Paměti města Bzence
II. Popis Bzence a okolí.
Bzenec v době nejstarší a za Přemyslovců.
Než začnu vyprávěti o událostech, jež jsou předmětem těchto Pamětí, popíši jeviště, na němž se odehrály – Bzenec a okolí. Bzenec se rozkládá na rovině pod jižními výběžky Maršovského pohoří ve výši 185 m nad hladinou mořskou. Středem města jest Dolní náměstí, jež má podobu obdélníku; jest značně prostranné, a konají se na něm trhy, jež v době zeleniny a ovoce jsou velmi živé. Uprostřed je socha Marie Panny z kararského mramoru, jemné italské práce, na mohutném podstavci ze švédské žuly, v části východní socha sv. Trojice z r. 1764. Severně od Dolního náměstí táhne se Horní náměstí, na němž jest okrasný sad; na tomto náměstí jest farní chrám, obecné a měšťanské školy a zemská rolnicko-vinařská škola. Od Horního náměstí na východ jest čtvrť zvaná Baráky a na západ jest Židovská čtvrť se synagogou a německou školou.
Západně od židovské obce jest zámek, jehož průčelí hledí do parku, v němž jsou památné prastaré lípy; kamenné barokové vázy a otlučené sochy hlásají někdejší jeho nádheru; než přes to, že jest poněkud zanedbán, nepostrádá dosud půvabu a svůdnosti.
Dolní náměstí úží se na východ v ulici Olšovskou, na západ v ulici Vracovskou. Jižně od Dolního náměstí rovnoběžně s východní jeho půlí táhne se ulice Bzinská. Za ulici Olšovskou na východ jest osada Olšovec.
Znakem města Bzence jest stříbrná brána s dvěma věžmi v modrém poli; v otevřené bráně jest červeně oděná ruka třímající meč, nad branou mezi věžmi jest černý dvouocasý lev s korunou, stojící na třech pahorcích v červeném poli, nad nímž jsou tři lilie.
Křesťanská obec měla dle sčítání z r. 1911 689 domů s 4.106 obyvateli, z nichž bylo 3.906 katolíků, 36 nekatolíků, 166 židů; v židovské obci bydlilo v 97 domech 387 lidí, 244 křesťanů a 143 židů.
Poloha Bzence a jeho okolí jest velmi malebná; nad městem se vypíná vrch zvaný Starý hrad, jehož témě zdobí kaple a jehož úbočí je posázeno révou. Rozhled ze Starého hradu jest čarokrásný; k východu tyčí se jako hradba proti severním větrům řada vrchů, jichž stráně se halí v létě zelení vinic a ovocných stromů, a jež k jihu přecházejí v role[1], na nichž kromě obvyklých druhů plodin se pěstuje zelenina znamenité jakosti. Jižně od města se prostírá koberec luk[2], lemovaný lesy Bzinkem a Doubravou. Rozhlédneme – li se ze Starého hradu šířeji, vidíme na východ za žírnou nížinou, již se vine řeka Morava, Bílé Karpaty s Javořinou a Lopeníkem, na jih za Strážnicí a Hodonínem, Slovensko s Holičem, na západ hory Pálavské a Ždánský les a popojdeme – li poněkud k severu, rýsuje se nám v modravé dáli Buchlov se sv. Barborkou.
Bzenecké okolí bylo před věky dnem mladšího moře třetihorního, jak lze souditi dle jemného písku a množství lastur; nyní jím protékají nepatrné potoky, Syrovínka a Svodnice. Rovina jižně od Bzence jest útvaru diluviálního, pahorkatina severně od Bzence jest útvaru třetihorního. Půda jest prostředně úrodná; na rovině převládá půda písečná, až na vlhké nížiny u Moravy, kde jest vydatná půda luční. Vyšší polohy mají dobrou půdu hlinitou s podkladem písčitým nebo slínovitým, následkem čehož sesouvání půdy jest zjevem velmi častým. Kromě obyčejných druhů keřů, stromů a zeleniny se pěstují hojně i jemnější druhy, jako meruňky, broskve, vinná réva, chřest a majorán vynikající jakosti[3].
Nejstarší dějiny Bzence jsou zahaleny mlhami minulosti, takže dle některých zjevů se jich můžeme jen dohadovati. Bzenec s okolím náleží k oné oblasti Moravy, jež byla osídlena nejdříve. Krajina, v níž leží Bzenec, byla v nejstarší době stepnatá, místy porostlá lesy listnatými[4], měla lehkou dosti úrodnou půdu, byla chráněna před severními větry a povodněmi a proto vábila člověka, aby se zde usadil, zanechal kočovného života a jal se právě usazovati v naší vlasti.
Krajina tato vyhovovala jeho způsobu života; živil se lovem, ochočoval divoká zvířata, pěstoval orbu a včelařství. Oděv si zhotovoval ze zvířecích kůží, z konopí, lnu i vlny. Neznaje kovů, robil si nástroje ze dřeva, kostí a kamene; i v hrnčířství dospěl značné zručnosti.
Tento člověk doby neolitické, neboli kamenné, žil pospolitě v rodinách, bydlil v jamách krytých střechou z větví a kůží a vyznával i své náboženství. Mrtvoly nebožtíků pochovával nebo spaloval a popel z nich ukládal do popelnic.
Památek této kultury kamenné nalezlo se v okolí Bzence hojně. Již nadlesní Jan Bechtel v letech čtyřicátých, minulého století, nalezl na Doubravě při kácení dubů kamenný mlat a dva šípové hroty a daroval je muzeu v Brně. Od té doby bylo nalezeno i mnoho jiných kamenných nástrojů. Četná jsou také popelnicová pole, jež na Starém hradě, Bažantnici, Faraříkách, Babí, Sůdniskách a jinde. Dle I. L. Červinky jsou popelnice na Bzenecku typu galského, kdy při výrobě bylo užíváno kruhu hrnčířského.
Poněvadž popelnicová pole se vyskytují v krajích Slovany obývaných, soudí archeolog I. L. Červinka[5], že tento člověk je našim předkem a udržel se tudíž u nás vedle Keltů a Germánů později přistěhovalých. Téhož mínění jest archeolog J. L. Píč se svou školou, Dr. Wankel, Dr. Jan Woldřich a aspoň částečně i L. Niederle. S nimi souhlasí starší i mladší historikové a filologové, jako je: A. V. Šembera, V. Brandl, S. Havelka, J. Slavík aj.
V pozdějších dobách si nástroje člověk hotovil z mědi, bronzu a posléze ze železa, ozdoby pak ze zlata, stříbra, jantaru a skla.
Z této doby bronzové nalezlo se v okolí bzeneckém dosti památek. V Žeravicích bronzová sekyrka, podobně v Ořechovém. R. 1891 byla ve vinohradě u Syrovína nalezena nádoba s osmi bronzovými sekyrkami a čtyřmi srpy. Nástrojů nebylo upotřebeno a lze se tudíž domnívati, že to byl sklad potulného obchodníka kovolitce[6].
I. L. Červinka píše: „Osadiště v dobách bronzových se táhlo téměř nepřetržitě od nádraží Bzenec – Písek v tratích na Sůdniskách, U katového kříže, Na oběšených až k Olšovci.“
Na vinohradech pod Starým hradem byla nalezena krásně zachovalá šipka dvojbřitá z bronzu, nyní patinou pokrytá. V hlubokém úvoze bylo vyloupnuto z břehu krásné ostří mlatu, které je vybroušeno z tmavozeleného hadce. Pod Novým dvorem[7] na panském poli kamenná sekyrka, na Faraříkách pak popelnice mísou přikrytá, vedle ní železné kopí a nůž. Jest to první zjištěný hrob z doby císařství římského na Moravě. Na Babí se také našlo několik pazourkových nožíků a úlomky nástrojů bronzových.
V době císařství římského usadili se vedle původního slovanského lidu v naší vlasti keltští Kotinové a po nich germánští Kvádové[8], na něž měla vliv římská kultura. O obchodních stycích jejich s Římany svědčí nálezy římských mincí. R. 1894 na panském vinohradu, kde dříve stával Přední háj, byly nalezeny tři peníze, jeden z doby Vespasianovy (průměr 18 mm), jeden z doby Titovy (průměr 17 mm) a jeden denár konsulární se značkou L. a ženskou hlavou s diadémem o průměru 16 mm. R. 1899 byly nalezeny na Dolním náměstí, když se upravovalo k sokolskému sletu, dva římské peníze, jak mi bylo řečeno od lékárníka F. Flugera.
Kvádové obývali naši vlast až do stěhování národů, kdy je přinutili Hunové, aby s nimi táhli proti Římanům a po porážce na polích katalánských se již k nám asi nevrátili, ač není nemožno, že nějaká část jich zůstala. Dle jedněch dějepisců, například Dle Františka Černého[9], předkové naši jsouce rolníky zůstali dále v naší vlasti; jiní dějepisci však, např. F. Palacký, R. Dvořák, připouštějí, že se naši předkové přistěhovali teprve v 5. a 6. století do sídel Kvády opuštěných a z pastevců stávali se ponenáhlu rolníky. Byli rozděleni na rody, jichž hlavou byl vladyka. Obchodní styky s říší římskou konaly se i v této době; svědčí o tom nález zlatého peníze s obrazem císaře Justiniana (518- 527 n. l.) na Faraříkách.
V území, jež jednotlivé rody zabraly, rozdělil vladyka louky a pozemky k orbě vhodné mezi rodiny, sám si ponechav největší díly. Lesy byly společné, ale dobou stali se jejich majetníky vladykové, z nichž se později vyvinula šlechta.
Osady byly nejčastěji pojmenovávány dle čeledi, dle zakladatelů, dle vlastností místa, na němž byly založeny, dále dle zvířat, jež se tam hojně vykytovala, dle stromů, jež převládaly, dle hor a řek.
Naše město, dle porostu bezového, jak se domnívá F. Miklosič, V. Prasek a F. Černý, nazváno Bzencem. Dle beze, byla nazvána i osada, jež ležela jižně od Bzence – Bzinkem. Osada jihovýchodně od Bzence ležící, dle olší, obdržela název Olšovec.
Nebude nemístno uvésti pěknou pověst o původu jména Bzenec. Když prý věrozvěstové Konstantin a Metoděj ponejprv vystoupili na nynější Starý hrad a spatřili s něho osadu, obklopenou jarními vodami, jimiž právě byly zality okolní louky, bezděky jim zatanulo na mysli město, z něhož přišli, město u moře ležící, jež tak milovali, a s jejich rtů splynul povzdech: „Bysanc“. A jméno to prý již na památku světců osadě zůstalo.
Bzenec, jak patrno z jeho půdorysu náleží k osadám silničním, jež dle Osvalda Balzera jsou nejstarším typem osad slovanských[10]. V říši velkomoravské byl prý Bzenec městem důležitým a jedním z předních. Když však Maďaři porazivše Mojmíra II. zpustošili celou Moravu, utrpěl jejich pleny zajisté i Bzenec. V. Prasek dokazuje z díla kronikáře Dětmara, že po úplném zničení Velehradu stal se Bzenec na nějakou dobu hlavou Moravy[11].
Přestal jí býti až tehdy, když Boleslav I. připojil Moravu k Čechám a sídlem úřadů stalo se pro západní Moravu město Brno a pro východní město Olomouc. Po smrti Boleslava II. zmocnil se Moravy polský kníže Boleslav Chrabrý, na němž, jak vypravuje kronikář Dětmar, dobyl r. 1015 kníže český Oldřich Busince, zajav na 4.000 nepřátelského vojska. Historiograf moravský Bertold Bretholz praví, že to byl náš Bzenec, kdežto jiný badatel v dějinách Moravy Viktor Pinkava soudí, že Dětmar měl na mysli hrad na řece Pštíně (Bzíně) u Hlubčic ve Slezsku.
Ještě jednou zmocnili se Maďaři Moravy a to za krále Štěpána, jenž byl však r. 1029 statečným Břetislavem vypuzen a přinucen ke smlouvě v Oštřihomě, kterou připadla Morava k Čechám v nynějších hranicích. Morava byla v 11. a 12. století rozdělena na tři úděly – Olomoucký, Brněnský a Břeclavský. Bzenec náležel k údělu posledně jmenovanému; vrch nad Bzencem se vypínající byl zvláště vhodný, aby na jeho temeni byl vybudován kamenný hrad. Bylo to třeba, jak na obranu proti vpádům loupeživých Maďarů, tak na obranu důležité obchodní cesty; mimoto bažinatá krajina kolem Břeclavi a Hodonína byla pro nesčetné komáry a bahenní horečku k letnímu pobytu nezdravá, a proto pravděpodobně již Oldřich ze Bzence, manžel Hedviky, dcery Děpolda Jemnického, postavil nad Bzencem hrad, který obdržel jméno osady, nad níž byl zbudován. Proto také uvádí Aug. Prokop ve svém díle „Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlichen Beziehungen“ Bzenec mezi moravskými hrady, jež byly zbudovány v X. až XII. století.
Koncem 12. století byl knížetem kraje břeclavského Vratislav nebo Břetislav Bzenecký (1193 – 1197).
Jak rušno bylo tehdy na hradě bzeneckém, hostil-li ve svých zdech své pány a jejich vznešené návštěvníky! Slavnost stíhala slavnost; při hostinách zvonily stříbrné poháry se znamenitým bzeneckým vínem z hradního sklepa, a rytířskou síní hlaholil veselý hovor a bujný žert. Po hostině zazněly fanfáry, a vznešená společnost sestupuje do předhradí, aby se bavila turnajem, nebo si vyjíždí na lov srnců, jelenů, divokých kanců a jiné zvěře, jíž bylo hojně v blízkých lesích dubových. Nezřídka zavítal na hrad i potulný pěvec s loutnou, aby před panstvem velebil hrdinské činy rytířů, bojujících proti nevěřícím ve svaté zemi a aby zpíval o slastech i strastech lásky.
I v podhradí bylo živo. V hospodě se shromažďovala hradní čeleď a při medovině, nebo víně naslouchala novinkám, jež z blízka i dálky přinášeli četní cizinci, přicházející se žádostmi a prosbami i stížnostmi k údělnému knížeti. Podhradí vzkvétalo, usazovali se zde řemeslníci a s dovolením údělných knížat i židé, kteří obchodovali s cizokrajným zbožím a bzeneckým vínem, vyvážejíce jej do jiných zemí a tím uvádějíce v širší známost jeho znamenitou jakost.
Tuto kvetoucí trhovou ves povyšuje r. 1214 markrabě Vladislav na město a potvrzuje mu právo Břeclavské tj. Magdeburské (Reg. I. 205); pomíjí mu na 30 let desátky obilné, poplatky peněžní a dává mu část Doubravy. Tehdy se usadilo v Bzenci mnoho německých kolonistů, kteří dali tratím pozemků, jim přidělených, německé názvy – Hašneky, Cukmantle, Grefty. Historiograf Beda Dudík se domnívá, že Bzence, jako jiná města moravská, měl tehdy německý ráz a německou řeč správní a úřední ač nikoliv vesměs německé obyvatelstvo.
Král Přemysl Otakar I. věnoval Bzenec s okolím své druhé manželce Konstancii, jež dává r. 1223 měšťanům své vinice s městem sousedící a promíjí jim desátky (Reg. I. 275, 311), což potvrzuje i Přemysl Otakar.
Listiny, jež mají za předmět tyto výsady, jsou sice podvrženy, z toho však nenásleduje, že by Boček nebyl mohl míti pro ně věcného podkladu.
Uvedu tyto listiny, v jazyce latinském psané, v českém překladě, poněvadž přes to, že jsou prohlášeny za padělky, nepostrádají jakési zajímavosti.
Listina, přisuzovaná markraběti Vladislavovi, zní:
„Ve jménu Páně amen. Já, Jindřich, jenž i Vladislav, z boží milosti markrabě moravský, všem křesťanům, jak nynějším, tak budoucím na věčné časy. Vznešenost knížecí slávy zajisté jasnějším září světlem, je-li obklopena skvělým počtem mohutných měst. Proto já Vladislav, z boží milosti markrabě mor., chtěje tržní osadu jménem Bizince pevnou zdi ohraditi a tak povznésti, aby cti a přednosti ostatních našich měst se těšila, uvolňujeme a na dobro promíjíme na dobu 30 let občanům z Bizince poplatek peněžní i dávky obilné, které nejjasnější královně české jménem Konstancii jednotlivá léta jim bylo platiti. Dále chceme, aby od nynějška a do budoucna všechny přečiny v městě samém dle práva, které od města Břetislavě přijali a dle starého obyčeje byly souzeny, mimo těžká provinění, která před námi nebo našimi soudy musí býti souzena. Dále les, jenž se všeobecně Dúbrava zve, jim dáváme k vykácení nebo jakémukoli volnému použití, jejž jsme dokola násypy, jež se „kopce“ nebo „hranice“ nazývají, omezili. Dále jim uděluji svobodu mlecí. Dále dva lány pro kněze, jenž by tam právě byl. A toto naše nařízení se stalo dle vůle nejjasnější paní královny české, zmíněné totiž paní Konstancie, v přítomnosti nejjasnějšího pána Otakara, krále českého, nejmilejšího bratra našeho, jenž pečeť svou na potvrzení listiny k naší připojil. Dáno v Olomouci, dne 3. ledna léta vtělení Páně 1214.
Svědky byli tito: Pán Otakar, král, Rubert, biskup olomoucký, Boleslav Heřman, opat hradišťský, Sigfrid, opat velehradský, Walter, děkan, Štěpán, probošt, Radoslav, arcijáhen a všichni olomoučtí kanovníci, Bavarus, komoří olomoucký, Záviš, purkrabí olomoucký, Bludo, prefekt přerovský, Ditrich se synem, Grut, Onso, syn Bludův, Lutek, Velen, Zuda, Protiva z Uničova a jiní velmi mnozí. Dáno rukama Jana, našeho kaplana.“
Překlad listiny přisuzované královně Konstancii zní: „Konstancia z boží milosti královna česká a vévodkyně moravská. Oznamujeme všem, jak nynějším, tak budoucím, že chtějíce milé své občany z Bysinze v provincii břeclavské, kterou jsme od nejmilejšího svého manžela ke správě obdrželi se všemi jejími příslušnostmi a důchody, po vpádu zlosynů a zhoubě požáru, jímž velká část jejich města, jak se shledalo, byla strávena, do dřívějšího, ano dle možnosti lepšího stavu uvésti a povznésti, z královského soucitu vinné hory, jež jsme založili, se samým městem sousedící, jim navždy v majetek svěřujeme, promíjíme všecky desátky z nich, na něž bychom mohli míti nároky, vyjma toliko desátky z vinic, jež jeptiškám u sv. Petra v Olomouci a klášteru na Hradisku jsme dosud dávali a které i budoucně budou dávati zmínění měšťané z týž hor. A aby toto naší dobrotivosti darování moc na vždy platící obdrželo, nejmilovanější manžel náš pán Otakar, jenž i Přemysl, z boží milosti král český a vévoda moravský, své také pečeti záštitou tuto naši listinu posilnil. Dáno v Hodoníně v měsíci březnu roku boží milosti 1223, před svědky dole jmenovanými, jichž jména jsou: Bavarus, komoří olomoucký, Štěpán z Medlové, Ctibor, kastelán přerovský, Ratibor, sudí brněnský, Onso, purkrabí z Podivína a mnozí co nejčetnější. Dáno tamtéž rukama Jaroše, kaplana našeho.“
Překlad podvržené listiny, jíž Přemysl Otakar potvrzuje Bzenci domnělé privileje Vladislavovy a Konstanciiny, zní: „Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice amen. Co prozřetelně a chvalitebně naši předchůdci ustanovili a nařídili, jest zajisté povinností královské výsosti neporušené zachovati a hájiti. Odtud já Otakar, jenž i Přemysl, z boží milosti král Čechů a vévoda Moravanů, si žádám, aby bylo všem, jak přítomným, tak budoucím v Kristu ve známo uvedeno, jak měšťané milí ze Bzence předstoupivše před mé jasnosti přítomnost v Hodoníně, pokorně prosili, abych jim privilej dobré a zbožné paměti milého bratra našeho markraběte Moravy jménem Vladislava, jež nepřízní doby a ohně nemálo utrpěla, obnovil a blahovolně potvrdil, jejíž smysl těmito slov byl napsán: Já Jindřich, jenž i Vladislav atd. Vidouce tedy, jak zmínění měšťané nájezdem zlosynů a nenasytností ohně do velké tísně bídy upadli, jim znění výše řečené privileje královskou autoritou potvrzujíce, na zotavenou města příjmy cla svého tamtéž v Bzenci na dobu 10 let dobrotivě postupujeme a dovolujeme, aby se těšili všemu právu a svobodě, jež městu Břeclavi jest udělena. Jednáno a dáno v měsíci březnu v Hodoníně, léta Božího vtělení 1223.
K větší věci jistotě já Otakar a paní Konstancia, královna česká, tuto listinu otiskem svých pečetí jsme opatřili. Před svědky jichž jména jsou tato: Bavarus, olomoucký komoří, Štěpán z Medlové, Ctibor, kastelán z Přerova, Ratibor, sudí brněnský, Konrád, písař brněnský, Onso, purkrabí z Podivína a mnozí co nejčetnější. Dáno rukama Jaroše, kaplana královnina.“
Bzenec připomíná se sice v dějinách jako město až za Jana Lucemburského r. 1330, z toho však nevysvítá, že by teprve od tohoto data byl na město povýšen. Naopak, lze souditi, že stalo se tak mnohem dříve, bezpochyby již před panovníkem Václavem II., neboť kdyby byl později Bzenec na město povýšen, bylo by se nám to dozajista i písemně dochovalo, stejně jako je tomu u Uherského Hradiště, Uherského Brodu aj. Nejpravděpodobněji se tak stalo za markraběte Vladislava, kdy Bzenec, jako střed kraje hrál na jižní Moravě důležitou úlohu. Náleží tak Bzenec k městům, jež nebyla nově založena, jako např. Uh. Hradiště, nýbrž se vyvinula přirozeným vývojem, tedy pozvolným usazováním řemeslníků a obchodníků jako je tomu obvyklé u tržních osad. A když zde byly všechny podmínky, právním aktem zeměpanským, nebo i bez něj, nabyla pro městský svůj charakter městských práv; již jen pro velmi výhodnou polohu Bzence se tak mohlo státi velmi záhy, třebas již za markraběte Vladislava.
Věno udělené Přemyslem Otakarem Konstancii, béře do ochrany apoštolské stolice papež Řehoř IX. listinou ze dne 10. dubna r. 1231 (Reg. I. 361). V této listině se mluví o provincii Bzenecké, z čehož soudil Fr. Palacký, že se Bzenec kolem r. 1230 stal střediskem jedné z žup, na něž byl rozdělen kraj Břeclavský; byla to župa Bzenecká, Hodonínská a Kunovská. Novější dějepisci, A. Sedláček, Dr. F. Šujan aj., tvrdí, že se župní zřízení na Moravě nevyvinulo, nýbrž že po roce 1197, kdy se stal markrabětem Vladislav, bylo zavedeno zřízení krajské. Toho mínění jest i Dr. J. Pekař, kdežto Dr. Václav Novotný uznává za nejpravděpodobnější zřízení hradská.
Po smrti Konstancie připadlo knížectví Břeclavské Václavu II., jež nařizuje komorníku Brunovi, aby královské komoře ročně z Moravy 20 sudů nejlepšího vína odevzdal a je na hradě Bzenci uložil (Reg. I. 1.003).
Od krále Václava dostalo se r. 1237 Břeclavsko jeho sestřenci Oldřichu Korutanskému, vnuku Konstanciinu, jenž na hradě Bzenci sídlil a odtud se nazývá také Bzenecký.
Zde dne 14. července r. 1237 potvrzuje županům, vladykům a všemu lidu kraje Břeclavského po obou stranách Moravy táž práva, jaká měli od vévody Konráda a krále Přemysla Otakara II. obyvatelé kraje Brněnského (Reg. I. 428).
Za něj vnikli na Moravu Tataři pustošíce celou její východní část. Obyvatelstvo, pokud se nezachránilo útěkem do hor a lesů, bylo pobito. Tímto vpádem trpěl značně i Bzenec; není nemožno, že byl vypálen a pozbyl své bývalé důležitosti. Tataři poplenili i statky kláštera velehradského a statky templářů v Čejkovicích. Jejich velmistr o tom zpravuje francouzského krále Ludvika IX. a zároveň mu oznamuje, že řádoví rytíři se již shromažďují, aby čelili nepřátelům. Vůdce tohoto vojska z jižní Moravy byl vévoda Oldřich Bzenecký, jenž v krátké době tatarské hordy valící se od severu zatlačil k průsmyku Vlárskému a odtud do Uher[12].
Knížectví Břeclavské obdrželo zemský úřad, jehož sídlem však aspoň čas od času býval Vracov a Bzenec. Knížata tedy měla v Bzenci svého purkrabího, jenž velel branné moci krajské a vedl správu politickou; cúdaře, čili sudího jenž spolu s přísedícími (konšely) vykonával soudní moc; komořího, jenž dozíral na důchody peněžité i plodinové a lovčího, který dohlížel na knížecí lesy a lovy a sídlíval v Buchlovicích. Sluli comites – kmeti hradní. V. Pinkava tak soudí z toho, že Břetislav Bzenecký, listinou v Kunovicích r. 1196 vydanou, daroval klášteru na Hradisku okolí Buchlova a Kunovic, v listině pak svědkové se nazývají bicenzes (bzenečtí), jsouce asi knížecími úředníky hradu Bzence[13].
I František Palacký dí, že Bzenec stav se střediskem kraje, již tehdy měl krajského úřadu, ač tento kraj bzenecký proslul teprve ve století 14., „kdy úřadové vyšší z Břeclavě do Pracova přenesení konečně v Bzenci se usadili“. A A. Sedláček níže, že první úředníci krajští sídlili v Břeclavě, jak lze souditi z toho, že po tomto městě se nazývalo celé knížectví.
Ale již r. 1237 jeví se Bzenec důležitějším a Břeclav zanedbávána. Úřady byly dílem v Pracově (Vracově), dílem ve Bzenci; purkrabí sídlíval na Bzenci a ostatní úředníci ve Vracově, nebo ve Bzenci.
Když pak kolem r. 1270 připadla Břeclav dědictvím Vilému z Hustopeče, přesídlili krajské úřady na krátkou dobu do Pracova a odtud koncem r. 1312 do Bzence na dobro.
Úředníci břeclavského knížectví, kteří sídlili jednak v Břeclavě, jednak v Pracově i Bzenci se i v dějinách připomínají.
R. 1247 se připomíná komorník Jarohněv (Reg. I. 543 – 546); r. 1248 Sudimír z Horky (Reg. I. 537), jenž se r. 1255 zúčastnil panského sněmu v Olomouci (Reg II. 25); r. 1264 Matouš z Černé Hory (Reg. II. 135), jenž se však již píše komorníkem pracovským (Reg. II. 591). Rovněž i Bohuslav z Pernštejna r. 1293 (Reg. II. 688) a Soběrej z Hvězdlic r. 1297 (Reg. II. 780) slují komorníky kraje Pracovského.
Posléze byl úřad komorníka zrušen, anebo spojen s úřadem purkrabího, jak lze souditi z toho, že purkrabímu Jimramu ze Sádku se říkalo obyčejně starý komorník (A. Sedláček). Jako cúdař Pracovský se připomíná r. 1297 Velislav z Dlouhé Vsi (Reg. II. 760); r. 1317 Velislav z Ořechova (Reg. III. 152), jenž se také někdy nazývá cúdařem na Bzenci (Reg. III. 257) a r. 1320 Mikuláš z Blišic (Reg III. 318).
Ze zemských sudích (landrychtářů) je znám r. 1297 Fridl, jenž se píše landrychtářem Pracovským[14]. Fridl a jeho nástupci předsedali tedy soudu, jenž náležel ke hradu Bzenci a jehož přísedícími byli zemští konšelé, z nichž se r. 1320 připomíná Pardus ze Šardic (Reg. III. 257). Rovněž se připomínají i mnozí purkrabí, o nichž se však dočteme v dalším vypravování.
Nutno na závěr zmínit málo známou skutečnost, že na jih od Bzence byla kdysi ves Bzinek, jež náležela Kunům z Kunštátu a zanikla bezpochyby za válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem; později r. 1518 si dává zapsat do zemských desek Vilém z Kunštátu Lísky a 1 lán ve vsi pusté Bzinku a r. 1591 rukojímě za správu statku Litenčického Lísky a pustou ves Bzinek.
Soudím, že obyvatelé zaniklé vsi se usadili v Bzenci, utvořivše ulici, jež se dosud jmenuje Bzinská, jež však ještě v urbáři z r. 1604 jest pojmenována Bzinková. Ulice ta náležela i potom pánům z Kunštátu a ze Bzence. Ulice Bzinková připadla k panství bezpochyby r. 1548, kdy synové Viléma z Kunštátu byli nuceni „pro dluhy a ožralství“ většinu statků prodat.
Les, kde kdysi stávala ves Bzinek, dosud zachovává jméno této zaniklé osady.
Poznámky k textu:
[1] Názvy tratí vinic a rolí jsou: Výholec, Liščí hora, Novosady, Získaly, Psí hora, Pohany, Kožuchy, Maršálky, Čihůvky, Prostřední hora, Růžená, Horní hora, Cukmantl, Hašneky, Grefty, Havala, Kněží hora, Zadní hora, Písky, Súdniska, Bažantnice, Uličné, Babí (Straně, z níž přicházejí bouře, se říká babí kout – dle Baby – bohyně dešťů a mračen), Faraříky, Žebráčí hájky, Nivy.
[2] Názvy luk jsou tyto: Roubanice, Oukolka, Za potokem, Za prádly, Pod Olšovcem, Široké, Dlouhé, Pod hrází, Podchrast, Vápenice, Skřinky, Petránky, Uhlisko, Školové, Vlčí hrdlo, Kučovánky, Hajný kout, Rájec, Dubové, Osúška, Naskové, Ondrovské.
[3] O floře v Bzenci napsal spisek J. Bubela.
[4] Doubrava byla zalesněna borovicemi až v 1. polovině 19. století.
[5] „Dějiny Moravy a praehistorická archeologie“.
[6] Časopis m. spolku v Olomouci, č. 45, str. 1 – 4.
[7] Nový dvůr byl na poli po levé straně cesty k Těmicím.
[8] Dle Pinkavy sídlili Kvádové na pravém břehu Dunaje; na Moravě a Slovensku sídlili tehdy slovanští Ligové, kteří porazili kvádského krále Vania a jeho říši zničili. Č. m. sp. v Olomouci roč. 29, str. 70.
[9] Příspěvky k historickému zeměpisu, roč. 49, str. 50.
[10] Dle I. L. Červinky jsou jimi takzvané okrouhlice.
[11] Selský archiv, roč. 8.
[12] Pinkava.
[13] V článku „O starodávném rozdělení Moravy na kraje“ (Č. M. M. roč. XV, str. 201 – 203) V. Pinkava rozděluje slovo Versbicenzes na Vers (Vrš) a bicenzes (bzenečtí). Dr. Fr. Šujan však slovo (Č. M. M. roč. 43, str. 86) předkládá jako Werzovicenzes (vracovští). Že pravdu mohou mít zřejmě oba výše zmínění pánové, předkládá také pan Novotný, jenž tvrdí, že na Moravě se vyvinulo zřízení hradské a následně se tak hrad Bzenec stal střediskem celého jeho okolí, jež tak podléhalo hradským úřadům bzeneckým a jehož úředníci se nazývali buď dle hradu, nebo dle místa kde sídlily. Na hradě Bzenci, pokud byl sídlem knížat, bydlil jen purkrabí, ostatní úřady byly v blízké tvrzi vracovské, a proto týž úředník se psal hned dle Bzence, hned dle Vracova.
[14] Na jeho pečeti jest však vyryto „ s. Friderici provincialis in bizence“ (Reg. II. 760).