Říjen 1917

Do 6. října 1917 – Dovolená a pobyt doma.

Sobota 6. 10. 1917 Ve 4 hodiny odpoledne vyšel jsem z domu. Loučení bylo krátké. V 5 hodin vyjížděl jsem ze Severního nádraží. Tatínek jel se mnou, protože se chci ještě přes noc zastavit v Říkovicích u bratra. V 7 hodin večer byli tam a kočárem za čtvrt hodiny byli jsme na místě. Po večeři šel jsem spát.

Neděle 7. 10. 1917 Ráno byl jsem na mši v klášterní kapli, a pak jsem si své věci dal do pořádku. Po obědě jsem pak jel. Doprovázel mě tatínek, bratr, švagr i sestra. Otupěl jsem skoro úplně, přece však pocity vnitřní jsou k nevypsání. V 1 hodinu a 30 minut jsem vyjel směrem k Přerovu. Do Trebině jsme přijeli v 10 hodin večer a vlak další jede jen do Granice. Sešel jsem se s ostatními a jeli jsme do Granice. Zde nemůžeme zůstat přes noc v čekárně a tedy jsme se rozhodli, že přespíme v prázdných osobních vozech, kamž jsme vlezli. Jeden musel býti vždy vzhůru, kdyby snad vozy měly někam odjet, abychom mohli vystoupit.

Pondělí 8. 10. 1917 Ve vozech byla velmi zima, ani spáti jsem nemohl. V pět hodin ráno jel pak vlak do Kovelu. Byl přeplněn a museli jsme státi na chodbě. V Kilcách[1] se to uprázdnilo a byli jsme ve vytopeném vagonu. Jeli jsme velmi pohodlně až do Kovelu, kamž jsme přibyli v 11 hodin v noci. Dosud jsme se nedověděli je-li batterie již pryč, jak se všude vypravuje, nebo je-li ještě na místě. Vlak k Lubitovu jel hned, a tedy jsme přesedli a jeli. V Lubitovu již polní dráha nejela, a tedy jsme spali v čekárně. Bylo dosti pohodlně a teplo. Spal jsem do 6 hodin.

Úterý 9. 10. 1917 Dozvěděli jsme se, že náš regiment je již pryč, a proto rozhodli jsme se jeti zpět do Kovelu a hlásili jsme se na velitelství. Zde nám řekli, že musíme čekat a šli jsme tedy do baráků. Jsem zvědav, co teď bude dál. Je mi velmi smutno a nejraději bych se vším sekl. To je psovský život a k tomu nemám ani lžičky ani hrnku a přemýšlím do čeho bych si měl bráti oběd. Občas musíme nastoupit a pak oddíly odcházejí. Večeře byla v 7 hodin, prší jen se leje a my musíme stát venku. V 8 hodin jsem ustlal a lehl. Spal jsem dosti dobře.

Středa 10. 10. 1917 Až volali ku kávě, tož jsme vstali, a pak brzy byl zase nástup. Mnoho jich odešlo, my ale dosud nevíme, kdy půjdeme. Jinak den již dosti dobře ubíhá, přivyká se. Po obědě jsem spal. Do večera dali nám již pokoj. Byl jsem ve městě na procházce. Přes noc žádná změna.

Čtvrtek 11. 10. 1917 Ráno jsem se trochu očistil a umyl. Pak byl zase nástup a byli jsme sestoupeni ve velký oddíl asi padesáti mužů a pojedeme prý do jižních Tyrol. Byli jsme se koupat. Koupelny jsou pohodlně zařízeny. Setkal jsem se se Svobodou od 99 IR, prý budou dnes sedat k odjezdu. Po menáži jsem spal. Ve 4 šli jsme k lékařské prohlídce a po večeři byl nástup. Dostali jsme listiny, chléb a konzervy na 4 dny a šli jsme na nádraží. Z Kovelu vyjeli jsme v 10:15 večer. Pocity byly lhostejné, ale přec jsem nikdy nemyslel, že budu podobně Rusko opouštět. Do půlnoci jsme hráli karty a pak jsem spal na podlaze.

Pátek 12. 10. 1917 Vzbudil jsem se až v Radomi[2]. Ve Skarzisku[3] jsem se umyl a dostali jsme kávu. Cesta vedla dále známou krajinou k Trebini[4]. Zde jsme čekali do 7 hodin večer. Ve městě jsem byl u holiče a pak na čaji. O půl 8 jsme vyjeli a cestou jsem se rozhodl, že se stavím doma, pojedeme-li kolem.

Sobota 13. 10. 1917 Do Bzence přijeli jsme v 5 hodin ráno a šel jsem pěšky domů. Všichni byli velmi překvapeni. Hned začali naši připravovat nové jídlo na cestu. Buchtu jsem nechal doma. Doba, kterou jsem mohl doma strávit byla velmi krátká, přece však krásná. V 10 hodin po rozloučení se všemi, odjížděl jsem. Mařa mne doprovázela až na nádraží. Vlak jel v 11:30 a již za jízdy dával jsem Bzenci a okolí Sbohem. Kdy se zase uzříme? Do Vídně přijel jsem, aniž mě potkaly nepříjemnosti ve 3 hodiny. Stavil jsem se u bratra a odtud tramvají na jižní nádraží. Zde jsem se sešel s našim oddílem, a protože bylo dosti času, šel jsem ještě na procházku, a sice do Prátru[5] a pak do prvního okresu. M. M. nebyla doma, čekal jsem až do 7 hodin, pak tramvají na nádraží. Vyjeli jsme z Vídně v 9:30 večer. Ve vlaku jsem hned ulehl a spal jsem.

Neděle 14. 10. 1917 Vzbudil jsem se až ve Štýrském Hradci. Je zde velmi hezká poloha – údolí obklopené horami a nejvíce se mi líbila řeka s okolními vilami. Jedeme dále. Krajina krásnější a krásnější a počasí nádherné, jako u nás zjara. Blížíme se k Lublani, údolí se stále více rozšiřuje a i půda zdá se býti úrodnější. Do Lublaně dospěli jsme ve 3 hodiny, začíná se mračit a následuje bouřka. Šli jsme na „samlstelle“[6] a cestou jsme zmokli. Dali nás do baráků jako pro trestance, post s bodlem[7] vrata rozevřel a hned zase zavřel – pěkné přivítání! Jedeme do zákopů a tu si lepšího asi nic nezasloužíme. Ležíme na podlaze, ani pryčna zde není. Venku prší jen se lije. K večeři dostali jsme polévku. Spal jsem dosti dobře, jen zima mi byla.

Pondělí 15. 10. 1917 V 5 hodin nás vzbudili, prý si musíme jíti pro kávu. Za mnoho nestála. Čekáme, co bude dál. Do oběda nebylo nic. Až ve 2 hodiny byli jsme sestaveni v oddíl a u školy jsme čekali až dostaneme naše listiny. Odjezd je stanoven na 1 hodinu v noci. Vedli nás do druhého baráku. K večeři byla polévka, pak jsem brzy ulehl.

Úterý 16. 10. 1917 Ve 12 hodin v noci nás vzbudili a šli jsme na státní nádraží. Sedali jsme do osobních vozů, vlak je však nákladní. Ve 3 hodiny jsme vyjeli. Jedeme směrem severozápadním. Zpočátku jeli jsme širokým údolím, jež se pak úžilo, až jsme vjeli mezi vysoké skály. V dálce bělali se ledovce. Jedeme dále podél řeky Sávy, jež je velmi velká a dravá. Sem tam vykukují uprostřed řeky osamělé balvany a místy prodírá se zúžena mezi příkrými skalinami. Ve 4 hodiny přijeli jsme do Jesenice[8] – zde se přesedá. Dostali jsme oběd a hned i večeři, pak jsme šli do baráků, protože vlak jede až v 9 hodin. Byl jsem v lokále a dostal jsem k večeři guláš a pivo – a bylo to dosti laciné. V 9 hodin jsme vyjeli. Spal jsem celou cestu.

Středa 17. 10. 1917 Ve 4 hodiny byli jsme na místě – Hodagužňa[9] a šli jsme na shromaždiště. Cestou jen lilo a bláta po kolena. Zavedli nás do šopy a tak tak, že jsme se tam vešli. Mohli jsme jen sedět. Byla velmi zima. Prší stále. Ráno jsme dostali kávu – byla to jen voda. Pak jsme byli v hostinci na víně, které jsme si nechali svařit. V poledne dostali jsme menáž a šli jsme k 1.JTD na jeden vysoký kopec. Byl jsem cestou velmi znaven. Ve 3 hodiny přišli jsme k divizi. Odtud nás poslali k našemu regimentu, které je ve Slapu. Šli jsme přes Santu Lucii[10]. Byla již tma, a proto zůstali jsme v jednom dekunku[11] jež byl nedodělán a tam jsme přespali. Přes noc stříleli Italové do města a do celého údolí. Nádraží je celé rozbité stejně jako města v údolí. Přes noc byla velmi zima, málo jsem spal. Myšlenky jsem měl stále doma.

Čtvrtek 18. 10. 1917 Jak se rozednilo, vstali jsme a hned šli dále. Přešli jsme Soču a tam jsme potkali telefonisty od regimentu, jež nás hned vzali sebou a prý nám ukáží, kde batterie stojí. Potkali jsme obrlt. Bittnera – bývalého důstojníka u naší batterie a ten nám přesně ukázal, kde stojíme. Stále prší. Pod kopcem setkali jsme se s našimi lidmi, kteří právě kanony táhli na kopec. Můj kanon je prý ještě u procen[12] a šel jsem proto s chlapci od méhokanonu, kteří mi pomohli mé věci nésti k procnám. Šli jsme skoro tři hodiny. Ledva jsem se táhnul. Nohy necítím. Kvečeru jsme tam přišli, trochu jsem pojedl a vlezl pod celtu. Spal jsem dobře až do osmi hodin.

Pátek 19. 10. 1917 Přes den jsme připravili věci na odchod a ve 3 hodiny odpoledne zároveň s fárákama[13], kteří povezou náboje jsme šli. Na nádraží v tunelu u Santa Lucie jsme nafasovali a pak jeli. Je tma, není vidět ani trochu. Cesta ucpaná. Prší. Musíme čekat, před námi nemohou vyjet. Situace k uzoufání. Celou noc jsme se trápili, je to jedna z nejhorších nocí, které jsem prožil. Zima se mnou třepe a voda stéká po zádech a prsou. Musíme čekat celou noc až se rozední, ve tmě po těch roklinách jezdit nemůžeme.

Sobota 20. 10. 1917 Ráno pak jsme jeli do štelunku[14] na dosti vysoký kopec. Stále prší. Jsem vyčerpán na nejvyšší míru. Dopoledne jsem stavěl celt[15] v tom blátě a odpoledne šel jsem se usušit do domu pod kopcem. Večer jsem si lehl. Deky a vše je tak mokré, že jen voda ze všeho teče. Spal jsem, ale jsa znaven, velmi dobře.

Neděle 21. 10. 1917 Ráno jsem vstal a šel jsem k procnám. Máme náš kanon dotáhnout na kopec. Dopoledne jsem tam byl, pojedl a pak zapřáhli a jeli jsme. Cesta celkem dobrá, neboť neprší. Stal se malér – kolečko u roury se nám pod kopcem rozlámalo a nezbylo než jít na kopec pro druhé. Když jsem šel z kopce měla mě zabít bečka, jež se válela, ba letěla dolů. Kanon jsme vytáhli, ale sestavit jsme jej již nemohli, protože není vidět. Šli jsme do celtu a po kávě jsme spali tentokrát velmi dobře. Celt jsme vystlali listím a vespod dali deky – bylo tedy sucho.

Pondělí 22. 10. 1917 V 5 hodin jsme vstali, nosili náboje a pak jsme sestavili kanon a vtáhli jej do štelunku. Těchto několik dnů bylo jedněch z nejhorších v životě. Museli jsme podkládat kameny a ještě jsme nemohli přestřelit. Večer jsme nosili náboje do 9 hodin. Nosil jsem též. Spal jsem dobře.

Úterý 23. 10. 1917 Ráno jsem vstával v 8 hodin. Pak se zastřeloval náš kšic[16]. Před polednem přišel Třesky s kšicem a musili jsme ho dávat dohromady, a pak jsme ho po menáži vtáhli do štelunku. Večer jsme se přestěhovali do opuštěného domu, ustlali a hned jsme ulehli. Dnes v noci v 1 hodinu prý to má začít.

Středa 24. 10. 1917 V 1:30 v noci začala kanonáda. Dle dobrozdání znalců má to býti největší dělostřelecký boj v této válce. Ve 3 hodiny maličko povolila a pak v 6 hodin znovu s velkou prudkostí. Dosud jsem nebyl svědkem takového masivního střílení. To je peklo a ne země. Prší. Jsem zase promoklý. Proč to vše je? Kolem 9 hodiny začala pěchota postupovat a do večera prvé nepřátelské linie byly vzaty. Kanonáda přes noc trochu utichla, my stříleli jen 2 hodiny, a pak spali, dříve však jsme se řádně osušili.

Čtvrtek 25. 10. 1917 Je pěkný den. Kanonáda stále. Létá hodně letců. My nestřílíme. Pošta prý je zase otevřena. Své věci suším u ohně a na slunci. Je celý den celkem klid, jen malé přestřelky, Taloši[17] prý couvají. Přes noc byl klid. Je zima a velmi silný mráz.

Pátek 26. 10. 1917 Je zase velmi hezký den. Nestřílíme. Je klid. Píši domů. Vzpomínám. Zmrzlý vrch severně od nás byl dnes do polovice pod sněhem. Dopoledne jsem pral prádlo a umyl jsem se. Po obědě přišel rozkaz vše připravit k odchodu. Po kávě museli jsme sami kanony z kopce stáhnout – trvalo to do půlnoci. Jsem propocen. U ohně jsme se sušili. Pak jsme si na stráni ustlali a lehli jsme si, neboť prý procny tak brzy nepřijedou.

Sobota 27. 10. 1917 V 8 hodin jsem se probudil. Dal jsem si své věci do pořádku. Procny zde dosud nejsou. Čtu noviny u ohně. Je zamračeno, ale neprší. Čekáme. Vzpomínáme. Je již po poledni a dosud čekáme. Je teplo, neprší, a tedy to ujde. Večer přijeli procny, zapřáhlo se a jeli jsme. Cesta byla tak úzká, že stěny z kamenů postavené museli jsme bourat. Dostali jsme se jen po silnici, ta byla přecpána kolonami a musíme tedy čekati. Začíná pršet. Udělali jsme oheň a do půlnoci se ohřívali a pak jsem lehl na zem do bláta a unaven jsem usnul. Heinz padnul.

Neděle 28. 10. 1917 Celou noc pršelo. Ráno byl jsem promoklý naskrz. Jeli jsme pak dál přes Santa Lucii do sousední vsi a tam prý budeme lágrovat[18]. Všude po kolena bláta a stále prší. Třikrát jsem stavěl stan a vždy ho voda zatopila. Je zde celá brigáda pohromadě. Čekáme na rozkazy. Navečer lehl jsem do stanu. Deky máme též promoklé. Měli jsme službu – wachu. Celou noc jsem spal.

Pondělí 29. 10. 1917 Vstal jsem a hned jsem šel k ohni se trochu usušit. Dopoledne se čistili kanony a sušili jsme se u ohně. Přestalo pršet. Všude plno vojska. Italové prý rychle couvají. Večer brzy jsme ulehli.

Úterý 30. 10. 1917 Ve 4 hodiny byl Tagwach[19]. Prší. V 6 hodin máme odjet. Byla mela, že není vše v pořádku. Jsem veskrze promoklý. Sušíme se u ohně. Jenže lije a stále se blýská. Je již poledne a dosud se nic nepohlo. Cesty kolonami úplně zastavené. Stále prší. Ve 2 hodiny přišel rozkaz, že zůstaneme na místě a máme prý hned celty postavit. Byla to práce. Deky, celty – vše promoklé. Lehli jsme do toho, jak to bylo. Spal jsem špatně, prý zítra časně vyjedeme.

Středa 31. 10. 1917 Ve 4 hodiny máme odjet. Do kopce jsme nemohli vyjet, šlo to velmi zvolna. Po silinici pak již lepší. Jedeme směrem severním údolím Soči. Italské pozice jsou úplně rozstřílené. Mnohé italské mrtvoly od potkanů úplně ožrané – jen kosti trčí – příšerný pohled. Dnes neprší a je tedy cesta veselejší. Silnice jsou dosti dobré. K večeru přijeli jsme do Kartfrei[20] Dosti hezké město. Pořádek za linií je opravdu vzorný. Domy obílené, silnice uválené. Vše dělá nejlepší dojem. Jedeme dál, prý ještě 6 km a pak přenocujeme. Zas již tma. Spali jsme v jednom domě. Světnice byly hezké a já měl pryčnu. Spal jsem výtečně.

[1] Kielce – město ve středním Polsku.

[2] Radom je město v Mazovském vojvodství ve středním Polsku, ležící na řece Mleczna. V současnosti je to čtrnácté největší polské město, hlavní město okresu Radom a radomské diecéze. Také je administrativním a kulturním centrem celého regionu. Žije zde přibližně 202 tisíc obyvatel.

[3] Skarżysko-Kamienna – cca 45 km jižně od Radomi.

[4] Trzebinia.

[5] Prater – velký vídeňský zábavní park se starobylými atrakcemi, k nimž patří i známé vyhlídkové kolo z roku 1897.

[6] Sammelstelle – shromaždiště.

[7] Bodákem.

[8] Jesenice je město ve severozápadním Slovinsku, nedaleko hranic s Rakouskem a Itálii, pod pohořím Karavanky.

[9] Hudajužna je vesnice v údolí řeky Bača v obci Tolmin v přímořské oblasti Slovinska. Přes osadu vede Bohinjská železnice.

[10] Město Santa Lucia – dnes se nazývá Most na Soči je nejníže položené místo v Posočí a má své jméno podle mostu přes řeku.

[11] Deckung – okop, kryt.

[12] Kolesny k přepravě děl.

[13] Vozkové.

[14] Postavení – v tomto případě dělostřeleckého.

[15] Zde myšlen stanový přístřešek.

[16] Dělo.

[17] Italové slangově.

[18] Tábořit.

[19] Budíček.

[20] Karfreit – (italsky Caporetto), dnes Kobarid – je město v Gorickém regionu Slovinska.