Korespondence s Dolfou Bartošíkem

Dopisy Ctibora Šťastného Adolfu Bartošíkovi (1907 Boršice u Buchlovic – 1989 Praha) z let 1939 až 1957 věnoval v roce 2011 městu Bzenci syn adresáta – pan Karel Bartošík. Oba umělce pojilo přátelství z dob, kdy Adolf Bartošík působil jako učitel v Boršicích a oba se scházeli v okruhu moravských bibliofilů sdružených kolem osoby Bedřicha Beneše Buchlovana. Korespondenci přerušila až II. světová válka, kdy Adolf Bartošík žil a pracoval v Anglii pro československou exilovou vládu. Sbíral a zachraňoval pro historii vojenské publikace našich vojáků-básníků, spisovatelů, veškerou tvorbu osvětovou a též anglické publikace o Československu. Po válce byla korespondence obou přátel obnovena a při svých cestách za synem do Plzně se Ctibor Šťastný pravidelně zastavoval na návštěvě u rodiny Bartošíkovy.

Dopis ze dne 26. 1. 1939

Milý příteli!

Dnes ráno došel Tvůj obsažný dopis, který mne a abych pravdu řekl =nás= oba, překvapil. Události loňského podzimu přervaly moje chabé nervy a nejsem více pánem svého =já=. Vždycky v životě a bylo toho – těch kritických chvil dosti, dovedl jsem si = po chlapsky= poručit a zařídit své jednání dle svého rozumu, ale už to nejde. Zaráží mne to, znepokojuje, klesám na mysli. Jediné co mne blaží v tom všem, že ještě mohu ve svém oblíbeném zaměstnání něco dělat a udělat.

A teď k věci samé. Nemysli, že jsem psal mé poslední psaní nějak ve zlosti nebo s nějakým zákeřným nebo urážejícím úmyslem. Bol a žalost, smutek v duši, jakási opuštěnost, bezradnost, ochablost v činu a já nevím ještě co všecko, se na mne hrnulo. Nemáte ponětí, jak my tu teď žijeme. Máme co jíst i peníze jakési máme a život běžný jde svým chodem, ale to ostatní, to je horší než útlak bídy, nouze a nedostatku. V prosinci nám kázali odstranit ze školy obrazy prezidentů a vyvěsit kříže jako symbol křesťanské školy. Ty kříže jsme u nás měli, s tím nebylo žádné práce, ale jak těm žákům vysvětlit odstranění obrazů prezidentů?! Jednoho rána došli žáci do školy a čelní stěna zela prázdnotou. Věř, neměl jsem nikdy tak těžký úkol před sebou, jak žákům ve IV. tř. měšťanské (tedy 14. a 15. letým) vykládati účel tohoto činu. Plakali žáci a brečel jsem i já. Dnes už zase visí Masaryk ve třídě, ale na zadní stěně mezi vynikajícími muži. Živí prezidenti nesmějí být zobrazeni ve třídách. A to je jen úřední, ale kde je to jiné, to špinění a hanobení, tak v novinách a kde jaký lotr se opováží a šplíchne slinou po našem svatém! Víš, kamaráde, člověk, který ještě za Rakouska byl ctitelem Masaryka a řadu let odebíral =Čas= a musí toto prožívat, tak nemáš ani ponětí jak nám je.

Borek přijel po půl roku na dovolenou na 14 dní a také on čekal od Vás psaní pro mne a denně se ptal – „z Holandska nic?!“ Zbytečně jsem nepsal, že na Vánoce jsem čekal od Vás vzpomínku a měl jsem nachystaný hned revanš – halouzku jedlovou – pichlatou, jak ten nynější svět (v suché jehle) a nepřišlo nic. Nevím sám, proč vždy na Vánoce jsem tak rozteskněn a jsem velmi vděčný těm, kteří k těmto svátkům si na mne vzpomněli. Snad je to tím, že v roce 1914 na Vánoce – právě na Štědrý den jsem byl odveden na vojnu a co vánoc jsem prožil daleko od domova, zatímco doma mi vyrůstal můj chlapec a pomalu umírala moje první žena.

A měl jsem mít tyto vánoce ještě smutnější a tragičtější než všichni ostatní. Právě na Štěpána 26. 12. náhle v nemocnici umřela moje neteř, kterou jsem tolik potláčel, učitelka Emilie Šeděnková z Domanína, právě na své třicáté narozeniny, zanechav tříletého chlapečka, těžce nemocnou matku (moji starší sestru) a muže – který se asi brzo ožení! Nebyli jsme v nějakých zvláště laskavých stycích, ale neštěstí sbližuje, odpouští – a starostí přibývá, ještě k těm už mnoha, co člověk na sobě má.

Nic mne tak nedeprimuje, jako ten nevděk národa. Jsou to hrozné okolnosti, v nichž žijeme, ale ta chamraď, která má másla na hlavě, ta si teď nejvíce troufá.

U nás v Bzenci je v zámku tábor uprchlíků, většinou z Žitného ostrova, bydlí v několika místnostech – asi 160 osob a dobří citliví lidé (tedy ne celé město) se o ně stará, aby měli co jíst, čím zatopit a do čeho se obléci. Mimoto jsou stále nějaké sbírky na všeobecnou pomoc pro uprchlíky. Od 1. 1. budeme mít (místo vyrovnávacího přídavku) zvýšenou daň důchodovou asi o 100 %, u mne to bude snad ještě více. Ale to všecko by tak nebolelo jako ty jiné věci. Snad se to nějak urovná. Když si vzpomenu, co jsme zažili se Slovenskem, co to bylo ústrků, nadávek, pamfletů a letáků. Snad je někdo sbíral, bude to reminiscence. Teď Slováci vidí, že kdyby nebylo Čechů, vojáků na Slovensku, zabrali by Maďaři celou Horní zem. A tak to jde dál a dál.

Nejnovější zpráva, ještě teplá – dnes policejní ředitelství v Praze zastavilo vydávání deníku „Národní osvobození= legionářský a učitelský deník. Tak co ještě chceš víc?! Nemáme ani deníku, musíme se spokojit s jinými, zatím budu brát Lidové noviny, než i ty zaniknou. Ty večerníky nemohu číst, to raději budu číst ve hvězdách a dám se mezi hvězdáře a budu úplně světu uzavřen.

A teď ještě jiná kapitola – školní. Snad jsi někde četl nebo slyšel v rozhlase, že staří mají uhnout mladým. Mládí vpřed! Jsem tomu rád, jen kdyby se to provádělo správně a spravedlivě. Jsem už také na rozhraní toho věku, kdy se odchází. Mám v říjnu tohoto roku 55 let, ale můj pan šéf, ač slouží skutečný 41 rok, ještě nechce uhnout. Poslal jsem ho k inspektorovi a ten mu radil, aby si podal žádost o dobrovolný odchod ze služby, že by mu jinak nemohl navrhnout pochvalné uznání Zemské školní rady. Když přijel z Hradiště, byl nějak veselý a povídá mi, nač by mi byl ten papír, milejší je mi pár stovek. Tak si to jen představ, toto mi řekne do očí. A tak už jsem toho měl dost a povídám – tak příteli a co já? Na mne jsi při tom nemyslil? Povídá mi – však ty bys jinak nejednal. Už jsem se neovládal a práskl jsem dveřmi a odešel. Odpoledne jsem spakoval všechny jeho věci, co jsem měl a napsal mu dopis, kterého měl dost. Na druhý den přišel k nám (já jsem byl u zubaře) a prosil, abych došel k nim, že se musíme nějak domluvit. Tak mi slíbil, že o pololetí podá žádost do penze. Moc mu nevěřím. Co jsem se mu nadřel po 7 let a on nemá pro mne kousek uznání.

Tak to máš ve všem, kam se podíváš. Pak se div, že člověk pozbývá vlády nad sebou. Jak to teď vypadá, není opravdu o co stát, kolikrát závidím tomu Bébarovi, že už je na odchodu. Co člověka ještě v tyto časy čeká?

A teď k novoročenkám. Pravdu díš, nejsi ve svém prostředí a ani tiskař, byť by Holanďané měli v tom oboru velmi zdatné lidi, nepoznají hned, co my chceme a jak to chceme. Myslím, že nemáš sebou ta tvoje stará fidlátka. Soudím tak, srovnáme-li dřívější a letošní. Já jsem ti poslal jen moje dvě. Měl jsem ještě ten vánoční tisk, to bylo jen několik kousků pro lidi, na nichž mi záleželo, a pro tebe jsem tady také jeden kus schoval, ač sis ho nezasloužil, byť jsi psal, poněvadž 28. 12. je už po svátcích. Posílám ho současně s těmi ostatními dvěma novoročenkami jako tiskopis. Doufám, že to dostaneš v pořádku.

Ten dopis se snad musel ztratit v Leuwardenu. Já jsem tu dostal každou věc z pošty a přišlo toho letos dost. Mám u nás na poště mi velmi známé lidi, takže u nás je vyloučena ztráta. Buď v Holandsku při předávání do cizí pošty, nebo snad u nás v Praze při třídění dopisů. Píšeš, že jsi nedostal z Německa nic. Já jsem dostal od Dickreitera, od Dr. Vogla, od Hackerové (ta měla velký lept) a z Vídně od Hoschka a dalších. Hodně jsem dostal z Maďarska a také hodně z Holandska, a to vesměs velmi pěkné věci ve dřevě a litografii.

Jednomu Holanďanovi jsem poslal i na výměnu několik kousků, ale dosud mi neoplatil, ač je asi v pěti výměnných spolcích. Je to Mr. D. Giltay Veth. Poslal jsem mu 9 kusů.

Na tvých novoročenkách máš nádherný papír, jen co je pravda.

Škoda, že se to psaní ztratilo, čeho všeho bychom se byli ušetřili. Budeš-li mi moci opatřiti ty dobročinné známky, prosím Tě, opatři mi je, já ti je zaplatím. Rád bych udělal chlapci radost. On se teď do toho trochu dal a sbírá takové ty rarity. Připravuje se k nějakému ještě dílu – chce mít ten Dr. tech. věd. Teď měl moc co dělat, více to bylo něco jiného než jeho obor. Teď snad bude volnější. Potřeboval toho.

My jsme už oba jako dědové – udření, ustaraní. Chodíme v neděli k obědu do Sokolovny, aby žena aspoň v neděli měla trochu oddych. Teď nemá 2 měsíce posluhovačku, ale od 1. 2. už něco musíme najít, není to tak možné – stárneme a sil nepřibývá.

Tak srdečně zdravíme Tebe a Tvoji drahou polovici.

Vaši Šťastní.

Z boku dopisu připsáno: Prosím tě, jaké známky byly nalepené na tom dopise? Ty věci grafické posílám jako tiskopis normálně poštou. Doufám, že se brzy ozveš a nenecháš nás čekat 2 měsíce. Prosíme paní Bartošíkovou, aby ti připomínala, že máš psát a sama také ať něco napíše.

Dopis ze dne 26. 7. 1939

Drazí přátelé!

Váš dopis došel správně a děkujeme pěkně. My máme již skorem polovinu prázdnin za sebou. Borek je doma na dovolené, ale už v neděli jede do Plzně. Byl jsem 15. 7. v Praze a pak jel do Bzence přes Plzeň a tak jsem vzal Borka hned sebou. Byl jsem v Plzni celkem dva dny. Plzeň je pěkné město, zvláště moderní ulice, ale velmi rád jsem byl, že už jedu domů. Byli jsme rádi, že byl chlapec doma. Také jsem nic nedělal, lenošil a odpočíval a také trochu rekreoval svoje nervy. Není možno pořád se štvát. Měl jsem toho ku konci trochu mnoho, poněvadž jsme měli až koncem roku inspekci, a tak k tě  výkazům, které jsou ku konci roku přibyla hromada výkazů k inspekční zprávě.

Pokud se týče novostí, měli jsme velmi pohnuté počasí s velkými vichřicemi a lijavci v neděli a v pondělí tolik se napršelo a kroupy padaly u nás jako lískovce, ale v okolí Baťova u Otrokovic až půl kg velké. Všecka okna byla v Baťově vytlučena a liják zaléval strojová zařízení v továrnách. Bylo to hrozné a škody jdou do desítek milionů. Kroupy padaly o šířce 3 km z Chřibů až do Karpat, ze západu na východ. Žně jsou rušeny neustálými dešti. Dnes nepršelo a doufám, že už to bude lepší s počasím a že to nějak se sklidí. Je to letos velmi mizerný rok, kritický na každý způsob. Snad blízkost velkých planet Jupitera, Saturnu a Marsu u zeměkoule jsou toho příčinou. Budou prý i jiná, horší – zemětřesení a erupce. Tak se máme na co těšit. Za známečky mockrát děkujeme. Borek měl radost, že mu přibylo na známkách do alba. Jsem dlužníkem a až přijedeš, vyrovnáme se, bude toho aspoň více. Mám dělat pro Štěrbu exlibris, ale slíbil mi, že si vybere sám motiv. Chce mít něco Masarykovského. Mám však dle rozmluvy s BBB udělat exlibris jako přílohu do Bibliofila, vzhledem k tomu, že mám už překročenu 100. Tak musím o něčem vtipném přemýšlet a o takovém listě, který by mi dal tak velký počet výtisků. Čas mám asi 5 – 6 neděl.

Nevím, které věci jsem Ti poslal jako ukázky. Něco Ti pošlu, ale nevím, které jsem Ti už poslal, takže je možné, že to dostaneš znovu.

Paní Ine děkujeme za dopis a aby zase něco napsala, až budeš příště psát. Tomečkům jsem pozdrav vyřídil a zase oni znovu pozdravují. Stavějí na poschodí. Měli to příliš těsné. Teď budou mít tiskárnu v celém spodku. Byt budou mít nahoře.

Pana Schelinga vřele pozdravuji. Pošlu mu zase, až budu mít něco zvláštního. Psal mi dopis a poslal tři své věci.

Daní máme také dosti. Letos platím důchodové daně o 100 Kč měsíčně více než loni a kdož ví, co ještě budeme platit. Tento měsíc konečně nám vrátili polovici srážky, které nám po tolik roků sráželi, ale jen to, co by nám měsíčně srazili. Dělá to u mě asi 105 Kč měsíčně. Není to tak mnoho, ale přec člověk za 100 Kč něco si pořídí. V příštím dopise pošlu ti seznam mých značek, je jich 106 kusů. Teď to tak honem nepůjde. Ani toho není tak třeba. V Praze jsem si vybral ještě něco papíru, pokud ještě nějaký je. Také barvy jsem si zakoupil.

Tak už nevím, co bych Vám ještě napsal.

Srdečně Vás oba pozdravují

Vaši Šťastní ve třech osobách

NB: Borek už zase v neděli jede do Plzně.

Dopis ze dne 28. 10. 1939

Pro pana Bartošíka.

Milí přátelé!

Už dlouho nemáme od Vás zpráv. Doufáme však, že jste zdrávi a že na nás často vzpomínáte, tak jako my na Vás. Starý pan Bartošík byl minulou neděli ve Bzenci nakupovat cibuli, a tak se u nás stavoval. Když jsem si mu stěžoval, že nám již od prázdnin nic nepíšete, řekl mi, že má zase zprávy od Vás, že já jsem už dlouho nepsal a neodpověděl na dopis. Dle všeho se ten dopis někam zatoulal. Tak abychom nepřetrhli nit našeho korespondování, dal jsem se do psaní dnes večer. My jsme dnes celý den ve škole učili a také jinde se pracovalo, byl tedy normální pracovní den.

Mé služby ve škole jsou už na mále, počítám již jen hodiny. Dne 1. listopadu odcházím do penze. Odcházím jako ředitel, což mi dalo dosti starostí a běhání po úřadech. Konečně mi pomohl dekret, kterým jsem byl v roce 1929 jmenován zatímním ředitelem a v té hodnosti jsem působil po plná dvě léta. Kdybych nebyl měl toho dekretu, byl bych odešel jako učitel. Velmi mnoho zavinil ředitel Bébar, který v roce 1938 přesluhoval skorem ¾ roku.

Jinak žijeme ve stálém shonu a starostech o věci příští i o denní potřeby. Máme sice zatím, co potřebujeme, ale mnozí lidé sháněním a zbytečným nakupováním dělají těžkosti v běžném životě.

Dostal jsi, Dolfo, jistě poslední číslo (dvojčíslo) Bibliofila a mám za to, že jsi s obsahem spokojen až na to, že se číslo velmi opozdilo. S mojí přílohou jsem měl velmi mnoho práce. Považ, než 450 listů natisknu, že to trvá více než 14 dní práce. Nemohu to pořád dělat. Desku jsem si dal poocelit, jinak bych nebyl nedostal tolik tisků. Jinak dělám málo. Není nálady a pak mám teď práci s předáváním školy a než to dám všecko do pořádku, uplyne jistě ještě týden. Byl jsem minulou středu v Uh. Hradišti. Hradišťáci mne oblehli a mysleli, že jim něco povím, zdali jsi mi psal. To poslední tvé psaní se muselo ztratit, snad cestou se někam zaběhlo. Ještě se nám to nestalo a psal jsi z Jugoslávie i z Holandska a chodilo to pravidelně. Tak ti mám vyřídit pěkný pozdrav od BBB i od Štěrby a máš jim také brzy napsat, jinak že se na tebe budou zlobit. Tak se dej trochu na pokání a do týdne se ozvi. Budeš mít jistě značné mezery v mých listech, nejsem tomu však vinen já, ale více myslím ty, poněvadž mi nepíšeš, co všecko ode mne máš. V příštím psaní ti pošlu můj psaný seznam a tam si zjistíš, co Ti schází. Do tohoto dopisu přiložím, kolik se bude moci do váhy vložiti, aspoň ty z posledních listů. Teď půl roku jsem kromě toho do Bibliofilu a ještě jednoho nedělal nic.

Příští týden se chci jet rozloučit s p. inspektory, čekám jen ještě úřední akt a předání školy.

Borek nám každou sobotu píše, je zdráv a má hodně práce. Na Vánoce, vlastně ještě před Vánoci do 17. 12. přijede na dovolenou na 10 dní. Těšíme se na něj, i on píše, že se těší na domov. Výměna úplně uvázla. Tyto večery jsem si přelepoval Váchaly, tak jak to máš ty a BBB. Už to mám s Váchalem hotové, mám přes 200 listů Váchalových a několik variant. Je to už slušná sbírečka. Mám to uspořádáno dle roku vzniku, takže je vidět ten vzestup a úžasnou fantazii grafika. Já jsem letos překročil 100 a mám celkem 108 čísel.

Už nevím, co bych Vám ještě napsal.

Srdečně pozdravujeme Vás oba a prosíme paní Ine, aby také příště něco napsala.

S pozdravem Vaši Šťastní

Bzenec

Dopis ze dne 15. 12. 1947

Milý příteli!

Poněvadž se blíží svátky vánoční a já jsem měl a ještě mám velmi mnoho co dělat, hlásím se, dokud ještě mám trochu čas s několika řádky. Pro našeho Milana jsem v Uh. Hradišti dostal velmi slušnou knihu K. V. Raise – no, jsou to dvě knihy, které budou svázány v jeden velmi slušný svazek. Měl jsem se již dříve podívat v Uh. Hradišti a neobtěžovat tě. Takto mám už po starosti. Kluk bude mít mimo tu moji knihu velmi bohatého Ježíška. Je toho dle mého mínění mnoho, až to není ani dobře. Co dostane za rok? Za dva? No, není to moje starost, tak nač o tom přemýšlet. V pondělí ráno budu v Praze a tak nějak po 4 hod. odpoledne bych se u Vás ukázal, doufám, že už budeš doma. Posílám přiloženo k Ježíšku pro paní Inne několik otisků, snad jí přijdou vhod. A prosím Tě, za přiloženou 100 Kč kup Karlíčkovi něco, co za správné uznáš, pod stromeček. Těm malým batolátkům – ti budou mít stromeček a budou jim očka zářit. Já jsem nějak utahán a těším se, až z toho mého doupěte vymáznu. Mám velmi málo volné chvilky. Tak se mi zdá, že polovici toho spolkového života položím k dispozici. Nemohu se věnovat tomu, co mám ještě před sebou a tak se musím uvolnit.

Srdečně pozdravuje a na shledanou se těší Tvůj Ct. Šťastný

Tvým milým (všem) rovněž srdečný pozdrav.

Dopis ze dne 20. 4. 1949

Milý příteli!

Hned po mém příjezdu domů sebral jsem, co jsem našel a posílám. Nejprve můj seznam. Ten si zkontroluj se svými (vlastně ode mne) listy a sděl mi jen čísla, která ti chybí. Mám-li je, tak je hned pošlu, aby sis to mohl, pokud bude možno, doplnit. Dojel jsem domů dobře. Na nádraží už byl vlak vypraven a dosti obecenstva už sedělo, nejvíce ze Slovenska. Ti už to nějak objevili, že se tam dá nasednout o dvě hodiny před odjezdem vlaku. Ale i tak jsem dobře seděl a správně jsem domů dojel. Několik listů (z dublet) Ti posílám, možná, že je nemáš, no, ty Váchalovy jistě nemáš. I jiné jsou tam a doufám, že i ty se ti budou hodit.

Sestra měla z těch dobrot ohromnou radost. Celkem posílám zatím 22 listů.

Srdečně Tebe, Tvoji milou choť a všecky děti zdravím

Tvůj Ctibor

Dopis ze dne 23. 10. 1951

Milý příteli!

Děkuji Ti srdečně za milou vzpomínku k mým 67. narozeninám. Příteli, je to první sedmička – první sekyrka jak se u nás říká, pak prý přijde druhá (70) a pak už ta třetí (77). Jsou to sice pranostiky, ale cosi skutečného na tom je. Blíží se rychlým tempem stáří a s ním ty běžné těžkosti a svízele.

Byl jsem sice 3 neděle v Karlových Varech, dostal jsem to od odbojníků a to po pořádném náporu, ač v lázních se to hemží samými židy a židovkami. O tom by se mohlo mnoho říci, ale raději mlčet. V K. V. jsem se poctivě léčil, i dietní stravu jsem měl a celou předepsanou kůru jsem poctivě vyplnil. Teď mě nohy bolí více než předtím, ale doktor nás na tuto reakční záležitost předem upozornil. Měl jsem štěstí, že jsem bydlel se dvěma legionáři – jedním z Kutné Hory a druhý byl Slovák z Mor. Lieskové, hned za Květnou. Třetí byl žid, ale velmi slušný a našeho ražení, byl ze Žiliny a byl v K. V. už mockrát, takže byl stále mimo světnici. Viděli jsme ho jen po ránu, a pak pozdě večer až po karetní partii. Počasí jsme měli jedinečné. Také jsem byl na jednom zájezdu po lázních Františkových a Mariánských, na Lokti a v zámku Kynžvartě. Bylo to celkem pěkné, ale na jeden příliš mnoho a byl jsem velmi unaven, udojmován.

Na cestě domů jsem se stavil v Plzni na dva dny.

Doma mě čekalo moc práce, spousta korespondence a hromada prací hospodářských, jako každý rok před zimou. A teď zase k tobě. Tak ses dal v mužném věku do studování a věřím Ti, že už nejsi tak službovolný. Inu, už je člověk usedlý a na takové novoty už není. Neber to tak, milý příteli, moc tragicky. Jen na všecko s rozumem a se svými životními zkušenostmi staršího rechtora, a to ti postačí i při těch zkouškách, vždyť máš rozum otevřený a vyjádřit se dovedeš a ještě ti povím, ještě je omráčíš, vždyť máš už kus života a plodného učitelského života za sebou. I ti, kteří tě budou zkoušet, musejí poznat, že nemají před sebou nováčka ve školních službách, že v mnohém se Ti ani rovnat nemohou. Jen milý Dolfo hlavu vzhůru! Vzpomeň na tvá léta doma prožitá, na Tvůj zájezd do Jugoslávie a konečně Holandska a Anglie. Všude jsi byl na místě, sice ne ve školách s dětmi, ale přec jen měl jsi co dělat s dětmi různých národů, různého prostředí a nadání a uměl sis ve všem poradit, dovedeš to i teď, kdy už máš půl života učitelského za sebou. – To jsem Tě milý příteli, posadil na kobylu, co? Jinak to nejde.

Pozdravuj Tvoji milou choť a Tvé roztomilé děti. Snad se zase někdy, snad ještě tento rok uvidíme a popovídáme si od srdce.

V grafice jsem teď málo pracoval. Nevím, poslal-li jsem ti graf. list, který jsem dělal pro H. B. Jestli ne, prosím Tě, napiš mi, obratem Ti jej pošlu. Mám už jen 2 exempláře mimo můj v mé sbírce.

Srdečně Tě pozdravuje, jakož i všecky Tvé milé a drahé

Tvůj Ct. Šť.

Dopis ze dne 16. 12. 1951

Milý Dolfo!

Jen narychlo dnes píši. Doufám, že už máš po tom =Prüfungu= a že jsi dobře dopadl. Já jsem v plné a pilné práci. Letos mám jen jednu =Novoročenku=, vždyť už dnes pomalu ani nikdo přát nebude. Měl jsem hodně práce, ale takové nádenické (81 diplomů pro Holubáře vyplnit – otrocká práce na 10 dní pilné práce a odhlasovali mi 300 Kč, tak jsem jim to hodil pod nohy, což jsem nikdy neviděl 300 Kč? Co si za to koupíme? Konečně z nich vylezlo, že nemají peněz, tak jsem vzal s bídou 500 Kč a druhých 500 Kč vzal čert. Počítal jsem, že si aspoň na cestu vydělám a zatím ouha. Druhá taková práce bylo leptané svatební oznámení (150 kusů). Chtěli tam mít v jednom rohu kostel náš v Bzenci a druhý v Domaníně a pak toho říkání – no, dělal jsem to i s tiskem 14 dní. Nechtěl jsem vzít peněz, tak mi přinesli ½ kg másla a 1 kg sádla – a jsem prý vyrovnán – tak vidíš, jak moc vydělávám.

Ten lístek, který ti přikládám (s tím koněm) za ten jsem dostal 500 Kč. Bude se ti líbit – doufám. Motiv je z jednoho plakátu, ovšem hodně změněný. Je to k padesátinám majitele. Raději dělám květinky. Ty se mi daří a líbí se to. Letos o naší pouti jsem měl výstavku svých graf. prací. Bylo toho k 400 kouskům. Bylo to v muzeu v zámku a návštěva byla rekordní –zapsaných návštěvníků 381 a nezapsaných aspoň 200. Měl jsem radost z tak hojné návštěvy. MNV mi daroval koš s vínem a květiny. Tak jsem měl i trofej. Myslím, že to byla v kraji za den nejčetněji navštívená výstavka. I pak ještě v další dny byli návštěvníci.

Dnes jsem mluvil s Tomečkem, který je dnes ouřadou ve Veselí, a sice správcem zdravotního skladu na úřadě okresním. Nerad se loučil s tiskařinou, byl napřed ve Veselí a pak v Uh. Hradišti, od 1. 11 je na úřadě. Kádrovníka má našeho =pohrabáče= cestáře, chlapa pitomu.

V sobotu jedu na svátky a chci se na cestě zpět ve středu po Novém roku zastavit v Praze. Snad ychom se mohli vidět. Chci se zúčastnit večer výměnné besedy a přitom promluvit s Bartošem, který je nyní redaktorem K. značky. Na jaře bude to 10 let, co zahynul Jar. Dobrovolský, chci tam poslat krátkou pietní vzpomínku a mohl by být 1 list –příloha- a to jedno jeho exlibris tužkové z kriminálu. To bych u paní vybral. O tom se chci poradit. Tak vidíš, samé práce stejného zabarvení.

Srdečně Tebe a celou Tvoji milou rodinu pozdravuje

Tvůj Ctibor

Dopis ze dne 8. 1. 1952

Milý Dolfo!

Dojel jsem domů pohodlně, dostal jsem se ještě na ten zvláštní rychlík, který jel o půl hodiny dříve než normální. Jel jsem na Břeclav a byl jsem v 7 hodin ráno již doma. Je to lepší spojení jako čekati na vlárský vlak. Myslím, že jste Ty i Tvá milá paní byli málo spokojeni s tím výměnným večerem. I já jsem byl zklamán. Bylo to tam jak zaříznuté. Bývalo to tak přátelské a srdečné, ale posledně to nestálo za nic. Zdá se mi, že ač máme velmi mnoho členů, spolek se rozpadne, jakmile nebude toho časopisu. Byl velmi pěkný a vždycky jsem se na číslo těšil. Jsem zvědav na to poslední, je v něm zmínka na moji výstavku a bude tam také výměnná listina. Snad touto se trochu výměna pozvedne, když je tam přes osmdesát adres. Přikládám to slíbené pokračování a až budeš mít trochu čas, zaškrtni si, co máš. A co Ti chybí, mi sděl – co budu moci, Ti pošlu, abys měl trochu radost. Dostal jsem poděkování za moji novoročenku od paní H. B., a sice na graf. listě (M. Švabinského) jím podepsaného a sděluje mi, že na letošní vánoce posílala můj gratulační list svým přátelům a že jím všecky potěšila. I já jsem byl potěšen, že moje skromná práce přišla k uplatnění u osoby nám tak milé.

Jinak jsem měl co dělat s vyřizováním korespondence. Ještě dnes jsem něco posílal. Mezi jiným jsem dostal krásný dřevoryt z Holandska od Ing Streuse nádherný list znázorňující vinobraní. I jiné z Holandska přišlé listy jsou moc pěkné. Doufám, že Ty se dáš nyní do grafiky a že brzy uvidím nějakou Tvoji práci. Velmi rád vzpomínám na návštěvu ve Tvé milé rodině. Až zase budu mít možnost jet přes Prahu, zase se zastavím u Tebe potěšit.

Srdečně Tebe a všecky Tvé milé pozdravuje

Tvůj Ct. Šťastný

Dopis ze dne 17. 5. 1952

Milý Dolfo!

Děkuji Ti za Tvůj obsáhlý dopis, kde ses prosím tě octl, až někde na kraji světa. Jak jsem z Tvého dopisu seznal, máš starosti a to nemalé, na všecko opravdu sám. Dovedu si to velmi dobře představit. Což když by byla jen rodina, ale celá škola ještě k tomu. Jen aby paní Ine byla brzy zdráva, vím, že je to Tvé a Tvých milých nejvroucnější přání. Doufám, že tak bude, je odolná a srdnatá jako pravá seveřanka. Velmi rád na ni vzpomínám, nepoznal jsem příjemnější ženy a přitom všem nynějším našem životě, který prožíváme ve všem spokojena, a ničím se nedá překvapit. To je už co říci! Milý Dolfo, máš toho teď moc na starosti, ale věřím, že všecko se zdarem zdoláš, vždyť máš tak bohatou školu života! Všemohoucí takové lidi podporuje, poněvadž ví, že tito lidé, kteří se už několikrát dívali smrti vstříc, jsou lidé celí a věří v Prozřetelnost. Až budeš s Tvou drahou ženuškou, pozdravuj ji ode mne srdečně a že jí slibuji, že při své nejbližší návštěvě Prahy se jistě uvidíme a zase si pěkně popovídáme.

Ptáš se mě po mém zdraví. To víš, při mém věku není to už tak na 100 %, ale jsem spokojen, tak jak to jde. Chystám se do Plzně ještě tento měsíc, dle toho co mi naši odepíší a chtěl bych se podívat také na Malý ryneček, valná hromada asi nebude, poněvadž se prý jedná, abychom se spojili s jinou příbuznou organizací, a té tu není. Tak to asi pojede dále při starých funkcionářích, pokud to půjde.

Vzpomněl jsi sl. Mařenku. Děkuji ti za vzpomínku. Je to duše drahá, která mi ten trudný život svým přátelstvím zpříjemňuje. Vídáme se periodicky, jak to jde. Měla chudák v rodině během půl roku tragické zásahy. Loni v červnu jí zemřel švagr, učitel, který má její sestru učitelku a mají dvě dcerušky, jedna je už také učitelkou a druhá dělá letos maturu. Byl to velmi hodný a moc dobrý člověk, ranila jej mrtvice. A sotva se trochu vzpamatovali, zemřela před šesti nedělemi Mařenčina neteř, ředitelka mateřské školy v Horažďovicích, teprve 3 léta vdaná za Moraváka z Břeclavi (zemřela po operaci štítné žlázy – 23 let stará) a zanechala malou dcerušku 14 měsíců starou. A tuto má na starosti stará maminka Mařenčina – 77 let stará. Měla, chudák, 8 dětí (učitelská rodina), šest vychovala, z nich tři chlapci a tři děvčata. Všichni chlapci už jsou pod drnem. První jako legionář na Sibiři, druhý v Osvětimi a třetí (otec té co nedávno zemřela) byl obětí posledních dní Protektorátu. Zůstávají jen ta tři děvčata, ale každá jinde. Milada je učitelkou v Břežanech (asi 7 km od Horažďovic), Marie je v Bratislavě a Božena je poštmistrovou na Pelhřimovsku. A tak ta stará babička je teď s tím Milošem (mladým vdovcem) a s malou Slávečkou sama v Horažďovicích na všecku tu práci. Je to úděl staré mámy. Mařenka by tak ráda do penze, aby aspoň poslední léta mohla s maminkou být pohromadě. Je už 30 let v Br. a domů dojde 2x do roka vždycky na předku své dovolené. Je jí už 56 let a do penze není možno se dostat, ač je už opravdu udřená a nervově hlavně nyní po těch rodinných katastrofách dodělána. Posledně, co jsme se viděli, celou dobu proplakala. Měl jsem jí, co těšit. Tak vidíš, jaký je nyní život v rodinách a to je tu napořád.

Milý Dolfo, moc jsi mě přechválil, vždyť ta má grafická práce je jen moje libůstka, moje radost ze života, a jen ta sběratelská vášeň mě k tomu dohnala. S Váchalem mám styky, ale on nyní, jako všichni ti, kteří žili životem bohémským, má jen to starobní a tak shání po těch svých zákaznících, pokud jsou ještě na světě něco, aby se uživil. Je to smutný úděl velkého člověka. Nyní v posledních dvou letech dělá zvláštní exlibris, sám je i tiskne a jsou to vtipná exlibris někdy doplněná obrázkem (dřevorytem) a tyto věci dává do kolekcí asi 50 kusů a k nim přidává 2 – 4 listy honosné – čtyř i více barevné, rozměrné a prodává takové kolekce za 1 000 Kč. I to se mu těžko umísťuje, poněvadž ti lidé, kteří jej dříve podporovali, nyní sami nic nemají. Třeba paní Jančáková, ta sice bývá na Nebozísku, ale její manžel už tam restauraci nemá. Tak nyní žijeme, očekávajíce co nám budoucnost donese. Na to co jsi mi psal, zeptám se u Tomečků, snad tam ještě něco na půdě bude. Tomeček je nyní zaměstnán ve Veselí a to v ústavu zdraví, má na starosti sklad, ale je také nějaký marod, byl tyto dny doma přes týden. U mne ty publikace legionářské také zmizely, nevím, komu byly v oku, takže i mně scházejí.

Tak vidíš Dolfo, co jsem ti toho napsal.  Přeji ti ze srdce, abys v rodině byl brzy se zdravím v pořádku, věřím Ti, že je ti samotnému smutno a měl jsi to velmi pěkně plánováno, že jste mohli užít toho měsíce =společně= s celou rodinou v krásné krajině. Buď jen odolný, a aby paní Ine byla brzy zdravá, neboť zdraví je to jediné, co se nedá naplánovat a proto to nejvzácnější.

Srdečně Ti ruku tisknu a pozdravuju celou Tvoji rodinu a nejvíce paní Ine, ať je brzy zdravá, ať se na vás všecky brzy usměje, ten její úsměv!

Tvůj Ctibor

NB: Přikládám, co mám právě po ruce, jsem v poslední době lenochem v grafice.

Dopis ze dne 31. 8. 1953

Drazí přátelé!

Brzy po mém příjezdu z mé cesty, z níž jsem si odvezl od Vás tolik pěkných dojmů, sedám ku psaní, abych Vám poděkoval za milé přátelské přijetí. Posílám, jak jsem slíbil něco svých posledních prací, také něco ještě pro milou paní Inke a lístek pro Jos. Fialu, který jsem mu také tiskl. Jistě se i on ozve, a když budeš mít, milý Dolfo, dva exempláře, jistě nebudeš nerad. Přikládám moji poslední práci =časovou= moji =bouři= ve dvojím provedení a prosím Tě, by ses o ní příležitostně rozepsal.

Zajímalo by mě ještě něco, a to jméno té paní Dr. se kterou jsem se u Vás seznámil. Byl jsem tyto dny v Uh. Ostrohu u bývalého zem. prez. Černého a ten se velmi podivil, že paní Inke učila česky paní Černá v Londýně, která je dnes tajemnicí u Dr. J. Šrámka. To Vás oba jistě bude zajímat. A ještě něco. Pan zem. prez., který jak jsem vám říkal byl úplně zbaven své penze a je ve velké nouzi, psal svému synovi o tom a on ihned s ochotou složil určitý obnos pro svého otce. Dodnes však v ruce nic nemá, ale právě tento týden byl volán do Veselí nad Moravou do filiálky Národní banky a tam jeden mladý úředník mu předložil otázku z Národní banky v Praze, k jakému účelu ty peníze potřebuje, že to musí v Praze hlásit. Ten pán (26 let stár) byl velmi slušný a podivil se tomu jednání, ale prosil, aby mu to pan Č. neměl za zlé, že aby přišel za týden, že snad do té doby bude věc vyřízena. Že je to zajímavé jednání?!?

Tak a už končím připomínkou, že přikládám ty dřeva, o nichž jsem mluvil a jsem zvědav Dolfíku, co o nich, hlavně o tom šeříkovém mi napíšeš. Zkus na něm aspoň rýpnout, jak je tvrdé.

Srdečně vás všecky, i ty malé Vaše milé dětičky zdravím

Váš Ctibor Šťastný

Dopis ze dne 10. 4. 1954

Milý příteli a všichni Tvoji milí!

Srdečný pozdrav z kraje slováckého. Už dávno jsme si nepsali, snad od vánoc. Milý Dolfo, ty ses ochudil a poslal jsi mi kus Váchala za moji novoročenku. To jsi neměl dělat. Dnes se to těžko shání. Ale abys nebyl zkrácen, posílám Ti na revanš také něco z Váchala, ale jen proto, že tu věc mám dvojmo a vím, že Tobě tím udělám kousek radosti; vždyť ten život jistě za mnoho nestojí.

Jedu o velikonocích zase jednou za 4 měsíce do Čech, i do Plzně, ač mám celou rodinu už od konce ledna v Šanghaji. Syn byl na dovolené doma na 1 měsíc, letěl z Pekingu do Prahy za 36 hodin a velmi pohodlně, teple. Tak si rodina dala také říci a jeli koncem ledna všichni a šťastně doletěli. Doufám, že nějak koncem června budou zase doma. Vnučka už půjde do školy, takže budou v každém případě spěchat domů. Jinak se tam mají dobře, prý lepší jak doma, ale všude dobře a doma nejlépe. To víš, že mám starosti, už budu mít v říjnu 70 a zdraví i s těmi roky mi utíká pravidelně. A pak, doba je nejistá, zvláště na jihu Asie může k něčemu dojít, tak bych byl velmi rád, kdybych je měl doma.

Jinak u nás nic nového. Budou volby jako všude a na takovém malém městě musí všichni nepracující pracovat aspoň při tom.

Chci se stavit v Horažďovicích, nebyl jsem tam od vánoc, trochu si pohovořit a na zahradě něco práce udělat. M. na to všecko nestačí, je moc zaměstnána, a ač jí bude 60, nemůže jít do penze, nechtějí ji pustit, tak jí musím říct, aby marodila. Kupodivu byla dost často marod se žlučníkem i jinak a nyní ji zdraví slouží. Já jsem tomu rád, že je zdravá, ale měla by už na její léta té domácí práce dost. Nevím, kdy se budu vracet, ale bude to asi v pondělí k večeru, rád bych byl zase ráno v úterý doma.

Dnes u nás do rána přituhlo a předtím nechtělo pršet. Už to obilí by bylo pomalu zaschlo, až ten déšť to vzkřísil a kupodivu se všecko zazelenalo a hned byl člověk v lepší náladě. Jen aby o svátcích bylo trochu pěkně, abych mohl tam něco pomoci.

Doufám, že jste všichni zdrávi. Rád na Tebe i Tvoji milou rodinku vzpomínám a dávám ji druhým – hlavně těm nynějším – novodobým – za vzor.

Srdečně Tebe a všecky Tvé milé pozdravuje Tvůj

Ct. Šť.

Dopis ze dne 21. 10. 1954

Drazí přátelé!

Srdečný a vřelý dík! Ani nevíte, jak jste mě vašim vinšováním překvapili. Dolfo můj! Nikdy ti toho nezapomenu! Upřímné přátelství naše má hluboké kořeny. Jsem rád, že jste všichni zdrávi. I já jsem tyto dny děkoval Všemohoucímu, že mi dočkal dožít do té 70. Život sice za mnoho nestojí, ale člověk, když se podívá na své nejbližší, přec by rád měl jakési vědomí, že i oni budou žít, i když mě tu nebude, v jakémsi snesitelném prostředí.

Dostal jsem gratulace i od Hradišťáků. Tam to dával dohromady mladý sběratel (zanícený) Jos. Fiala a Štěrba s paní Benešovou a pan farář v Hradišti ThDr. Josef Hrabal (nyní odstavený) – poněvadž nepodepsal konkordát. Ale z Prahy nic (ovšem mimo Tebe a Tvé milé). Paní Jančákovou omlouvám, ta je chudák, asi přijde o zrak. Má těžký šedý zákal a koresponduje se mnou prostřednictvím své příbuzné, ale jinak nikdo se neozval.

Nač se ty dekády dávají do toho našeho časopisečku? Dobře mě znáš, že jsem člověk skromný, že se nikdy nestrkám do popředí, ale když přijdu někdy na tu středeční schůzku, to by mi sebrali i snad košili a revanš – ubohá, co už žádný nechce. Ještě si vážím Vodehnala, to je jediný, který je kamarád. Ten měl v rodině katastrofu – ztratil nadějného syna – vzal si život.

Drazí – milí! Přikládám paní Inne nějaký lístek, další ještě pošlu, až se trochu uvolním. Tobě, Dolfo milý – můj poslední list, tak trochu časový, však ho jistě pochopíš, a pak ještě dvě mé poslední letošní práce. Snad budeš mít aspoň trošku radosti také. Já měl z Tvé krásné práce té radosti mnoho – velmi mnoho. Dík srdečný!

Na Tvůj milý dopis Ti odpovím, až se trochu uvolním. Mám také dělat něco do Švédska, jestli se mi to podaří, jeden z prvních tisků dostaneš.

Srdečně Vás všecky i ty malé pozdravuje

Váš Ct. Šť.

Notandum: Syn je ještě v Číně!!

Dopis ze dne 5. 10. 1955

Drazí přátelé!

Už je tomu dávno, co jsme se neviděli, i dosti dlouho co jsme si nepsali. Minulý týden jsem byl v Praze, ale jen projížděl Prahou, cestou tam i zpět, ale byl jsem na cestě zpět tak unaven, že jsem se navečeřel a šel přímo na nádraží a tam jsem se dorazil se svojí únavou, čekal jsem jak žebrák u dveří chrámových na nádraží skorem hodinu, a když nás =čekající trpělivě= pustil Cerberus, byl vlak už skorem plný, to se děje za soc. vlády. Věřte, byl jsem rád, že jsem se dostal domů.

Dolfo milý, posílám Ti tu trošku, co jsem letos dělal. Je toho nemnoho, ale přece. Možná, že toho motýla už máš, to je starý list. Dále posílám 60. pro Lesznera, děkovný list dělaný darem neteři sl. M. k její veselce. Podobnou věc pro sl. Jiř. Benešovou (neteř pana prez. B., která je u paní H., malou věc pro Mil. Marečka, dále pro zpěvačku krajanku L. Domanínskou a gratul. lístek (pro Dr. V. Hynka z Hodonína). Barvy na tyto lístky jsem dostal z Itálie od Ing. Gianni Mantero z Como. U nás obyčejný smrtelník nedostane barvy správné koupit, musí si je v cizině vyžebrat. V poslední době jsem dostal prezentem nádherný ruční papír s vodotiskem z Dánska, to jsem byl ale opravdu překvapen a k tomu ještě 50 papírů a 50 obálek luxusních. Na papíře nebudu psát, ale tisknout.

Tu neděli před annenským svátkem jsem byl v S. Ú. a před tou mojí návštěvou jsem dostal moc pěkný dopis, který Vám drazí přátelé ve věrném opsání na památku posílám. Měl jsem z něj ohromnou radost, jakož i z toho Petersova portrétu z r. 1915 rovněž.

Dolfíku, napiš mi, máš-li můj list =Když se připozdívá=? Zdá se mi, že jsem Ti ho poslal po Tvém krásném graf. díle, ale určitě to nevím. Byl jsem před několika dny v Plzni. Syn je zase v Č. a malá měla narozeniny, tak jsem zastupoval tak trochu tátu, ale malá Maruš nebyla ve své kůži, tak neužila těch trošku dobrot, no doufám, že už dnes je zase dobře.

Doufám, že u Vás je všecko zdrávo a že mládež Vám oběma milým a dobrým rodičům dělá radost. Já už tak trochu cítím tu tíži začátku té osmé desítky, ale nepodávám se a správnou životosprávou se hledím držet stále nad vodou.

Jinak u nás nic zvláštního. Na zimu jsme už jaksi připraveni, jen malování v kuchyni nemáme ještě provedeno, ale doufáme, že to do týdne také bude.

Srdečně Vás všecky pozdravuje a přátelsky Vám všem ruku tiskne

Váš až do konce

Ctibor Šťastný

NB: Obálka na dopise je Dánská – na papír budu tisknout, je škoda na něm psát. Ten portrét od Peterse nebyl asi nikde uveřejněn.

Přepis dopisu Hany Benešové z 24. 6. 1955 Ctiboru Šťastnému, který byl přílohou dopisu z 5. 10. 1955

Sezimovo Ústí u Tábora

Vážený a milý pane řediteli,

vděčně jsem přijala Vaši přátelskou výroční vzpomínku a velmi jste mne potěšil svými líbeznými exlibris, které obohacují moji už pěknou kolekci vašich grafických listů.

Odložila jsem odpověď několika nejbližším přátelům na přemilé vzpomínky do chvíle, kdy dostanu vyhotovené snímky portrétu mého muže od Ot. Peterse z r. 1915 – které mi byly slíbeny v krátkosti. Tímto obrázkem jsem chtěla poděkovat za vzpomínky nejmilejší. Jakmile je dostanu, pošlu snímek Vám, jak bylo mým úmyslem.

Těším se, že Vás letos při Vaší návštěvě jižních Čech uvidím a přeji Vám zatím hodně dobré pohody.

Vaše

Hana Benešová

Dopis ze dne 29. 10. 1955

Drazí přátelé!

Až dnes odpovídám na Vaše milé řádky a děkuju srdečně za laskavá slova Vaše k mým narozeninám. Vaše přáníčko mě zvláště potěšilo, poněvadž bylo upřímné a srdečné. Jsme si blízcí, jak svým zaměstnáním a svými libůstkami, tak i svým citovým založením. Rád, velmi rád vzpomínám na naše vztahy milý Dolfo, ještě když jsi byl sám, na naše styky prostřednictvím Tvé sestřičky a pak na esperantský kurz a pak na naše vzájemné styky grafické. To byly začátky, pak přišly zlé doby pro národ. Ty jsi už nebyl sám, ale měl jsi duši drahou, pro Tebe jedinečnou, milou – a i s Tvojí Inne jsme se spřátelili, rád vzpomínám na jednu návštěvu u nás, ještě za nebožky Andi, bylo to jednou v zimě a my jsme měli na okně hyacinty a jistě snad tulipány. Jak Tvoje drahá Inne pohladila ty květy jí tak milé, které jsou v Holandsku domovem. Věřte, milí přátelé, byli jsme s ženou oba dojati. A dnes, kdy je jí zatěžko dostati se ke svým drahým rodičům, věřím, jak bolno je jí u srdce. To jsou poměry opravdu ne-evropské!

Promiňte mi, že jsem tak citově se rozepsal. Je dnes nuceně přesunutý den 28. 10. a zítra zase den Všech Svatých. Člověk je na dvě strany zavalen dojmy žalostnými. Snad proto jsem dnes tak rozrušen a můj dopis je, promiňte, tak neurovnaný, ale nemohl jsem jinak a dal jsem se do dopisu pro Vás, poněvadž jste mi neobyčejně milí a mně tolik blízcí. Rád jsem četl, že jste měli u Štefinky a jejího dobrého muže děti pod Javořinou. Bylo jim tam jistě dobře.

A teď k Tvému milému dopisu Dolfo. Jsem úžasně rád, že jsi zase ve svém živlu a hlavně mám radost, že máš takové úspěchy – gratuluji Ti srdečně. Jen dál k těm nejvyšším metám! Jsi příteli v nejlepších letech a máš tak krásný úspěch a budeš mít i dále.

Ten Jan Beránek je číman, měl jsem ho také rád a mám dodnes, ale nějak se se mnou odmlčel. Jistě má své starosti, jak rodinné, tak i jiné a je jistě zavalen prací i v životě. Byl jsem jednou i u něj ve Zbuzanech. Bylo to sice jen na chvilku, ale poznal jsem, jaký on je opravdu šikovný člověk. Teď už jsem dávno nebyl na těch schůzkách, nějak se mi tam nelíbilo. Rádi si vybrali, ale jen to, co už nikdo nechtěl, mi dali a tak jsem už přestal ty schůzky navštěvovati.

Měl jsem však nedávno u nás návštěvou Ing. Jaromíra Schmieda. Je to starší pán a je jednatelem spolku a byl také návštěvou v Uh. Hradišti a Buchlovicích u far. Hrabala. Tak se zdá, že se mu na Moravě hodně líbilo. Něco si ode mne odnesl, ale také mi něco dal. Je znám s Ferd. Dušou a nějaké litografie mi přinesl.

Milý Dolfo, píšeš, že máš ode mě list =Když se připozdívá= a píšeš o mé bouři. Tak ten list =Když se připozdívá= Ti posílám znovu a až mi zase budeš psát, tak mi sděl, jestli Ti tím =Když se připozdívá= něco přibylo. Přikládám Ti ještě jeden gratulační list barevný, ten snad také nemáš.

Potěšil jsi mě velice Tvým obsáhlým dopisem a jsem rád, že už teď budeš přes zimu zase v Praze a jsem tomu opravdu moc rád, že jsi zase umělecky činný a že máš tak krásné úspěchy. Gratuluji Ti ze srdce a paní Inne přeju ze srdce, aby se jí dostalo opravdu té možnosti, aby mohla své drahé rodiče potěšiti a do Holandska se dostat. Ať je tak dobrá a i ode mne ať pozdravuje tu milou svobodnou zem, která dala útočiště našemu Komenskému.

Srdečně Vás všecky pozdravuje a moc na Vás vzpomíná a všem vřele ruku tiskne

Váš Ctibor Šťastný

NB: Přikládám mé první práce =ze Bzence=. Snad jimi budeš rád. Měl jsi je, ale něco jsi mi kdysi říkal, že Ti scházejí. Ostatně napiš, všechny sice nemám, ale něco desek ještě mám.

Dopis ze dne 20. 12. 1955

Drazí přátelé!

Přeju Vám příjemné prožití vánočních svátků a do Nového roku hodně zdraví Vám všem a správné duševní pohody. Letos zůstávám na svátky doma, poněvadž nemám ještě zpráv, že by syn se vrátil ze své velké cesty z Číny. Odjel začátkem září na dobu asi 3 měsíců a doufali jsme všichni, že do vánoc bude doma, ale dva dny před Všemi Svatými náhle zemřel otec naší snachy, raněn byl srdeční mrtvicí, a to na své každodenní procházce. Mluvil jsem s Dr. na lékařské fakultě, který jej ihned po pádu sekcíroval. Tvrdil, že měl velmi krásnou smrt, že ani nevěděl, že umírá, ovšem pro pozůstalé to bylo hrozné. Myslím, že i na syna ta zpráva trapně zapůsobila a měla i vliv na jeho práci. V dopise z listopadu se mi o tom zmiňuje, a proto se asi jeho pobyt v Číně prodlouží. Byl by však velmi doma potřebný, poněvadž budou jisté potíže s bytem a také snacha už by ráda byla, aby byl syn už trvale doma. I já jsem neklidný a zvláště teď po úmrtí tchána, jsme ve stejném věku a už je tu i věk. Měl jsem v úmyslu, že při mém zájezdu se stavím u Vás v Praze. Velmi rád jsem četl o Tvých Dolfo úspěších a bylo by už načase, aby ses zase s vervou mohl chopit své grafické práce. Jsi teď v nejlepších letech, kdy by ses mohl hodně rozjet.

Já mám nyní velmi čilý styk s Dánskem a Švédskem. Prostřednictvím jednoho švédského Ing. jsem získal výměnou za mé lístky přes 200 anglických erbovních lístků, některé i ze 17. a 18. století. Z Dánska mi zase posílají hodnotný papír a jejich exlibristické publikace velmi cenné a jen v málo exemplářích vydané a luxusně – bibliofilsky – vypravené. Žádají po mně, abych jim kompletoval své práce. Slíbil jsem, že pokud mi to bude možné, že jim vyhovím. Jeden z nich mi poslal mapu (soubor) 15 exlibris španělského grafika Fernando Saeze, vesměs lepty nádherně vybavené a jen v 60 exemplářích vydané (č. 37). Tit. list a úvod na nádherném papíře – cena 6 ½ amerických dolarů. Psal jsem mu, že to nemohu zaplatit, poněvadž u nás dolarů nemáme a on mi napsal, že mně to posílá na výměnu. Tak jsem sedl a vybral mých 15 lístků po většině barevných a adjustýroval jsem to sám, jak jsem nejlépe mohl a čekal, s jakou ta moje věc bude přijata. Dostal jsem velmi brzo odpověď, že příjemce je víc než spokojen a v příštím psaní mi píše jeho němčinou: „Ich habe ihre Mappe bei mein Buchbinder, es wirt im ganz lederbind mit Golddruck eingebunden! Heute sende Ich ihnen ein Buch Hassö: Dänische Ex libris, das Sie etwas in die Weihnachten studieren können. Wir können alle hier Königin Dagmar von Böhmen, Sie und Regentin Margarete von Dennemark Norwegen und Sweden war die zweiweist populäre Frauen in unsere Historie. Ein Volkslieder betreffend der Treis die Königin Dagmar existiere noch heute und jeder dänisch kind kennen Sie durch das historische Lied.“ Byl jsem velmi mile překvapen tím dopisem a tím více ještě uznáním mé grafické práce. Člověk bez toho nemá nic radostného očekávati, tak aspoň to uznání. Jim se líbí ty mé barevné lístky. I ten švédský Ing. mi sháněl barvy pro měditisk, ale nepodařilo se mu to, jen prý ofsetové (já je také znám), ale píše, že příliš lepí; ono je to na něco dobré, ale má to i svou stinnou stránku. To jsem Vám toho zase jednou napsal, až se Vám to i nebude chtít číst. Posílám Vám svoji grafickou novoročenku, zase jednou z domácího prostředí (od Moravy z lesa), ale tak se mi to nějak zalíbilo. Tyto dny budu psát do Prahy paní H. a vzpomenu to, co jsi mi v posledním psaní psal. Posílám také nov. a také tu moji fotku a sl. Jiřince několik lístků (i Vám jeden přikládám).

Srdečně Vás všecky pozdravuji a paní Inne přeju, aby se jí v r. 1956 podařilo dostati se domů k rodičům.

Váš Ctibor Šťastný

Také sestra pozdravuje.

NB: Do Plzně pojedu, až se syn vrátí domů.

Dopis ze dne 22. 11. 1956

Milý příteli Dolfo!

Už je tomu moc dávno, co jsme si nevyměnili naše dopisy. Slyším však, že se Tvé milé ženušce přec po dlouhých a strastiplných tahanicích přec jen podařilo dostati se ke svým rodičům. Já už teď jsem počítal, že budete zase pohromadě a zatím jsem slyšel od Tvých známých z Olšovce, že se Vám stal podivný malér a že se cestou ztratily dokumenty Tvé milé paní a ona nyní nemůže zpět do Prahy. To mě velmi poděsilo a mám teď opravdu starost, jak se ta věc rozuzlí. Já nevím nic přesného, jen to, že Tvá paní žádala ještě o nějaké prodloužení svého pobytu v Holandsku a za tím účelem prý jsi jí poslal nějaké její dokumenty a prý se cestou do H. ztratily.

Milý Dolfo, vím, že máš moc a velké starosti, jak s rodinou doma, tak i při Tvém povolání ve škole. Až však najdeš chvilku vhodnou, aspoň stručně ve dvou třech větách mi napiš. To víš, že naše přátelství má moc hluboké kořeny a že mi Tvá nynější situace není lhostejná. I já mám všelijaké potíže, hlavně se hlasně ozývá mé stáří a s ním různé těžkosti i neduhy. Ale hlavu nevěším, mám za sebou těžkou školu života a tak dosud všemu tomu, co na mne přichází, odolávám houževnatě. Až dostanu od Tebe potěšitelnou zprávu o rozuzlení Tvé rodinné záležitosti, napíši Ti pak něco více o sobě.

Zajisté Tvá rodina doma (děti) zdárně pokračují a dělají Ti jistě radost, a že se těší na mamičku, o tom nemusím ani psáti. Blíží se Vánoce, a to je také pro mne jednou možností podívat se do Plzně k mým milým. Tam pojedu přes Prahu a to ještě před svátky, dokud nebude tak velký nával do vlaku. V Praze bych se zastavil a to od časného rána do odpoledne, abych k večeru byl v Plzni. Zpět mám naplánováno zase dolejškem. Zastavím se v Horažďovicích a snad i v Písku, to dle okolností. Tak jak vidíš, myslím na všecko. Upřímné přátelství H. mě drží nad vodou a mám dosud chuť ke graf. práci, jinak by to už asi zapadlo. No, o tom snad více až jestli bychom se osobně viděli.

Mám velmi čilou a obsáhlou korespondenci se severskými zeměmi, teď nejvíce s Dánskem, a jsou to velmi plodné styky. Škoda, že neumím aspoň jednu severskou řeč. Domlouváme se německy, ale oni němčinu moc nemilují. Jeden Dán mi píše anglicky, a to mám tu jednu kolegyni, která umí slušně anglicky a ta mi to překládá. Mám i velmi cenné dánské publikace, které jsem dostal darem. Je toho už velmi pěkná kupa, snad bych to ani neunesl. Mám z toho radost a i závist a to v Praze, ale já si z toho nic nedělám. Moje grafická práce je moje radost ze života. To mě drží nad hladinou a mám radost, když mohu ještě někomu také radost způsobit. O tom snad až ústně, ono se to lepší poví, než napíše.

Dostal jsem také velmi pěkný dopis od p. Ing. Schellinga z Utrechtu a to mě velmi mile překvapilo. Vzácný člověk! Mám také slušnou zásobu pěkného holandského a anglického papíru, což je pro mne velmi vítaná věc, neboť tento materiál se těžko shání a také není na to prostředků.

Tak jsem se nějak přec rozepsal a Ty jistě nemáš čas na dlouhé čtení.

Srdečně Tě i Tvé milé pozdravuje a na jen stručnou zprávu se těší

Tvůj starý přítel

Ct. Šťastný

NB: V sobotu jsem byl v Hodoníně a v Domě Umělců jsem se sešel s malířem Bezděkem z Uh. Ostrohu, byl moc rád, že se sešel s člověkem, který když on byl děckem, učil v Uh. Ostrohu, kde jeho otec byl školníkem. Vzpomínali jsme známých, Tebe a kolegu Ant. Straku.

Dopis ze dne 26. 3. 1957

Milý Dolfo!

Děkuju Ti za zajímavý lístek, ale ještě víc, že jsi se ozval. Už jsem měl všelijaké myšlenky. Teď hlavně, aby se u Vás v rodině zdraví zahostilo, neboť to je naše nynější největší bohatství, které máme, to nám nemůže nikdo jiný vzít, jen ten Všemohoucí, a proto prosím jej denně, aby mi mé zdraví chránil a také i těch Tvých milých a drahých. Slyšel jsem, že jsi měl nějakou nehodu s doklady pro paní Inne, nevím, bylo-li něco na tom pravdy. Však mi to napíšeš, ale milý Dolfo, počkám, není tak pilno, až se doma uklidníš. Paní Inne vřele pozdravuji já i má sestra, třeba ji osobně nezná, ale ví ode mne, jak vzácnou ženu máš. Jsem rád, že se už jaro hlásí, byl jsem i já s mým revmatismem a dnou už na tom všelijak, že jsem už i trochu v grafice vysadil a dal jsem se do přepisování mých pamětí pro moje děti. Velký kus práce jsem od vánoc udělal a teď bych zase rád do té mé čmáraniny se pustil. Nemám z toho žádný finanční profit, ač by neškodilo, ale mám pěknou korespondenci hlavně s Dánskem, ale i se Švédskem a Norskem.

V Dánsku mám čtyři zájemce, kteří by rádi měli mé práce kompletně, což už není možné, ale už někteří mají těch mých papírků ke 200 a jsou rádi, když ještě někdy někde splaším v papírech nějaký ten „Probedruck“, aby jim zase něco přibylo. Získal jsem celou řadu asi 500 kusů erbovních anglických exlibris, některé i staré (1690 – 1720) atd., a to prostřednictvím Ing. Rasmussena. Ten v začátcích a ostatní zase poslali Dánové. Mám také jedno vzácné dílo anglické z r. 1898 v parádní kožené vazbě a zlatých ořízek jednající o starém exlibris hlavně anglickém s vyobrazeními, bibliofilsky vypraveném, ovšem anglickým jazykem, který neznám, ale mám z té knihy radost, je mi věnována. I jiné publikace jsem získal a i krásný papír (zásobu) na mé aquatinty.

Přikládám Ti jedno exlibris pro Nora Henry Schjaervena. Snad znáš jeho typické norské lístky, myslím, že do r. 1950 mám jeho všecky (asi 160 lístků). Věnoval mi i jedno své album v moc pěkné bibliofilské úpravě.

Na velikonoce se chystám do Plzně a zpět chci jet přes Prahu, ale to bude až po svátcích, to už bude škola a Ty budeš zase na Křivoklátě. Ale slíbil jsem paní Jančákové, že ji navštívím. Byla skorem celý rok nemocná a vážně, nemohla mi psát, měla šedý zákal a mimoto silný reumatismus, takže byla delší dobu na klinice.

Pan Heinicke ztratil svoji milou manželku, kolem Nového roku, ale už dávno mi nepsal, tak nevím, co je s ním.

Na svátky chci jet spíše a stavím se asi v Horažďovicích na den až dva, a pak do Plzně a měl bych se stavit i v Písku, a tak nevím jak to všecko obkonám. Syn teď bydlí ve městě, po smrti otce snachy se odstěhovali k mamince, aby jí bylo veseleji. Mají tam také ještě něco upravovat, a tak je možné, že budu dělat malé sgrafito, asi jen nad vchodem. Už na větší práci si netroufám, inu už se hlásí dokončení první třetinky osmé desítky. A pozoruji hlavně v zimě, že stáří je tu, proto jsem se dal do těch pamětí a mám to až na poslední léta, jak jsem se domů vrátil, napsáno. Tu nynější dobu už psát nebudu, to ti mladí už sami dobře sledují.

Tak vidíš, jaké psaní dlouhé jsem dal dohromady, ale s odpovědí se nepospíchej, raději mi brzy napiš, jak je to u Tebe a Tvé rodiny se zdravím.

Srdečně Tě pozdravuji já i sestra a hlavně Tvoji milou choť i dcerušky a Karlíka, ten Ti jistě hodně pomáhá, vím to, je to moc hodný chlapec, vždyť i obě dcerušky se jistě činí, vždyť maminka je vždycky vedla k domácí práci.

Tak ještě jednou

Zdar! – a zdraví

Tvůj Ctibor Šťastný