních a zdravotních středisek apod.

Postupným začleněním živností měnil se i charakter výrobní činnosti, kde menší provozovny převzaly charakter dřívějších drobných živností, tj. poskytování služeb pro obyvatelstvo. Celková činnost za uplynulé období dosáhla velmi dobré úrovně jak po stránce organizace, tak i po stránce kvality provedené práce.

Bylo provedeno několik větších investičních akcí – jako rekonstrukce a přístavba v dřívějších závodech ve Veselí nad Moravou. V současné době jest dokončována akce výstavby kopytárny v Louce a v letošním roce zahajujeme výstavbu provozovny na Úkolkách v Bzenci. Mimoto i ostatní provozovny byly a nadále budou doplňovány drobnými akcemi jak stavebními, tak i strojními.

Činnost družstva jest zaměřena v působnosti okresu Hodonín, kde zajišťujeme v převážné části služby obyvatelstvu sedmnácti provozovnami a několika pracovišti na úseku malířů a natěračů. Družstvo může zhotovit i nejnáročnější požadavky pro obyvatelstvo ve formě zakázky jak na úseku nábytkového, tak i stavebního truhlářství, ve výrobě čalouněného zboží, v provedení malířských a natěračských prací. V provozovně v Louce máme možnost zhotovit dle přání zákazníka rekreační chaty, případně poskytneme možnost prohlídky prototypové chaty, která jest zmontována na uvedené provozovně.

Pro příští rok připravujeme řadu nových typů ve výrobě nábytku. V letošním roce při akci Brno 1965 projevila se velmi značná poptávka po našich nových výrobcích. Ještě v letošním roce uspokojíme v dodávkách naše zákazníky, kteří tímto způsobem se značně rozšířili v rámci Jihomoravského kraje.

Zásadou v současné době a v příštích letech nám zůstává, abychom dobrou kvalitou našich výrobků a provedenými službami zajišťovali dobré jméno závodu a spokojenost u našich zákazníků.

 

HISTORIE A SOUČASNOST OKRESNÍHO PRŮMYSLOVÉHO PODNIKU

Dr. Miroslav Darmopil

V XIX. století docházelo v celém světě a také v našich zemích k industrializaci, pro kterou byl položen základ vynálezem parního stroje a dalších mechanismů. Ty umožnily přechod k hromadné tovární výrobě, nesrovnatelně rentabilnější než dřívější výroba manufakturní i než tehdejší velkovýroba zemědělská. Proto do ní investovala svůj kapitál zejména pozemková šlechta, která se zaměřila především na výrobu související se zemědělstvím. Tento vývoj vedl nepochybně též k tomu, že byl v roce 1820 položen základní kámen cukrovaru na bzeneckém katastru v těsném sousedství Mor. Písku, a to hrabětem Chorinským, sídlícím ve Veselí nad Moravou. V roce 1890 převzali cukrovar rakouští kapitalisté Küfner a Auspitz a v roce 1920 řepařský syndikát ovládaný tehdejší agrární stranou. V letech 1922 až 1926 byly objekty rekonstruovány a získaly v podstatě nynější podobu.

Koncem druhé světové války byl cukrovar fašistickými okupanty vypálen a vyhořel téměř do základů. Dne 24. dubna 1945 byly z něho vyhnány poslední zbytky ustupující fašistické armády, a když bylo po určitých pochybnostech v červenci téhož roku rozhodnuto, že cukrovar bude obnoven, začalo se s jeho rekonstrukcí na nových ekonomických základech a v nových politických podmínkách. Obnova cukrovaru byla ukončena do 15. září 1947, kdy byl cukrovar připraven na další řepnou kampaň, která proběhla celkem úspěšně. Avšak již v následující kampani v roce 1948 došlo k těžké technické závadě, pro kterou nebylo možno kampaň dokončit, provoz cukrovaru byl zastaven a jednalo se o to, zda má být zmodernizován, či vyřazen z provozu. Byla zvolena druhá eventualita a přikročilo se k demontáži strojního zařízení, která byla dokončena do 31. července 1950.

Poté používala objektů přechodně jako skladů Dechtochema a prvního dubna 1951 převzala je do své správy OBNOVA n. p. v Gottwaldově, která v budovách umístila postupně provozy na generální opravu obuvnických strojů a kotlů, sklady veškerého materiálu a strojů, které potřebovala pro svoji činnost a od roku 1955 i generální opravy dieselmotorů.

V téže době používal části objektů také n. p. Rudý říjen Gottwaldov k uskladnění ojetých pneumatik, z nichž část se regenerovala v Otrokovicích a menší část zpracovávala na místě na vložky, používané pro částečné opravy pneumatik. Dne 1. července 1955 přestala být OBNOVA v Gottwaldově podnikem celostátní působnosti, její činnost se omezila na kraj gottwaldovský a v objektech bývalého cukrovaru zůstal jí jen provoz na výrobu technické pryže a opravy gumové obuvi, založený v roce 1951. Další část objektů převzala Krajská zásobovací základna místního hospodářství v Gottwaldově, která v nich měla sklady materiálu a zbytek objektů převzal Krajský kovopodnik Uh. Hradiště se sídlem v Jarošově, který tu prováděl generální opravy obuvnických strojů, parních kotlů a dieselmotorů.

V tomto provozu se opravovaly též tehdejší poměrně primitivní stroje na protektorování pneumatik a vedení podniku sledovalo možnost tyto stroje, po kterých s rozvojem motorismu poptávka stále stoupala, nejenom opravovat, ale i vyrábět. Proto byl ve vývojovém středisku v Malenovicích vyvinut protektorovací lis, jehož otcem byl konstruktér Lubomír Dědek.

Konstrukce tohoto lisu znamenala převrat v protektorovací technice, protože to byl první poloautomatický celokruhový protektorovací lis ve střední Evropě, který se ve většině svých parametrů plné vyrovnal výrobkům tradičních firem tohoto oboru v kapitalistickém světě a v některých ukazatelích je i předčil. S jeho sériovou výrobou se započalo v roce 1958 a již předtím byly vyvinuty i dokonalejší protektorovací žlaby na částečné opravy pneumatik.

Protože poptávka po protektorovacích strojích vzrůstala a jejich výrobě v areálu bývalého cukrovaru začalo být těsno, byly vedle starého cukrovaru postaveny tři nové haly. Tím byla dána možnost k rozvinutí této výroby a ke konstrukci dalších protektorovacích lisů na stále větší rozměry pneumatik, které pod jménem Ideal našly cestu do všech států socialistického tábora i do některých zemí kapitalistických. To však je již historie jejich výrobce Okresního průmyslového podniku.

Než k ní přikročíme, bude třeba zmínit se stručně ještě o výrobě mechanizačního zařízení pro naše zemědělství, tzv. krmných a hnojných drážek. Tento úkol byl svěřen někdejšímu Kovopodniku v roce 1957 a od té doby byly jich vyrobeny tisíce a pracující podniku, kteří se na této výrobě podíleli a dosud podílejí, přispěli tak značnou měrou k dosažení nynějšího stupně vývoje našeho zemědělství od primitivní malovýroby k mechanizované socialistické živočišné velkovýrobě.

Dne 1. července 1960 vznikl Okresní průmyslový podnik, který převzal v podstatě veškerou dosavadní výrobní činnost v objektu bývalého cukrovaru a v nových halách, kde se kromě oprav obuvnických strojů, parních kotlů, dieselmotorů, výroby technické pryže a oprav gumové obuvi a výroby zemědělských drážek zaměřil zejména na výrobu protektorovacího zařízení.

Při podniku bylo v roce 1961 zřízeno výzkumné a vývojové středisko, které vyvinulo řadu dalších protektorovacích strojů, z nichž některé se již vyrábí, jiné přijdou do výroby v nejbližší době. Mimoto zhotovilo prototyp automatu na balení vajec, s jehož sériovou výrobou se začne v roce 1966 a který bude sloužit rovněž zemědělské produkci nejen naší, ale i ostatních socialistických států, zejména Sovětského svazu, kde je o stroj veliký zájem.

Okresní průmyslový podnik sdružoval do 30. 6. 1965, kdy došlo k vyčlenění veškeré kovovýroby do nově zřízeného n. p. Kovo Bzenec, kromě již uvedených provozů ještě výrobu železných košů v Hodoníně. Jejich odběratelem jsou Sklárny v Kyjově, které jimi kompletují demižóny, určené zejména k přepravě kyselin pro účely naší chemie a zemědělství i pro vývoz do SSSR. Sektor kovo doplňuje menší Zámečnická dílna v Kyjově.

V současné době vyvíjí OPP výrobní a opravářskou činnost v oboru dřevozpracujícím. K němuž patří provozovny ve Veselí nad Mor. a ve Ždánicích a menší dílna v Kyjově, dále v oboru kůže-guma-textil, pod který patří čalounické a brašnářské provozovny v Hodoníně a v Kyjově s řadou menších dílen v dalších obcích okresu, centrální správkárna obuvi v Hodoníně o celá síť sběren a rychlosprávkáren obuvi a punčoch na celém území okresu a konečně textilka ve Bzenci.

Svým širokým výrobním a opravárenským zaměřením plní nynější OPP důležitou funkci jednak v oboru služeb obyvatelstvu našeho okresu, jednak v oboru výroby a prací pro socialistický sektor nejen našeho okresu, ale celého státu. Svými dosavadními úspěchy v plnění svých úkolů může se srovnávat i s daleko většími a staršími národními podniky okresu.

KOVO, NÁRODNÍ PODNIK BZENEC

ing. František Šimek

Místní hospodářství po reorganizaci v roce 1960, která řešila zejména decentralizační řízení podniků MH z jednotlivých KNV na nově uspořádané okresy, zůstalo bez přímého centrálního vlivu a zajištění technického rozvoje služeb. Podnikům MH tak zůstala jediná možnost řešit technický rozvoj služeb vlastními silami, což se mnohdy projevovalo z celospolečenského hlediska neefektivně.

Některé obory (kůže-guma), které měly i po roce 1960 soustředěn technický rozvoj na základě dobrých výsledků, plně potvrdily nutnost vytvoření jakési technicko-výrobní základny rezortu MH, jež by zabezpečovala v plném rozsahu vývoj a výrobu zařízení určených pro rozšíření služeb, jejich zproduktivnění a zhospodárnění. Jedná se vesměs o stroje, zařízení, nářadí a pomůcky, které nejsou výrobně zajišťovány jinými rezorty, a není je možno importovat.

Řešení tohoto problému je v současné době umožněno vydáním vládního usnesení 116/65, které vycházejíc z potřeb rezortu, určuje od 1. 7. 1965 zřízení oborového strojírenského podniku, jenž bude v rámci MH organizován ve formě trustu, který pod společným oborovým označením MEOS bude sdružovat podniky ROMO Fulnek, n. p.; KOVO Cheb, n. p.; KOVO Bzenec, n. p. a KOVO Beluša, n. p.

Posláním jednotlivých podniků bude v prvé řadě zabezpečovat vývoj a výrobu zařízení pro obor kůže-guma, údržbu bytového fondu, mechanizaci pro zahradnictví a úklidové služby, dopravní a paletizační zařízení, speciální výrobní pomůcky pro podniky MH apod. Přínosem nové organizace vybraných podniků MH v každém případě, bude zvýšení tempa rozvoje služeb poskytovaných obyvatelstvu především rezortem MH.

JZD BZENEC

Jan Novák

Pisatel pamětí města Bzence charakterizoval povahu Bzenčanů jako konzervativní, kteří se těžko rozhodují pro nové formy práce a mají nedůvěru k pokrokovým metodám v zemědělské výrobě. Nové směry a větší náročnost na výrobu jak rostlinnou, tak i živočišnou přinutily však Bzenčany upustit od tradičních způsobů v obdělávání svých pozemků rýči a motykami a přejít na nové formy práce.

Prvním krůčkem ke společnému hospodaření bylo ustavení Strojního družstva. Poznenáhlu se počaly vyřazovat koňské potahy, jejichž práce byla nákladnější a zemědělci, stále ve větší míře vyhledávali služby strojního družstva.

Při zavedení plánovaného hospodářství, kdy náročnost na výrobu zemědělských produktů se stupňovala, bylo pro většinu zemědělců ožehavým problémem, jak se s dodávkovými úkoly vyrovnat, jak zajistit potřebné pracovní síly, zvláště když mladí lidé odcházeli do průmyslu za větším výdělkem a sociálními vymoženostmi. Proto bylo hledáno východisko, jak z této situace vybřednout. Ve vedlejších obcích, kde již zakotvilo společné hospodaření na scelených pozemcích, byly jasné důkazy, že soukromé hospodaření nedovede zajistit výrobní úkoly a odstranit těžkou dřinu v zemědělské práci.

Bylo proto rozhodnuto založit v obci JZD. Ustavení JZD bylo provedeno v roce 1950, kdy většina členů strojního družstva přešla do zakládajícího se JZD. Mimo to vstoupilo za členy JZD 22 kovozemědělců nebo jejich rodinných příslušníků. Do vínku převzalo utvořené družstvo 9 ha půdy farské, půdu v majetku MNV a půdu svých členů. Byla provedena adaptace budovy bývalých městských jatek, zakoupeno 26 kusů krav, sveden hovězí dobytek členů družstva pro společné ustájení.

Začátky společné práce byly těžké, chyběly zkušenosti z hospodaření na větších plochách, nebylo skladovacích prostorů a potřebných strojů. Byl tu však pracovní elán a cíl co nejrychleji překážky překonat a dokázat, že společná práce přináší výsledky, které ukáží cestu i těm, kteří zásadně se staví proti novým způsobům hospodaření.

Byly postaveny kravíny, nakoupeny potřebné stroje, dobytek a družstvo se začalo hospodářsky upevňovat. Rozšíření členské a půdní základny si vyžádalo provedení arondace v jednotlivých částech katastru a po hromadném vstupu zemědělců do JZD v roce 1958 byla provedena HTÚP. Stranou zůstalo jen 13 zemědělců, kteří vlastnili asi 7 % zemědělské půdy.

Dnes JZD hospodaří na 808 ha zemědělské půdy z toho 566 ha orné. V roce 1964 dodalo družstvo pro veřejné zásobování 61 649 kg masa hovězího, 56 275 kg masa vepřového, 298 558 litrů mléka, 303 926 ks vajec, 2 737 q zrnin, 115 vagónů cukrovky, 48 vagónů zeleniny, 274 q vinných hroznů.

Peněžní obrat v roce 1964 činil 5 004 190 Kčs. Výše PJ Kčs 15,15 včetně naturálií, mimoto bylo na prémiích a peněžních odměnách vyplaceno 457 849 korun. Výhledový plán JZD předpokládá rozšíření vinic na 50 ha v širokých sponech a vysokém vedení, zaměření se na chov slepic v rámci specializace. Je nutno vybudovat odchovnu pro mladý dobytek, drůbežárnu, kůlny na stroje, na seno, skladiště hnojiv, doplnit strojový park a hlavně zaměřit se na získání mladých pracovních sil, neboť jen mladé a vzdělané kádry mohou náročné úkoly v zemědělství zvládnout. Pracovní morálka členů je dobrá, zvláště přihlédneme-li k věkovému složení družstevníků, i když někteří dávají přednost práci na záhumenku před prací společnou.

BZENEC 1965

Ing. Milan Novoměstský, předs. komise pro školství a kulturu MěstNV v Bzenci

Jistě každý majitel této literární památky oslav 950 let Bzence pročetl a prostudoval jednotlivá období, kterými město procházelo. Zbývá nám tedy stručný pohled na současnost a změny, které modelovaly tvář Bzence v posledních letech.

Je pravda, že Bzenec neprodělal takový rozvoj v průmyslové nebo bytové výstavbě jako některá jiná města okresu Hodonín, ale i tak je mnoho uděláno a vylepšeno. Výpočet nových věcí není malý, i když obyčejně na otázku co je u nás nového, odpovíme stručně – „nic“.

Podívejme se, jak jen náměstí změnilo svoji podobu:

– zmizely „kočičí hlavy“ a byly nahrazeny kostkovou dlažbou,

– druhou část náměstí tvoří pěkně udržovaný park,

– jsou vydlážděny a opraveny chodníky,

– Bzenci i okolním osadám slouží nové zdravotní středisko,

– byl postaven obchodní dům Jednoty a další prodejny jsou postupně renovovány,

– na náměstí je soustředěno centrální kadeřnictví Komunálních služeb,

– jsou opravovány staré domy,

– v průběhu letošního roku bude upravena na park část náměstí od čerpací benzínové stanice po Lidový dům,

– v místnostech bývalého hotelu Skála bylo v letošním roce nově instalované muzeum.

Dá se říci, že po plánovaných úpravách bude náměstí pěkným a důstojným centrem Bzence. Byly rovněž vydlážděny ulice Tyršova, Nádražní a Bzinská, chodníky v Olšovské a Nádražní ulici a na Horním náměstí.

V Olšovci je budována nová prodejna Jednoty a podobně je uvažováno se zlepšením zásobování na Babí.

Výraz Kněží Hory změnily 2 stavby:

– budova vodárny městského vodovodu, pro který je v této době dokončována čistírna,

– retranslační stanice pro zlepšení televizního signálu vysílače Brno.

Současné byla v Nádražní ulici otevřena opravna televizorů a radiopřijímačů.

Postupně jsou upravovány volné prostory a část se jich mění na parky a zelené pásy. Tak se změní i v Bzinské ulici známá „Luža“. Ostatní čtvrtě města doposud čekají na svoji příležitost, i když rozhodující slovo při úpravách, především Baráků, bude mít směrný územní plán.

Podívejme se nyní na největší stavbu, která v posledních letech hýbe Bzencem, na kulturní dům. Tady by bylo potřeba, aby si pokud možno každý Bzenčan uvědomil tyto závažné skutečnosti:

– kulturní dům musí být v letošním roce stavebně dokončen,

– tak, jak stavba už jasně naznačuje, bude důstojným kulturním stánkem a co do úpravy a vybavení nebude mít v širokém okolí konkurenta.

Pozastavme se u některých hlavních akcí, které budou v kulturním domě:

– širokoúhlé kino, které nahradí málo vyhovující současnost,

– divadelní představení – výpravné jeviště bude jistě plně vyhovovat jak zájezdovým divadlům, tak místním ochotníkům,

– Městská lidová knihovna, která slouží tak širokému okruhu čtenářů. Všichni uvítají pěkné prostředí knihovny a čítárny.

Toto všechno však vyžaduje ještě trochu obětavosti a důsledného splnění závazků uzavřených na stavbu kulturního domu. Není třeba podotýkat, že další úpravy města ať již vozovek, kanalizace, vybudování sportovního střediska v zámeckém parku, přístavba ZDŠ apod. jsou přímo závislé na dokončení kulturního domu.

O výsledcích a rozvoji v průmyslové oblasti pojednávají příspěvky jednotlivých podniků a závodů. Přejme jim tedy, aby svými výrobky dále proslavovaly město Bzenec, a to jak v naší vlasti, tak i v zahraničí. Jsou dvě otázky, které by si měl stále zodpovídat každý občan Bzence:

–  líbí se mně moje město a proč?

– jak jsem já přispěl k úpravě a lepšímu vzhledu města?

Myslím, že první část odpovědi by nebyla tak těžká. Především proto máme Bzenec rádi, že je to náš domov, že zde žijeme. Jsme hrdí na jeho historii a památky, na bzenecké víno a zeleninu. Druhá otázka je už palčivější a je dosti těch, kdo by na ni odpověděli se začervenáním.

Dlužíme svému městu značný kus pozornosti. Protože Bzenec je, a bude takový, jaký jej chceme mít a kolik mu věnujeme každý svého já.

 

950 LET MĚSTA BZENCE

Redakce:

JAROSLAV DAVID

Fotografie: ARCHIV, Návrh obálky: Jaroslav Žůrek

K 950. výročí založení města Bzence vydala Městská osvětová beseda v Bzenci. Náklad 3.000 výtisků, počet stran 64. – Vytiskla Grafia, n. p., provoz. 24, Kyjov

Q-06*51423